Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Princ Smrti - Pátý vládce 2. kapitola

21.08.2012 (10:30) • looca • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1901×

II.  Sídlo

Cesta byla velice tichá, jeli jsme do Florencie na letiště. Alice se snažila usnout, ale v Sethově chrápání to nešlo.

„V letadle se můžeš prospat, posadím ho na druhý konec a snad nebude už slyšet,“ řekl jsem jí, zasmála se.

„Leah?“ oslovil jsem svou strážkyni, neozvala se. Podíval jsem se do zpětného zrcátka a uviděl, že spí se sluchátky v uších.

„To je taky nápad,“ řekl jsem tiše, Alice se na mě nechápavě podívala. Jen jsem ukázal dozadu, ohlédla se a uviděla Leah. Usmála se.

„Mám MP3ku v přihrádce, jestli chceš, vem si ji teď, abys nemusela poslouchat to chrápání,“ nabídl jsem ji, hned mě poslechla. Nandala si sluchátka a po chvilce už spala. Přidal jsem a během chvíle jsme byli na letišti. Zaparkoval jsem na místě, kde to mají rezervované Volturiovi. Opatrně jsem probudil Alici.

„Promiň, že tě budím, ale už jsme na letišti,“ řekl jsem jí tiše, přikývla a uklidila MP3ku zpátky do přihrádky. Já už mezitím budil vlkodlaky, ani to s nimi nehnulo.

„Aspoň, že jsme přijeli s předstihem,“ řekl jsem si pro sebe, ale Alice mě slyšela.

„Proč?“ podivila se.

„Nemůžu je vzbudit,“ vysvětlil jsem jí. Po chvíli jsem už ztratil trpělivost a sedl si znovu za volant.

„Nelekni se,“ řekl jsem Alici a zatroubil. Trhla sebou, ale na vlkodlaky to zabralo, s trhnutím se probrali.

„Jazzi, ty jsi na zabití,“ zabrblal Seth, když vylézal z auta.

„Nemohl jsem vás vzbudit, tak jsem použit trochu drastičtější metodu,“ pokrčil jsem ramen.

„Až moc drastickou,“ odfrknul si, „zalehly mi z toho uši.“

Alice nás jen pozorovala a smála se. Vyndal jsem věci z auta a odešel dát klíč na správu. Našel jsem vozík, naložili jsme na něj kufry a odešli na letiště. Vlkodlakům začalo kručet v břiše, povzdechl jsem si.

„Běžte se někam najíst, já zajdu pro letenky,“ řekl jsem jim a hodil jim jednu svou kreditku.

„Alice, půjdeš s námi?“ zeptala se Leah.

„Dobře, už mám také hlad,“ přikývla.

„Víš, jak nás najdeš,“ řekla mi Leah a odešli. Zašel jsem nám pro letenky a pak popustil uzdu své moci, díky poutu, které mám s Leah a Sethem, jsem je našel v jedné luxusní restauraci.

„Dobrou chuť,“ popřál jsem jim a posadil se ke stolu.

„Nezbude,“ zamumlal Seth s plnou pusou, Alice, která zrovna pila, se zakuckala smíchy. Leah ji opatrně bouchla do zad, aby se neudusila, Alice se pak na ni děkovně podívala. Potom, co dojedli, jsme se šli odbavit. Prošli jsme pasovou kontrolou a šli se podívat po nějakých krámcích. Alice se po chvilce omluvila, že si musí odskočit. Společně s Leah a Sethem jsme zalezli do jednoho krámku s oblečením. Leah byla ve svém živlu, doslova nás nacpala do kabinky a my si museli zkoušet všechno, co nám přinesla. Po chvíli jsem se nenápadně vypařil, protože Alice se dlouho nevracela a já dostal o ni strach. Našel jsem ji v jednom zlatnictví, jak si prohlíží jeden náhrdelník. Tvářila se nějak lítostivě.

„Alice?“ oslovil jsem ji, lekla se mě.

„Promiň, nechtěl jsem tě vylekat,“ omlouval jsem se.

„To nic, byla jsem zamyšlená,“ mávla nad tím rukou.

„Líbí se ti?“ zeptal jsem se a ukázal na ten náhrdelník.

„Zapomněla jsem si kreditní kartu v kufru, jinak bych si ho koupila,“ přiznala se.

„Proč jsi nic neřekla?“ podivil jsem se a zavolal prodavačku. Řekl jsem jí své přání a ona mi vyhověla. Vyndala náhrdelník z vitríny a podala mi ho.

„Vezmu si ho,“ řekl jsem jí a vyndal svou kartu, vykulila oči. Asi nečekala, že budu na to mít. Zadal jsem pin a nechal proběhnout transakci. Pak jsme s Alicí vyšli ze zlatnictví, podal jsem jí ten náhrdelník.

„Nemusel jsi za mě utrácet,“ zamumlala.

„Alice, mé peníze jsou už i tvé, takže to je jedno,“ řekl jsem jí, Alice jen přikývla a nandala si řetízek. Slušel jí.

„Ty používáš peníze Volturiovým?“ zeptala se po chvilce.

„Jen tady v Itálii, jinak v Londýně a jinde ve světě používám rodinné,“ odpověděl jsem jí.

„Vždyť jsi Volturi a ti jsou tvá rodina,“ namítla.

„Používám peníze své pravé rodiny a ne té nevlastní,“ vysvětlil jsem jí.

„Jakou úlohu vlastně máš v našem světě?“

„Jsem pátým vládcem,“ řekl jsem tiše.

„Takže ty jsi ten bájný vládce,“ přikývla, „ale proč moc nejsi na soudech.“

„Žiji si svůj vlastní život mimo Volterru, táta mě zastupuje, má můj hlas, takže jako bych tam byl,“ odpověděl jsem jí, „jsem tam jenom na opravdu velké soudy.“

„Jak to že znáš mého tátu?“ zeptala se.

„Když jsme přišli do Volterry, pobýval ještě tam,“ řekl jsem.

„Proč je mezi našimi rodinami taková propast?“

„Aro vás považuje za hrozbu, nechce, aby byly velké smečky, jelikož se bojí, že nás může někdo svrhnout, proto se vás snaží pořád naverbovat do gardy, aby vás měl pod kontrolou,“ vysvětlil jsem jí.

„Ale my nic takového nechceme,“ řekla trochu nabroušeně Alice.

„Mě to neříkej, já vás nepovažuji za hrozbu, žijete v míru, s nikým neválčíte, neděláte zbytečný rozruch, takže já proti vám nic nemám, ale Arovi jde jen o jeho mocenské ambice,“ uklidňoval jsem ji.

„Takže nás dva dali dohromady, aby se přes tu propast udělal jakýsi most,“ konstatovala Alice.

„Podle mě se stejně žádný most neudělá,“ řekl jsem tiše.

„Proč myslíš?“

„Podívej se, jak mě přijala tvá rodina,“ řekl jsem prostě. Na tohle argument neměla, pouze smutně sklopila hlavu.

„Mohou někdy za mnou přijet?“ zeptala se po chvilce.

„Ano, ale potřebuji to vědět dopředu,“ přikývl jsem, zatvářila se, jako bych jí neměl věřit.

„Jde o to, že Sídlo je zajištěno něčím proti odhalení, mohou tam jen lidé, které jsem tam vzal, nebo jsem jim to dovolil,“ vysvětlil jsem jí, chápavě přikývla. Došli jsme k obchodu, kde byli Leah se Sethem. Leah zrovna vycházela z obchodu a za ní Seth ověšený taškami. Vykulil jsem oči, Alice se začala smát.

„Já to půjdu dát ještě do prostoru pro zavazadla,“ řekla Leah s odešla i se Sethem.

„Ta je snad horší než Lily,“ řekl jsem udiveně.

„Já také ráda nakupuji,“ řekla Alice s úsměvem, nasucho jsem polknul.

„Myslíš, že mi na té kreditce ještě něco zbylo?“ zeptal jsem se po chvilce, Alice se znovu zasmála.

„To opravdu nevím,“ odpověděla mi se smíchem.

„Ty se s nimi asi nenudíš, co?“ zeptala se mě, když se uklidnila.

„Ne, to opravdu ne,“ přikývl jsem. Začali hlásit, abychom se dostavili do letadla. Vyndal jsem letenky a prohlédl si je.

„Mamka zřejmě myslela na mé duševní zdraví a posadila vlkodlaky na druhý konec letadla od nás,“ řekl jsem a podal jí letenku. Alice zas byla rozesmátá, hned na to k nám přišla Leah a tvářila se jako bůh pomsty.

„Ještě ti něco dlužím za to probuzení,“ řekla mi.

„Není dostatečná pomsta, že jsi mi zase vybílila kreditku?“ zeptal jsem se.

„Náhodou nevybílila,“ usmála se na mě medově.

„A kolik tam zůstalo? Jeden dolar?“ podivil jsem se na oko.

„Náhodou dva,“ vyplázla na mě jazyk a vzala si ode mě letenku. Alice se zhroutila v záchvatu smíchu. Podal jsem zbývající letenku Sethovi a šel k další kontrole. Prošel jsem tunelem do letadla a posadil se na své místo, byl jsem u okna. Alice se celá rozesmátá posadila vedle mě.

„Chceš k oknu?“ zeptal jsem se jí, přikývla a vyměnila si se mnou místo.

„Byla jsi už v Londýně?“

„Ne, táta se tam chtěl přestěhovat, až dokončíme školu ve Forks,“ odpověděla mi, „a ty jsi byl někdy ve Forks?“

„Byl jsem v La Push,“ odpověděl jsem jí.

„Odtamtud máš Leah a Setha, že?“ zeptala se, přikývl jsem.

„Jak dlouho jsou s tebou?“

„Je to sedm let, co jsou mými strážci, a čtyři roky, co jsme se přestěhovali do Londýna,“ řekl jsem.

„My jsme se před rokem přestěhovali do Forks,“ zamyslela se, „ale jak to, že jsi byl v La Push, tam přece upíři nesmí.“

„Tím, že jsem k sobě připoutal Leah a Setha jako své strážce, jsem je zachránil, vlkodlaci mi tenkrát byli vděční a nechali mě tam s nimi žít,“ vysvětlil jsem jí.

„Máš kontakt na nějakého padělatele dokladů?“ zeptala se mě tiše po chvilce, přikývl jsem.

„Zařídíme to zítra,“ odpověděl jsem jí. Zbytek letu proběhnul tiše, Alice usnula. Když jsme přistávali, nemohl jsem ji vzbudit, měla fakt tvrdé spaní. Vzal jsem ji opatrně do náruče a odnesl pryč. Poslal jsem Setha pro zavazadla a Leah pro klíčky od auta, ke kterému jsem sám s Alicí v náruči šel. Leah byla během chvilky u auta i s klíčky. Odemkla auto a otevřela mi dveře spolujezdce. Opatrně jsem položil Alici na sedadlo a připoutal ji. Počkali jsme na Setha, až přijde s kufry a taškami z nákupu. Všechno jsme naskládali do auta a vyjeli jsme. Jeli jsme tichou nocí, skoro nikde nebylo žádné auto. Kousek za Londýnem jsem odbočil na příjezdovou cestu do Sídla. Pomocí dálkového ovládání jsem otevřel bránu, zaparkoval jsem v garáži a vyndal Alici z auta.

„Odnesu ty věci,“ řekl šeptem Seth, děkovně jsem se na něj podíval. Jen nad tím mávnul rukou a vzal všechny tašky a kufry. Odnesl jsem Alici do pokoje, který sousedil s mým, opatrně jsem ji položil na postel a sundal šaty, ve kterých by se jí spalo špatně. Přešel jsem do své šatny a popadl svou košili. Oblékl jsem ji do ní.

Šel jsem si vybalit své věci do svého pokoje, naházel jsem je na svá místa a vyskočil z balkonu na zahradu. Přistál jsem vedle Dannyho.

„Nazdar, ženáči,“ usmál se na mě, drcl jsem do něj loktem.

„Jak bylo ve Volteře?“ zeptal se mě.

„Napadli nás Rumuni a pak mě vytočila nová švagrová,“ řekl jsem mu.

„Bouchnul jsi aspoň?“

„Rumuny jsem spálil na prach a při hádce mi hořely ruce,“ odpověděl jsem.

„Tak to tě musela fakt dost vytočit,“ zasmál se. Povídali jsme si celou noc, když začalo svítat, rozhodnul jsem se, že Alici udělám snídani. Zašel jsem do kuchyně a začal dělat palačinky. Doufal jsem, že jí to bude chutnat. Odnesl jsem jí to do pokoje, položil potichu na stůl a odcházel. Probudila se, byla zmatená.

„Jaspere?“ řekla, otočil jsem se ve dveřích. Nevšimla si mě.

„Tady jsem,“ řekl jsem jí a opřel se o dveřní rám. Podívala se na mě, ucítil jsem z ní malou radost. „Udělal jsem ti snídani, tak doufám, že ti bude chutnat,“ kývnul jsem směrem k nočnímu stolku.

„Páni, snídani do postele jsem nedostala hodně dlouho,“ usmála se a vzala si palačinky k sobě. Ochutnala a hned se do nich s chutí pustila.

„Lily se po nich může utlouct,“ zasmál jsem se, Alice polkla a odpověděla mi: „Ani se nedivím, je to výborné.“

„Díky,“ usmál jsem se a posadil se k ní na postel. Opřel jsem se o rám a pozoroval ji, jak s chutí jí.

„Cos dělal celou noc?“ zeptala se mě zvědavě.

„Povídal jsem si s kamarádem,“ odpověděl jsem jí po pravdě.

„My tu nebydlíme sami?“ podivila se.

„Až dojíš, podívej se na balkon a uvidíš, jak je Sídlo velké,“ řekl jsem jí. Rychle dojedla, položila talíř na stolek a běžela na balkon. Přešel jsem za ní, okouzleně si prohlížela Sídlo.

„V tamtom křídle mám pár lidí,“ řekl jsem.

„Pár nebo hodně?“ zeptala se, když uviděla hlouček třiceti lidí, jak jde na lov.

„Trochu víc,“ poškrábal jsem se ve vlasech.

„A oni jsou tví poddaní?“

„Ne, jsou to přátelé, zachránil jsem je stejně jako Leah a Setha, ale nepřipoutal jsem je k sobě, tedy v rámci možností. Když něco přikážu, musí mě poslechnout, ale já s nimi jednám jako s přáteli,“ vysvětlil jsem jí.

„A oni poslouchají jen tebe?“

„Ano,“ přikývl jsem, „jestli si pamatuješ, jak Lucas mluvit o Armádě, kterou chtěl použít na Rumuny, mluvil o mých lidech.“

„Takže jsou něco jako tvá garda,“ konstatovala.

„Něco takového, ale já je neberu jako méněcenné nebo své sluhy, jsou to přátelé a oni jsou pro mě schopni udělat cokoliv, jako já pro ně,“ řekl jsem.

„A kolik jich vlastně máš? Víc než bylo včera Rumunů?“ ptala se.

„A kolik bylo vlastně Rumunů?“ zeptal jsem se.

„Okolo stovky,“ řekla.

„Tak oni jsou dvojnásobek,“ odpověděl jsem, „je to udivující, ale všichni jsou vegetariáni.“

„Kde máš vlastně Leah a Setha?“ zeptala se.

„Spí a ještě spát budou, jsou to oba strašní spáči,“ řekl jsem.

„A jak jsem si všimla, také strašní jedlíci,“ zasmála se.

„Ano, to jsou, proto se jim vyhýbám, když je čas na jídlo, protože jim hodně chutná, jak vařím,“ přikývl jsem.

„Nebaví tě vaření?“

„Baví, ale ti dva jsou bezední,“ řekl jsem, „jednou jsem uvařil omáčku, která měla vydržet aspoň tři dny, a oni ji dokázali sníst najednou.“

„Já také ráda vařím, ale mamka mě nenechala si skoro nikdy nic udělat, pořád mi vařila ona,“ řekla.

„Tady si můžeš vařit, jak chceš,“ usmál jsem se na ni.

„A nebudu se s tebou přetahovat o kuchyň?“ zeptala se.

„To spíš s Leah a Sethem o ledničku,“ odpověděl jsem jí a ona se rozesmála.

Autor: looca (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Princ Smrti - Pátý vládce 2. kapitola: