Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Proč trestáš právě mě? - 7. kapitola

08.02.2011 (11:15) • Rock • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2989×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

7. kapitola

Seděla jsem v autě na školním parkovišti a měla pocit, jako by mě něco přejelo. Něco velkého a těžkého. Jako bych byla na jiné planetě, v jiném těle. Chtělo se mi spát. Strašně. Ale nemohla jsem – tedy alespoň ne teď.

Měla bych vystoupit a jít do školy. Sednout si do lavice a tvářit se, že se vůbec nic neděje. Že je všechno naprosto v pořádku a nic mi není. Jako by to snad šlo! Odfrkla jsem si.

Proč mi ty věci přišly tak jiné a... nové? Vždyť dnes byl obyčejný den. Nic víc.

Očima jsem rychle přejela dění za oknem a znovu se zhluboka nadechla. Bude to dobré, uklidňovala jsem se.

Následně znovu vydechla vzduch a vystoupila. V duchu jsem navigovala svoje tělo k takovým těm věcem jako je úsměv na tváři nebo vrácení pozdravu některému ze svých spolužáků.

Díky tomu jsem se dostala až na své místo v lavici, na které jsem si sedla a následně ignorovala všechno kolem sebe. Dneska to prostě nějak přetrpím.

Celé dopoledne proběhlo úplně stejně. Moje tělo dělalo vše automaticky, takže jsem se nemusela bát, že by se mi stala nějaká trapná záležitost.

Oběd. Ten byl trochu problémem. Seděla jsem s kamarády u stolu a poslouchala je, o čem spolu mluví. Přesto se ale nedočkali žádné odezvy z mojí strany. Byla jsem ráda, že se dokážu usmívat a přikyvovat kdykoli je potřeba. Ale to bylo asi tak všechno.

Cítila jsem pohledy ve svých zádech, jenže když jsem se otočila, došlo mi, že začínám být nejspíš paranoidní.

„Bells?“ promluvil na mě Bryan přímo. „Jsi v pohodě? Vypadáš tak... Netrápí tě něco?“ Jeho starostlivý pohled mi sevřel vnitřnosti. Byl to on, komu bych se měla svěřit. To jemu jsem věřila. On byl mým majákem, když jsem bloudila temnotou.

Usmála jsem se na něj a zakroutila hlavou. „ Ne, všechno je v pohodě, jen... Mohl bys jít se mnou? Potřebovala bych pomoct s jednou látkou.“ Tentokrát se na mě otočily všechny hlavy u stolu. Můj pokus o soukromí rozhovor s Bryanem byl dost průhledný, ale na tom teď nezáleželo.

Když jsme odnesli tácy s jídlem a vydali se chodbou k mojí třídě, zmateně se na mě podíval a tiše zasyčel: „Sakra, co se to s tebou děje? A proč se mnou chceš mluvit o samotě?“

Zakroutila jsem hlavou a chytila ho za paži. Dotáhla jsem ho na místo, kde nebylo moc lidí a donutila ho, aby si sedl naproti mně na lavičku.

„Potřebovala bych, abys se mnou někam zajel.“

„Proč?“ Zamračila jsem se. „Proč chceš, abych s tebou někam jel? Řekni bratrovi, ne?“ pokračoval, když můj výraz pochopil.

„To nejde.“ Sklopila jsem hlavu a skousla si ret. Už se nadechoval, aby zase něco řekl, a tak jsem jen zakroutila hlavou. Podívala jsem se mu zpříma do očí a jedním dechem mu to vysvětlila: „Charlie není mým biologickým otcem.“

„Proboha,“ zašeptal. Naklonil se ke mně a objal mě. Nechala jsem ho, aby to udělal, protože to bylo přesně to, co jsem potřebovala.

Chvíli jsme takhle zůstali, dokud se neodtáhl a nepromluvil: „Kam chceš jet?“

„Do Seattlu. Musím najít někoho, kdo umí keltsky.“ Vyvalil oči a zamrkal. Trochu prkenně přikývl.

„Kdy?“

„Dneska odpoledne, teda… pokud nic nemáš.“ Zakroutil hlavou a já se usmála.

„Dobře, děkuju.“ Úsměv mi vrátil a pak se bez dalšího slova otočil a vešel do třídy. Měli jsme mít hodinu společně. Sehnula jsem se pro batoh a s malým úsměvem ho zvedla ze země. Teď už to bude hračka.

Když jsem ale hlavu opět zvedla, stál tam. Edward Cullen na mě zkoprněle zíral. Nečekaně se nemračil, ani se netvářil nijak povýšeně, ale byl to Edward – nad jeho přítomností jsem prostě nedokázala jásat.

„Co v Seattlu?“ ozval se jeho hlas.

Vždycky se říkalo, že ignorace je nejlepší věc k udržení dobrých společenských vztahů a dobré nálady. A tak jsem se tím heslem alespoň pro dnešní den řídila. Obešla jsem ho a chtěla vejít do třídy, ale jeho ruka na mé paži mi to nedovolila.

„Odpovíš mi?“

Prudce jsem se na něj otočila a svoji ruku mu vytrhla. Na okamžik jsem v jeho tváři spatřila překvapení, ale hned je stačil zamaskovat staženým obočím a přimhouřenýma očima.

„Nesahej na mě, Cullene! Nejsem žádná tvoje věc, žádný majetek. Nech mě prostě být. Dělej, že jsem vzduch. Že jsem jako všichni ostatní.“ Můj vlastní hlas mě překvapil. Zněl cize a nebezpečně. Jako syčení hada. Byla jsem ale tak moc naštvaná, že jsem si toho nevšímala.

Ustoupil o krok dozadu a vyvalil oči.

Bez jediného slova nebo dalšího pohledu na jeho osobu jsem se otočila a vešla do třídy. Tentokrát mě už nezastavil.

Zbytek dne uběhl normálně. Na večer měly holky nějaké holčičí plány a samozřejmě mě chtěly vzít sebou, já ale měla jiné. Radši jsem neříkala, že jedu s Bryanem do Seattlu - vyvodily by z toho nesprávné závěry a mě se to jejich chichotání a narážky na nás dva vážně nechtěly poslouchat. Tak jsem řekla, že budu s Jeesem. Na to nic nenamítaly.

Na parkovišti byl velký frmol, takže si ani nikdo nevšiml, že Bryan nezatáčí doprava jako obvykle, ale pokračuje rovně hned za mnou. No, možná si toho někdo přece jen všiml, ale Edward teď nebyl můj nevětší problém.

Před domem jsem zaparkovala na svém obvyklém místě vedle Charlieho policejního auta, vzala si věci a nastoupila rovnou k Bryanovi. Rovnou se rozjel směr Seattle a nic neřekl.

Asi po dvaceti minutách nepohodlného ticha promluvil: „Víš, co budeme dělat, až tam přijedeme?“

Pokrčila jsem rameny. „To se pozná, až tam budeme.“ Od té doby jsme už ani jeden nepromluvil. Tentokrát to, ale bylo příjemné ticho.

Po čtvrthodince jízdy jsme dorazili na místo. Když jsem vystoupila z auta, přímo přede mnou se rozléhala veliká budova s obyčejným nápisem: Městská knihovna Seattle. Já však tušila, že pro mě bude významnější než tento obyčejný název.

Vydala jsem se ke hlavním dveřím a Bryan se ke mně přidal. Jen jsem se modlila, aby měli otevřeno, protože v tom spěchu včera - dneska ráno, jsem se ani nepodívala na otevírací dobu. Naštěstí bylo.

Vevnitř byla dlouhá chodba – se spoustou dveří - a napravo široké schody do patra. Už jsem začínala panikařit, kde ho tady najdeme, když v tom Bryan zašeptal: „Támhle je recepce, pojď.“ Ukázal na levou stranu.

Vytáhla jsem si papírek z kapsy, abych nezkomolila jeho jméno, a přešla k postarší paní s šátkem kolem krku.

„Promiňte, nevíte, kde bych tu našla pana Jacka Collinse?“

Žena - dívající se do obrazovky monitoru počítače - ani nezhlédla. „Musíte jít rovně, podél schodů. Jsou to druhé dveře napravo.“

Poděkovali jsme a vydali se přesně tam, kam řekla.

Lehce hluboký, avšak mladý hlas se ozval hned po prvním zaklepání. Vešli jsme.

Jack Collins byl krátkovlasý brunet s oříškovýma očima, schovanýma za brýlemi, a upřímným úsměvem. Vypadal, že mu je jen něco málo přes třicet.

„Dobrý den,“ řekla jsem zdvořile. Odkašlala jsem si - najednou jsem se cítila nervózně. Pokud mi tento muž pomůže vyluštit má tři slova, dozvím se zase něco víc o mém životě. Najednou jsem si nebyla jistá, jestli byl dobrý nápad sem jezdit. Polkla jsem.

„Jsem Isabella Swanová a tohle je Bryan Williams a -“

Než jsem stačila pokračovat, přerušil mě: „Swanová? Nejste náhodou nějaká příbuzná Renée Swanové? Té Swanové, která měla svou galerii tady na rohu?“ zeptal se, čímž mě naprosto vyvedl z míry. Jeho úsměv najednou nepůsobil tak upřímně jako před chvílí.

Ano, jsem příbuzná Renée Swanové, jsem její dcera. A ano, moje máma byla malířka, ale mít vlastní galerii? O tom nic nevím.

Rychle jsem skryla své překvapení a nasadila neutrální výraz. „To bude asi jen shoda jmen,“ odvětila jsem a přišla blíže ke psacímu stolu, u kterého seděl, a podala mu svůj papírek. „Na internetu jsem si přečetla, že umíte keltsky. Podle mě jsou tyhle tři slova psané keltštinou. Myslíte, že byste mi je mohl přeložit, prosím?“

Profesor Collins si ode mě vzal papírek a mírně se zamračil. Rychle na papírek načmáral pár slov a podal mi ho zpátky.

Podívala jsem se na něj. Vedle mého škrabopisu bylo uhlazené písmo. Stálo tam:

Fuar - studený

Grian - slunce

bás - smrt

„Ano, je to ketsky. První znamená studený, potom je tam slunce a následně smrt. Můžu se zeptat, kde jste ty slova našla?“ Koukl na mě zpod brýlí a nasadil zvláštní výraz. Jako by věděl víc, než vím já nebo kdokoli jiný.

Zachvěla jsem se. „Totiž... Já jen hledala nějaké věci do školy a narazila jsem na tohle,“ vykoktala jsem. Vypadal, že mi neuvěřil, ale nechal to být.

„Je to vše, co jste po mě chtěla, slečno Swanová?“

„Ano, děkuji,“ řekla jsem prkenně a společně s Bryanem se otočila k odchodu. Když jsem zavírala dveře, všimla jsem si, že drží v ruce mobil a někam telefonuje. Zamračila jsem se.

„Nevěděl jsem, že tvoje máma měla galerii,“ řekl z ničeho nic Bryan před knihovnou.

„Já taky ne,“ odpověděla jsem upřímně. Tušila jsem, že mých slov budu následně litovat, ale přesto jsem je vyslovila nahlas: „Nepůjdeme se tam podívat, když už jsme tady?“

Galerie byla maličkatá, avšak působila klidným a příjemným dojmem. Žena, která to tady měla na starosti, nám řekla, že tato galerie opravdu patřila Renée Swanové - malířce z Forks, která před více jak deseti lety umřela na rakovinu. Galerie se prý měla zavřít, ale protože její kamarádka Denis - o které jsem v životě neslyšela - odkoupila galerii, zůstala tak otevřená i nadále. Z toho jsem usoudila, že nikdo už moc obrazy nekupuje.

Když jsem si prohlížela její díla, připadala jsem si divně, cize. Čím víc jsem toho zjišťovala, tím víc se ukazovalo, že svou matku vůbec neznám. Možná vůbec nebyla taková, jako si ji pamatuji - hodná a laskavá. Přeci jenom, zrovna nedávno jsem zjistila, že podváděla mého otce, který vlastně není můj otec.

Povzdechla jsem si a začala zase vnímat obrazy před sebou.

Na jednom byl muž. Velice krásný. Mahagonové vlasy skvěle kontrastovaly s jeho bledou pokožkou, ovšem všimla jsem si ještě jedné věci - měl rudé oči. Byl to upír.

Leknutím jsem skoro nadskočila, ten obraz jsem si pamatovala!

Byla jsem doma, protože jsem byla nemocná. Mamka dělala něco v kuchyni. Nudila jsem se, a tak se vydala do jejího ateliéru prohlédnout si obrázky, a uviděla tenhle obraz. Líbil se mi.

Chtěla jsem si na něj sáhnout, ale najednou mě něco praštilo po ruce. Byla to maminka, mračila se.  „Bello! Na ten obraz už nikdy nešahej,“ řekla naštvaně.

„Bello! Jsi v pořádku?“ Bryan mi potřásl s ramenem a vrátil mě do přítomnosti. Jen jsme nepřítomně kývla a rozhlédla se po té ženě, která tu pracovala.

„Promiňte, kolik stojí ten obraz?“

Žena zvědavě nadzvedla obočí. „Myslím, že na něj nemáte, slečinko. Tenhle stojí čtyři sta padesát tisíc dolarů.“ Páni, bylo to víc, než jsem si myslela.

Prosebně jsem pohlédla na Bryana. Věděl, že jsem si ho nemohla dovolit, jenže on, jakožto syn doktora a mámy, která pracuje na radnici, si ho dovolit mohl.

Bryan na mě nechápavě koukal a já nasadila ten nejprosebnější pohled, který jsem svedla. Naštěstí to zabralo, a tak vytáhl svou zlatou kartu a podal jí prodavačce. „Myslím, že tohle bude stačit,“ zamumlal.

„Můžeš mi, prosím tě, říct, co to mělo znamenat? Proč jsem utratil čtyři sta padesát tisíc dolarů za jeden blbej obraz? Já chápu, že to malovala tvoje máma a ty k tomu máš citový vztah, ale to sis vážně musela vybrat ten nejdražší?“ brblal Bryan, když dával obraz do kufru auta.

„Pamatuju si, když ho máma kreslila. Byl pro ní hodně důležitý… Musím vědět proč.“

„Tak se jí asi jenom hodně líbil, ne? To pořád nevysvětluje, proč sis ho musela -“

„O svoje peníze se neboj, vrátím ti je,“ odsekla jsem kousavě.

Povzdechl si. „Ty víš, že mi o peníze nejde. Mám o tebe jenom strach,“ zašeptal. Koukla jsem mu do očí a zajíkla se. Byl to můj nejlepší přítel, udělal by pro mě cokoliv, jenže tohle jsem v jeho očích neviděla.

Nechápu, že jsem si toho nevšimla dřív. Vážně byl do mě blázen.

Rock <<< X >>> martisek

6. kapitola - 8. kapitola