Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Princ na bílém koni?! Omyl! Upír s volvem - 3. kapitola - Edwardův pohled

14.09.2009 (13:15) • Myfate • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 3388×

Byla překvapená, když mě poznala. Nejspíš nečekala, že by sem někdy někdo přišel. Zůstal jsem stát kousek od ní. Sice jsme byli na otevřeném prostranství, ale vítr foukal špatným směrem a navíc jsme tu byli sami, takže by mě neměl kdo zadržet, pokud by netvor ve mně zvítězil. Jedinou nadějí by v tu chvíli byla Alice, která by měla náskok několika vteřin přede mnou.

Začali jsme si povídat. Potřeboval jsem zjistit, co už ví. Překvapila mě tím, kolik toho věděla. Ještě nikdy toho o nás jeden člověk nezjistil tolik. Není cesty zpět, budu jí to muset nějak objasnit, aniž bych jí to řekl. Po mých odpovědích vstala a začala přede mnou přecházet. Byl jsem z ní nesvůj, protože jsem nevěděl, jakou reakci bych měl očekávat. Bella je nevyzpytatelná. Sám jsem se cítil všelijak, protože uvnitř jsem sváděl boj. To lepší já chtělo, aby odešla, utekla daleko ode mne a všeho, co jí z mé strany hrozí. Naopak mé druhé já bylo natolik sobecké, že chtělo, aby zůstala a požádala mě, abych ji proměnil. Byla to ta samá část mne, která dnem i nocí toužila po její krvi.

Jak přede mnou přecházela, na tváři se jí vystřídala řada emocí. Celou dobu jsem ji bedlivě pozoroval a vždy na ní bylo vidět, kdy ji něco napadlo a kdy ten nápad zavrhla. Při jednom z pohledů na mě jí projel třas lidskému oku nezaznamenatelný. Nakonec se jí na tváři usadila zoufalost, když prohlásila „Asi na to sama nepřijdu.“ Ani netuší, jak rád bych jí to řekl, ale tím bych vyřkl ortel nad námi oběma. Třebaže ona by v tom byla nevinně, čekala by ji smrt stejně jako mě. Proto jsem jí přes veškerou nechuť musel odpovědět.

„Bohužel ti to nemůžu říct, takže budeš muset. Stačí, když budeš stejně všímavá, jako jsi byla doteď a zanedlouho to zjistíš.“

„Dobře...proto jsi tedy přišel?“ zeptala se a znovu zaujala své místo na kmeni. To byla otázka, kterou jsem si položil spolu s Bellou, protože sám jsem nevěděl, proč jsem přišel. Tedy věděl jsem to, ale odpověď 'abych mohl být opět s tebou' nebyla adekvátní k dané situaci a našemu vztahu, dá-li se to tak nazvat. Proto jsem zvolil odpověď: „Z trochu jiného důvodu, který s mou existencí také souvisí.“ Stále jsem se neodvažoval k ní více přiblížit, třebaže touha po Belle-kořisti začala ustupovat touze po Belle-nádherné a dokonalé bytosti, kterou nechci ztratit svým bezhlavým jednáním.

„A to?“ zeptala se a z jejího hlasu čišela netrpělivost.

„Chtěl bych, abychom byli více než spolužáci.“ Nevěděl jsem, jak jinak bych to měl vyjádřit. Jsem sice upír starý téměř celé století, ale nyní se nepoznávám, jako bych to ani nebyl já. Když jsem to vyslovil, Belle poskočilo srdce a začala nad něčím usilovně přemýšlet. Během jejího přemýšlení se tvářila překvapeně a nevěřícně. Náhle na mne upřela tázavý pohled a zeptala se: „Přátelé?“

„Přátelé.“ odpověděl jsem pouze, třebaže jsem se nyní cítil šťastný jako ještě nikdy a mé srdce jako by opět tlouklo. Bál jsem se Belliny reakce, protože jsem je nedokázal předvídat. Vždyť do nynějška jsem to nemusel díky čtení myšlenek vůbec dělat.

„A ta hra?“ zeptala se po chvíli. Nyní musím uznat, že jsem si na sebe upletl bič. Když jsem to říkal, byl jsem si jistý, že během našeho rozhovoru budu schopen něco smysluplného vymyslet. Ovšem celá má mysl byla naprosto fascinována Bellou, takže jsem toho mnoho nevymyslel. Nedá se nic dělat, budu muset improvizovat. „Hra...“ takže improvizace „...každý pátek bychom se tady mohli sejít a popovídat si o tom, na co jsi přišla.“ Tak to by docela šlo. Aspoň budeme spolu i mimo školní areál.

„Dobře.“ souhlasila. Opět jsem byl rád. Nechtěl jsem naše setkání ukončit, ale musel jsem. Jestli má někoho doma, bude se po ní co nevidět shánět. Přeci jenom jsme zde strávili několik hodin a jak jsem pochopil, Bella nemá telefon. Zatím.

„Teď bys měla jít domů. Za chvíli se setmí.“ upozornil jsem ji. Rozhlédla se kolem sebe a byla velmi překvapená. „Tak se nejspíš uvidíme ve škole.“ odpověděla mi a lehce se začervenala. Rozloučil jsem se slovy „Taky myslím. Dávej na sebe pozor.“ a oba jsme se vydali domů.

Měl jsem o ni trochu strach. Jak jsem vypozoroval, Bella je magnet na nebezpečí. Nakonec jsem odolal pokušení doprovodit ji domů. Jane s Demetrim by tu podle Aliciny vize ještě neměli být, takže by jí nemělo nic hrozit.

Poté co jsem opustil teď už naši louku, vydal jsem se pomalou chůzí k domovu. Byl jsem asi v půli cesty, když jsem potkal Jaspera.

„Chtěl bych si s tebou zajít na lov. Alice říkala, že půjdeš rád.“ mluvil na mne beze slov, když přicházel. Pouze jsem přikývl a oba jsme se rozběhli směrem, kterým jsme zavětřili dvě srny. Každý jsme si ulovili jednu. Jasper byl po celou dobu plně soustředěn na lov, takže se mi z jeho myšlenek nepodařilo vyčíst, proč si chtěl jít zalovit jenom ve dvou. Naposledy jsme byli v tomto složení před mnoha lety, když si potřeboval promluvit o tom, zda má naší rodině říct svůj příběh nebo ne. Mě si vybral proto, že jsem útržky jeho minulosti již viděl v jeho mysli.

Už jsem to nemohl vydržet, tak jsem se Jaspera zeptal ještě dříve, než stihl sám začít mluvit.

„Co se děje, že přede mnou skrýváš své myšlenky?“

„Vím, že se ti to nejspíš nebude líbit, ale jde o Bellu.“ řekl zdráhavě.

„Co je s Bellou?“ mírně jsem zpanikařil a mé myšlenky se rozběhly mnoha směry. Když Jasper zachytil směsici mých pocitů, zalila mne vlna klidu.

„Jde o to, že ona je člověk. Nepatří do našeho světa a vědět by o nás neměla. Je to nebezpečné v mnoha ohledech pro nás i pro ni.“

„Moc dobře si to uvědomuji, ale nebyl jsem to já, kdo ji zatáhl do našeho světa, aniž by o tom věděla.“ Jasper se na mne nechápavě zadíval. Mlčel jsem a sledoval, jak vzpomíná na všechno, co se jakkoli týkalo Belly. Hned první vzpomínka mě překvapila. Bylo to ještě v Denali. Alice dostala vizi, její pohled znepřítomněl a jakmile se vrátila zpět, otočila se na Jaspera se slovy 'Náš bratříček se brzy zamiluje'.

Druhá vzpomínka se odehrál ve škole, kdy Jasper poprvé uviděl a také ucítil Bellu. Pocity z té vzpomínky byly velmi podobné jako moje v tu chvíli. Až na to, že u Jaspera to byla pouze touha po krvi. Potom si vzpomněl na mě a řekl si, že bych ho za to asi neměl rád. Měl pravdu. Trvalo by mi to dlouho, než bych mu odpustil Bellinu vraždu, jestli vůbec někdy. Vyvolalo to ve mně mírné zavrčení. Jasper se po mně omluvně podíval.

Třetí vzpomínka byla z rodinné porady, kdy jsem vyprávěl, jak Carlislovi volal Aro do práce. „To je ono.“ řekl jsem.

„Takže myslíš, že ji Aro nechce jen tak?“

„Aro nikdy nikoho nechtěl jen tak, zvlášt člověka ne. Musí pro něho být velmi zajímavá a cenná a určitě ji bude chtít přeměnit. Carlisle se bude snažit zjistit, proč ji chce.“

„Ale pokud se naši adoptivní rodiče nevrátí z Volterry, máme opravdu velký problém.“

„To se může stát. Proč myslíš, že máme problém?“

„Protože Rose to bude dávat za vinu Belle a co je horší, Emmettovi nebude mít kdo ukončit ten večírek.“

„S Emmettem máš bohužel pravdu, ale proč si myslíš, že Rose bude vinit Bellu?“

„Navzdory jejím myšlenkám na ni žárlí.“

Tak to jsem opravdu nečekal. Začal jsem se smát. Nechtělo se mi věřit, že by naše dokonalá Rose na někoho žárlila. „Jsi si tím jistý?“ musel jsem se zeptat.

„Emoce prozradí každého. Ty totiž nelžou, jako slova nebo u zdatnějších jedinců myšlenky.“ odpověděl a při slově myšlenky mu bleskl hlavou obraz Ara. Ten opravdu dokázal lhát nejen slovem, ale i myslí.

„Máš pravdu. Budeme to muset nějak zvládnout, ale teď bychom měli jít, nebo se po nás budou shánět. Za několik hodin musíme do školy.“

…

Dny ubíhaly. Škola byla stále stejná. Přesto už bych ji nenazval nudnou nutností jako dříve, protože nyní jsem tam měl Bellu. Slunce mé existence, která ještě nedávno byla jednou nikdy nekončící nocí. Doma naopak bylo někdy až moc živo, protože všichni až na Emmetta plánovali Carlislův a Esmin výlet do Volterry. Emmett plánoval svůj večírek. Také den příchodu Demetriho a Jane se neúprosně blížil. Alice se podařilo z jedné vize zjistit, který den přijdou. Rozhodli jsme, že Carlisle, Jasper, Emmett, Rose a já zde zůstaneme a Alice s Esme odvezou Bellu mimo město. Bylo to pouze pro jistotu, protože nám bylo jasné, že ji přijdou zkontrolovat. Největším rizikem byla její vůně, která vábila všechny upíry více než vůně jiných lidí. Alice trvala na tom, že spojí příjemné s užitečným a vezme Bellu ten den na nákupy. Chtěl jsem jí to rozmluvit, ale neúspěšně. Mohl bych to akorát oddálit a museli bychom vymyslet jiný nepodezřelý plán, kvůli kterému bychom Bellu vytáhli z města pryč.

V přítomnosti Belly jsem se začal postupně chovat přirozeně a přestal si hrát na člověka, samozřejmě pouze v jistých ohledech. Začala si všímat více rozdílů mezi mnou a lidmi, ale byl jsem velmi překvapen, že jí to neděsí. Až příliš klidně vše přijala jako normální věc. Přemýšlel jsem, jak bych jí mohl napovědět, protože jsem měl pocit, že to bere až příliš lehkovážně. Nakonec jsem si řekl, že bych to mohl udělat za pomoci film. Jedno páteční odpoledne na naší louce mi prozradila, jaké má ráda filmy a herce. Vybral jsem proto velmi příhodný film Interwiew s upírem, v němž hraje její oblíbenec Antonio Banderas. Jeho herecké výkony nejsou špatné, přesto bych našel lepší herce, proto jsem příliš nepochopil její nadšení. Zřejmě mi něco uniklo, ale nijak zvlášť jsem to neřešil.

Den před příchodem Demetriho a Jane jsem se rozhodl, že zajdu za Bellou, ale to by nebyla Alice, kdyby mě nezačala přesvědčovat, abych ji vzal s sebou. Chtěl jsem být s Bellou sám, takže jsem jí řekl, že nás může vyrušit až navečer a přemluvit Bellu na druhý den k těm nákupům.

Ani nevím, jak jsem to vydržel, ale najednou byla sobota a šel jsem k Belle na návštěvu. Věděl jsem, že bude doma sama, jako téměř vždy. Nebral jsem si auto, protože domů pojedu s Alice, proto jsem zmizel v lese, aby mě nikdo neviděl a rozběhl se směrem k Belle.

Cesta mi uběhla velmi rychle, a tak ani nevím jak, jsem najednou ťukal na vchodové dveře druhé největší vily ve Forks. Třebaže jsem u Belly ještě nebyl, její vůně mě sem neomylně zavedla. Zde byla nejsilnější, ale mísila se s nějakým mírně nepříjemným pachem vycházejícím taktéž z domu. Bellino srdce bilo rychleji než obvykle, když otvírala dveře a ještě více se rozběhlo, když její pohled spočinul na mně. Bylo zřejmé, že mě ráda vidí, takže jsem byl nakonec rád, že jsem přišel.

„Ahoj. Mám pro tebe překvapení.“ řekl jsem jakmile otevřela dveře a ruka v kapse mé bundy spočinula na DVD.

„Ahoj. Tak pojď dál.“ odpověděla mi. Její vůně jako pokaždé vyvolala již mírné pálení v mém hrdle, ale vzápětí ji překryl ten nepříjemný pach úplně. Nakrčil jsem nos a raději přestal dýchat. Chvíli potrvá, než si na to zvyknu.

„Zrovna si dělám oběd.“ řekla na vysvětlenou, když viděla mou reakci. Gestem mě pozvala dál, tak jsem ji následoval do kuchyně. Postavila se k plotně a pokračovala v přípravě jídla. Zůstal jsem stát mezi dveřmi, opřený o jejich rám, ruce založené před sebou a nechal volně plynout své myšlenky.

V souvislosti s tím, jak pro mě jako upíra chutnalo a páchlo lidské jídlo jsem přemýšlel, co všechno se v mém těle během transformace do upíří existence změnilo. Mnoho poznatků z vlastní zkušenosti jsem samozřejmě měl, ale rozhodně mě to více zajímalo z lékařského hlediska. Možná to bylo tím, že tohle ještě neměl možnost nikdo vyzkoumat a zaznamenat. Jediný, kdo by to mohl udělat, je Carlisle – pravděpodobně jediný lékař-upír na světě. Nechápu, proč jsem na to nepřišel dříve. Proto Aro žádal Carlisla, aby si vzal do péče Bellu. Doktoru Gerandymu přišlo vhod přenechat Carlislovi několik svých pacientů, které měl nad rámec možností a mezi nimi i Bellu.

Jednoho odpoledne, kdy venku svítilo slunce, takže jsme byli všichni doma, si mě Carlisle zavolal do své pracovny a dal mi k nahlédnutí Bellinu složku. Byl jsem naprosto konsternován z jeho nálezu stejně jako sám Carlisle. Ve složce nebylo zaznamenáno jediné onemocnění, žádná dětská nemoc ani chřipka či angína, jak je zvykem u lidí. Naopak měla relativně dost zranění, většinu z nich z dětství. Její nemotornost mu ovšem nedělala tolik těžkou hlavu jako odolnost její organismu vůči všem virům a infekcím. Pokud se tohle dozví Aro, bude na Belle chtít dělat pokusy, aby zjistil, kolik toho snese a co její obranyschopnost způsobilo. Od toho ji musíme ochránit za každou cenu.

Znovu jsem si v hlavě vybavil Carlislovu vzpomínku na Arův telefonát, nyní mě ovšem zaujalo jedno slovo – poloupíři. Možná pozdě jsem pochopil, že zájem Ara o Bellu souvisí s jeho studiem poloupírů, třebaže to bylo z toho telefonátu jasné. Pokud má Bella nějakého upířího předka, což je málo pravděpodobné, ale rozhodně ne vyloučené, vysvětlovalo by to jak obranyschopnost jejího organismu, tak i její vůni smíchanou s trochou upířího jedu.

Přestože obyčejně zvládám přemýšlet a přitom například vést konverzaci, nyní jsem byl naprosto pohroužen do svých myšlenkových pochodů. Proto mě překvapilo, když jsem na ruce ucítil teplý dotek. Automatickou reakcí mého těla při pocitu ohrožení je zavětření, což se stalo i nyní. Během zlomku vteřiny jsem sváděl opět svůj vnitřní boj o Bellin život zhruba metr od ní, kam jsem velmi rychle poodstoupil.

„Promiň.“ téměř jsem zašeptal. Bella stála jako zkamenělá, ruku stále zdviženou k doteku a nejspíš nevěděla, co si o tom má myslet. Člověk ve mne naštěstí opět zvítězil, takže jsem velmi pomalu udělal krok směrem k ní. Podívala se na mne se směsicí strachu a zmatenosti ve tváři. Hluboce jsem litoval své reakce a toho, že jsem nad sebou takto ztratil kontrolu. Musel to pro ni být hrozný zážitek. Zamrkal jsem, abych se zbavil černých očí a v její tváři se objevil údiv a překvapení.

„Edwarde...tvoje oči...“ vypravila ze sebe po chvíli. Byli mi jasné, že si toho všimla a styděl jsem se za svou reakci.

„Ach ano, já vím...promiň.“

„Ne, je to zajímavé. Nikdy jsem nic takového neviděla.“ řekla a podívala se mi do očí. Opět jsem byl rád, že je taková, jaká je. Bylo jasné, že se se zlatýma očima ještě nesetkala. Kdyby ano, věděla by, kdo jsem a možná bych to měl jednodušší nebo by se mi již od začátku vyhýbala, to jsem nebyl schopen říci. Každopádně jsem nechtěl, aby to teď rozebírala, tak jsem ji vzal za ruku a vedl do obývacího pokoje. Vytáhl jsem DVD tak, aby ho neviděla a doufal, že se sama začne ptát. Také jsem se nemýlil. Utvrdil jsem se tím v tom, že už ji vcelku dobře znám.

„Co je to za překvapení?“ zeptala se zvědavě. Usmál jsem se a velmi se mi ulevilo, že jako vždy nic ohledně mě neřeší.

„Desperado ani Čtyři pokoje to sice nejsou, ale myslím, že by se ti taky mohl líbit.“ napověděl jsem jí, zatímco jsem pouštěl film na DVD přehrávači.

„Takže nějaký film s Antoniem Banderasem?“

„Tebe člověk nepřekvapí.“ řekl jsem naoko naštvaně, ale prohlédla mě. Pustil jsem film a Bella se uvelebila na pohovce. Bylo na ní poznat, že se ještě vzpamatovává, protože ani nevzdechla po jídle, které si ještě před chvílí připravovala. Během vteřiny jsem usedal vedle ní i s jejím obědem. Snědla ho, aniž by jedinkrát její oči zabloudily mimo obrazovku. Také si nevšimla, že ji pozoruji. Když dojedla, odnesl jsem talíř s příborem do kuchyně, umyl je a donesl Belle sklenici vody. Vypila ji celou velmi rychle. Žízeň byla nejspíš následkem mírného šoku. Odložila sklenici na stolek vedle pohovky a nyní si teprve všimla mého zaujatého pohledu. Byl jsem opravdu zvědavý, co na film řekne a jestli přijde na to, co jsem jí tím chtěl sdělit. Pochopila můj pohled. Chvíli přemýšlela. Čekal jsem ledasco, ale přesto jsem byl zaskočen lehkostí, s jakou to vyslovila i otázkou samotnou.

Autor: Myfate (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Princ na bílém koni?! Omyl! Upír s volvem - 3. kapitola - Edwardův pohled: