Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Přízrak 13

14.12.2012 (21:45) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 3457×

Otočil se. Stála přímo tam. Upíraly se na něj její oříškové oči. Aniž by si to uvědomoval, zvedl dlaň k její tváři a přejel po ní prsty. Byla chladná jako jeho, bez tepu, ruměnce.

„Udělám cokoliv, jen...“

„Nestojím o to.“ Pohled jí ztvrdl a sebevědomě zvedla bradu.

„Nevěřím ti to. Kdyby ti na nás nezáleželo, tak bys tu nebyla.“

Po rtech se jí rozlil chladnokrevný úšklebek.

„Jiný důvod tě nenapadá?“ uchechtla se.

Překvapeně ucouvl před jejím tvrdým výrazem a posměšným hlasem.

„Ublížili jste mi a teď já ublížím vám.“ Aniž by od něj odtrhla pohled, udělala pár kroků vzad. „Pak si budeme teprve kvit.“

Pak vyrazila pryč. Les ji znovu beze stopy pohltil.

13.

Edward nedokázal odejít. Nevěřil, že taková opravdu je. Nemohla se tak moc změnit. Hleděl na drobný kvítek, který už začínal uvadat.

„Neodešels.“

Vzhlédl k ní. Stála tam a bez jakéhokoli výrazu ho sledovala. Pohledem sklouzl z její tváře níž a prudce uhnul stranou. Neměla na sobě vůbec nic. Jen špinavé šmouhy, jak se prodírala lesem. Teprve až teď si uvědomil, že žije tady v lese. Jako zvíře. Přízrak, který se objeví jen pokud sama chce.

„Stále doufáš?“

Slyšel posměch v jejím hlase. Přesto přikývl.

Došla až k němu. Nedokázal dál uhýbat pohledem a tak se jí zahleděl přímo do tváře.

„Vím, co jsi zač, ale přesto pořád doufám, že jsi to pořád ty.“

„Hmm,“ zapředla neurčitě a položila mu dlaň na hruď. „Problém je v tom,“ vykročila okolo něj aniž by odtrhla dlaň, „že už nemůžu být tím, čím jsem byla.“ Došla znovu až před něj a stoupla si k němu tak těsně, že by stačilo se nadechnout aby se ho hrudí dotkla. Zvedla k němu tvář, že jejich rty dělilo sotva pár centimetrů. „Tvá Bella byla člověk a ve mně, Edwarde, toho moc lidského nezbylo.“

Jen okrajově vnímal, co mu vlastně říká. Každou svou buňkou vnímal její blízkost. Dech, který mu při jejích slovech ovíval rty. Začal se k ní sklánět. Jen okamžik a dotkl by se jejích rtů.

Přestala s tím provokováním a otočila se.

„Takže, jak vidíš, máme tu docela dilema.“ Odtančila k nejbližšímu stromu. „Ale stále tu máme tvou oblíbenou variantu,“ vyskočila do větví, „můžeš znovu utéct.“

Poslední slova skoro zazpívala a zvuk jejího hlasu Edwardovi ještě chvíli rezonoval v uších.

≈ ≈ ≈ ≈ ≈

Manu se proháněl lesem. Po jejich prvním střetu s upíry už nechtěli nechat nic náhodě a dělali pravidelné obchůzky. Naštěstí byl všude klid a kromě Cullenů nenašli po celém okolí jiné stopy upírů.

Náhle jej přepadl zvláštní pocit. Jako by nebyl sám. Nevyvolával v něm úzkost, jen takové neurčité mravenčení.

„Dlouho jsme se neviděli.“

Téměř dostal infarkt, když se nad ním ozval neznámý hlas. Vzhlédl ke korunám stromů. Chvíli musel napínat zrak, než tam zahlédl drobnou postavu. Posměšně ho sledovala.

„Jo,“ přikývl. „Naposledy, když jsi ze mě zkoušela udělat drápama steaky.“

Při té vzpomínce se pousmála.

Sledoval ji. Vypadala naprosto jinak, než si ji představoval. Byla tak drobná a mladá. Chlapecky štíhlé boky a delší nohy. Pokračoval beze studu výš. Měla menší prsa a drobná ramena s hubenými pažemi. Nevypadala vůbec nebezpečně. Obzvlášť při pohledu na její tvář s velkýma oříškovýma očima. Jediné co ho utvrzovalo v tom, kým opravdu je, byl její chladný výraz.

„Pokud si ale já vzpomínám, tak jsi to byl ty, kdo mě chtěl zabít.“

Raději to nerozebíral. Na okamžik se na ni zahleděl, než se proměnil do lidské podoby. Vyskočil na vedlejší strom a sedl si do stejné úrovně jako ona.

„Takže s námi můžeš komunikovat.“

Nekomentovala to. Na místo toho se pohodlněji zavrtěla.

„Takže co máš v plánu,“ vyhrkl. Chtěl vědět co od ní čekat.

„Nemám plány,“ odbyla ho. Zavřela oči a opřela si pohodlněji hlavu o kmen. „Vlastně mám už jen dluhy, které si postupně vybírám.“

„Dluhy ke komu?“ Cítil, jak mírně ztuhl.

Vycítila to z jeho hlasu.

„Ke Cullenům.“

Sledoval její tvář. Byla krásná. Dokonce i když se zlomyslně usmívala.

„Mstíš se jim.“ Vlastně to jen zkonstatoval.

„Vlastně už jen jednomu.“ Obočí se jí v nelibosti zkrabatilo. „A ten si v tom evidentně libuje.“ Viděl jak jí to vrtá hlavou, než se nakonec usmála. „Uvidíme, jak dlouho to vydrží.“

≈ ≈ ≈ ≈ ≈

„Jak dlouho už tu jsi?“

Vzhlédl k ní. Přicházela pomalu houpavým krokem k němu.

„Netuším.“

Seděl opřený o kmen stromu a pozoroval, jak přistoupila až k němu. Už si zvykl na to, že na sobě nic nemá. Snažil se její nahotu příliš nevnímat, přesto se mu do paměti vrýval každičký detail.

Poklekla vedle něj.

„Dny, možná týdny a přesto tě to nepřestává bavit.“

Naklonila se blíž k němu.

„Usnadňuješ mi to. Týráš sám sebe a mě stačí tomu jen přihlížet.“ Položila si dlaň na kmen vedle jeho hlavy a sklonila se ještě blíže k němu. Viděla, co s ním její blízkost dělá. Pěsti zatnuté v pěst, aby je nezvedl a nedotkl se jí.

„Toužíš se mě dotknout, tak strašně to chceš,“ zamumlala mu u rtů, „ale neuděláš to, protože si to nepřeji.“ Raději odvrátil tvář.

„Co kdybych si to přála? Co kdybych chtěla, abys mě políbil?“

Prudce se obrátil zpátky, takže jejich tváře byly znovu jen kousek od sebe. Ponořil se do jejího pohledu pátrajíc po jakékoli záludnosti.

„Byl jsi poslední, koho jsem kdy políbila. Je to už hodně dávno,“ zamumlala.

Zíral na ni, tak blízko k ní. Se zaváháním se ještě přiblížil. Neviděl v její tváři známky protestu, čekala.

Přivřel oči a překonal tu zbývající vzdálenost. Jen přiložil rty k těm jejím. Na okamžik zůstal nehnutě tak, než jí po nich přejel. Bylo to jiné než tenkrát. Nyní nebyla člověk, její horkost zmizela, zbytek však zůstal.

Ze rtů se mu vydral vzdech a přisál se k ní. Pootevřela ústa a vyšla mu vstříct. Líbal ji nejprve opatrně, ale pak se začala na povrch prodírat všechna ta potlačovaná touha a zoufalství. Jen vzdáleně vnímal, jak se srdce v její hrudi rozbušilo a začalo vhánět po těle krev. Její pokožkou začala proudit krev, tepat v divokém tempu úderů srdce, které vhánělo do těla stále teplejší krev.

Neměl nad tím naprosto kontrolu. Jako by se propadl znovu do minulosti, kdy byla Bella člověkem, kdy ho milovala. Zvedl dlaň a přejel jí po horké paži vzhůru. Toužil se dotknout její tváře...

Prsty mu projely vzduchem, když náhle zmizela. Překvapeně zamrkal, když zase klečela kus od něj.

Vzrušeně dýchal a trvalo mu dalších několik vteřin, než se dočista probral. Pobaveně na něj zírala. Srdce jí stále bilo v hrudi ve zběsilém tempu měniče. Svěsil ruku znovu podél těla. Raději by si ji ale přitiskl na hruď. Měl pocit, jako by se mu v tam znovu probudilo srdce k životu a pak mu ho vyrvali.

„Pořád to stejné jak si pamatuju,“ pokrčila rameny, jako hodnocení.

Zabodl do ní pohled. Pro ni to byla jen hra. Způsob jak ho týrat.

„Čekala jsem více nadšení,“ zašveholila škodolibě a vstala. „Podle tvého výrazu se ti však takové pokusy příliš nelíbí.“ Pokrčila bez zájmu rameny a vykročila pryč. „Najdu si příště někoho jiného.“

Edward ani netušil jak, ale v příštím okamžiku už stál na nohou a sevřel jí paži v drtivém sevření. Prudce jí smýkl k sobě, že ho něj téměř narazila. Překvapeně vzhlédla do jeho vzteklé tváře.

„Jestli se tě někdo dotkne, bude to to poslední, co udělá.“ Netušil, kde se to v něm vzalo, ale ona ho už začínala dohánět na samou hranici příčetnosti.

Jeho vzteklé vrčení se rozléhalo okolo. Bella jen zvedla obočí a rozesmála se.

„Žárlíš?“

Jen do ní zabodával pohled.

„Vadí ti představa, že by mě někdo líbal, dotýkal se... nebo i něco víc?“ Viděla jak se mu zachvělo chřípí vztekem. „Ale co když jsem ti lhala. Za tu dobu jsem mohla mít desítky mužů.“ Přistoupila k němu blíž, až se dotýkali hrudí. „To jak se na mě všichni dívají... Chtějí mě. Upíří krása s živelností a nezkrotností měničů. Byl jsi příliš dlouho pryč a tvá Bella už dávno není. Já k tobě nejsem ničím připoutána.“

Déle to Edward nevydržel. Nedokázal to už déle poslouchat. Mohl se nechat mučit tím, že ji má jen na dosah, ale představa Belly s někým jiným pro něj byla nesnesitelná.

Sledovala jak se prodírá lesem pryč. Sklonila hlavu a po tváři se jí rozlil vítězný úsměv.

≈ ≈ ≈ ≈ ≈

Esme upustila vázu s květinami na podlahu, když se ve dveřích objevil její syn. Tedy to, co z něj zbylo. Byl jen stínem toho, čím Edward dříve byl. Byl rozcuchaný na sobě měl totéž oblečení ve kterém před několika týdny odešel. Nejhorší však byla jeho tvář. Oči měl naprosto černé žízní a zračila se v nich zmučený výraz.

Zůstal nečině stát, když se okolo něj obemkly její chvějící se paže. Byla rozhodnutá, že tohle šílenství už musí konečně skončit. Dříve než to Edwarda naprosto zničí.

Příštího rána však byl jeho pokoj opět prázdný.

≈ ≈ ≈ ≈ ≈

Netušil, zda se ještě ukáže. Když se konečně objevila, ulevilo se mu. Ona byla z jeho přítomnosti překvapená. Nečekala, že se ještě vrátí.

„Ani nevím, jestli jíš,“ zamumlal do její zadumané tváře a natáhl k ní ruku s jablkem. Blýskalo se jak jej stále nervózně přechytával v rukou.

„Cítím hlad, žízeň, bolest a dokážu i spát – když chci.“ Pokrčila bez zájmu rameny. Natáhla se po jablku. Její ruka však zůstala viset ve vzduchu, když ta jeho poklesla. Pohledem zůstal na tmavém otisku prstů na její paži.

„Copak, vadí ti ten pohled?“ zapředla. Škubl hlavou, aby odvrátil pohled od toho co jí způsobil.

„Promiň, já... neovládal jsem se.“

Položila mu dlaň na paži a přejela jí po jeho holé kůže vzhůru.

„To nešlo přehlédnout.“ Přešla za něj a opřela se o něj hrudí. Líbila se jí ta jeho nervozita, když byla tak blízko něj a on ji nemohl sledovat, jen čekat, co udělá v příští chvíli. „Očividně ti nevadí, když mě nemůžeš mít, ale nesnesl bys vědomí, že mě má někdo jiný,“ zašeptala.

Vytáhla se na špičky, aby byla blíže jeho uším.

„To je od vás velmi sobecké, pane Cullene.“

Edward prudce vykročil, když se mu její tělo po celé délce opřelo o záda a nadechl se, až mu vzduch zahvízdal přes sevřené zuby.

„Takhle tě můžu mít alespoň částečně.“ Hlas mu rozčílením přeskočil.

Zamračila se.

„Nemáš mě a nikdy nebudeš.“

S tím se otočila a vykročila pryč.

„Ty víš že to není pravda,“ vykřikl za ní. „Já nejsem sám, kdo se sem stále vrací.“

Neobtěžovala se ani zpomalit či otočit. Neslyšně se vnořila do stínu stromů.

Čekal na ni další tři týdny. Marně. Neobjevila se. Stejně jako každý z následujících dní po čtyři roky, než se museli znovu stěhovat.

Romulek: Je mi líto, jestli tě zklamalo, že ty chlupy moc nelítaly, ale obě strany barikády měly černé svědomí. Jedni ji prostě opustili a nechali na pospas a ti druzí ji chtěli přijmout mezi sebe a téměř ji tím zabili... A navíc asi teď myslí spíše na to, aby si uchránili vlastní krk před ní, než aby se fackovali navzájem. V tomhle jsou zase měniči i upíři na jedné lodi.

alicecullenhale2 a další: Bylo tu více dotazů, co měla Bella v těle upířího. Ve filmu to tak zřejmé nebylo, ale v samotné knize ano. Jizvu na ruce měla stále chladnou trocha jedu ji v ní zůstala. Na přeměnu málo, ale v kombinaci s krví měničů - no zběsilou nenávist obou druhů co mají vlastně v genech asi moc popisovat nemusím, takže "alergická reakce" na sebe prostě nedala moc dlouho čekat.

A všem ostatním moc děkuji za úžasné komentáře a doufám, že vás ještě chvíli budu úspěšně napínat i děsit. ;o)
 

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Přízrak 13: