Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Předurčená - 12. kapitola

Předurčená - 12. kapitolaNa Valentýnské zábavě se něco pokazilo a dneska se dozvíme, co to bylo.

12. kapitola

Isabella

Přesně jak jsem předpokládala, příjezd Petra pro mě byl léčebnou kůrou. Jakkoliv se na to Martina mohla dívat špatně, nebo vůbec nemusela chápat, jaký vztah mezi mnou a jím je, nedokázala jsem si pomoct. Petr byl skvělý člověk a právě rozhovor s ním mi pomohl odhodlat se k tomu, nad čím jsem už chvíli přemýšlela. Respektive – snažila jsem se na to nemyslet, ale nemohla jsem sama před sebou popřít skutečnost, že mě to několikrát napadlo.

Už párkrát jsem se musela pozastavit nad tou podobností Cullenů a Justina. Jednalo se vždy o konkrétní fyzické rysy. Nádherné oči, chladná kůže a samozřejmě nesmím zapomínat na tu jejich dokonalost. Jasně, že už jsem párkrát viděla v televizi nebo na internetu nějaké informace o tom, že každý má na světě své dvojče nebo někoho, kdo mu je neskutečně podobný. Předpokládala jsem tedy, že můžou patřit k nějaké extra vzdálené rodině, kde mohli mít v minulosti nějaký hodně silný gen, který si zachoval svou strukturu až do dnešního okamžiku a oni pouze nevědí, že nějaký jejich pra-pra-pra předek je spojoval.

Ale ať to bylo jakkoliv, musela jsem uznat, že mě Edward zajímá. A přestože jsem mu poslední dobou nechávala hodně prostoru a nesnažila se na něj tlačit, všimla jsem si jeho pohledů, které byly velmi intenzivní. Doslova jsem cítila, jak se mi během zábavy propaloval do zad a snad si myslel, že jsem si to neuvědomovala.

Zřejmě jeho pohled byl na vině s tím, že jsem se odhodlala vyzvat ho k tanci. A následně to opět byl jeho pohled, který mě donutil nepatrně srovnat náš výškový rozdíl – díky za vysoké podpatky! – a políbit ho. Zlehka jsem přiložila své rty na ty jeho. Už nějak podvědomě jsem očekávala chladný dotek a nemýlila jsem se. Potom už jsem jenom čekala. Doufala jsem, že se v něm nemýlím a věřila jsem v to, že to co jsem začínala cítit, je oboustranné.

Žádné reakce jsem se však nedočkala a tak jsem se odtáhla a koukla na strnulého Edwarda.

„Promiň,“ zamumlala jsem a chtěla se mu vykroutit z náručí, ve kterém mě pořád držel. Očividně jsem se pletla a dalšího ponížení jsem chtěla být ušetřena. Nechtěla jsem vidět lítost v jeho pohledu, kdy mi bude vysvětlovat, že jsem se mýlila a následně se chovala jako kráva.

Jenže Edwardův stisk nepolevoval. Znovu jsem pohlédla o těch pár centimetrů výš a spatřila, že pohledem hypnotizuje něco za mými zády. Pokusila jsem se otočit, ale zvládla jsem pouze natočit hlavu natolik, abych mezi ostatními spolužáky spatřila na druhé straně parketu Alici s Jasperem. Alice připomínala sochu stejně jako její bratr.

„Edwarde?“ oslovila jsem ho opatrně a znovu se pokusila uvolnit z jeho objetí. „Edwarde?“

Trvalo to ještě pár dlouhých sekund, než se jeho zrak projasnil a tím jeho dokonale nazlátlým pohledem shlédl na mě.

„Edwarde?“ Stále dokola jsem opakovala jeho jméno a začínala jsem mít strach. Nikdy jsem něco podobného nezažila a přitom si toho snad nikdo kromě mě ani nevšiml.

„Omlouvám se, Bello, ale musíš jít se mnou,“ promluvil, když si konečně uvědomil, kde se nachází a koho že to vlastně drží v náručí. V tom okamžiku povolil taneční postoj a popadl mě za ruku, aby mě mohl táhnout za sebou. Zmatenost nad tím vším děním mi totiž trochu zdřevěněla nohy a já měla tak malinkatý problém s jejich ovládáním.

„Co se děje?“ zeptala jsem se a pokusila se překřičet hudbu kolem nás. Edward však neodpovídal a dál mě táhl za sebou. Bylo mu jedno, že se na nás dívají snad všichni, kolem kterých jsme prošli. Všichni nám navíc současně tvořili jistou bariéru a tak jsem měla šanci srovnat krok, ale zkuste se držet něčího tempa v botách na sedmicentimetrovém podpatku! Monique by byla samozřejmě nadšená, že jsem využila její vánoční dárek, ale já jsem byla přesvědčená o tom, že po dnešním večeru je opět schovám do krabice pod postel, odkud je už nikdy nevytáhnu. Jehly nebyly nic pro mě a to jsem řekla už Mikeovi v den mého nástupu na tuhle školu.

„Edwarde, zastav se,“ vstoupil mu do cesty jeden z jeho bratrů. Měla jsem za to, že je to Emmett nebo tak nějak. Nikdy jsem se s ním nebavila, ale byl mohutný jako nějaký kulturista a vzbuzoval jistý respekt.

Doufala jsem, že ten respekt má i u Edwarda.

„Musím ji odtud dostat,“ zamumlal Edward a já měla dojem, jako bych slyšela zavrčení. Kytarové tóny si však očividně už hrály s mými sluchovody na schovávanou. Nechápala jsem, jak by zrovna tady mohl někdo vrčet.

„Nemůžeš ji jenom tak odvést. Co bys jí chtěl asi tak říct na vysvětlení?“ zajímal se Emmett a stál u svého bratra blízko, skoro tak jako já, když jsem se díky Edwardovu sevření tiskla na jeho záda. Jenom díky tomu jsem slyšela rozhovor, který mezi nimi probíhal.

„Vysvětlím jí to,“ hlesl Edward a pohled obrátil ke mně. Vypadal sklesle.

V tom mě však někdo popadl za druhou paži a já opět měla dojem, jako bych slyšela zavrčení.

„Bello, je všechno v pořádku?“ Tím, kdo mě popadl za paži, byl Petr a v jeho závěsu jsem si všimla i Martiny. Zmateně jsem pokývala a doufala, že mi Edward vysvětlí to své šílené chování.

 

Alice

„Alice? Jsi v pořádku?“

Na svých ramenou jsem cítila Jasperovy paže a snažila se vzpamatovat z vize, která mě ještě před okamžikem celou obklopila. Bylo to tak známé a přitom neskutečně děsivé. Okamžitě jsem poznala, že to má něco společného s Bellou, přestože jsem ji ve vizi vůbec neviděla. Bylo to úplně stejné jako v těch dvou předchozích letech, kdy jsem se hnala z města do města, aniž bych tušila proč. A teď jsem opět viděla další místo. Jenže to bylo místo, které mě děsilo.

„Musíme za Bellou,“ zamumlala jsem a Jasper se na mě ještě sekundu intenzivně díval, než přikývl a následně mě vedl za mou kamarádkou, která už stála v hloučku svých přátel a mých dvou bratrů. Emmett si očividně všiml, že se něco děje a snažil se Edwarda zastavit. Okamžitě mi došlo, že Edward musel vidět mou vizi.

„Edwarde?“ oslovila jsem ho, když jsem mu zlehka položila dlaň na paži. Byl napnutý a určitě se musel hodně držet, aby nezaútočil na Emmetta.

„Musím ji odvést, copak to nechápeš?“ Jeho hlas zněl tak nešťastně. Lámalo mi srdce, slyšet tu bolest, kterou jsem v něm zaznamenala. Sama jsem však cítila i vlastní strach a s jistotou jsem mohla prohlásit, že Jasper jasně vnímá napětí, které se tu právě teď kumuluje jako před obrovskou bouřkou.

„Vezmi ji k nám domů. Myslím, že je na čase, aby se dozvěděla pravdu,“ přitakala jsem a pohlédla na Bellu.

Nebyla jsem si jistá, jestli je dost silná na to, aby se dozvěděla pravdu, ale v tuhle chvíli jsme neměli zrovna moc jiných možností. Bella musela vědět, do čeho jde, aniž by to teď nějak mohla ovlivnit.

Emmett ustoupil našemu bratrovi z cesty a Edward zatáhl Bellu za ruku. Já si jenom pomyslela, že se mohl chovat trochu zdvořileji, protože svým chováním musel Bellu děsit ještě víc, než jsme byli vystrašení zrovna my dva, ale nahlas jsem nic neřekla. Pokud Edwarda chtěl, mohl si mou námitku přečíst v mé mysli a to bylo tak všechno.

Chystala jsem se ho následovat a vyrazit z tělocvičny, když mě něco donutilo se otočit. Aniž bych se nějak extra snažila, narazila jsem pohledem do černých zorniček Justina. Jeho tvář byla vážná a pohled na mě upřený. Musel vědět, co jsem viděla, ale očividně ho to nijak netrápilo. Nesnažil se nám zabránit Bellu odvést, přestože mu muselo být jasné, co se jí chystáme říct.

To on musel rozhodnout.

To kvůli němu jsem měla tu vizi.

Neměla jsem nejmenší představu, co má společného právě s Volturiovými a proč by tam chtěl Bellu tahat, ale pokud k tomu bude muset dojít, Bella tam nepojede jako nevědomý hloupý člověk. Do teď byl Justin o krok před námi snad ve všem. Dokázal Edwarda vystrašit a dostat ho z Belliny přítomnosti, když viděl, jak se jejich vztah postupně mění. Dokázal znepokojit celou rodinu, když jsme se dozvěděli, že tetování na Bellině rameni vzniklo na jeho popud.

Ale teď jsem toho měla akorát plné zuby a byla jsem odhodlaná se mu postavit. I kdyby to mělo znamenat, že se budeme muset postavit i Volturiovým.

„Musíme za nimi. Bella je vystrašená a Edward není zrovna ve stavu, kdy by jí byl schopen všechno racionálně vysvětlit a ještě ji u toho nevystrašit,“ upozornil mě Jasper a já odtrhl pohled od Justina.

„Máš pravdu, jdeme za ním… Všichni,“ zamumlala jsem a Emmett kývl mým směrem. Společně s ním a Rose jsme během okamžiku vycházeli z tělocvičny, ale na parkovišti jsme Edwarda už nezastihli. Musel Bellu naložit do auta a vyrazit domů. Spěšně jsem se tedy rozhlédla kolem, ale nikdo z lidských spolužáků nebyl v dohledu, takže jsme se všichni čtyři spěšně vydali k lesu a jen co nás pohltila tma okolních stromů, rozběhli jsme se domů.

 

K domu jsme dorazili současně s Edwardem, který musel jet jako šílený. Bella se choulila na sedadle spolujezdce a pohledem hypnotizovala něco před sebou. Pochybovala jsem, že něco vnímá.

Tohles přehnal, Edwarde! – poslala jsem svému bratrovi v myšlenkách a hnala se k autu, abych pomohla Belle vysednout. Zřejmě na tak rychlou jízdu nebyla zvyklá, a pokud jsme se k domu dostali stejně rychle, nemohl Edward klesnout s rychlostí pod dvě stě kilometrů. Ve tmě, která všechno v současnosti obklopovala, sice nebylo nic vidět, ale Bellu zřejmě muselo vyděsit i to málo, co viděla v osvětlených kuželech od předních reflektorů.

S Bellou, kterou jsem držela kolem pasu, jsem zamířila k domu, kde nám přišla otevřít překvapená Esmé. Carlisle měl dneska službu v nemocnici, která mu měla končit za víc jak pět hodin, ale Esmé pohotově vytočila jeho číslo, aby ho zavolala domů. Bella možná bude potřebovat jeho pomoc. Do chvíle jeho příchodu jsem se ji rozhodla posadit v obývacím pokoji na sedačku a během okamžiku jsem kolem ní přehodila i deku. V krátkých šatech, ve kterých ji Edward vyvedl z tělocvičny, si koledovala o pěkný zápal plic.

„Omlouvám se, nemyslel jsem,“ zamumlal Edward a sedl si na křeslo vedle pohovky. Ruce si složil na kolena a sledoval Bellu, která se postupně zahřívala a probírala se z utrpěného šoku, který jí způsobila ta zběsilá jízda.

„Uvařila jsem jí čaj,“ informovala mě Esmé, když došla do pokoje i s hrnkem, ze kterého se kouřilo a linula se z něj podivná vůně. Nebyla jsem si jistá, jestli je odporná nebo vážně nesnesitelná. Něco málo v ní mi připomínalo rostliny z lesa, ale zbytek toho pachu byl spojen s lidským jídlem, takže jsem se jenom odvrátila a snažila se moc nedýchat. Nikdy jsme si dům zbytečně nezanášeli lidským jídlem – tedy, samozřejmě jsme nakupovali potraviny, aby to nebudilo ve městečku moc pozornosti, ale potom jsme vše nacpali do skříní, lednice, mrazáku a tak podobně a po určité době to vyhodili. Doma jsme nikdy nevařili. Tohle muselo být poprvé.

 

Isabella

Ať už mi chtěl Edward říct cokoliv, měla jsem strach. Už při odchodu z tělocvičny se choval vážně divně, když se div nepopral s vlastním bratrem. A potom i Alice. A nakonec ta sebevražedná jízda v jeho autě. Jasně – říká se, že Volvo patří k jedněm z nejbezpečnějších vozidel, ale když se řítíte bezmála dvoustovkou po okresce, kterou lemují stromy a navíc je povrch cesty namrzlý… Vyděsilo mě to. Ta vidina blízké smrti, kdy se s největší pravděpodobností kvůli smyku naboříme do nejbližšího stromu a potom buď zemřeme rovnou, nebo budeme umírat pomalu a bolestivě. Doufala jsem v tu první možnost.

Prosím, ať je to ta první možnost.

Přesně tohle se mi honilo hlavou a přestávala jsem vnímat okolní svět. Byla jenom tma všude kolem nás a šílená rychlost. Cítila jsem husí kůži na rukou a měkké polstrování sedaček. Najednou zima zesílila. Měla jsem dojem, jako by mě měla celou obsáhnout a prodrat se do každé jednotlivé buňky mého těla. Bolelo to. A potom… zima začala ustupovat. Něco se změnilo. Cítila jsem lehkou a teplou tíži na svých rukou a zádech. Zahřívala mě. Do nosu mi pronikala vůně malin a mé tělo se začínalo uklidňovat.

Zamrkala jsem.

„Přichází k sobě.“ Zaslechla jsem něčí hlas, ale nedokázala jsem ho k nikomu přiřadit. Slyšela jsem ho poprvé.

„Opovaž se jí znovu vyděsit.“ Další hlas. Jenže tentokrát jsem ho znala. Patřil mé kamarádce, pokud jsem tak směla Alici nazývat. Pokusila jsem se tedy pohnout, abych se na ni mohla podívat.

„Jako by to vůbec bylo možné.“ Tenhle hlas patřil třetí osobě. Opět někomu, koho jsem znala. A ta slova… Byla prodchnuta cynismem… a bolestí.

„Třeba to zvládne,“ namítla Alice a já ucítila chladný dotek na mé ruce. Měla jsem tendenci ucuknout. Měla jsem strach z té zimy, která mě ještě před okamžikem obklopovala a chtěla jsem se víc zachumlat do toho tepla a do vůně malin.

„Tep má stabilní. Bello, vnímáte mě?“ promluvil opět ten první hlas a do očí mi nepříjemně zasvítilo světlo. „Jsem doktor Cullen, zřejmě jsi musela utrpět nějaký druh šoku, teď už bude všechno v pořádku. Má žena ti uvařila čaj a je potřeba aby ses pořádně zahřála. Potom si budeme muset promluvit.“

Jeho hlas zněl tak klidně a konejšivě. Hřejivě i napříč tomu, že jeho dotek byl tak chladný.

„Opravdu jí to chcete říct dneska? Nevidíte, že to není úplně nejvhodnější chvíle?“ Ke všem těm hlasům se přidal další. Byl starostlivý a měkký jako samet. Otočila jsem se směrem, odkud vycházel, a spatřila jsem ženu kolem třicítky. Měla na sobě dokonale padnoucí kostýmek, dlouhé medové vlasy a ten nejlaskavější obličej, jaký jsem kdy viděla. Ani má máma nikdy nevypadala takhle vlídně.

„Vhodnější chvíle nikdy nebude, ačkoliv bych jí to nejraději nikdy neřekl. Tohle je něco, co se nesmí stát. Copak to nemůžeme nějak zvrátit?“ zajímal se Edward a jeho hlas mě donutil na něj pohlédnout. Pořád jsem nebyla schopná se zapojit do rozhovoru. Jenom jsem sledovala dění kolem mě a snažila se zjistit, co se to děje. Mluvili v hádankách. Rozhodovali o něčem, co se mě nějakým způsobem týká a já přitom neměla nejmenší potuchy o tom, co to je. 

 

Alice

Nikdo z nás vlastně nevěděl, jak má začít. Něco jiného je probudit se jako upír a poslouchat o nevyhnutelnosti svého bytí a existence a potom fakt, že to musíte říct obyčejnému člověku. Všichni jsme tak trochu spoléhali na Carlislea. On už to měl trochu nacvičené – sice právě ve verzi pro upíra a nikoliv člověka, ale i to se počítá. Obeznámil o tom přece i Edwarda, Esmé, Rose a Emmetta. To jenom já s Jasperem jsme v tomhle nezapadali do rodiny. My dva jsme byli ti, co je Carlisle neproměnil a byli jsme trochu cizáci, jakkoliv jsme si tak nikdy nepřipadali. Rodina nás přijala se vším všudy a milovala nás. A my na oplátku milovali je.

„Takže?“ zeptala se Bella a rozhlédla se po místnosti, kde jsme byli kromě Rose a Emmett všichni. Nechápala jsem, proč nás ti dva nechtějí podpořit, ale Edward s jejich odchodem souhlasil, takže asi měli dobrý důvod.

Carlisle zaujal místo naproti Belle a opatrně si sedl na okraj konferenčního stolku. Octl se tak v úrovni Belliných očí. Podvědomě jsem v jeho chování spatřila dospělého člověka, který se snaží něco vysvětlit dítěti.

„Bello,“ oslovil ji a hned vzápětí se opět zarazil. Sám musel váhat nad tím, jak Bellu o faktu, že upíři nejsou jenom hororové postavičky, informovat. Nervozitou jsem si dokonce začala okusovat ret a přemýšlela nad tím, jak bych se do toho vložila. Dokud jí Carlisle neřekne celou pravdu, mohla jsem se jenom dohadovat o tom, co se nakonec stane. Samozřejmě neuvidím Bellinu reakci, ale snad se něco změní.

Jenom Bellina přítomnost ve Volteře by byla značně děsivá a já si nechtěla představit, co může znamenat tetování na jejich zádech. V hlavě jsem měla stále velké množství teorií, z nichž jedna se týkala i možnosti, že se Justin o Bellu stará jako hlídací pes o ovci. Vůně Belliny krve byla velmi lákavá a dokázala jsem si celkem slušně představit Ara, jak si takové chutné lidi nechává aktivně vyhledávat a pak čeká až dozrají, aby si na nich mohl pochutnat.

Nad mou myšlenkou Edward nepatrně zavrčel, ale spíš než jeho reakce jsem si všimla Belliny. Neměla šanci něco podobného postřehnout, ale i přesto odtrhla pohled od našeho adoptivního otce a pohlédla na Edwarda, který pořád seděl v křesle kousek od ní. Chvíli si ho zvědavě měřila, ale potom, jako by zhodnotila, že na něm není nic zajímavé, se obrátila zpět k Carlisleovi.

„Řekněte mi všechno, co potřebujete. Myslím, že ať už to bude cokoliv, nemůže to být hrozné, jak si to právě představuju kvůli tomu napětí, které tady panuje,“ pobídla ho a já v jejich slovech opět poznávala tu sebevědomou Bellu. Konečně z ní šok z Edwardova chovaná a následné jízdy autem opadl.

„Možná ti to bude znít jako hloupá otázka, ale věříš v nadpřirozeno?“ začal opět opatrně Carlisle.

„Co konkrétně máte na mysli? Jestli se totiž ptáte, jestli věřím na Zoubkovou vílu, jednorožce nebo i Boha, tak to vás musím zklamat,“ odvětila a já zaslechla, jak Emmett ve svém pokoji vyprskl smíchy. Bellina odpověď ho dostala a popravdě i mě zacukaly koutky. V tuhle chvíli jsem litovala, že se Edward nemůže dostat do její hlavy. Belliny myšlenkové pochody by jistě stály za to.

„Ne, tohle nadpřirozeno jsem nemyslel. Jde mi spíš o takové upíry… vlkodlaky-.“

„Takže hororové příšery jo?“ ujišťovala se Bella a já si jen pomyslela, že tenhle rozhovor se rozhodně vyvíjí zajímavě, jenom jsem nevěděla, jestli mám být v klidu nebo začít panikařit. Bella v klidu byla, přestože jí ruce opravdu pevně svíraly hrnek s chladnoucím čajem. „Na horory mě moc neužije,“ dodala vzápětí.

„Ne každý člověk má podobný styl filmu nebo knih rád protože se domnívá, že jeho život je sám o sobě strašný, ale někdo je zase miluje, protože přes tenhle druh umění do sobe dostávají nějaký adrenalin… Ačkoliv, tohle není zrovna téma, které jsem s tebou chtěl řešit,“ povzdechl si Carlisle. Sám asi musel uznat, že nezačal zrovna nejlépe a tak jsem se rozhodla, že ho zachráním.

Přisedla jsem si k Belle a zlehka se dotkla její ruky.

„Bello? Co kdybych ti řekla, že upíři skutečně existují?“ zajímala jsem se.

Místo odpovědi se Bella zkoumavě rozhlédla po celém obývacím pokoji. Pohledem se na malý okamžik zastavila postupně na všech. Na Edwardovi, Esmé, Carlisleovi, Jasperovi a nakonec opět na mě. Všichni jsme v ten okamžik připomínali kamenné sochy, jak jsme v očekávání dokonce zapomínali dýchat. Bellina reakce bude zásadní v tom, jak se tenhle rozhovor dál vyvine.

„Nesnažíš se mi tady říct, že…“

„… že jsme upíři. Ano, to se ti tady právě teď snažíme říct,“ skočila jsem jí do řeči, protože mi bylo vcelku jasné, kam se její myšlenky ubírají.

V ten okamžik její srdce na jeden úder vynechalo a vzápětí se rozběhlo šílenou rychlostí, přestože Bella si toho zřejmě ještě ani nevšimla. Její podvědomé fyzické reakce byly mnohem rychlejší, než její vlastní vědomí, které stále zpracovávalo informace, aby zhodnotila, jak zareagovat.

„Jste nějací zarytí fanoušci Upířích deníků, nebo je někde v pokoji skrytá kamera?“ zeptala se o malou chvíli později.

„Na první část tvé otázky ti řeknu bohudík, žádní fanoušci nejsme, je to naprosto nejhorší možná slátanina o upírech, co jsem kdy zaznamenala. A k druhé části – ne, žádná kamera tu nikde není. To, co ti tady říkám, je čirá pravda. Jsem upírka a stejně tak celá moje rodina.“

Měla jsem dojem, že její srdce nemůže tlouct rychleji, ale očividně jsem se pletla.

„Justin…?“

Bella najednou prokázala velkou míru inteligence, když se zeptala rovnou na svého ex. A já přikývla. Očividně si všimla všech našich stejných rysů, přestože si to do teď nebyla schopna poskládat dohromady.

„To je blbost,“ vyhrkla Bella a položila hrnek na stůl. Potom se postavila a deka, kterou měla kolem ramen, dopadla na gauč. Čekala jsem, co udělá dál. Nevypadala, že aby měla své činy nějak promyšlené. „Upíři…,“ zamumlala a znovu se po nás podívala. „Já chodila s upírem? Co je to za nesmysl?“ podivovala se a prošla kolem mě. Začala po obývacím pokoji přecházet a ignorovala přitom husí kůži, která se jí opět vytvořila na rukou. Byla jsem v pokušení jí opět podat deku. Nechtěla jsem, aby se u nás nachladila, protože nikoho z nás nenapadlo zapnout topení. Do teď jsme ho nikdy nepoužili. Žádný člověk k nám na návštěvu jaktěživ nepřišel. Bella tedy začínala být výjimkou hned v několika případech.

„Není to nesmysl,“ zamumlala jsem a nakonec se zvedla z pohovky a došla až k ní. Opatrně jsem ji vzala za ruku a položila si její dlaň na krk tak, aby se prsty dotýkala místa, kde obvykle pulzuje krční tepna. Bella vytřeštila oči, když jí došlo, že žádný puls necítí a rychle ruku stáhla.

„Nemáš puls. Jak to, že nemáš puls?! Jak je možné, že nemá puls?“

Bella začínala vyšilovat a obrátila se pohledem ke Carlisleovi. Byl to doktor, takže to byla její jasná volba. Čekala nějaké chytré doktorské odůvodnění.

„Nemá puls proto, že není živá, Bello. Stejně tak nemá puls nikdo z nás ostatních. Jediným živým člověkem v téhle místnosti jsi tady ty.“

„Tohle je vážně blbý vtip,“ zašeptala a pak se její splašeně uhánějící srdce velmi rychle uklidnilo. Nebylo to normální, ale Carlislea zřejmě hned věděl, co se děje, proto ani na okamžik nezaváhal a než jsem se nadála, popadl Bellu do své náruče, jelikož se kácela v bezvědomí k zemi. 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Předurčená - 12. kapitola:

 1 2   Další »
12. betuška
28.10.2018 [22:18]

neviem či verím na nejaké predurčenie,tak nejak by som chcela veriť, že je to v mojich rukách...ale je fakt, že niekedy to proste tak vydá a nepomôže sa ani vzpierať...inak, super kapitola, som zvedavá ako to vymyslíš, každopadne sa teším na pokračovanie Emoticon

11. Petronela admin
28.10.2018 [8:03]

PetronelaSeb - řekla bych, že Justinova sebejistota pramení z toho, že ví, že se nic nezmění ať už Cullenovi podniknou cokoliv... V tom je to kouzlo předurčení Emoticon - ale k tomu víc až v dalších kapitolách.

10. Seb
28.10.2018 [7:43]

Hm, nejvíc mě zaráží Justinova sebejistota, klidně nechal Bellu odvést ke Cullenům Emoticon
Děkuju Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

9. Selena 18
27.10.2018 [21:03]

Boze Emoticon Emoticon Emoticon Miluju kdyz prijde nova kapitola byt tohle kniha ctu furt a furt a furt dokud to neslouskam az do konce uz aby byl dalsi Emoticon Emoticon

8. Babča.S
27.10.2018 [13:30]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

26.10.2018 [21:36]

KeckaJupí jou jé!!! Válíš holka! To vysvětlení bylo prostě božíčkovský!?! Já tě asi miluju! :* Emoticon Emoticon Emoticon

6. Petronela admin
26.10.2018 [21:20]

Petronelamarketasaky: je mi líto, že se ti Bella zdá jako chudinka. Dost jsem přemýšlela nad tím, jak tuhle kapitolu zformulovat - 2x jsem ji přepisovala.
Jinak - nejednou bylo zmíněno, že Bella doslova nesnáší horory a teď se ocitla uprostřed jednoho takového. Byla v domě plném upírů a zjistila, že s jedním dokonce chodila. Bylo toho na ni prostě moc. Ale rozhodně se nemusíš bát, rázná Bella se vrátí jen co se trochu oklepe... tohle je vlastně takový začátek Emoticon.

26.10.2018 [21:02]

marketasakyPůvodně mi přišla Bella docela taková rázná a teď mi spis připomíná chudinku Emoticon nebo je to jen pocit:D a Ed, nemám ho ráda, ale chci to dočíst!:D mám asi radši proste padouchy Emoticon Emoticon

4. Petronela admin
24.10.2018 [19:44]

PetronelaV pohodě, nic tak strašného se nestalo, pouze sis to přečetla bez korekce a bez poslední části, kterou bude tvořit Alicin pohled - tedy pokud se mi podaří usmlouvat word, aby se na něm přestalo pouze točit kolečko a hlásit "Neodpovídá" ... mám takový dojem, že všechna dnešní práce je pěkně v niveč. Emoticon

24.10.2018 [17:56]

Kecka"A k*a!" mlátí se do hlavy a snaží se předstírat, že ona nic. Pro jistotu jde rychle vařit manželovi večeři, než zjistí, že zase něco pokvákala...

(Já si nevšimla, že tam není publikace, promiň. Emoticon )

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!