Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí v krvi - 44. kapitola

28.02.2014 (21:15) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 2799×

„Mohu si se Samanthou na okamžik promluvit?“

Cítila jsem, jak se Elijahův stisk kolem mé ruky nepatrně zesílil. Nebylo to spontánní – byl to signál pro mě, že můžu říct ´ne´ a on mě ochrání.

Místo toho jsem ruku lehce vykroutila z jeho stisku a postoupila k Jasperovi s něčím, co jsem považovala za náznak úsměvu. „Určitě.“

Přikývl, ale neušlo mi, že stejně jako svou otázku nesměřoval na mě, i teď vrhl krátký pohled přes temeno mé hlavy k místu, kde stál Elijah. Nelíbil se mi ten přístup, ale uvědomovala jsem si, že Elijah mu pravděpodobně během jejich několika soukromých rozhovorů zavdal důvod raději se dožadovat svolení.

„Mohli bychom na okamžik vedle, Sam?“ zeptal se mě tiše.

Přikývla jsem. „Určitě.“

Vzdálili jsme se do kuchyně a Jasper za sebou beze spěchu zavřel dveře. Ze zvláštního pohledu, jakým si mě měřil zpod přivřených víček, jsem pochopila, že svým darem pečlivě studuje mou náladu a emoce.

„Děkuju, že jsi přijel… a přispěl,“ hlesla jsem. „Počítala jsem, že když nemusíš, neuděláš to. Já bych byla na vážkách. Promiň, že jsem tě špatně odhadla.“ 

„Pochyby jsou namístě. Lidé, kteří se nebojí a nepodezírají, končívají špatně,“ odvětil a poté se pousmál. „Ostatně já jsem odpudivé, nedůvěryhodné individuum.“

Na vteřinu jsem uvažoval, co říct. „Nikdy jsem nic takového neřekla… nemyslím si, že jsi odpudivý nebo nedůvěryhodný. A oboje naráz už vůbec ne.“

„Nic o mně nevíš,“ namítl. „Ale děkuji za tak silná slova důvěry.“

„Elijah o tobě řekl, že jsi žoldnéř,“ vypálila jsem v odpověď, než jsem si to stihla rozmyslet. „Když jsme se tehdy poprvé potkali, víš. Pamatuju si to… a pokud je to pravda, tak jsi docela milý žoldnéř.“    

Uchechtl se. „Až budeš novorozená a budeš potřebovat mít z něčeho zdravý respekt, prostě se podívej na mě. Pochopíš to.“

Nadzvedla jsem obočí. „Jak tohle souvisí se mnou?“

„Nijak. Odvedla jsi mě od tématu, ale samozřejmě, hvězda dneška jsi ty.“

„Nejsem žádná hvězda. Jsem lékařský experiment,“ namítla jsem slabě a nevolnost se vrátila, jak téma zvážnělo. Ruce jsem si bezděčně zkřížila na prsou, abych cítila alespoň nějakou oporu.

„To jsem s tebou chtěl řešit. Řekl ti Elijah, co tě čeká?“

„Kdysi se mezi řečí zmínil, že to byly tři dny v plamenech… je to správně?“

„Až moc. Carlisle ti chce nabídnout nějaký morfin, ale na tvém místě bych to neriskoval. Nejsem doktor, ale lepší je to zvládnout ne díky lékům, ale tomuhle.“ Prstem se dotkl svého spánku a poklepal na něj.

„Jak?“ chtěla jsem vědět.

„Upni se na něco. Vytvoř si halucinace, které tě rozptýlí. Negarantuji, že to bude fungovat, ale u tebe by mohlo.“

„Tys to udělal, když…?“

Zavrtěl hlavou. „Nedokázal jsem se soustředit, bylo to moc bolesti najednou. Sem tam zbloudilá myšlenka, ale jinak nic.“

„Jak pak víš, že to má cenu?“

„Možná nemá, ale neriskoval bych to chemické svinstvo, být na tvém místě. Víš, do čeho jdeš, jsi zvyklá na jed a bolest… logicky to smysl dává, že nezačneš panikařit a neupneš se jenom na imaginární výheň a pekelné ohně.“

Zamyšleně jsem si olízla rty a nervózně polkla. Přikývla jsem, jakože jeho radu beru k srdci, ale ve skutečnosti mě svým „vytvoř si halucinace“ slušně vyděsil. Na tom, abych se tlačila na hranu psychického zdraví a v hlavě si rozvíjela schizofrenní představy, mi nepřipadalo nic jako dobrý způsob, jak tímto projít.

Mé tělo mělo teoreticky totiž pevně zamrznout na místě. Jak by to bylo s myslí, kdybych se zrovna opájela nereálnými sny, jsem netušila a v duchu si říkala, že raději budu riskovat právě pekelnou výheň a agonii z toho, jak můj život skončí a snad poté znovu začne.

„Nebudu tě objímat,“ řekl Jasper, který pravděpodobně moc dobře tušil, nad čím uvažuju. „Ale toto by měla být slušnost.“

Natáhl před sebe ruku jako k potřesení a já chvíli zmateně zírala, než jsem si uvědomila, že si gesto vykládám správně. Váhavě jsem mu podala ruku a stiskla studenou dlaň.

„Co ti k tomu říci… snad bude stačit ´drž se´.“ Lehce mi stisk oplatil a druhou dlaní mi překryl hřbet ruky v gestu, které člověk vídal pouze v historických filmech. Na kratičký okamžik mě napadlo, jestli mi nevysekne horní polovinou těla menší úklonu, ale tu myšlenku jsem rychle zaplašila a pokusila se o úsměv.

„Snad ano.“

„Chceš mi něco říct, kdyby tohle byl náš poslední rozhovor?“

Vyškubla jsem mu ruku ze sevření, jako kdybych sáhla do sršního hnízda, a na okamžik byla jenom krůček od toho, abych o dvacet centimetrů vyššího upíra vší silou praštila do čelisti. Ta prudká vlna hněvu ale zmizela ve stejně krátkém čase, jako se odnikud a z ničeho zvedla.

Zavrtěla jsem hlavou, ale v příštím okamžiku stejně promluvila. „Dávej pozor na Alici.“

Dávej na tu malou, úžasně veselou a energickou vílu pozor, protože jestli ne, já si najdu cestu zpátky, ať už z nebe, či pekla a přinutím tě zaplatit.

Rty se mu zvlnily do zvláštního úšklebku, o kterém jsem ale věděla, že je u něj úsměvem. „To ti snad ani nemusím slibovat, když je to samozřejmost. Navíc věřím, že se ještě uvidíme, takže mi s tím ještě pomůžeš.“                   

Poté už jsme spolu nemluvili, ale vrátili se bok po boku do pokoje. Nedalo se odhadnout, kolik toho ostatní slyšeli. Předpokládala jsem, že vše, ale měli tolik taktu, že nikdo z nich nic neřekl, když jsme se vrátili.

Alice ke mně svými drobnými baletními krůčky zamířila a pověsila se mi kolem krku, toho dne už podruhé. Věděla jsem, že má budoucnost není vytesaná v kameni, a proto se mění a vize navíc přicházejí zřídkakdy, ale až dnes jsem si uvědomila, jak moc velké starosti ji to dělá.

Připadala jsem si nemotorně, když jsem ji objímala – byla to století od doby, kdy jsem někoho takhle tiskla k sobě, nepočítala-li jsem Elijaha. Krk se mi ale rozhodně nestahoval o nic méně, než když jsem e tiskla do náruče svému milému.

Ti dva jsou vážně teď moje rodina, můj svět.

Docela dobře jsem si dokázala představit, že za pár měsíců či let budu počítat do této své skromné smečky i Jaspera, ale na to jsem potřebovala více času. Věřila jsem, že si jej oblíbím, ačkoliv jsou na něm dvě či tři věci tajemné a neveselé, ne-li přímo děsivé.

Byla to nakonec Alice, kdo objetí i ukončil a odtáhl se ode mě s výrazem, kterému jsem dost dobře nerozuměla. Představovala jsem si, že takhle by se na mě nejspíše dívala mamka, kdybych někdy promovala a ona mě viděla s diplomem v ruce a tou směšnou čepicí na hlavě. 

Poslední na řadě byl pochopitelně Elijah, do jehož náruče jsem zapadla, sotva mi jasnovidka sevřela obě ruce a povzbudivě se na mě usmála, ačkoliv nevypadala, že v sobě má víc odvahy než já. A to ve mně samotné živořila jenom malá dušička s vyhlídkami na nekonečnou budoucnost.

Rozloučení s ním trvalo paradoxně nejkratší dobu. Snad to bylo tím, že už nebylo, co víc bychom si mohli říct, když jsme o tom všem už mluvili přitulení k sobě na posteli. Možná byla moje vina, že jsem se odtáhla moc brzo, dokud jsem si byla jistá, že neztratím i ty poslední pozůstatky odhodlání a přesvědčení. A třeba to cítil stejně, protože mě prostě pohladil po tváři a vtiskl mi pusu na spánek a poté na rty. Oboje bylo něžné, krátké a znamenalo rozloučení.

S trochou štěstí rozloučení na tři dny a ne na věčnost.

S divoce bušícím srdcem a slzami bezpečně nepřetékajícími přes pomyslnou hráz jsem se otočila ke Carlisleovi. „Tak… jak to uděláme?“

Blonďatý doktor pokynul k pohovce. „Mělo by být lepší, když si sedneš. Jasper ti již prezentoval, že je tady možnost, abych ti nejdříve dal morfin… ale rozhodnutí je na tobě.“

„Co bys udělal ty? Je to riziko?“ zeptala jsem se, ačkoliv jsem byla více méně rozhodnutá.

Nešťastně se pousmál. „V tomto okamžiku už je všechno riziko. Může to ovlivnit vstřebávání jedu a nemusí… to nedokážu posoudit ani s výsledky z laboratorních testů.“

Přikývla jsem a cítila, jak mi srdce ještě zrychluje. V koutku mysli jsem uvažovala, jak je to možné, když už tohle připomínalo rychlost, s jakou se otáčela vrtule helikoptéry.

„Zvládnu to bez léků,“ hlesla jsem a viděla, jak se Jasper neznatelně usmál a kývl na mě, než opustil neslyšně místnost.

Budu muset… bez léků i halucinací.

Carlisle přikývl a natáhl se po drobné plastové krabičce se znakem nemocnice, jejíž jméno mi neznělo povědomě. Uvnitř spočívaly čtyři skleničky z nezvykle tlustého skla plné bezbarvé tekutiny, kterou by si nebylo těžké splést s vodou.

„Musel jsem to neustále přelévat, protože náš jed funguje jako kyselina… působí dokonce i na kovy,“ začal vysvětlovat Carlisle, ale pak se zarazil, jako by si uvědomil, že toto není to, co chci slyšet. „Na to nemysli.“

Tehdy jsem si uvědomila, že pro doktora je toto velká premiéra… a ještě větší zodpovědnost. Zvažovala jsem, jestli bych mu měla něco říct, ale když jsem viděla, jak soustředěně plní první dávkou jedu injekci, nechtěla jsem jej rušit. Poděkovat mu můžu v okamžiku, kdy budeme mít oba jistotu, že to účinkuje.

„Připravená?“ otázal se mě, když jsem si vyhrnula rukáv a natáhla před sebe ruku se zaťatou pěstí. V loketní jamce se mi nejasně pod světlou kůží rýsovaly žíly.

Zhluboka jsem se nadechla, ale nějak mi to nepomohlo, když jsem se snažila najít vlastní hlas. Místo toho jsem s výrazem odsouzence k smrti, který jsem z obličeje nedokázala setřít, důrazně a vážně přikývla a zatnula pěst ještě víc.

S dětinským strachem jsem očekávala, že samotné bodnutí jehlou mi způsobí neskutečnou bolest. To baly pochopitelně hloupost – nemocnicím jsem se vyhýbala a neabsolvovala tudíž příliš injekcí, ale tato se nevyhýbala normě.

Bolest v pravém slova smyslu přišla v okamžiku, kdy Carlisle začal stláčet píst. Ani to zpočátku nebylo hrozné, pouze jsem cítila zvláštní tlak. Když jsem ale měla v krevním oběhu již dobrou polovinu stříkačky, dostavila se známá palčivá bolest a škubání, které mi napínalo a zase zatínalo svaly na celé paži.  

Pevně jsem zaťala zuby a druhou rukou se pevně opřela o pohovku. Nechtěla jsem se dívat na Alici či Elijaha, dokonce ani na upířího medika, tak jsem veškerou pozornost soustředila na dutou jehlu zabodnutou do žíly.

Když už ve stříkačce nezbyla ani kapka jedu, Carlisle měl náhle v ruce druhou, skoro dřív, než jsem si všimla, že mi už z levé ruky nic netrčí.

Tato dávka byla do pravačky a moje tělo už bylo v takovém stresu a křeči, že se mému vlastnímu mozku povedlo přesvědčit mě, že bolí i samotné bodnutí jehlou.

Tentokrát stačila čtvrtina objemu, aby se mi svaly ruky úplně zbláznily a vypověděly poslušnost. Zaťala jsem zuby a ostře nosem vydechla, když bolest levé ruky šplhala už k lopatce, zatímco pravačku mi jed stihl ochromit teprve do poloviny paže.

O chvíli později už to bylo jedno, jelikož jsem měla dojem, že mi celým tělem místo krve proudí žhavá láva. Ruce se mi lehce třásly a chvílemi sebou škubly, ale levici mi Carlisle držel dost pevně na to, abych s ní příliš prudce netrhla a nezpůsobila nějakou škodu.

Neskutečně mě štval ten skřípavý zvuk, který jsem vydávala, jak jsem tiskla zuby k sobě, ale bez toho bych začala nejspíše skučet nebo syčet, což by bylo ještě horší.

V polovině třetí injekce mi tělem projela vlna horka a to jsem ze sebe vydala překvapené zajíknutí, než celé mé tělo ochablo, jako kdybych v něm neměla jedinou kost, a já začala padat dozadu.

Svět kolem se změnil v rozmazanou šmouhu, zatímco jsem padala dozadu.

Padala a nedopadla zády na opěradlo gauče.

S panikou jsem si uvědomovala, že cítím, jak se pozpátku řítím neznámo kam stále rychleji, ale nedokáži ani pohnout rukou, ani si uvědomit, kde jsem.

A pak najednou se mi najednou vařící krev vylila z žil a nenašlo se jediné místo, jediný nerv či buňka, které by nezasáhla. Svaly i vnitřnosti jsem měla v jednom ohni, cítila jsem, jak hořím.

A stále jsem padala do hloubky, která snad neměla dno.

Hluboko v břiše se mi otáčely hořící dýky. Nezůstaly na okamžik v klidu, točily se, zarývaly hlouběji do masa a působily mi novou a novou trýzeň.

Dál jsem se volným pádem řítila do tmy, ve které nebyl jediný zvuk, záblesk světla.

Cítila jsem plameny, jak mi tančily pod kůží, a říkala si, kdy asi shořím na prach, a toto přestane. Už teď to trvalo až moc dlouho a působilo až moc bolesti. Takové agonii jsem se neupsala, nesouhlasila s ní.

Nikdo mě nevaroval, pomyslela jsem si zrazeně a měla dojem, že slyším, jak každý nerv v mém těle kvílí bolestí, cítím, jak se zmítá ve snaze uniknout ohni, který postupoval nemilosrdně dál a ničil úplně vše, co mu přišlo do cesty.

Spaloval mě, mé tělo a nikdo mi neřekl ani půl slova o tom, jak hrozné to bude.

Sama jsem zoufale chtěla křičet, ječet, vřískat, řvát, ale čelist jsem měla jako v sevření ocelové masky, která mi nedovolovala hnout jediným mimickým svalem a ulevit tak alespoň trochu tomu utrpení.

Dál jsem padala.

Kosti mi doslova žhnuly, cítila jsem, jak se kolem nich pálí maso, ale nevypadalo to, že by prostě odpadlo a já si na okamžik mohla oddechnout.

A nepřestávala jsem padat…

Srdce se mi zmítalo v sevření plamenů, tančilo v šíleném rytmu, který nemohl žádný smrtelník vydržet.

A já si přála, aby prostě přestalo bít a byl klid.

Náhle jsem nevěděla, proč toto dělám. Jak jsem mohla dovolit, aby mi někdo takhle krutě ublížil? Jak jsem mohla souhlasit, že budu snášet takovou bolest, taková muka? Pro co?

Pokud bylo na zemi něco tak úžasného, co by mě přinutilo toto podstoupit, já to neviděla. Dokonce i pod víčky už mi začaly probleskávat vidiny plamenů. Rudých, žlutých a oranžových jazyků šlehajících výše a výše.

Tehdy jsem definitivně vzdala veškerou snahu a vší silou se stáhla na to jediné místo, kde mi nehrozil žádný oheň, žádná smrt, nic… stiskla jsem víčka ještě pevněji a vrátila se časem zpátky. Do doby, která už byla dávno pryč, ale na tom nezáleželo, protože to bylo krásné období mého života.

Utekla jsem od reality nenasytných plamenů a jejich výhně do svého dětství a dobře za sebou zabouchla dveře.     

Zcela vážně a poníženě se omlouvám. Bylo mi fyzicky špatně, když jsem se podívala, kdy jsem naposledy publikovala kapitolu a spočítala ty dny. Kdyby nebyl pouze čas, asi bych se mohla vymlouvat, ale ona nebyla ani inspirace a zápal, kterou jsem pro tuto povídku dříve měla. Posledních 1500 slov vzniklo během hodiny v doslova záchvatu, kdy mě múza dotlačila do židle a donutila mě filtrovat veškeré emoce do části příběhu, na kterou jsem se nejvíce těšila. Nevím, jestli to ze mě dělá sadistu či masochistu - asi jsem ale obojí.      

Přesto doufám, že se najdou lidé, kteří nejenže nezapomněli a nezanevřeli, ale i nechají u předposlední kapitoly komentář.

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí v krvi - 44. kapitola: