Bella je zmatená a vyděšená. Co všechno se ještě musí stát, aby pochopila, že její život už nikdy nebude stejný? Řekne bratrovi o svém novém objevu? Uvidíme...
22.01.2011 (09:30) • Martisek • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2705×
6. kapitola
Papír mi vypadl z rukou a zatmělo se mi před očima. Bylo to jako bych dostala ránu kladivem. Najednou jsem si nebyla jistá, kdo vlastně jsem.
Jako by celý můj život nebyl mým. Jako by moje minulost už nebyla moje. Copak je tohle možné? Copak je svět tak šílený a vše kolem tak strašné, že Charlie není mým otcem?
Vydechla jsem všechen vzduch z plic a naplnila je novým. A znovu vydechla.
Rukou jsem zašátrala do prostoru za sebou, jako bych hledala oporu. Ale ta tam nebyla.
V očích mě zaštípaly slzy a já jim dovolila, aby mi stekly po tvářích. Měla jsem chuť něco rozbít. Na kousky. Byla jsem naštvaná. A oboje mi bylo naprosto k ničemu. Copak můžu napochodovat za tátou a zeptat se ho na to? Co když o tom ani neví?
A pak mi to došlo. Pořád mu říkám táta. Už navždycky to bude tatínek, který mě vychoval, udělal ze mě dobrého člověka. Bylo jedno, čí krev koluje v mých žilách. To byl dost nepodstatný detail. I kdyby ten Nathaniel byl nějakým bohem. Nebo někým podobně šíleným.
Nejsem si jistá, jak jsem se dokázala postavit na nohy a sejít k sobě do pokoje těch pár schůdků. Ani nedokážu říct, jak dlouho jsem seděla na posteli a apaticky zírala přes skleněnou tabuli mého okna ven na zamračené nebe.
Něco bylo jinak. Cítila jsem to. A děsilo mě to. Protože ať už přijmu pravdu jakkoli, nic už nebude jako dřív. Všechno se tím změní. A nejspíš to nebude k lepšímu.
Z šedých mraků se spustil hustý déšť. Bylo podivně uklidňující sledovat, jak kapky stékají po okenní tabuli a na parapetu utváří loužičky.
Stmívalo se. Bylo mi jasné, že je čas večeře, ale nedokázala jsem donutit nohy, aby mě odnesly do kuchyně. Byl tam táta a já si nebyla jistá, jestli se mu dokážu podívat do očí a dělat, že je všechno v pohodě. Že nic nevím.
A tak jsem seděla u okna, ruce složené na parapetu, hlavu položenou na nich. Nechtělo se mi nic dělat. Ani plakat.
Ani jsem se nepohnula, jen poslouchala zvuky dole. Sotva slyšitelný rozhovor táty a Jesseiho. Našlapování bot po našich dřevěných schodech nahoru do patra. Menší zaváhání, než nejistě zaklepal na dveře.
„Bello? Jsi v pořádku?“ ozval se bratrův hlas za dveřmi. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla, než jsem byla schopna odpovědět.
„Jasně. Já jen… nemám hlad.“ Chvíli se nic neozývalo.
„Můžu dál?“
Střelila jsem očima ke dveřím a přemýšlela, jak moc by bylo nápadné, kdybych řekla, že ne. Hodně. A tak jsem s povzdechem vstala na nohy a došla ke dveřím. Když jsem je otevřela, Jesse se opíral ramenem o rám a mračil se.
Nic jsem neřekla, jen ustoupila stranou, aby mohl vejít. Nemohl mi ujít jeho zkoumavý pohled, kterým mě obdaroval. Co všechno mu můžu říct? A je vůbec něco, co se může dozvědět o mém novém světě? Nebude to pro něj nebezpečné?
Zavřela jsem za ním a posadila se na postel, zatím co on si sedl na židli.
„Tak co se děje, Bells?“ Uhnula jsem očima a skousla si ret.
„Nic,“ zamumlala jsem. Periferně jsem viděla, jak se ušklíbl.
„Nejsem blbec, víš. A poznám, když moji malou sestřičku něco trápí.“ Tak tohle mě dorazilo. Zavřela jsem oči a cítila, jak slzy pozvolna putují po tvářích a vytvářejí tak cestičky. Nechtěla jsem před ním brečet. A nechtěla jsem mu ani nic říkat.
Nejsem si jistá, jak se tak rychle dokázal přesunout z té židle vedle mě, ale když mě objal, bylo mi to jedno. Teď jsem byla jen jeho malá sestřička, která prostě potřebuje trochu té rodinné lásky.
„Dobře… Nech si to pro sebe, ale pamatuj, že… vždycky budu tady, ano? Nejsi na to sama,“ zamumlal mi do vlasů.
Po tom, co Jeese odešel, jsem jenom ležela na posteli se zavřenýma očima a přemýšlela. Bála jsem se dál pátrat po všech dalších skutečnostech o mém životě, ale věděla jsem, že už to prostě takhle nechat nemůžu.
Bála jsem se toho, co zjistím. Jestli jsem to správně pochopila, nejsem dcerou Charlieho Swana! To už na mě byl dost těžký kalibr, přesto jsem se odhodlala pátrat po pravdě, ať už je jakákoliv.
S vypětím všech sil jsem se vyškrábala z postele a zasedla za svůj psací stůl. Ani jsem si neuvědomila, že ten kus papíru, který mi převrátil život naruby během minuty, leží na stole. Musela jsem ho přinést s sebou z půdy.
Znovu jsem pohlédla na ten zvláštní jazyk, kterému jsem nerozuměla. Uměla ho máma? No, byl jeden způsob, jak to zjistit, ale nebyla jsem si jistá, jestli to bude vědět. Přeci jenom, má matka byla lhářka. Nebo to snad Charlie věděl?
Zvedla jsem se a pomalu došourala až ke dveřím Charlieho ložnice. Dvakrát jsem se odhodlala a zase to vzdala. Vážně se ho mám zeptat?
Povzdechla jsem si a tiše zaklepala. Doufala jsem, že to neslyšel, nebo že spí. Bohužel byl vzhůru.
„Dále,“ ozvalo se a já vešla.
Charlie odvrátil oči od něčeho, co četl - vypadalo to jako policejní záznam - a koukl se mi do očí. Lehce se usmál, zjevně potěšen tím, že jsem konečně vylezla z pokoje. „Potřebuješ něco, Bell?“
„Ehm... No, totiž… Vlastně ne, promiň,“ vykoktala jsem a otočila se ke dveřím.
Jako kdyby mi pohled na něj vadil, jako bych viděla bolest, co nám máma způsobila lhaním. Nedalo mi to a zeptala se: „Uměla máma nějaký jazyk? Myslím, nějaký hodně starý.“
„Proč se ptáš?“ Sice jsem ho neviděla, ale slyšela z jeho hlavy jasnou zmatenost.
Pěvně jsem semkla oční víčka k sobě, otočila se a pokrčila rameny. „Jen tak mě to napadlo.“
„Uměla,“ odpověděl a já rychle otevřela oči. Doslova jsem na něj zírala. Díval se na mě zadumaným pohledem. Kývla jsem, aby pokračoval.
Povzdechl si a odpověděl: „Uměla keltštinu. Milovala ji, i když upřímně jsem nikdy nechápal proč. ,Nevadí, že už je to nepoužívaný jazyk,´ říkávala, ,Mně se líbí.´“
„Aha,“ odpověděla jsem hloupě a vyběhla z místnosti do svého pokoje. Rychle jsem zavřela dveře a znovu sedla za stůl. Bylo mi jedno, že už je čtvrt na dvanáct a zítra jdu do školy. Rychle jsem otevřela prohlížeč a napsala jediné slovo - keltština.
Většinou mi to ukázalo jen odkazy na Kelty a nic víc. Byla jsem z toho pomalu zoufalá.
„Copak tím jazykem už nikdo nemluví?“ povzdechla jsem si. A pak mě to napadlo. Přece někdo musí umět ten jazyk. Nějaký profesor na vysoké škole nebo knihovník. Znovu jsem najela na internetový vyhledávač.
Bylo mi jedno, že už hledám snad přes hodinu, nebo že u toho usínám a nemůžu nic najít. Prostě jsem projížděla odkazy dál.
Málem mi spadla hlava na klávesnici, když jsem si všimla jednoho odkazu. Byl to profesor Jack Collins, historik a znalec jazyků v Seattlu!
„Panebože!“ vyjekla jsem jako malá holka a začala si tleskat. Pak mi došlo, kolik je hodin, provinile pokrčila rameny a přestala tleskat. Jsem si ale naprosto jistá, že jsem se pořád usmívala jako idiot.
Rychle jsem klikla na odkaz a opsala si jeho jméno i adresu na papírek. K tomu ještě ty záhadná tři slova. Pak jsem ho poskládala a vložila do zadní kapsy kalhot.
Moje oči zabloudily k hodinám a já sebou polekaně trhla. Bylo půl třetí ráno.
Rychle jsem sebrala pyžamo a vběhla do koupelny. Provedla jsem bleskovou očistu svého těla, vyčistila si zuby, vypnula notebook a vlezla do postele.
To bude ráno!
Autor: Martisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Proč trestáš právě mě? - 6. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 15. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!