Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí v krvi - 18. kapitola

nehoda


Prokletí v krvi - 18. kapitolaČas na kladení otázek a získávání dlouho utajovaných odpovědí. Sam je nucena poodhalit část své minulosti a Elijah zase úmysly, s jakými žádal o dárce.

„Jak je možné, že ses do skladiště dostala až v jedenácti?“

Zamračila jsem se, překvapená jeho otázkou. Čekala jsem, že bude chtít vědět něco o mém útěku – ať už o tom před lety, nebo včerejším. Na chvíli mě napadalo, že se mě možná zeptá na včerejší večer a něco z toho, co jsem říkala.

„Můj táta je - byl - doktor. Hned po narození se dělají krevní testy, jeden z nich i na přítomnost mutačního genu a protilátek – pro obyčejné lidi i většinu lékařů to je prevence proti jakési virové infekci. Můj otec patřil k té skupině zasvěcených, kteří měli na starost informovat o tom Valencii,“ začala jsem pozvolna vyprávět a zarážela se pokaždé, když mi slovo „táta“ uvízlo na rtech.

„Nenahlásil tě,“ konstatoval Elijah.

„Nevěděl úplně všechno. Ale znal jejich postupy – vezmou si dítě a pro rodiče si vymyslí příslušný doktor věrohodnou historku o poporodních komplikacích. Nelíbilo se mu to, ale dělal, co měl nařízené. Ale když šlo o jeho dceru… už to bylo osobní, věc rodiny… prostě je nenechal sebrat mě. Zfalšoval výsledky testů, zničil důkazy, udělal vše potřebné, aby se to ututlalo.“ Zamrkala jsem a nakopla kamínek ležící na úzké lesní cestě, po které jsme kráčeli.

Elijah po mojí pravici šel stále kousek přede mnou, ale ten rozdíl už byl asi jenom půl kroku. Po celou dobu, co jsem mluvila, se díval na mě, zatímco já vytrvale zírala přímo před sebe a udržovala si klidný tón hlasu.

„Nikdo jiný o tom nevěděl, ale byly z toho jenom problémy. Musela jsem se vyhýbat nemocnici, protože tam by i při obyčejné kontrole zjistili, že informace ve složce nesedí s výsledky testů, udělali by testy ještě jednou, zjistili, že opravdu mám příslušný gen a obranné látky, podívali se, kdo je podepsaný pod původní zprávou, dali si dvě a dvě dohromady… Doteď nevím přesně, co se stalo, nebo kdo a jak na to přišel. Prostě si pro mě jednou večer přišli a odtáhli mě. Doslova.“

Nic jiného jim ani nezbývalo, protože já se ze všech sil bránila. A moje rodina se pochopitelně postavila na mou stranu.

Zatímco mě jeden z chlapů, kteří pro mě přišli, držel na místě, druhý praštil mého bratra do obličeje, když vyskočil na nohy a strčil do něj, i když byl téměř poloviční. Ten, který měl na starosti mě, jenom neustále nadával, když jsem sebou divoce zmítala a zoufale ječela, ať toho nechají. Rick byl starší než já a zavinil si to sám, ale když jsem ho viděla ležet na zemi s přeraženým nosem a obličejem od krve, vřískala jsem, jako kdyby praštili mě, a nechtěla nic jiného, než oběma dvěma co nejhůř ublížit, pokud by se na něj jenom křivě podívali.

„Co se stalo s tvým otcem?“

„Nevím. Určitě mu sebrali doktorát, možná dokonce na nějakou dobu šel do vězení. Moment, to byla druhá otázka!“ uvědomila jsem si a obrátila se na něj. „Já se zeptala tebe jenom jednou.“                                 

Usmál se. „Tak vyrovnej skóre.“

Na vteřinu jsem zaváhala, ale poté se rozhodla zeptat na to, co mě zajímalo ze všeho nejvíce. „Proč jsi vlastně kontaktoval Valencii se zájmem o dárce? Moc up-…. ostatních to nedělá.“

„Většina upírů taky žije jinak než já s Alicí,“ odvětil, jako kdyby si mého váhání při výběru slov ani nevšiml. Nebo mi chtěl demonstrovat, že si nemusím dávat tak velký pozor na jazyk. „Kromě toho, že sám sebe nepovažuji za sadistu, který by se zabíjením vyloženě bavil, to je otázka utajení. Lidé si jsou vědomi toho, že je na nás něco zvláštního, a když začnou přibývat raketovým tempem pohřešovaní, hrozí, že si ti pověrčivější – a současně všímavější – dají dvě a dvě dohromady. Myslíš, že by existovaly nějaké příběhy o upírech, kdyby neexistovali lidé, kteří o nás buď vědí, nebo věří, že nejsme jenom mýtem?“

Považovala jsem to za řečnickou otázku, ale když se na mě obrátil, pochopila jsem, že očekává odpověď.

Pokrčila jsem rameny. „Nikdy jsem nad tím nějak zvlášť nepřemýšlela.“

„Ani se ti nedivím. Není to nic, co by ti pomohlo v noci spát. Dej si pozor, ty kameny nejsou moc stabilní.“

Opět jsme stoupali, tentokrát po úzké cestě vyšlapané nejspíše jenom lesními zvířaty. Po mojí pravici v hlubokém kamenitém korytě zurčel drobný potok, který se mezi ohlazenými kameny téměř ztrácel. Ostré kameny břehu chvílemi zasahovaly i do naší trasy a připadalo mi, že jsou čím dál tím větší s ostřejšími hranami.

On sám svým slovům odporoval, když je překračoval a proplétal se mezi nimi s jistou nedbalou elegancí, o které si mohl normální člověk nechat leda tak zdát. Já měla se zdoláváním stále horšího terénu čím dál tím větší problémy, i když se zdálo, že Elijah na mě překvapivě bere ohledy a volí co nejschůdnější terén.   

„Díky,“ zareagovala jsem na jeho výstrahu opožděně, zatímco jsem seskakovala z kamene, který byl příliš vysoký na to, aby ho mohla jednoduše překročit.

Elijah se na mě ohlédl. „Byla to vůbec odpověď na tvoji otázku?“       

„Jo. Nechceš se prozradit, ale v klidu tady nějakou dobu zůstat. To zní jako dobrý důvod,“ připustila jsem neochotně. Nebylo pro mě příjemné přiznat si to, ale do jisté míry bylo lepší, když jsem já byla držená v zajetí, než kdyby místo toho měly umírat spousty lidí. Lidí, kteří s tímhle šíleným světem – s mým světem – neměli nic společného, ale prostě byli ve špatnou dobu na špatném místě a zkřížili cestu žíznivému upírovi.

Elijah se na mě podíval, zjevně překvapený tím, že mu alespoň toto schvaluji, a já rozpačitě sklopila pohled.

Dalších několik minut jsme šli mlčky a já si začala všímat toho, že v lese panuje nepřirozené ticho. Jediný zvuk, který jsem vnímala, byl hluk, který jsem taky sama tropila. Žádný ptačí zpěv, šustění hlodavců prodírajících si cestu spadaným listím nebo cokoli jiného.

Elijahův hlas mě vytrhl ze zamyšlené analýzy okolí. „Co se děje?“

Na chvíli jsem uvažovala nad tím, jestli hrát hloupou a nevinně se zeptat, co by se mělo dít, nebo rovnou prohlásit, že nic. Bylo mi ale jasné, že obě varianty by rychle prohlédl.

„Je to zvláštní, to ticho. Čekala jsem, že to tady bude živější.“

„Obávám se, že za to můžu já. Zvířata vycítí predátora mnohem lépe než lidé.“ Sice se díval před sebe, ale neunikl mi další jeho polovičatý úsměv.

Místo, abych byla ráda, že má nejspíše lepší náladu než kdy jindy, hlavou mi vrtalo, jestli to celé není nějaká lest. Ještě před dvěma dny jsem si jej nedokázala představit se sebeméně zdviženými koutky, ale teď se se mnou coural po lese a každou chvílí se uculoval.

Pokradmu jsem si jej změřila podezíravým pohledem – možná je taky rád, že je venku.

I mě fakt, že jsem pryč ze své klece, uklidňoval, a to jsem nebyla žádný milovník přírody. Stačilo být někde, kde jsem měla alespoň pocit, že můžu svobodně dýchat.

V duchu jsem se radovala a hrdě plácala po rameni, když jsem nezraněná stanula na vrcholu svahu, hřebene, na který jsme stoupali.

Elijah vypadal méně nadšeně. „Tímto tempem tam dorazíme za tmy.“

I když to nebyla kritika nebo výtka, málem jsem se přikrčila. Věděla jsem, že přehání, ale neodvažovala se mu odporovat, jenom zamrkala a pokusila se navrhnout co nejopatrněji kompromis.

„Možná by ta trasa šla zkrátit. Nemusím vidět všechno.“ Byla to pěkná lež – ve skutečnosti mě opravdu zajímalo, kam mě chtěl vzít. Chtěla jsem vědět, co ho v lesích tak zaujalo, že o to nechce ochudit ani mě. I přesto jsem se přiměla znít, jako kdyby mi to ani přinejmenším nevadilo.

Můj pokus nevyprovokovat z nějakého důvodu fungoval přesně opačně, což bylo jasné jenom z toho frustrovaného pohledu, kterým mě sjel.

„Když ti slíbím, že ti neublížím, zůstaneš stát na místě se zavřenýma očima a pusou?“

Zmateně jsem se na něj podívala a jenom při slovech “neublížím ti“ se vyděsila více, než kdyby po mě skočil a zakousl se mi do krku. Cítila jsem, jak se mi zrychlil tep a nasucho jsem polkla, abych se zmohla na odpověď.

„Jo,“ hlesla jsem, spíše to slovo jenom němě naznačila rty.

Na vteřinu jsem zaváhala, ale z jeho pohledu mi došlo, že v tom případě bych měla svůj slib splnit. Neochotně jsem zavřela oči a stiskla čelisti k sobě, protože něco z jeho tónu mi říkalo, že součástí následujícího dění by mohlo být i moje polekané zaječení.

Neublíží mi, když to slíbil… nic se mi nestane.

Z mých myšlenek mě vytrhl ledový dotek jeho dlaně na zádech kousek pod lopatkami. Stejný chlad jsem ucítila vzápětí i přes pevnou džínovinu, kde mi jeho druhá ruka zajela pod kolena. V tom okamžiku mi ani nestihlo dojít, co bude následovat, a už jsem ztratila pevnou půdu pod nohama.

Elijah mě zvedl do vzduchu se stejnou lehkostí, jako kdybych byla mimino. To přirovnání ještě podporoval fakt, že mě držel v podstatě na délku natažených paží a držel si mě tak od těla. Takový byl taky postoj většiny chlapů, kterým některý rozradostněný příbuzný vrazil do náruče právě maličké dítě.  

Ta představa se mi překvapivě nelíbila. Na krátký okamžik jsem si dokonce přála, aby si mě ten tajemný hnědovlasý upír přitáhl blíže k sobě, opřel si mě o hrudník a držel mě, jako kdyby mě neměl už nikdy postavit zpátky na zem.

Zbláznila ses? Na to nezkoušej ani pomyslet! Už nikdy!       

Zachvěla se mi víčka, jak jsem se včas zastavila, abych neotevřela oči. Zřejmě mu ani ten drobný pohyb neušel.

„To je v pořádku, malá,“ ujistil mě z nezvyklé blízkosti jeho uklidňující hlas. Díky jeho tónu i tomu oslovení to sice znělo, jako kdyby utišoval vystrašené štěně, ale mně to nevadilo. Se zavřenýma očima bylo ještě jednoduší nechat se tím jeho mírným, sametovým hlasem utišit a podlehnout představě, že je všechno v pořádku.

Odhadla jsem, co se bude dít dál, a byla proto překvapená, jak málo nepohodlné to celé bylo. Že se i se mnou v náručí rozběhl rychlostí, ze které by se mi normálně udělalo špatně, jsem poznala podle nepatrného škubnutí a taky větru, který mě šlehal do obličeje a cuchal mi vlasy, ale to bylo vše. Nikdy jsem si nepředstavovala, že by něčí běh mohl být tak plynulý, že se téměř nedalo poznat, kdy přesně se daná osoba pohybuje a kdy stojí na místě.

„Nebylo to tak hrozné, nemyslíš?“

V okamžiku, kdy promluvil, mi opožděně došlo, že ten zvláštní pocit v žaludku, který mi až doteď prozrazoval, že stále letíme lesem vražednou rychlostí, odezněl. Otevřela jsem oči a první, co uviděla, byl jeho obličej nezvykle blízko toho mého.    

Než jsem stihla něco říct nebo třeba jenom zrudnout, pomalu se sklonil a postavil mě zpátky na zem. Ustoupila jsem o půl krok dozadu a nejistě jsem cukla koutky v něčem, co měl být děkovný úsměv, ale pravděpodobně to připomínalo spíše křečovitý tik v tváři člověka sedícího v čekárně u zubaře.

Místo toho jsem se raději rychle rozhlédla kolem sebe, abych zjistila, kam přesně mě odnesl. Na první pohled mě nemohla nenapadnout otázka: „A proč mě sem vůbec bral?“, protože já na tom místě nic zvláštního neviděla. Stále nás obklopovaly vysoké stromy, teď už především jehličnany, zem byla více kamenitá a částečně pokrytá listím, ticho kolem nás pořád stejně nepřirozené. Až v okamžiku, kdy jsem se podívala zpátky na Elijaha, který můj průzkum lehce pobaveně sledoval, jsem si za jeho ramenem všimla odrazu vodní hladiny.

Několik kroků od nás se nacházelo nepravidelné jezero s vlnící se průzračnou vodou, díky které bylo vidět kamenité mělké dno. Břehy byly poseté velkými ohlazenými kameny a nevypadalo to, že by ve vodě kdy žila třeba jenom jedna ryba, ale to mi nevadilo. Něco na tom výhledu, který se mi naskytl, bylo neskutečně uklidňující.

Připadala jsem si trochu jako malé dítě dožadující se svolení od rodiče, když jsem na něj nejistě pohlédla a potom váhavě přešla až k vodě. Po cestě jsem se krátce sehnula, abych sebrala ze země malý plochý kamínek, který mi padl do oka, a nepřítomně jsem jej několikrát převrátila v dlani, než jsem ho škubnutím zápěstí hodila doprostřed jezera.

„Tak toto se moc nepovedlo,“ okomentovala jsem svůj pokus mrzutě poté, co kámen zmizel s hlasitým žbluňknutím pod hladinou a rozvířil vodu v okolí. Živě jsem si pamatovala, že jako malá jsem uměla kámen hodit tak, že se klidně i třikrát odrazil od hladiny a poskočil dál, než se definitivně potopil.

„Myslím, že je třeba to hodit pod jiným úhlem,“ ozvalo se mi zpoza zad.

„Nejspíš,“ zabručela jsem v odpověď.

„Zkoušela jsi svoji rodinu kontaktovat?“

Rychle jsem zamrkala, překvapená tou náhlou změnou tématu a ruka mi vyletěla k týlu, kde jsem si prsty pročísla vlasy v gestu, kterému jsem se v žádné napjaté situaci neubránila.

„Ne. Bála jsem se… nechtěla jsem jim působit problémy. Raději jsem si ani nehledala web nemocnice, kde táta pracoval, abych zjistila, co se vlastně stalo. Valencie by našla spojení s mojí rodinou a mohli by si vzít do hlavy, že něco vědí.“

Jako kdybych jim nezpůsobila už dost problémů… určitě by mě nechtěli ani vidět. Měli by právo mi prásknout dveřmi před nosem. Nedivila bych se jim, uvažovala jsem hořce, i když jsem věděla, že já za nic nemůžu – to, jak jsem se narodila, jsem si nerozhodla sama. A i když jsem za to nemohla, beze mě by moje rodina nikdy nebyla v ohrožení za zatajování informací, přechovávání “majetku“ Valencie a spoustu dalších prohřešků.

„Mohl bych to pro tebe zjistit. Pracuji na radnici, mám známé, kteří mi mohou vše obstarat bez jediné otázky nebo stížnosti. Stačí říct.“

„Proč mi to vůbec nabízíš?“ Rozhodně jsem nechtěla, aby můj hlas zněl tak ostře a chladně, že to už nemohlo znít méně vděčně. Ale zněl. „Já... nemyslela jsem to, jak to znělo. Jsem ráda, že mi to nabízíš, ale nemáš pro to jediný důvod. Ani pro to, abychom tady vůbec byli.“

„Jsme tady, protože jsi chtěla jít ven,“ objasnil mi vážně, ale vzápětí se opět polovičatě usmál. „A navíc máš přece narozeniny.“   

 

Ze všech čtenářů, kterým bych chtěla moc poděkovat za přízeň, komentáře a nádherné 7. místo v nej povídce, bych pro tentokrát vypíchla Petronelu, která začala PVK číst teprve nedávno, ale zásobuje mě úžasnými komenty a názory. Moc děkuji a snad se ti bude povídka líbit i nadále. :)


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí v krvi - 18. kapitola:

 1 2   Další »
18. ufo215
01.07.2013 [9:30]

Super kapitola, jen tak dál. Doufám, že Sam zjistí něco o své rodině a nebude to katastrofa. Emoticon A něco mi říká, že Elijah začíná roztávat. Pomalu, ale jistě... Jinak moc pěkný díl a klobouk dolů, že sis poradila i na první pohled nudnou situací po svém. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

17. Cora
23.06.2013 [0:57]

CoraJak tak koukám na předešlé komentáře, nemám šanci je trumfnout. Tak nějak mi docházejí nápady, co více ti napsat a dále jsem také příliš unavená na to, abych ještě něco více pitvořila :D. Proto snad na závěř, moc pěkné a pokračuj :).

16. Petronela webmaster
11.06.2013 [15:02]

PetronelaAhoj, jsem hrozná ostuda, že jsem se ke kapitole dostala až teď - hlavně kvůli tomu, cos napsala pod kapitolu - moc mě to potěšilo, jsem ráda, že ty komentáře považuješ za úžasné, přestože mi neustále přijde, že v nich plácám pořád samé nesmysly. Každopádně...
Tahle kapitola byla přímo perfektní. Uculovala jsem se u ní, když jsem si představovala Elijaha a Sam na výletě. Tem jejich rozhovor se stal kupodivu velmi uvolněným, když vezmeme v potaz to, jaké byli jejich společné začátky.
A teď jí dokonce Elijah navrhuje, že jí pomůže kontatovat rodinu Emoticon, co se to tam prosím tě děje? Jsem z toho fakt zmatená. Jasně, už jsem pochopila, že Sam se Elijahovi líbí, ale i tak... Co má za další důvod, proč jí pomáhá? Viděl ji už někdy předtím, že požádal zrovna o ni? Viděla něco Alice? Proč zrovna Sam?
Opět mám hlavu plnou otázek a přestože nemůžu slíbit, že si další kapitolu přečtu hned po její publikaci, můžu ti říct, že se na ni budu těšít, ať už si ji přečtu sebepozději. Poslední dobou totiž nevím, kde mi hlava stojí. A těch milión otázek, které se mi tam honí díky PVK to moc nezlepšují!
Ale i tak mám tuhle povídku ráda. Gratuluju k umístění Emoticon

09.06.2013 [22:24]

WhiteAngelsuper kapitola Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

14. Ivka77
06.06.2013 [19:09]

Ivka77Krásna kapitolka. Už som sa tešila na pokračovanie. Musím povedať, že Elijaha mám stále radšej. Normálne som čakala, či nepadne aj pusa. Asi som naivná viem. Každopádne ma prekvapila jeho ponuka na konci. Myslím, že je veľmi láskavá a mohla by ich ešte viac zblížiť. On je k nej všeobecne veľmi milý a docela dlho si z nej nedal dúšoček. Čo papá chudáčik? Bojím sa o jeho zdravie.
Sam nezávidím, ale prekvapilo ma, že sa bojí toho, ako by na jej návrat zareagovala rodina. Určite sa trápia jej zmiznutí doteraz. Neverím, že na ňu zabudli, keď ju tak bránili. Neviem, či smiem dúfať, že sa s nimi niekedy stretne, ale ja aj tak budem. Priala by som jej to. Napríklad jej môžu prísť na svadbu s Elijahom.
Emoticon
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

13. Sima
06.06.2013 [10:55]

ááá... som tvárna ako želatina po tejto kapitole :D .... už aby sa medzi nimi niečo stalo :D prosíííííím :D :D :D

12. bara
05.06.2013 [22:59]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

11. laura458
05.06.2013 [21:32]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

10.
Smazat | Upravit | 05.06.2013 [21:25]

Čím začít? Emoticon
Asi tím jak perfektní tahle povídka je. Emoticon A můžu říct, že je DO-KO-NA-LÁ! Emoticon Její vývin mně překvapuje čím dál víc a nikdy si nemůžu být jistá tím, co se stane. Takové povídky dokážou napsat jen dobří autoři. A ty k nim rozhodně patříš. Emoticon Emoticon
Co ke kapitole?
Když jsem začala číst, vlastně jsem nevěděla co od Elijahovy otázky čekat. ( opět Emoticon ) On je stejně takový tajemný, ve tvém podání ještě hůř odhadnutelný. Ale počítám s tím, že to je záměr. Emoticon
I ty otázky byl podle mně krok vpřed. To napětí mezi nimi se podle mně trochu uvolnilo, i když na předávkovanou Sam to nemá. Emoticon Ale přesto, rozhodně skvělý nápad. Emoticon
To jak vzal Sam na ruce...nedivím se, že se Sam lekla. Protože většinou když vám upír řekne, že se nemáte bát, upřímně, bát bych se začala. Emoticon I když v případě Elijaha...to asi ne. Emoticon Řekla bych, že se Sam bych si klidně hned vyměnila místo. Emoticon Teda až na to, že by se mi nechtělo být něčí krevní pytlík. Emoticon
Elijahova nabídka,že zjistí něco o jejích rodičích. Rozhodně je to od něj milé. Emoticon Měla by mu už opravdu začít trochu věřit. Vím že jí upíři vzali všechno...ale...je to přece Elijah! Tomu snad při jeho galantním chování nejde nevěřit. Emoticon
Jestli se Sam bojí, že by jí rodina nechtěla vidět...myslím že to tak nebude. Emoticon Její otec určitě nelituje toho co udělal a už vůbec to nebude dávat za vinu jí. Emoticon Je to snad rozumný člověk ne? Ale Samin osud je čím dál zajímavější. Ale těžký. Emoticon Emoticon Doufám, že se brzy dozvíme víc. Emoticon
Víš, jsem hrozně ráda, že dneska vyšla další kapitola, protože jsem z těch nekonečných lijáků nemocná a tvá tvorba mi okamžitě zvedla náladu o 110 procent. Emoticon Takže za to ti patří mé díky. Emoticon
Moc se těším na další kapču. Emoticon
Tleskám. Emoticon

9. werigo
05.06.2013 [20:20]

Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!