Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Přízrak 12

12.12.2012 (17:30) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 21× • zobrazeno 3210×

Quil se namáhavě zvedl a podepřel o pelest postele. Bylo řečeno všechno co bylo potřeba. Celá ta bolestná minulost. Potřeboval si odpočinout. Teď když to konečně netíží jen jeho, třeba bude spát o trochu klidněji. Předal to dál, na další svou generaci.

„Nenávidí nás?“ zastavil jej ještě Manu. Nikdo z nich by se tomu nedivil.

„Ano,“ přikývl, „ale zároveň jsme to jediné, co jí zbylo.“

≈ ≈ ≈ ≈ ≈

Stála v koruně stromu a po rtech jí pohrával chladný úsměv. Slyšela každé slovo. Quil tajil pravdu téměř celý svůj život. Teď ji znal i jeho vnuk. To za co se styděl a co mu nedávalo celou tu dobu spát.

A věděli to i oni. Bylo to už dávno. Neměla v úmyslu se znovu zaplétat do jejich života, ale jak jde vidět, tak bude muset své rozhodnutí přehodnotit. Byli jí stále blíž a bylo vlastně jen otázkou času, kdy zjistí celou pravdu.

V netečných očích se jí zaleskla nedočkavost toho okamžiku.

12.

Jasper ukryl tělo laně a vnímal teplo její krve, které se mu šířilo tělem. Musel na lov častěji než ostatní, aby snížil riziko, že by dostal hlad mezi lidmi. I po těch letech z toho měl stále panickou hrůzu.

Pohodil na to místo ještě seschlou větev, když si náhle uvědomil to naprosté ticho okolo. Les většinou vydával velké množství zvuků, ale teď jako by vše utichlo a naplnilo se napjatou atmosférou.

Cítil, jak se mu chloupky na krku zježily. Něco takového už hodně dlouho necítil. Strach. Otočil se a rozhlédl se okolo sebe. Nikde se ani nic nepohnulo. Udělal ještě pár kroků a zmateně hledal jakékoliv ohrožení. Nebylo po něm však ani stopy. Otočil se tedy k domovu.

V první chvíli myslel, že zešílel. Z blízkosti sotva na délku paže jí zíral do tváře. Jemné rysy s bledou pletí a oříškovýma očima. Byla to ona. Kapuce jí částečně halila obličej, ale Bellina tvář se mu vyryla do paměti, že by ji nemohl zaměnit nikdy za jinou.

„To nemůže být... ty nemůžeš být...“ zakoktal a udělal pár kroků zpátky.

„Skutečná?“ doplnila.

Viděl ji ale na vlastní oči, slyšel bít srdce v její hrudi. To ale nemohlo být skutečné. Začal couvat dokud nenarazil zády do kmenu stromu. Instinktivně se otočil, když však pohled stočil zpátky, byla pryč.

„Možná nejsem,“ ozvalo se mu přímo u ucha.

Trhl sebou a zahleděl se do náhle ztemnělých očí. Byly to oči upíra. Bez citu, netečné. Nedokázal se náhle pohnout, jen na ni zírat. Mozek mu prostě odmítal uvěřit tomu, co viděl.

„Třeba jsem jen vaše noční můra,“ zapředla a on ucítil na krku její prsty. Byly ledové jako on sám, bez tepu a klouzaly po jeho kůži v místech, kde kdysi tepala žíla. Místě, kam se jí sám kdysi pokusil zakousnout.

Se škodolibým úsměvem ho obešla a objala paží okolo ramene a hrudi.

„Ale vy vlastně nemůžete mít noční můry. Nemůžete spát,“ zašeptala mu zezadu do ucha. Ježily se mu z ní chloupky na těle. „Tak jsem možná tvoje svědomí.“

Ucítil, jak mu její ledový dech ovanul krk.

„Špatné svědomí,“ dodala. Pak byla znovu pryč.

Jasper tam stál a nedokázal se pohnout. Byl vyděšený do morku kostí. Neodvažoval se ani udělat krok, že by se mu podlomila kolena.

„Jaspere!“ Okolo krku se mu obmotaly drobné paže. „Co se stalo?! Najednou jsi mi zmizel. Měla jsem příšerný strach!“

Cítil ho, ale ani zdaleka se nemohl rovnat tomu, co právě zažíval on sám. Podíval se i na zbytek rodiny, který se oddechl, když jej našli celého a v pořádku.

„Já viděl Bellu,“ hlesl. „Viděl jsem ji,“ zamumlal ještě jednou a pak se vyčerpaně svěsil na Alici.

≈ ≈ ≈ ≈ ≈

Celá rodina netušila jak si Jasperův stav vysvětlit. Nebýt Edwarda, začali by se bát o jeho příčetnost. Viděl v jeho zmatené mysli její tvář. Byla tak skutečná i neskutečná zároveň. Strávil na tom místě dva dny. Doufal, že by se vrátila, ale nic.

Alice Jaspera teď nenechávala ani chvilku samotného. Jen sama netušila zda proto, že se o něj bála nebo doufala, že Bellu uvidí taky. Když odcházela z domu, ujistila se, že než se vrátí, bude tam s ním Esme s Rose a Emmettem. Netušila, že tahle starost je naprosto zbytečná.

Řítila se právě po silnici do Seatlu. Nikde nebylo ani živáčka a jen z rádia vyřvávala hudba. Pak se to všechno zvrtlo najednou. Vyjela ze zatáčky a přímo uprostřed jejího pruhu stála postava. Tělo měla pokryté špínou a krátké vlasy rozcuchaně rámovaly tvář.

Alice strhla volant na stranu. Okolím se ozval náraz a tříštění skla. Auto narazilo do stromu lemujícího silnici a celá přední část byla okolo něj namáčknutá. Alice však nic z toho nevnímala. Zuřivě protrhl airbag a vysoukala se z auta.

Divoce se rozhlížela, ale nikde nebylo po nikom ani stopy.

„Bello! Bello!“ Prosebně volala okolo a pohledem prohlížela naprosto nesmyslně příkop.

„Ahoj Alice.“

Prudce se otočila za tím hlasem. V prvním momentě si přikryla ústa dlaní, aby nevyjekla. Byla to skutečně Bella. Stála tam sotva pár metrů od ní.

Téměř plačtivě po ní přejížděla pohledem. Byla nahá a po těle měla nánosy špíny, jako by týdny bloumala lesem jako ztracené zvíře. Kdysi dlouhé kaštanové vlasy měla sotva po ramena a rozcuchaně jí trčely do stran. Stejně jako tvář je měla celé špinavé od bahna.

Byla bledá, bez tepu a dechu. Jinak to však byla stále ona. Jako by jen... jen povstala z hrobu.

„Bello, co se ti to stalo?“

Měla chuť k ní natáhnout ruku. Nedokázala to.

„Opustili jste mě.“

Alice se na ni nedokázala už déle koukat. Nemohla ji vidět takhle. Schovala si tvář do dlaní. Kdyby mohla, brečela by.

„Nechali jste mě na pospas,“ zasyčel jí ledový hlas do ucha.

„Ne!“ Alice vykřikla a natáhla ruku. Prsty jí však prohrábly jen vzduch. Už byla pryč.

≈ ≈ ≈ ≈ ≈

Manu se zahleděl do tmavého porostu lesa. Věděl, že tam někde je. Bál se, co dělá, ale současně vnímal i jakýsi klid. Znal pravdu a věděl, že ona to ví. Měl podezření, že je slyší všechny. Celou jejich smečku, ale nechce odpovídat. Nedokázal si ani představit, čím si prošla a co prožívá každý den. On však její nepřítel nebyl. Už ne.

Cítil klid mysli, protože už to věděl, ale zároveň tíži z toho břemene.

Hříchy otců padly na bedra jejich synů.

≈ ≈ ≈ ≈ ≈

Carlisle se začínal bát o svou rodinu. Jasper a Alice byli naprosto mimo. Nebyli ve stavu ani vyjít mezi lidi. Ostatní se začínali bát téměř vlastního stínu. Jediný, na kom to nenechávalo jakékoliv stopy, byl Edward. Možná v tom viděl i malou naději.

Každému z nich postupně docházelo, kdo tím přízrakem musí být, ale nikdo to nevyslovil nahlas.

≈ ≈ ≈ ≈ ≈

Pozoroval zatažené nebe, které hrozilo každou chvíli znovu dalším deštěm. Zavřel oči a očekával první kapky na tváři. Ucítil však něco jiného. Překvapeně vzhlédl a natáhl prsty po drobném kvítku. Modré okvětní plátky objímaly hluboký kalich. Rozkvétaly jen na pár dní v roce a jejich vůně lákala včely z celého okolí. Tady však znal jenom jediné místo, kde rostly. Kdysi tam vzal Bellu...

Prudce se posadil. Ne tady nikde okolo nekvetly.

„Bello?“ zašeptal váhavě.

„Bello!“

Vyskočil na nohy.

„Prosím.“

Kvítek opatrně držel v dlani pohledem pročesával okolí.

Okolo něj se začaly snášet další kvítky. Tyhle však byly poničené, jako by je někdo drtil v pěsti a pak odhodil. Dopadaly na zem okolo něho.

„Prosím, potřebuju tě vidět.“

„Na to nemáš právo.“

Ztuhl při zvuku jejího hlasu. Ozýval se z korun stromů a bylo v něm tolik chladu, až mu to svíralo hrdlo.

„Já vím,“ přikývl.

„A přesto jsi tady,“ zaznělo mu u ucha.

Otočil se. Stála přímo tam. Upíraly se na něj její oříškové oči. Aniž by si to uvědomoval, zvedl dlaň k její tváři a přejel po ní prsty. Byla chladná jako jeho, bez tepu, ruměnce.

„Udělám cokoliv, jen...“

„Nestojím o to.“ Pohled jí ztvrdl a sebevědomě zvedla bradu.

„Nevěřím ti to. Kdyby ti na nás nezáleželo, tak bys tu nebyla.“

Po rtech se jí rozlil chladnokrevný úšklebek.

„Jiný důvod tě nenapadá?“ uchechtla se.

Překvapeně ucouvl před jejím tvrdým výrazem a posměšným hlasem.

„Ublížili jste mi a teď já ublížím vám.“ Aniž by od něj odtrhla pohled, udělala pár kroků vzad. „Pak si budeme teprve kvit.“

Pak vyrazila pryč. Les ji znovu beze stopy pohltil.

Moc všem děkuji za komentáře u předchozí kapitoly. Mnohdy jsou mi milejší, než samotná kapitola, protože v nich kolikrát najdu tolik emocí. Nic tak prostě nepotěší autora, jako když čtenář cítí to, co hlavní postavy, když vidí, jak je čtenář pobízí nebo nadává na nespravedlnost a raduje se, když nakonec zvítězí.
No prostě... děkuji.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Přízrak 12: