Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Předurčená - 11. kapitola

21.10.2018 (12:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 963×

11. kapitola

Isabella

Úterý jsem strávila uklízením domu a všeho, co jsem během víkendu nestihla. Věděla jsem, že Petr nepatří mezi úklidové maniaky, ale nechtěla jsem se před ním předvést ve špatném světle, když už je musím uložit na nepohodlnou sedačku. Dobírat si mě může jenom kvůli jedné věci.

A abych u toho úklidu jaksepatří nezahálela, nahrála jsem si do iPodu několik lekcí španělštiny pro začátečníky a mírně pokročilé. Potřebovala jsem se učit, jelikož Berta byl vážně nezmar a obrovský nadšenec do onoho jazyka, takže jsem měla co dělat, abych všechno zvládala. Na rozdíl od většiny spolužáků jsem však učení jazyků měla v malíčku a postupovala jsem vcelku hbitě. Jakkoliv bych při té výuce ocenila pomoc někoho zdatnějšího. Edward se z mého doučování vyvlékl. Už od minulého týdne, kdy jsme se společně dívali na film, jsem z něho měla divný pocit a nechtěla jsem ho tedy do ničeho nutit – proto jsem taky nenavrhla další termín doučování a Edward na to nijak neupozorňoval… Takže vlastně všechna snaha o doučování vyšuměla jako mořská pěna.

Na konci dne se výukové lekce přeměnily na Petrův mix španělské hudby a já se s úsměvem vrhla do učení zbývajících předmětů.

Středa byla hektická. Místo toho, aby učitelé jaksepatří respektovali skutečnost, že je valentýnská zábava doslova za rohem a trochu zvolnili, měla jsem dojem, že naopak přidali. Nikdo se však dostatečně nesoustředil. Všichni byli myšlenkami jinde a nebyla snad jediná hodina, kde by někdo neřešil šaty nebo něco jiného. Proto to o polední pauze před ředitelnou praskalo ve švech, jak nespokojení kantoři posílali žáky za někým kompetentnějším.

Po obědě a následně i hodině biologie, kdy jsem trochu nesoustředěně hypnotizovala Edwardova záda, jsem se mohla protáhnout při tělocviku. Trenér Clapp to naštěstí pojal svým vlastním tempem, takže jsme nijak neprotestovali. Volejbalové utkání nebylo zase tak strašné. Zvlášť, když se mi vcelku dařilo ignorovat Justinův pohled, který na mě upíral.

Když jsme potom skončili, ani jsem se nenamáhala s převlékáním a dala jsem se s děvčaty do organizování výzdoby tělocvičny.

Kolem sedmé pak někdo dostal spásný nápad a objednal pizzu. Když jsem ujídala už druhý klínek, vzpomněla jsem si, že jsem pro Charlieho nenachystala žádné jídlo, až se vrátí z práce. Ale teď už to bylo vlastně jedno. Musela jsem spoléhat na to, že se mu podaří něco vykouzlit z našich skromných zásob.

Domů jsem pak dorazila až po desáté. Charlie spal u zapnuté televize a na konferenčním stolku měl položené nedopité pivo. Po špičkách jsem se proplížila obývákem, přikryla Charlieho pletenou dekou, která byla přehozená přes křeslo, a odnesla láhev pozvolna zvětrávajícího piva do kuchyně, kde jsem ten zbytek vylila – pochybovala jsem, že by ho táta ráno vypil. Až potom jsem se mohla odebrat po schodech do svého pokoje a zapadnout do postele.

Byla jsem úplně grogy, ale spánek nepřicházel. Tak moc jsem se těšila na zítřek, jako už dlouho ne. A to nadšení bylo tím největším zádrhelem ve vytouženém spánku.

Probudila jsem se až v okamžiku, kdy mi budík už hodnou chvíli vyřvával v pokoji. Charlie už musel být v práci, jinak by mi jistě přišel něco říct. Pohlédla jsem na ty poblikávající čísla a měla jsem chuť budík vypnout a znovu se ponořit do říše snů. Jenže… Strategicky jsem si budík umístila dostatečně daleko od postele, abych byla nucena ráno prostě vylézt ven a vypnout ho.

Jo, strategie je skvělá věc – pomyslela jsem si sarkasticky, když jsem odhodila deku a vydala se do koupelny, abych se po ránu trochu zkulturnila a dala si sprchu, kterou jsem včera večer vynechala.

Alice

Sledovat Bellu takhle šťastnou bylo skvělé, ale tak nějak divné. Neustále jsem dumala nad tím, co jí takhle rapidně zvedlo náladu, ale snažila jsem se krotit. Nechtěla jsem opět provokovat Edwarda, který se na veselou Bellu díval takřka nepřetržitě, když ona byla zaměřena svým pohledem na kohokoliv jiného.

„Lítáš v tom,“ zamumlala jsem, když jsem ho i ve čtvrtek u oběda nachytala, jak obdivně na Bellu hledí. Edward sebou jenom škubl.

„V ničem nelítám,“ zamumlal a sklopil pohled ke svému talíři. Vidličkou si začal pohrávat s jídlem, které postupně přesouval z jedné strany na druhou.

„Lásko?“ oslovila jsem Jaspera, který seděl vedle mě. „Pořád máš její city tak zamlžené jako na začátku?“ zajímala jsem se.

Jazz přikývl. „Ale ta očividná radost nějak prosakuje. Cítím ji, ale zřejmě jenom proto, že je to opravdu velmi silná emoce, která naprosto zastírá jakoukoliv další,“ doplnil ke svému pokynutí hlavou i verbální odpověď.

„Co se děje?“ zeptal se z ničeho nic Edward.

Zmateně jsem na něj pohlédla, ale on se zaměřil na mou nohu, která tak nějak samovolně podupávala podpatkem o keramickou dlažbu na podlaze. Nikdo v okruhu pěti metrů si toho nevšiml, ale upíří uši by zaslechly cinknutí špendlíku dopadajícího na zem i v přeplněné jídelně.

Donutila jsem se zastavit ten mimovolný pohyb.

„Tik?“ pokusila jsem se o odpověď, ale moc dobře jsem věděla, že tohle mi prostě u Edwarda nemůže projít. „No tak fajn,“ rozhodila jsem ruce a obrátila se k němu. „Jsem z Belly nervózní,“ přiznala jsem a střelila pohledem k Belle. Za týden nám měl končit termín, který nám stanovila výchovná poradkyně.

Když jsem na ni pomyslela, rozhlédla jsem se po místnosti.

„Klid, nikde není,“ informoval mě Edward a já přikývla. Byla jsem docela zvědavá, jak hodlá vyhodnotit to naše začleňování. Během tohohle týdne jsem už podruhé seděla u stolu se svými sourozenci a se mnou samozřejmě i Jasper. A všichni jsme se zase trochu stranili. Tohle asi nevypadalo jako vítězné tažení. „A rozhodně se nemusíš strachovat. Zítra bude paní Norisová jedním z dozorujících pracovníků školy v tělocvičně. Pokud uvidí, že se spolu s Jasperem bavíte s ostatními spolužáky, všechno bude v pohodě,“ ujišťoval mě, ačkoliv zrovna tohle mě moc netrápilo. „A co se týká Belly, věřím, že se co nevidět dozvíš, co za její dobrou náladou stojí.“

„Tím si nejsem tak jistá,“ zabrblala jsem nespokojeně a znovu jsem se rozhlédla po jídelně. Zajímalo mě, jestli jsem jediná z těch, co sledují Bellu, koho její chování znervózňuje. Pohlédla jsem tedy ke stolu, kde obvykle Bella s přáteli seděla a vyhledala jsem pohled černých očí. Tedy - nehledala jsem jeho oči, pouze jeho osobu, ale když jsem uviděla tu intenzivní černou, došlo mi, že si mě prohlíží. A z toho mě zamrazilo.

Odtrhla jsem pohled od Justina a přemýšlela nad tím, jak je možné, že mě zamrazilo. Nikdy se mi nic podobného nestalo, ale je taky pravda, že jsem neměla zase tolik příležitostí hledět do naprosto černého pohledu nějakého upíra, který by nepatřil do mé rodiny. Černá je v našem případě dokonce nebezpečnější než červená. A já jsem tomuhle upírovi nevěřila ani nos mezi očima, které snad údajně byly dřív zlaté.

Po poslední hodině jsem zamířila do tělocvičny, kde už bylo několik dalších studentů, kteří se namáhali s ozdobou sálu. Kromě pár holek jsem tam zahlédla i nějaké kluky, kteří se na výzdobě podíleli.  Jednotliví lidi byli se svými úkoly různě rozesazeni na podlaze nebo na tribuně. Se všemi těmi balónky, stužkami, květinami, ubrusy, stoly, židlemi a já nevím čím vším ještě, byla tělocvična plná skoro k prasknutí. Volná zůstala jenom plocha, která bude následně sloužit k tančení, ale i kolem ní se teď válely hromady kabelů k aparatuře, bedny, reproduktory, světla…

No, byl tam nehorázný zmatek a já si říkala, k čemu jsem se to uvolila. Nikdy jsem s lidmi nepracovala v tomhle duchu. Když už jsem něco plánovala a musela jsem zaúkolovat lidské pomocníky, měla jsem k tomu vybranou sortu, která se naprosto vyznala v tom, co dělá. U těchhle lidí, na které jsem se dívala, se to říct nedalo.

„Alice je tady!“ zaslechla jsem nadšené zvolání od Angely, která se právě zvedala z podlahy, kde něco vytvářela ze stužek a dalších dekorací.

Isabella

Cesta do Port mi utíkala kupodivu rychle. V rádiu jsem si naladila nějakou stanici s aktuálními hity a snažila se tak do sebe nasát opět toho pravého Američana. Ve Státech jsem byla už šest týdnů, ale pořád jsem si připadala trochu jako cizinec. Měla jsem obrovskou chuť vrátit se zpět do Evropy a prozkoumávat zákoutí nějakého nového města. Forks pro mě bylo moc malé, ale už kvůli tátovi jsem se rozhodla to nějak zvládnout. A hlavně kvůli tomu, jak malé Forks vlastně bylo, jsem byla neskutečně nadšená, že se Petr s Martinou rozhodli za mnou přijet.

U táty jsem si vyškemrala omluvenku na zítřek do školy. Nechtěla jsem mou návštěvu nechávat samotnou v naprosto cizím domě – ačkoliv si myslím, že zrovna Petr by se nijak nežinýroval, popadl by Martinu za ruku a dal by se do prozkoumávání městečka.

Na letiště jsem pak dorazilo skoro s hodinovým předstihem. Za nekřesťanské peníze jsem si tam koupila v malé kavárně kávu a dala se do čtení povinné četby – po odchodu ze školy jsem se nijak nezdržovala zajížďkou domů, a tak jsem sebou měla všechno potřebné.

Už po padesáti minutách začali hlásit přílet letadla ze Seattlu. Nechápala jsem, proč to dělají, když stejně všichni to letadlo vidí přes prosklenou stěnu, a navíc je to snad jediné, které se bude v následujících okamžicích po runway pohybovat.

Dopila jsem tedy zbytek studeného kafe a pomalu došla k exitu, kde už postávalo několik dalších lidí čekajících na někoho na palubě letadla. Nijak jsem se nenamáhala zvýrazňovat se cedulí, přestože tu byli i tací. Prostě jsem čekala a hrála si s úpletovým lemem na mém svetru.

Po dosednutí letadla na přistávací dráhu a jeho napojení na průchozí tubus to už netrvalo ani deset minut a já zahlédla dvě usměvavé tváře. Tedy jednu velmi nadšenou a druhou lehce zdrženlivou. Petr ke mně vykročil rychlým krokem a já si všimla, že má na sobě sytě žlutou mikinu s logem jeho střední školy. Rychle mě objal a zatočil se se mnou.

„Swanová, Swanová, zdáš se nějaká menší,“ prohodil potěšeně, když jsem se odtáhla a byla jsem nucena zvednout hlavu, abych mu viděla do tváře. Za ten víc jak půl rok se docela vytáhl.

„Jenom nepovídej. To tebe doma zřejmě tahají za uši,“ uplatila jsem mu jeho pošklebování a potom se obrátila na Martinu, která stála krok za námi. V rukou držela nějakého plyšáka a já na okamžik nechápala, co to je.

Martině však můj zkoumavý pohled neunikl. „Tohle si s ním ještě vyřídím, já ho tahat nechtěla,“ bránila se a ukázala na školního plyšového maskota, který měl na sobě stejnou mikinu jako Petr.

„Slíbil jsem ostatním ve škole, že jim pošleme pozdrav a trochu seznámíme Boba s širým světem,“ bránil se Petr a Martina po něm hodila krysákem. Očividně si vůbec nelámala hlavu, jak ta myš na konci jejich výletu dopadne.

„Pojďte si udělat tu pitomou fotku, ať můžeme vyrazit. Lidi se už na nás začínají obracet,“ zavrčela Martina a já se musela zasmát. Potom jsem se k nim ale přitočila, Petr na nás namířil foťák a všichni tři jsme se vyblýskli s širokým americkým úsměvem na tváři.

„Vyzvedněte si věci a vyrazíme na něco k jídlu, určitě musíte mít hlad a do Forks je to ještě hodina autem,“ prohodila jsem a ukázala jim, kam si mají jít vyzvednout svá zavazadla, která jsme následně hodili do kufru mého autíčka a mohli jsme vyrazit trochu hloub do města na jídlo.

Najedená k prasknutí jsem se o dvě hodiny později posadila za volant. Venku se začínalo smrákat, přestože bylo ještě docela brzy. Nenáviděla jsem tuhle zimní tmu. Navíc se dalo bezpečně spolehnout na to, že jakmile vyjedu z Port a dostanu se na okrsku, kterou z obou stran obklopovaly vzrostlé stromy, bude všude tma jak v pytli.

„Myslel jsem si, že si ze mě utahuješ, ale ono to Forks začíná vážně vypadat jako pěkná díra,“ prohodil Petr, když nás obklopily stromy.

„Copak nemáš doma Google, abys to prozkoumal? Ten jejich náklaďáček s foťákem si k nám cestu našel,“ odvětila jsem ironicky a Martina se zasmála. Petr jenom něco zabručel a potom jenom mlčky sledoval cestu, zatímco Martina na sedadle vzadu zřejmě usnula. Krysáka Boba měla pod hlavou.

„U vás se něco stalo?“ prolomil ticho v autě Petr v okamžiku, kdy jsem najížděla k příjezdové cestě. Trochu zmateně jsem na něj pohlédla a on kývl směrem k domu, kde na příjezdové cestě parkovalo tátovo policejní auto.

„Copak jsem ti neřekla, že můj táta je tu hodně významná osobnost? Hotový strážce zákona? Šerif,“ odpověděla jsem a Petr jenom přitakal. Já hned na to zaparkovala a vylezla z auta, abych jim pomohla s jejich věcmi. Petr šel vzbudit Martinu.

Společně jsme pak vešli do domu, kde se v obýváku svítilo a táta seděl u televize s pivem v ruce, jako snad každý večer.

„Ahoj tati,“ houkla jsem na něj už od chodby. Charlie něco zamumlal a já jenom zaslechla, jak se ztišil hlas sportovního komentátora. Jenom okamžik na to se Charlie objevil ve dveřích na chodbu a já mu tak mohla představit Petra s Martinou. Na rozdíl ode mě, která jsem měla z jejich příjezdu radost, to Charlie zvládal dost lhostejně. Jeho na společenské řeči moc neubylo, takže se někdy po desáté odmluvil s tím, že musí brzo ráno vstávat a my se tak mohli bavit mezi sebou.

Alice

Bella nedorazila v pátek do školy. Všimla jsem si toho už ráno, když jsme přijížděli se zpožděním na parkoviště. A její absence jsem si nevšimla jenom já, ale i Edward a několik jejich přátel. Učitelé se po ní však nesháněli, takže jsem předpokládala, že ji Charlie omluvil a tudíž se jí nic nestalo.

To, jak jsem byla omezená, co se mých vizí týká, jsem snášela stále hodně špatně. Nebylo to zrovna procházka růžovou zahradou a já si uvědomila, že se na své vize spoléhám opravdu hodně. Když jsem je teď neměla, připadala jsme si bezradná a opět se utápěla v depresích. Divila jsem se, že je Jasper ochotný tyhle moje výkyvy nálad vůbec snášet.

Každopádně dnes, jako velké překvapení pro všechny, se školou hned po ránu nesl hlas ředitele Greena, který nám uděloval od dvanácti hodin volno kvůli té večerní zábavě. Netušila jsem, kdo se za všechny ty houfy holek přimluvil, ale považovala jsem to za skvělý nápad. S Rose jsme měly připravené parádní šaty, ale stejně jako ostatní dívky, jsme i my potřebovaly nějaký ten čas na přípravu. Některé věci prostě neurychlí ani upír a k nim patřila samo sebou i úprava vlasů.

V šest odpoledne, když už jsem Rose jenom dolaďovala účes, jsem zvažovala, jestli bych měla poslat Edwarda, aby Bellu vyzvedl. Neměla jsem na ní telefon a trochu mě to dráždilo. Netušila jsem, jestli už má nějaký odvoz domluvený a nenapadlo mě se na to zeptat Angely, která by jistě byla informovaná.

„Au,“ sykla Rose a zamračeně se na mě podívala přes zrcadlo.

„Promiň,“ zamumlala jsem a povolila sevření ruky, ve které jsem držela její vlasy. Opět jsem byla myšlenkami mimo. „Tak, hotovo,“ dodala jsem vzápětí, když jsem si Rose prohlédla a shledala svou práci za hodnou upíří krásy. Vyčesala jsem jí natočené kadeře do vysokého copu a následně si s nimi ještě chvíli hrála, než držely požadovaný tvar. Díky volbě šatů, kdy měla horní část obepnutou kolek krku, bylo potřeba řešit i vyčesání vlasů. Společně jsme vybraly perfektní šaty skládající se ze sukně a topu – všechno v dokonale červené barvě. Navíc jsem si byla jistá, že Emmett jistě ocení rozparek na sukni vedoucí až úplně nahoru.

Se mnou to bylo trochu horší. S mou výškou na mě dlouhé šaty nikdy nevynikaly, takže jsem si musela pořídit něco kratšího a sladit se s ostatními holkami ze školy, které rovněž volily šaty po kolena.

O deset minut později jsme pak scházely ze schodů, kde na nás už čekal Jasper s Emmettem, který obdivně hvízdl, když si všiml své ženy. To Jasperova reakce byla mírnější, ale o to víc jsem ji milovala. Objal mě, políbil na tvář a zašeptal, jak moc mi to sluší. Já totiž nepotřebovala chlapa s chováním dělníka na stavbě. Můj Jasper byl pro mě tím nejlepším mužským pod sluncem.

„Vyrážíme, dámy?“ zeptal se Emmett vesele a už nabízel Rose rámě, aby ji odvedl k autu, ve kterém na nás už čekal Edward, kterému se na tuhle zábavu moc nechtělo. Odmítnout mou žádost však nedokázal, takže byl teď oblečený do černých kalhot a bílé košile. Podle plánů ostatních kluků to nikdo nehodlal přehánět tím, že by si vzal i kravatu nebo sako. Měla to být zábava, žádný maturitní ples nebo něco jinak formálního.

S Jasperem jsme pomalu ploužili po parketu, který se začínal plnit dalšími dvojicemi, které se dávaly dohromady až na místě. Většinou dorazila parta holek a hned na to i skupina kluků a až následně se začali párovat. Snažila jsem se udržet v klidu a nehledět pořád ke vstupním dveřím. Nechtěla jsem, aby si Jasper myslel, že mi s ním není dobře. Chtěla jsem si tuhle zábavu užít a stačilo, že Bellu vyhlížel Edward… a samozřejmě i Justin, kterého jsem si všimla okamžitě po našem příchodu.

„Měla by ses trochu uvolnit a užívat si tu zábavu. Je to náš první podobný večer,“ zašeptal směrem ke mně Jasper a já k němu vzhlédla.

„Máš pravdu,“ odvětila jsem a omluvně se na něj usmála. Tohle bylo vážně poprvé. Do tohohle okamžiku jsme nechtěli riskovat, že by se Jasper neovládl a atmosféra při podobné zábavě byla úplně jiná, než během normálních školních hodin.

„Bella dorazí, zatančí si s Justinem a několika dalšími kluky, zasměje se s přáteli, mezi které se samozřejmě počítáme i my a bude to prostě pohodový večer,“ šeptal dál a já si tak moc přála mu věřit. Moc se mi sice nelíbil fakt, že by Bella měla tančit právě s Justinem, ale nemohla jsem s tím nic dělat. Daleko raději bych ji viděla v náruči mého bratra. Už jsem se nemohla dočkat, až uvidím jeho reakci na Belliny šaty.

A jen co jsem na to pomyslela, zaslechla jsem známý smích. Jasper mě kavalírsky natočil, abych viděla ke dveřím, ve kterých se měla co nevidět objevit. Smích zněl opravdu šťastně a podle všeho se i s někým bavila. Když se pak otevřely dveře, Bella vcházela zavěšená do nějakého kluka, kterého jsem nepoznávala. Nebyla však jediná. Z druhé strany si kluk vedl ještě jednu dívku v dlouhých červených saténových šatech, které splývaly až k zemi a zdůrazňovaly její perfektní křivky.

Zmateně jsem na ně koukala a nedokázala přijít na to, co to má znamenat. Ten Bellin rozzářený úsměv. Dívka v dokonale padnoucích šatech. A hlavně – týpek vedoucí si je obě jako největší boss.

Byla jsem tím zmatená a ještě víc v okamžiku, kdy ten kluk promluvil a já, přestože měl naprosto perfektní angličtinu, poznala, že je to cizinec. Zamračila jsem se na jejich trojici a na okamžik mě napadlo, že bych se Belly šla zeptat, co to má znamenat. Mé aktuální citové rozpoložení však neuniklo Jasperovi, který na mě musel být za ty společné roky vyladěn, protože mě rovnou v prudké otočce znovu vrátil k tanci a mě se na okamžik Bella ztratila z dohledu. Ale ani tak jsem nedokázala poručit dalším smyslům, aby ji nesledovaly na každém kroku.

Poslouchala jsem její lehce nejistý krok v botách na sedmicentimetrových podpatcích. Tlukot jejího srdce, který se mísil s ostatními. Její hlas prodchnutý nadšením.

A potom mi padl pohled na Edwarda. Sledoval Bellu a nemohl od ní odtrhnout zrak. Jako by Bella byla nějakým magnetem. No, popravdě byla. Je fakt, že místnost byla přeplněna dívkami v červených a růžových šatech. Stejně tak byla většina výzdoby zbarvena do obdobných barev, takže Bella nijak nevyčnívala z davu, ale vzhledem k slabosti, kterou můj bratr pro tu dívku měl, mi bylo jasné, že bude reagovat přesně takhle.

Belle se nějak podařilo zamaskovat tetování na pravém rameni. Díky horní části šatů, která jí obepínala krk, měla vlasy vyčesány nahoru a nechávala tak všem ve svém okolí výhled na její nahá záda.

Střelila jsem pohledem k Edwardovi a jeho zorničky dávno postrádaly zlatavý nádech. Jejich vzhled postupně tmavl a stával se onyxovým.

„Chceš si s ní jít promluvit?“ nabídl mi Jasper, když písnička, na kterou jsme právě tančili, skončila.

Úlevně jsem přikývla a rovnou s Jazzem zamířila k Belle a její společnosti.

Večer plynul velmi příjemně. Bella se většinou zdržovala ve společnosti jejího kamaráda a jeho přítelkyně. Sem tam si s ním zatančila anebo přijala pozvání od některého ze svých spolužáků. Čeho jsem si však okamžitě všimla, byla ta tichá domluva, kterou musela s Petrem uzavřít ještě před příchodem na zábavu. Pokaždé, když kdokoliv z nich zaznamenal, že se ke skupince přibližuje Justin, vyrazil si Petr s Bellou zatančit. Takhle se Belle dařilo až do půlnoci vyhýbat slibu, který Justinovi dala. Líbilo se mi, jak to vymysleli, ale pochybovala jsem, že by si to Justin nechal líbit.

Těsně před půlnocí se Bella odpojila od Petra a lehce nejistým krokem zamířila na druhou stranu sálu. Její pohled jasně naznačoval, kam míří, přestože se snažila na Edwarda dívat co nejméně. Můj bratr většinu zábavy postával v koutě jako by ho snad nikdo k tanci nevyzval. Holky se však mohly doslova přetrhnout v tom, aby ho získaly jako tanečního partnera, ale Edward vždy jenom záporně zakroutil hlavou a dál se věnoval hypnotizování Belly.

„Zatančíš si se mnou?“ zeptala se Bella a nejistě se na mého bratra usmála.

Edward na maličký, sotva patrný okamžik, strnul, ale následně se uvolnil, usmál se na Bellu a nabídl ji ruku, aby ji odvedl na taneční parket. Cítila jsem, jak moje nadšení vzrostlo. Tenhle večer rozhodně nebyl špatný.

Snažila jsem se nebýt příliš indiskrétní a neposlouchat, o čem se ti dva baví. Chtěla jsem jim dopřát trochu soukromí, jakkoliv to v přeplněné tělocvičně bylo hodně špatně proveditelné. Naprosto každý si všiml, že Bella tančí s Edwardem. Celou místností se tak šířil šepot, jak se všichni snažili vymyslet nějaké vysvětlení toho podivného úkazu.

S úsměvem na rtech jsem se protočila pod Jasperem a pohledem skončila na Belle, která se nepatrně pohnula směrem k Edwardovi. Zadoufala jsem v polibek, ale jestli skutečně přišel, jsem nezjistila, jelikož mou mysl pohltila do svých spárů vize.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Předurčená - 11. kapitola: