Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí v krvi - 17. kapitola

Kristn - gesta sněhurky... =D


Prokletí v krvi - 17. kapitolaCo si může Sam od Elijaha přát? A hlavně - bude tajemný upír souhlasit nebo její žádost mávnutím ruky pošle pryč?

Nejistě jsem se rozhlédla po liduprázdné chodbě a nakonec zamířila k vrcholu schodiště.

Alice zmizela v okamžiku, kdy jsem zaregistrovala oknem Elijahův příjezd, jednoduše vyšla před dům a vzápětí v podobě rozmazané šmouhy zmizela někde v lese. Její prapředek vystupující z auta toto její zmizení sledoval a díval se směrem, kterým se vydala, ještě několik vteřin poté, co definitivně zmizela z dohledu. Poté zvedl hlavu a podíval se přímo do okna v prvním patře, u kterého jsem stála a sondovala.

Potom, co jsem byla takhle načapána s nosem málem přilepeným k oknu, jsem se raději ztratila do svého pokoje a opět zapnula věž a přemítala o svém rozhodnutí. Znala jsem lidi, kteří by se mi vysmáli, sotva bych to vyslovila, a mně samotné začínalo mé přání znít čím dál tím stupidněji.

Ale i tak jsem se nakonec přesvědčila, že za pokus to stojí.

„Elijahu,“ hlesla jsem nejistě, když jsem se ocitla nad schody. „Chci s tebou mluvit.“

Byla jsem si jistá, že mě slyší, ale i tak jsem si připadala zvláštně, když jsem ho volala stejně hlasitě, jako kdyby stál těsně vedle mě. Hulákat na celý dům by sice bylo ještě hloupější, ale přesně to bych udělala, kdyby byl člověk.

V zátylku jsem ucítila známé mrazení, které mi napovídalo, že na moji žádost opravdu zareagoval, a pomalu jsem se k němu otočila čelem. Ruce jsem měla za zády a opírala se jimi o kovové tyče zábradlí a doufala, že je tam alespoň chvíli udržím.

„Prosím,“ vybídl mě, když jsem se k ničemu neměla a jenom zrudla při vzpomínce na to, jaké hlouposti jsem včera říkala. „Poslouchám.“

Kousla jsem se do rtu a snažila se vybavit si svůj nacvičený monolog. „Nejdřív se ti chci omluvit za to, co jsem říkala včera. Opravdu jsem byla mimo a ano, jsem blbá, že jsem to sama způsobila. Promiň.“

Jako vždy, i teď mi dělalo problém dívat se na něj. Ale měla jsem dojem, že huhlat své omluvy do země by nemohlo být považováno za slušné ani upírem. Přiměla jsem se proto dívat se mu do nepřirozeně krásného obličeje, na kterém se nemihla žádná emoce.

„Myslím, že ´blbá´ je silné slovo. Byla to chyba, ty děláme ostatně všichni.“

„I ty?“ vypadlo ze mě skepticky, než jsem si stihla uvědomit, jak to zní. Jako kdybych žila v přesvědčení, že je ztělesněním dokonalosti a neomylnosti.

„Tak jsem to nemyslela,“ vyhrkal jsem ze sebe rychle. „Já si nemyslím, že- Na tom nezáleží.“

K mému úžasu se Elijahovy koutky zvlnily do lehkého pobaveného úsměvu nad mým zbrklým blekotáním. „Za svou existenci jsem udělal spoustu chyb. Některé jsem ani nemusel napravovat, jiné byly bezvýznamné a pár z nich ani odčinit nejde. Oproti nim se zdá předávkování léky jako bezvýznamný omyl.“

Jeho odpověď mě vyvedla z míry, trvalo mi několik vteřin, během kterých jsem pohledem klouzala po celé místnosti, než jsem se zmohla na reakci.

„Alice se mnou ráno mluvila. Říkala něco o tom, že jste se snad rozhodli brát na vědomí moje narozeniny.“ 

Další sotva znatelný úsměv a pohled temně rudých očí, které byly opravdu svým vlastním, mrazivým způsobem fascinující, mě přiměly kousnout se do rtu v tichém zoufalství nad svojí neschopností znít jinak než vystrašené kuře.     

„Předpokládám, že tím míříš k tomu, že ses už rozhodla, co po mně chceš.“

Ruce jsem už déle neudržela klidně za zády, ale palce jsem místo toho zahákla o kapsy džínů, a nervózně se usmála. „Předpokládáš správně. Chci jít ven.“

Jeho úsměv zmizel a odpověď mi tak poskytl dřív, než řekl cokoli nahlas. „Malá, věř mi, že mi nedělá radost tě tady držet, ale teď tě nikam jít nenechám. Ne po včerejšku a ne teď, když Aliciny vize něco narušuje.“

„Já vím. Taky nechci jít do města nebo někam mezi lidi,“ namítla jsem rychle. Popravdě jsem přesně s takovou reakcí počítala. Po včerejšku se šance, že by pokrčil rameny, zadal mi večerku a poslal mě jít si, kam chci, pohybovala někde mezi nulou a mínus milionem.

Zatvářil se lehce překvapeně, možná i podezíravě, a nadzvedl obočí. „Mám to teda chápat tak, že hodláš vyjít před dům a procházet se po lese?“

„Já neuteču,“ slíbila jsem vážně a vzápětí ne tolik ochotně dodala: „Pojď se mnou, jestli chceš mít jistotu.“

Můj tón jasně prozrazoval, že ho do toho rozhodně nenutím a mnohem raději se budu courat kolem a užívat si faktu, že nejsem nikde zavřená, sama. Měla jsem vážné podezření, že právě z toho důvodu přikývl a zmařil moje romantické představy o samotě. „Chceš jít hned?“

Můj výraz musel asi opravdu stát za to, protože to bylo poprvé, kdy jsem jej slyšela se zasmát. Bylo to sice jenom krátké uchechtnutí, ale dokonale mi připomnělo, proč jsou upíři nejnebezpečnější predátoři na zemi. On byl opravdu nadpozemsky krásný, to jsem nemohla popřít ani, kdybych sebevíce chtěla. 

„Ráda bych.“

Ustoupil krok dozadu a kriticky se zadíval na svůj oblek. „Jen mi dej okamžik na převlečení.“

Beze spěchu vyšel o patro výše a zmizel tam v chodbě. Na upíra to byla směšně pomalá chůze, ale dala mi čas se srovnat s vývojem událostí.

Těžko říct, jestli se výsledek, kterého jsem dosáhla, dal považovat za výhru nebo trest. Především jsem nepočítala s tím, že budu muset návrh, ať tedy jde se mnou, vůbec vytahovat – nemohla jsem přece vypadat dost zoufale na to, abych se pokusila zmizet den poté, co jsem svůj první útěk zpackala. A zadruhé, celý ten návrh jsem brala jako výstřel do tmy, který nejspíš zůstane bez odezvy.

Nakonec to vlastně byl perfektní kompromis – až na to, že já si najednou nebyla jistá, jestli jsem raději neměla zůstat sedět na zadku a spokojit se s podpisy některých svých oblíbených zpěváků.

Čas uvažovat nad tou možností mi ale Elijah nedopřál, jelikož necelou půl minutu po svém odchodu už opět téměř neslyšně scházel po schodech ke mně. Elegantní oblek, ve kterém vypadal jako byznysmen nebo právník, vyměnil za černé kalhoty a temně modré triko s krátkými rukávy. V tak neformálním oblečení vypadal trochu nepatřičně, ale to bylo nejspíš proto, že jsem jej doteď neviděla v ničem jiném, než právě obleku.

O dost víc mě zarazilo, když jsem se přistihla, že téměř zasněně hledím na svaly rýsující se mu pod trikem a na pažích. Ke své nelibosti jsem si jej pokradmu už několikrát prohlížela, ale košile se sakem mi pokaždé pohled, který se mi naskytl teď, úspěšně skryly.

Bleskově jsem ucukla pohledem, sotva mi došlo, že zírám, jako kdyby byl první člověk, kterého jsem za svůj život potkala. Nebo minimálně první muž.

Bez komentářů jsem sešla schody, nervózní z faktu, že mi jako stín kráčí za zády. Při pohledu na zamračenou oblohu z kuchyňského okna mi i pod mikinou na pažích naskočila husí kůže. Nevypadalo to, že bude pršet, ale září tady se zdálo být chladnější než ve většině měst, kde jsem až dosud dočasně bydlela.

Neubránila nepatrnému úšklebku, když jsem procházela kolem rozbité prosklené stěny. Doslovné probití se na svobodu mě stálo spoustu síly, o které jsem ani nevěděla, že ji mám.

Jako civilizovaný člověk jsem ale došla ke dveřím a nechala Elijaha, aby odemknul. K mému úžasu mi přidržel dveře a gestem ruky naznačil, ať jdu první.

Neprotestovala jsem a na vteřinu zauvažovala nad tím, kdy se ke mně někdo choval tak galantně. Mí přátelé byli sice milí, chápaví a spolehliví lidé, ale byli schopní zabouchnout mi dveře před nosem tak, že jsem ještě schytala ránu do hlavy.     

Zabořila jsem ruce do kapes a zamířila přes štěrkem vysypanou příjezdovou cestu, než jsem si uvědomila, že vlastně nevím, kam jdu. Otočila jsem se s tázavým pohledem na Elijaha.

„Půjdeme zadní brankou,“ informoval mě a dlouhými kroky zamířil podél stěny domu. Rozeběhla jsem se, abych jej dohnala a pokusila se přizpůsobit jeho chůzi, což nebylo nejjednodušší.

„Jak dobře to tady v okolí znáš?“ zeptala jsem se jej nesměle, když jsme prošli kolem jeho auta zaparkovaného u boční stěny domu a přešli ze štěrku na trávník. Zdálo se, že jej delší dobu nikdo nesekal, ale tráva byla nevýrazně zelená a z nějakého důvodu to nevypadalo, že by se jí tady dařilo.

„Perfektně,“ odvětil bez zaváhání a naštěstí bez mužské ješitnosti uražené tím, že o jeho schopnostech pochybuju. „Pokud by ti nevadila trochu delší túra, vzal bych tě na jedno místo. Mohlo by se ti tam líbit.“

Překvapeně jsem zamrkala. „To by bylo… fajn. Jak daleko to je?“

„Vzdušnou čarou ne víc než deset kilometrů.“

Neodvažovala jsem se dát nějak najevo, že mě tím téměř vyděsil. Představa deseti kilometrů snah udržet krok s těmi jeho v lese plném větví a kamenů čekajících na to, až si na nich zvrtnu kotník nebo alespoň uklouznu…

Mlčky jsem kráčela vedle něho a prohlížela si okolní lesy. Nikdy jsem nebyla přílišný milovník přírody, ale taky jsem k tomu neměla příležitost. Přinejmenším udělám něco pro svoje zdraví… i když to bych mohla, i kdybych přestala na snídani likvidovat připravené jídlo z restaurací a místo toho si dala nějaké ovoce.

Pozemek kolem domu nebyl zase tak velký, jak by se mohlo zdát, ale zato ohraničený vysokým plotem z tepaného železa, který se spíše hodil k nějaké historické soukromé škole v Anglii.

Branka byla nenápadně zasazená mezi železné tyče a já si musela připustit, že samotné by mi asi chvíli trvalo, než bych ji objevila. Stejně jako u dveří, i tady se můj doprovod zachoval jako džentlmen a otevřel mi. Tentokrát mi to gesto ale připadalo spíše, jako kdyby mě považoval za blbce, který si nedokáže poradit s obyčejnou klikou.

Prošla jsem kolem něj, přičemž jsem si dávala pozor, abych se od něj v tom úzkém prostoru držela co nejdále, i když jsem docílila jenom toho, že jsem se bokem nepříjemně praštila o jednu zákeřně vyčnívající tyč.

Na okamžik jsem měla dojem, že jsem za sebou zaslechla další tlumené uchechtnutí se, ale neotáčela jsem se, abych se ujistila. Místo toho jsem zarazila ruce hluboko do kapes mikiny a přelétla pohledem okolní lesy.

Alespoň v jednom jsem se nepletla – opravdu jsem se alespoň tady necítila jako v kleci. Les sice vypadal trochu zlověstně, ale za to mohla hlavně zatažená obloha a vítr. Ten ohýbal větve mladých stromů a šustil s listy, které už pozvolna opadávaly a na zemi tvořily nepravidelnou různobarevnou mozaiku.

Ozvalo se za mnou tiché klapnutí branky a vzápětí se Elijah objevil vedle mě, až nebezpečně blízko. Těžko říct, jestli si pořádně ani nevšiml toho, že se paží skoro dotýká té mé, nebo to dělá úmyslně. Já si toho malého prostoru mezi námi byla vědomá až moc. 

Nakonec jsem to byla já, kdo prolomil ticho. „Tak jo. Veď mě.“

Téměř neznatelně přikývl a vydal se správným směrem. Já s následováním na vteřinku otálela, abych mezi nás dostala trochu větší vzdálenost, ale poté jsem se za ním vydala jako poslušný pes na vodítku. Ruce jsem nevytahovala z kapes, a sotva jsme se ocitli mezi stromy, pozorně jsem se začala dívat pod nohy.

Už po několika metrech jsem zjistila, že držet se od něj ve více než metrové vzdálenosti bude nemožné. Stromy houstly, kamenů a větví přibývalo, takže mi nezbylo nic než dokonale následovat trasu, kterou si zvolil on, a zdržovat se tak v jeho bezprostřední místnosti.

Ani jeden z nás nemluvil – ticho mi sice nebylo úplně příjemné, ale zase jsem nehodlala být ten, kdo ho prolomí. Navíc jsem mu neměla to říct. Všechno, co potřeboval vědět, jsem mu dala svým chováním dost jasně najevo.

Ocitli jsme se na úpatí mírného svahu, který ale nebyl tak neškodný, jak vypadal. Pod trsy dlouhé zplihlé trávy se ukrývala vysušená hlína, která se při došlápnutí drolila a sesouvala se člověku přímo pod nohama. Elijah bez nějakých problémů téměř vyběhl o několik metrů výše, zatímco já udělala teprve několik nejistých kroků, při kterých se mi pod podrážkami tenisek spouštěly laviny hlíny a kamínků.   

Marně jsem doufala, že nezrudnu, zatímco jsem se v mírném předklonu snažila co nejelegantněji vydrápat po svahu bez toho, abych skončila na zemi. Neodvažovala jsem se dívat na upíra nad sebou – stačilo mi vědomí, že tam je a sleduje moji žalostnou rovnováhu v akci.

I tak jsem na sebe mohla být hrdá - postupovala jsem celkem rychle a ani se nemusela snížit k pověšení se na kmen některého z blízkých stromů ve snaze zabránit pádu.

A opravdu bych na sebe hrdá byla, kdyby mě na poslední chvíli několik kroků od Elijaha nezradila pravá noha, která se mi smekla na sesouvající se hlíně. Zavrávorala jsem na jedné noze a vzápětí udělala několik rychlých opileckých kroků dopředu. Potřebovala jsem oporu, a proto neváhala a pevně se chytila toho, co bylo nejblíž – v ten okamžik mi bylo jedno, že to jsou ledové paže upíra.  

V okamžiku, kdy jsem ale znovu nabyla rovnováhu, měl fakt, že se jej držím jako klíště, stejný efekt jako rána do obličeje. Prudce jsem zvedla hlavu, ale v prvotním šoku jsem nebyla schopná uvolnit sevření a pustit se jej. Jeho obličej byl stejně nečitelný jako obvykle, ale tmavé oči se mi nezdály tak chladné jako jindy.

Naklonil hlavu na stranu a já si opožděně uvědomila, že dlaně má kousek od mého pasu pro případ, že bych padala.

On by mě chytil.

„V pořádku?“ zeptal se mě a já konečně přišla na to, jak ovládat ruce, a lehce zahanbeně je spustila podél těla.

Přikývla jsem. „Děkuju.“

„A jsme zase u té důvěry,“ konstatoval, a když viděl můj výraz, dodal: „Příště se zkus netvářit tak ohromeně tím, že jsem tě z toho kopce sám neshodil, malá.“

Na to se elegantně otočil a zamířil někam do hloubi lesa. Rychle jsem jej následovala, aby se mi neztratil mezi stromy.

„Proč mi tak říkáš? Malá,“ odvážila jsem se zeptat po několika metrech, kdy jsem jej téměř dohnala. Držela jsem se necelý metr za ním, ruce opět hluboko v kapsách mikiny. Prsty mě pořád ještě brněly, jako kdybych si na dlaních nechala roztát hrst sněhu. Jeho kůže ostatně nebyla o moc teplejší.

Neviděla jsem mu do obličeje, ale nemohla jsem se zbavit podezření, že se usmál. „Líbí se mi to. A hodí se mi to k tobě.“

„Alice je menší než já a říkáš jí jménem.“ Vzápětí jsem se zarazila – co já vím, možná, že i ona musí snášet nějakou přezdívku.

„´Alice´ se nedá jednoznačně přeložit. Nejčastěji se tvrdí, že je to odvozenina a znamená něco jako ´vznešená´ nebo ´ušlechtilá´. To ji podle mě dostatečně vystihuje.“

Zamračila jsem se na špičky svých bot a poté zabodla pohled mezi jeho lopatky. „Ke mně se moje jméno nehodí?“

Tentokrát se na mě ohlédl přes rameno a já viděla, že má opravdu lehce zvednuté koutky. „Podívej se na sebe. Malá, bojácná, tichá, křehká. Nebezpečně rozbitná.“

„Bojácná a rozbitná,“ zamumlala jsem si pro sebe ta přídavná jména, která se mi nelíbila, a opožděně jsem si uvědomila, že mě víc než dobře slyší.

„Co kdybych teď měl otázku já?“

Zatrnulo mi. Proč jsem se vůbec ptala? A na co by se on mohl ptát mě? Vše potřebné si mohl najít v mojí složce, kterou musel studovat, když ví, kdy mám narozeniny.

Když jsem neodpovídala, zastavil se a otočil čelem ke mně. „Otázka za otázku. To zní fér, nemyslíš?“

Kousla jsem se do rtu a pod tíhou temně rudého pohledu zavrtávajícího se mi do tváře jsem moc dlouho nevzdorovala. Navíc měl pravdu. Když se on baví se mnou, měla bych i já mluvit s ním.

„Ptej se.“ 

 

Já vím, já vím. Klišé jako hrom, navíc přímo z naší milované ságy. Asi mi nikdo nebude věřit, když napíšu, že Stmívání jsem už hodně dlouho nečetla a neviděla, a až opožděně mi došlo, že jsem si tímto výletem Elijaha až nechutně moc posunula do role Edwarda – fuj. Ale vážně – jsem sama ze sebe znechucená a ti, kteří mají Edwarda stejně neradi jako já, to pochopí asi nejlépe. Ale potom už se mi zase nechtělo celou kapitolu přepisovat, tak mi snad odpustíte. :)  


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí v krvi - 17. kapitola:

 1 2   Další »
16. Cora
23.06.2013 [0:43]

CoraNáhodou! Ač Ewarda nemám asi stejně ráda jako ty (vzpomínáš, jak jsem ho ve své povídce schválně nechala zavraždit? :D počkat, já vlastně povraždila všechny, tak to není mo dobrý přiklad...), tak se mi ten nápad rozhodně líbí :). Krom toho, že šli prostě na procházku do lesa, v tom nevidím nic podobného. Jo, asi je to ten hlavní fakt, ale :DD... Kdybys byla stále zavřená v jednom době, co by jsi chtěla? Podpisy někoho, s kým bys neměla možnost se v životě potkat ani nic jiného, nebo nádech svobody, kdy jdeš po lese a užíváš si něčeho jiného než holých bílých stěn? Já myslím, že toto rozhodnutí bylo rozumné, tedy až na doplnění Ela, upíra, který tu svobodu upírá :D. Ale ne, všichni asi víme, kam to spěje, takže moc dobrý krok, moc dobrý... :)))
Kapitolka se mi líbila a to moc :D. Už dlouho jsem ti chtěla napsat, že se mi neuvěřitelně líbí to, jak Sam oslovuje - "malá". Mi to přijde tak nějak... rozkošné a zlaté :DD.

15. laura458
04.06.2013 [23:12]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

14. ufo215
02.06.2013 [11:53]

Pěkná kapitola, líbila se mi a pomyšlení na E+B mi ji rozhodně nezkazilo. Procházka lesem je docela obyčejná věc a co se týče těch konců, to prostě umíš, lákáš čtenáře. A souhlasím s většinou názorů tady: Edward nesahá Elijahovi ani po kotníky. (A za tím si stojím..)Emoticon Gratuluji k umístění v tabulce v nej povídce května. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Jen tak dál. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

13. Ivka77
01.06.2013 [13:51]

Ivka77Kapitolu som čítala už pred pár dňami, ale na mobile. Takže komentujem až teraz. No Elijah neprekvapil. V podstate nemal dôvod jej prianiu nevyhovieť a ja som rada, že to aj urobil. Som docela zvedavá, kam ich tento výlet dostane a či nejakým spôsobom posunie ich vzťah. Nie som si úplne istá, čo mám očakávať a to sa mi páči.

Mne osobne vôbec nevadilo, že je tento výlet trochu podobný tomu E+B. Aj iné postavy majú právo ísť do lesa a on jej tam určite nebude rozprávať, že je upír a podobne. Takže to vlastne až také podobné nie je.

Kapitola bola perfektná a ja sa už teraz teším na ďalšiu časť.
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

12. Sima
31.05.2013 [16:45]

som zvedavá čo sa chce opýtať :D ako vždy perfektná kapitola a ty mi s nimi vždy dokážeš zdvihnúť náladu :D

11. Petronela webmaster
30.05.2013 [21:55]

PetronelaPřirovnání Edwarda a Elijaha - ne, to rozhodně ne. Elijah je prostě někdo, kdo s nikým srovnávat nejde a chováním už vůbec ne. Navíc mě ani na moment nenapadlo, že bych v tom viděla Edwarda s Bellou. Tohle je prostě Elijah se Sam a hotovo. Tím to pro mě hasne.
Každopádně musím přiznat, že jsem si myslela, že ho zkusí požádat o to, aby z ní víc už nepil - přece jenom by to mohla brát jako jistý způsob, jak se udržet v bezpečí a to on jí přece sliboval, to bezpečí - takže proč ne? Ale nápad s procházkou byl rozhodně super - hlavně potom, co se na ní začalo dít... Nebo už předtím? Emoticon
Její pohled na neformálně oblečeného Elijaha Emoticon - hned bych si s ní vyměnila místo. Následně skutečnost, jak se k ní chová jako pravý gentleman... Mám ho přímo před očima a asi si tak představuju prince na bílém koni, nebo co - konečně můj vysněný chlap získal nějakou jasnější představu - ikdyž se zrovna v tuhle chvíli dělí o první příčku s Mattem Bomerem - ale to už jsem moc odbočila od dokonalosti tvého hlavního hrdiny Emoticon.
Scéna, kdy zachránil Sam od pádu z kopce byla skvěle napsaná. Ta chvíle, kdy si uvědomila, že se ho drží a že on je připraven ji kdykoliv chytit byla opravdu dokonalá. No a jako poslední následoval ten rozhovor na téma "malá". Emoticon. Byla to jedna z nejlepších kapitol, co jsem četla - hned po té z Elijahova pohledu, a to hlavně proto, že spolu normálně mluvili a Elijah tam byl po víc jak polovinu kapitoly přítomen.
Teď jsem jenom nehorázně zvědavá, jakou otázku jí chce položit. Takhle utnutá kapitola to je jako hrát si s nervy svých čtenářů víš to? Doufám tedy, že další dílek se ti podaří přidat co nejdříve Emoticon

10. Hejly
30.05.2013 [19:24]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

9. BeeRee
30.05.2013 [19:15]

Já nevím, ale nepřišlo mi, že by se Elijah choval jako Edward. Elijah je prostě Elijah.
Upřímně, ani já si nedokážu představit Elijaha v tričku a kalhotách, ale ty svaly si vážně představit umím. Emoticon
Náhodou, mně přijde milé, že Elijah říká Sam Malá. Taky by ji mohl říkat Nádobka s krví. Člověk si hold nevybere. Emoticon
A ten konec...
Seš zlá, víš to?
Tohle mi/nám udělat.
Teď tady zas budu chodit a chodit a čekat na další kapitolu. (Ne že bych to předtím nedělala, ale...)
No, úžasná kapitola. Těším se na další Emoticon

8. anna
30.05.2013 [19:06]

skvělá kapitola Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

7. misa04
30.05.2013 [17:24]

Co nám to děláš ? Jestli chceš takhle končit kapitoly, tak budeš muset dávat každý den jednu. V opačném případě se Ti tvé závislé čtenářky zblázní.
Že si bude Sam přát něco obyč (pro ostatní smrtelníky), to jsem trošku čekala, ale pořád nejsem na správné stopě, co se týče důvodu, proč je Sam u Elijaha. Jsem zvědavá a ještě zvědavější, co vymyslíš.
Baví mě to, a to moc. Díky a honem nám přidej další kapitolu.

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!