Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí v krvi - 43. kapitola

07.02.2014 (20:30) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 2666×

„Jaký přesně je smysl toho jít do postele, když se ti očividně vůbec nechce spát?“

„Usnu,“ zahučela jsem umíněně do přikrývky a v duchu si zakazovala otevřít zase oči. „Za chvíli budu spát jako mimino.“

„To jsi říkala už před hodinou, když sis ten prášek brala,“ připomněl mi Elijah.

Tentokrát jsem už víčka nemohla nutit, aby zůstala stisknutá k sobě. Musela jsem zjistit, jestli se pobavení a rýpavost v jeho hlase otiskla i do jeho výrazu.

Díval se na mě s nadzvednutým obočím, zatímco já to svoje krčila, jak jsem si ho podezíravě prohlížela. Rysy mu něco změkčovalo, ale oči zůstávaly chladné, ať už se snažil sebevíc.   

Povzdechla jsem si. „Hele, prostě se chci naposled vyspat. To mi nemůžeš zazlívat.“

„Nezazlívám.“

Po milionté jsem se zavrtěla a pevněji se k němu přitulila. Začínalo mě štvát, jak jsem nikdy nedokázala své myšlenky vyslovit správně.

„Já vím, že ne. Ale nechápeš to stejně jako já.“

„S tím se dá souhlasit. Ale pokud je to pro tebe důležité, prostě to je důležité.“

Nepovedlo se mi zadržet tiché odfrknutí. „Zníš, jako kdybys byl pod pantoflem, chudáčku.“

„Chudáček? To zní hrozně,“ usoudil rozhodně, ale dokonce ani při našem mumlaném špičkování ze sebe nedokázal setřást veškeré pochyby a obavy.

Smutně jsem se na něj zadívala. „Nechci, aby sis dělal starosti. Pak si je dělám taky.“

„Prvních pár měsíců pro tebe bude peklo. Nebudeš vnímat emoce, pouze nekonečnou žízeň po krvi. Ne té z transfuzí, ani zvířecí. Budeš chtít krev živých lidí. Nikdo ti to nebude moct rozmluvit, budeme tě muset krotit násilím.“ Zvedl ruku k mému obličeji a opatrně mě pohladil po tváři. Bylo to jemné, romantické gesto, ale já měla dojem, jako kdyby se snažil zapamatovat si můj obličej.

„Takže… znamená to, že nebudu cítit?“

„Budeš, ale nebudeš to vnímat. Lov, lov, lov… to ti bude znít v hlavě pořád dokola. Asi by bylo fér ti říct, že ta žízeň nikdy úplně nezmizí… ale udělám vše pro to, aby se co nejdřív dostala na snesitelnou úroveň,“ dodal rychle, když viděl můj stísněný výraz. „Naučím tě, jak ji vytlačit úplně na okraj mysli a udržet ji tam, máš mé slovo.“ 

Chvíli mi trvalo, než jsem opět navázala na nit svých původních úvah. „Ale teoreticky nebudu cítit nic k tobě tak jako teď?“ Na konci jsem zvedla větu do otázky, ačkoli jeho předchozí opověď to prakticky popřela. 

Jeho výraz se změnil, zněžněl. „Teoreticky ne. Upírství může city i trvale změnit, ale o to si starosti nedělám. Když v sobě má někdo tolik lidskosti jako ty, nemůže je nikdy naprosto ztratit.“ 

„Lidskost… lidskost,“ zopakovala jsem po něm, jako kdyby to byla nějaká hádanka. „Občas mi připadá, že už se ani nechovám, jako člověk.“

„Takové věci nech posuzovat někoho nestranného, komu srdce už netluče alespoň pár staletí,“ doporučil mi. „Ti, co necítí, kteří násilím vytlačili z mozku veškeré emoce, ti se potom nechovají jako lidé. Ale ty? Je nějaká emoce, kterou jsem u tebe ještě neměl příležitost vidět?“

Zamyslela jsem se.

Vzpomínala jsem si, jak vylomil zámek dveří pokoje a s lahví skotské si ke mně přisedl. Byla jsem ubrečená a zadýchaná po demolování pokoje. Chvíli jsem se zajíkala bolestnými vzlyky, ale dostala jsem se i ke slepému vzteku a roztřeseným výhružkám. Ještě před tím byl svědkem toho, jak jsem se prostě odřízla od emocí, když jsem pochopila, že Valencia mou rodinu jednoduše nemohla nechat na pokoji.

Nemohla jsem spočítat okamžiky, kdy jsem před ním stála a netušila, co mám říct. Bála jsem se toho, co se stane, když neodpovím dle jeho představ. Srdce mi v takových chvílích téměř rozbilo hrudník, jak se mohlo zbláznit strachy.

Ale byly tady i jiné okamžiky – když jsem se, sjetá prášky, v záchvatu hysterického smíchu zhroutila na něj, pro jednou ignorujíc instinkt utíkat co nejdál od něj, svého nepřítele. Anebo jsem se s ním ještě před pár dny s nepatrným úsměvem odvážila vyměnit pár slovních šťouchanců.   

„Tak vidíš,“ vyrušil mě ze zamyšlení. „Nedělej si starosti s tím, co bude. Nechej to na mně a já se o vše postarám, ano?“

Nebyla jsem zvyklá na ostatních cokoli nechávat, ani jsem kolem sebe nikdy neměla lidi, kterým bych odhalila pravdu a svěřila tak svou bezpečnost a život do rukou. Tuto nabídku jsem ale nemohla odmítnout, obzvláště když pocházela od někoho, kolem koho se nově točil můj vesmír.

Přikývla jsem a pokusila se zahrát na veselejší notu. „Ale budu ti do toho blbě kecat.“

„Těším se,“ ujistil mě a věnoval mi letmý úsměv.

Našla jsem jeho ruku a stiskla ji, dodávajíc jistotu nám oběma.

Nebyl jediný, kdo měl obavy o výsledku blížícího s experimentu. Troufala jsem si žít v přesvědčení, že já se bojím ještě desetkrát víc. Ostatně to byl můj život, který mohl skončit i přes Carlisleovy medicínské znalosti a zoufalé doufání všech zúčastněných, že na konec celého tohoto příběhu bude možno napsat velkými písmeny „Happy end“.     

„Teď už vážně spím,“ zabručela jsem a zavřela oči. Nebyla jsem zvyklá spát v džínách a nebyla dost unavená na to, abych to drobné nepohodlí ignorovala, ale nechtělo se mi nic víc než zout boty a poté ještě stáhnout z chodidel huňaté termo ponožky.

Elijah se neobtěžoval ani s jedním, ale prostě se natáhl na postel po mém boku v celé své lehce pomačkané nádheře, jež nevyjímala ani boty.

„Po sedmé přeji dobrou noc,“ zamumlal a přitiskl mi rty krátce na čelo. Připomněl mi tak důvod, proč otevřít oči a chtít si celý proces usínání zopakovat.

Těžko říci, jestli na tom měl podíl můj oslabený stav, či konečně zabraly léky, které jsem si vzala, ale po několika minutách klidného dýchání a snažení se nemyslet jsem konečně alespoň na chvíli unikla realitě do vítané černě bezesného spánku.

Když jsem se probudila, byla jsem překvapená, že jsem usnula pouze na tři hodiny. Ne proto, že bych se cítila skvěle a odpočatě, takové pocity v mém případě ztratily jakoukoli spojitost se spánkem, ale spíše proto, že prášky mě měly udržet v nevědomí podstatně déle. Byl to jeden z vedlejších projevů? Že by moje tělo už nereagovalo na žádné léky a látky v nich?

„Jasper je už tady?“ zeptala jsem se a neobratně jsem se nadzvedla na lokti. Tak nějak jsem tušila, že se zdržuje celou dobu někde poblíž, ve vzdálenosti, kterou by mohl urazit během minut, kdyby chtěl.

Potvrdil mi moji domněnku přikývnutím. „Je dole, dorazil vlastně ještě, než jsi usnula.“

„Takže, to bychom…“ zabručela jsem spíše pro sebe a vydrápala se do sedu. Spustila jsem nohy přes okraj postele a natáhla se po ponožkách a botách.

Ospalost ze mě spadla jako mávnutím kouzelného proutku ne ve chvíli, kdy jsem otevřela oči – tehdy bylo vše v pořádku a já byla na půl cesty k tomu zavrtět se na místě, zabořit hlavu do polštáře a opět usnout. Zázračným budícím prostředkem byl moment, kdy jsem mžourala do Elijahova obličeje a všechno mi došlo.

„Uvažoval jsem,“ ozval se mi zpoza zad Elijah vážně.

Ale ne… blesklo mi otráveně hlavou, než jsem to stihla potlačit.

„Jasper mluvil s Carlislem… toto můžeme provést kdykoli. Ale ještě je čas… Carlisle by mohl udělat rozsáhlejší výzkum, jiné testy, přijít na jiné možnosti,“ navrhl mi plán, o kterém jsme ale oba tušili, že je předem odsouzený ke krachu.

U mě to byla jediná věc, o které jsem si byla jistá, že se nestane. Jeho postoj a nepřílišnou víru zase prozrazoval jeho tón i formulace celého návrhu. Řekla bych pravděpodobně to samé, být na jeho místě. A v tom byla skrytá nápověda - řečník jako on by něčemu, čemu opravdu věří, nikdy nevěnoval tak obyčejná, nezaujatá slova. Během tří hodin spánku, který jsem mu věnovala k úvahám, by dokázal ve své vysoce výkonné mysli připravit tisíce argumentů, které by zabalil do tak hezkých, přesvědčivých slov, že bych mu to tupě odkývala po dvou větách a svalila se zpátky do postele s úsměvem na rtech.

Mohla jsem mu to říct. Mohla jsem ho obejmout a říct, že jsem moc ráda, že mě tohoto chce zkusit ušetřit, ale nějak jsem se ani na jedno necítila. Žaludek se mi svíral nervozitou a opět se mě zmocňovala fyzická nevolnost.

„Chci to mít za sebou.“ 

Nechtěla jsem se otáčet, ale když žádná odpověď nepřicházela, musela jsem.

Vstala jsem a otočila se k posteli, na níž on seděl s pohledem zabodnutým na jeden konkrétní záhyb na dece, ze které jsem se pracně vymotala.

Zvedl oči, když jsem si klekla na matraci a po čtyřech se přisunula až těsně k němu.

Neznepokojovaly mě výhružky či hlasité pochyby jiných lidí… dokud o tom otevřeně mluvili, nebylo to nic vytesaného ve skále. Starosti mi dělalo to, co zůstávalo nevyřčeno. A Elijahův nečitelný pohled mě znervózňoval dvojnásob.

Nadávala jsem si, že jsem nedávala při sledování všech těch seriálů plných romantických pletek a zvratů větší pozor a zbystřovala především při hádkách či akčních scénách. Možná bych si pak připadala o něco sebevědoměji, když jsem zvedla ruku a přiložila mu ji ke tváři v jemném, utěšujícím gestu.    

„Ještě před chvílí sis byl jistý, že chceš být se mnou.“ Proti mé vůli můj tón přešel do nezřetelného kuňkání už v polovině věty. „Změnils názor?“

Vypadal skoro, jako kdybych jej tou otázkou vyplašila… nebo se možná dotkla jeho mužného ega tím, že se vůbec odvažuji pochybovat. „Ne, maličká, na to vůbec nemysli!“

„Tak proč… mi to chceš rozmluvit?“ Posunula jsem konečky prstů a opatrně obkreslila linii jeho lícní kosti. Při pohledu na jeho ztrápený výraz jsem si nemohla pomoct a nemít chuť jej obejmout a začít vískat ve vlasech jako malé dítě.

„Copak ty se vůbec nebojíš? Ale ano, bojíš. Slyším, jak ti buší srdce a teď… nechceš to podstoupit.“

„Prokrista,“ zasyčela jsem podrážděně skrze zaťaté zuby a stáhla ruku od jeho obličeje, abych si jí mohla zajet do vlasů. Zalitovala jsem toho v okamžiku, kdy jsem viděla, že moje výkyvy nálad nechápe.

Dvakrát jsem se zhluboka nadechla a snažila se potlačit to, na co sám poukázal – že stačila zmínka toho, co mě čeká a srdce mi bilo rychleji, než sebou dokázala mávat křídla kolibříka.

„Dobře, teď mě, prosím tě, poslouchej, než se navzájem zase špatně pochopíme. Jo, bojím se. Šíleně se bojím, ale ne toho, že budu upír. To bude v pořádku, pokud vážně dodržíš slovo a budeš se mnou, abys mě ohlídal. Bojím se toho, že umřu a skočím… já nevím, nevím, co se děje pak a toho se bojím, chápeš? Chci být tady, s tebou a Alicí a Jasperem…“ Odmlčela jsem se a téměř se zadusila při dalším nádechu. „Jste… jste teď rodina. Moje pravá rodina je pro mě už ztracená, ale teď jste to vy, na kom mi záleží… Věříš mi?“

Mlčky přikývl a tentokrát vzal on můj obličej do dlaní.

„Tak mi dej chvíli na sprchu a vyčištění zubů… pak půjdeme spolu dolů a dáme se do toho, ano?“

Omlouvám se za dlouhé čekání... snad se vám vyplatilo. Povídka se blíží ke konci, psaní je čím dál těžší... nic nového pod sluncem.

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí v krvi - 43. kapitola: