Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Předurčená - 10. kapitola

16.10.2018 (12:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 964×

10. kapitola

Isabella

Seděla jsem na posteli v tureckém posedu a o kolena jsem měla opřený laptop. Na obrazovce jsem viděla Martininu tvář, jak soustředěně něco píše. Mračila se na papír před sebou, který jsem neviděla a který skýtal všechny poznámky k jejich nadcházející cestě do Ameriky.  Celou organizaci tohohle výletu si vzala na vlastní bedra a nechala Petra Petrem.

„Říkáš – ideálně červené šaty, jo?“ zajímala se a koukla od papíru na mě.

„Jo, červené. Holky to chtějí ryze valentýnské, takže velmi přeslazené,“ přikývla jsem a nechala Martinu, aby si udělala další poznámku. Během toho mi pohled zabloudil k mým šatům, které visely na ramínku na skříni. Do valentýnské party zbýval necelý týden, takže nemělo ani moc smysl, abych šaty schovávala do skříně.

Na druhé straně skypu si Martina zatím něco mumlala česky a já se tak nějak zahloubala do vlastních myšlenek, že mi to bylo úplně jedno. Pořád mi totiž z mysli nešlo to Alicino podivné chování. Od pátečních nákupů neutekl ještě ani jeden den a já to nemohla pustit z hlavy. Když jsem viděla, že Martina pořád řeší něco jiného, než že by se se mnou chtěla bavit, zvedla jsem se z postele a došla k velkému zrcadlu, které jsem měla umístěné na jednom křídle od šatní skříně. Stáhla jsem si tričko z pravého ramene a otočila se k zrcadlu zády, abych si mohla prohlédnout ten obrázek nakreslený černým inkoustem. Prsty volné ruky jsem si lehce přejížděla po umně vykreslených liniích a opět se propadala do vzpomínek.

„Bolí to moc?“ zajímal se Justin, když jsem seděla na posteli a snažila se moc nehýbat. Jakákoliv drobná námaha, kdy jsem musela zapojit zádové svaly, byla značně nepohodlná.

„Už mi bylo i líp,“ zamumlala jsem nevrle. V tom samém okamžiku se Justin zvedl a došel za mnou na postel. Posadil se a otočil si mě k sobě zády. Ani jsem se nenadála a už jsem cítila jeho chladné ruce, jak mi vyhrnují tričko nahoru.

„Podíváme se, co s tím tvým nepohodlím svedeme,“ odvětil a už mi přetahoval tričko přes hlavu. Zůstala jsem na posteli sedět jenom v podprsence, a to mě donutilo pohlédnout ke dveřím do pokoje. Máma dovedla být občas lehce netaktní, co se týkalo nějakého soukromí a nemohla jsem se tedy spoléhat na to, že neotevře dveře a nevyruší Justina od čehokoliv, co se právě chystal dělat. A já se už celá chvěla jenom z představy jeho doteků na mé nahé pokožce.

„Neboj se, tvoje máma je naplno ponořena do toho obrazu, který vytváří,“ uklidňoval mě Justin, když vypozoroval to napětí v mém těle.

„Ale mohla by se kdykoliv vynořit,“ šeptla jsem a sama doufala, že to neudělá. Potřebovala jsem, aby se mě Justin dotkl. Byli jsme spolu sice krátce, ale já byla na jeho dotycích přímo závislá, jakkoliv náš vztah ještě nepřekročil hranici té největší intimity. Úplně jsem se necítila na to, aby měla s Justinem sex a on to po mě ani nevyžadoval, takže jsem byla klidná.

„Neboj,“ zasmál se. „Navíc, nechystám se dělat něco, co by mělo tvou mámu pohoršovat, pokud by to náhodou viděla,“ namítl a já nepatrně přikývla. Netušila jsem, co má na mysli – tedy až do okamžiku, kdy se jeho rty dotkly místa těsně vedle sterilního polštářku, kterým jsem měla tetování překryto. Pokožku kolem jsem musela mít pěkně zarudlou, ale to bylo vedlejší. Hlavní byl fakt, jak byla citlivá a jak reagovala na Justinovy rty.

Cítila jsem, jak se mi na zátylku postavil snad každý chloupek a jak mi ztěžkl dech. Justin si lehce prolíbával cestičku kolem náplasti a já jsem přestávala vnímat bolest v rameni. Jakékoliv mé vnímání se začalo přesouvat do oblasti podbřišku a klína. Justinovi rty mě hladily po zádech a odhalených bocích a plně se soustředil na to, aby mi ulevil od bolesti. To, že mi způsoboval jinou ho ani v nejmenším nenapadlo...

Rychle jsem se probrala ze vzpomínek a natáhla jsem si tričko na své původní místo. Na Justina jsem rozhodně nehodlala vzpomínat. Byla jsem tak neskutečně ráda, že se mi podařilo přenést se přes jeho dokonalý úsměv a už mi z něho neměkla kolena. Teď bych se ještě měla přenést přes všechny ty vzpomínky na společné chvíle. Už to bylo vcelku dlouho, co jsem si na nic nevzpomněla a teď – pouhá připomínka tetování, které jsem už brala spíš jako samozřejmost než něco, co ke mě nepatří - mi opět všechno připomněla.

„Bello?“ ozval se hlas z laptopu a já se tedy rychle vrátila k posteli, abych se mohla věnovat Martině. Společně jsme ještě musely doladit detaily jejich příjezdu do Seattlu a následně i cestu do Port Angeles, kde jsem je měla na malém místním letišti vyzvednout. Vzhledem k tomu, že jsem tam sama před šesti týdny přilétla, jsem měla dokonalý přehled o tom, jak to tam chodí a co budu muset absolvovat za stres, než se mi podaří zaparkovat. Na to, jak bylo Port malé, mi přišlo, že místní letiště je frekventovanější dokonce víc než SeaTac.

 Alice

Celý víkend jsem se snažila přijít na spojitost Belly a Volturiových. V hlavě se mi objevoval jeden nápad za druhým a jeden byl absurdnější než ten následující. Edward to se mnou vzdal už v sobotu ráno, kdy mě musel celou noc poslouchat. Byla jsem natolik pohlcená těmi nápady, že jsem odbyla i Jaspera, který se mě svými dokonalými rty snažil přivést na jiné myšlenky. Na společné milování jsem neměla tak úplně náladu a nechtěla jsem Jaspera urážet tím, že bych si na postel jenom tak lehla a nechala ho udělat, co by potřeboval. Tohle si nezasloužil.

„Alice, dost!“ Edwardův hlas se ozval domem a zněl zoufale. Byla neděle večer a Edward se zřejmě právě vrátil z víkendového toulání odkudkoliv.

„Když ono nejde poručit mysli, aby přestala myslet,“ povzdechla jsem si ztrápeně.

„Nemohla by ses raději zaobírat plánováním té školní slávy, když už nemůžeš svůj mozek zastavit?“ nabádal mě.

Tou pouhou větou mě přiměl uvědomit si, že do party zbývá posledních pět dnů a já toho ještě spoustu nestihla zařídit. V první řadě samozřejmě mé a Rosaliiny šaty – a to byl průšvih. Všechno ostatní se dalo dodělávat do posledního okamžiku, ale pokud neseženu perfektní šaty z nějakého luxusního butiku nikoliv z konfekce, bude to průšvih.

„Rose!“ křikla jsem a už jsem vybíhala ze své ložnice a mířila si to do garáže, kde se má sestřička přehrabovala v motoru Jeepu. Vylaďovala auto svého manžela, který na ni lascivně pokukoval opřený o rám dveří.

„Co se děje?“ zajímala se Rosalie a opřela se o rám auta. Kapotu měla nadzvednutou až nad hlavou, a právě se hrabala v motoru. Ruce měla až po lokty špinavé od oleje a na vlasech měla šátek jak nějaký motorkář.

„Nemohla by ses trochu umýt?“ zeptala jsem se a raději se k ní nepřibližovala. Skvrny od oleje se čistily hrozně špatně.

„Nelíbí se ti něco na mojí krásce?“ zajímal se Emmett a obešel mě, aby se dostal co nejblíž k Rose a mohl ji obejmout kolem ramen. Netušila jsem, co se mu na holce umazané od oleje líbí, ale pochybovala jsem, že by byl schopný mi to kdy vysvětlit. Na tohle jsme měli naprosto odlišný názor.

„Ještě jsem neskončila,“ namítla Rose a ukázala na motor auta.

„Ale… potřebujeme šaty,“ zamumlala jsem a doufala, že ji navnadím. Rose se však zamračila a znovu pohlédla na motor auta a následně zpět ke mně. Tohle zopakovala bezmála dvakrát, když konečně popadla jednu z hader, co měla položenou u vercajku a dala se do čištění rukou.

„Dej mi půl hodiny a jsem jenom tvoje,“ prohodila a já se vítězně usmála. Rose dala přednost mě před Emmettovým Jeepem – cítila jsem takovou malou výhru a už jsem si v mysli projížděla všemožné modely z nejnovějších kolekcí módních návrhářů. Potřebovala jsem něco zajímavého, jednoduchého a dokonalého. Něco, v čem budu vypadat ještě víc ďábelsky!

„Tos tomu teda dal. Nemohl jsi ji nechat vymýšlet ty scénáře o Isabelle?“ zeptal se nevrle Emmett a já pohlédla na Edwarda, který pouze pokrčil rameny a usadil se u klavíru. Chvíli u něj jenom tak seděl a měl sklopený kryt nad jednotlivými klávesami, ale nakonec ho zvedl a prsty se zlehka dotkl černobílé klaviatury.

Výběr šatů mě zaměstnal na zbytek večera a někdy kolem druhé ráno jsem se vydala za Jasperem do ložnice, kde jsem si ho hodlala usmířit za to ošklivé chování během víkendu. Rose se samo sebou vydala za Emmettem a Edwarda jsme nechaly sedět v obývacím pokoji u klavíru. Nebylo to vůči němu fér, ale v současné chvíli jsem mu nemohla nijak pomoci. Jeho vztah s Bellou byl na mrtvém bodě, přestože jsem měla dojem, že o něj Bella projevuje jistý zájem. Každopádně – už jsem se moc těšila na Edwardův výraz, až Bellu spatří v jejich nových šatech. Materiál nebyl sice nic moc, ale musela jsem uznat, že Angela nakonec vybrala snad nejlepší kousek z celé té přehlídky nevkusu a konfekce, kterou v obchodě měli.

V pondělí ráno jsme pak přijeli do školy tak jako vždy – ani s předstihem ani pozdě. Celá škola žila přípravami a plány na party. Na školních nástěnkách visely různé barevné letáčky zvoucí právě na ples a někteří jedinci na poslední chvíli sháněli partnery – očividně úplně nepochopili smysl letošního valentýnského večírku, který měl být značně neformální a spíš přátelský než zamilovaný.

Parta okolo Belly se však řídila striktními pravidly, která děvčata vymyslely. Všechny kluky jsem však tajně podezřívala, že by chtěli pozvat právě Bellu, ale měli strach z Justinovi reakce. Ten se kolem ní neustále ochomýtal a na tváři mu pohrával spokojený úsměv. To a fakt, že s ním měla Bella společnou minulost, u mnohých vyvolával obavy, že by se jim pozvání Belly na party mohlo nepěkně vymstít. Justin všem okolo dával jasná znamení, že má o Bellu zájem. Mě však neoblbl.

Co se Belly týče, viděla jsem mu až do žaludku. Aspoň co se týkalo té jeho údajné lásky. To ostatní pro mě stále zůstávalo záhadou a pomalu jsem se smiřovala s faktem, že přece jenom budeme muset pozvat Eleazara. Kromě Carlislea to byl další upír, který drahnou dobu žil v Itálii, a dokonce pro naše Voltérské bratry vyřizoval jisté pochůzky. Věděl toho tedy o fungování naší vládnoucí rodiny přece jenom o krapítek víc než Carlisle.

Isabella

„Nezapomeň, že jsi mi na party slíbila společný tanec,“ přitočil se ke mě o obědové pauze Justin. Právě jsem se s Angelou domlouvala, že ve středu odpoledne zůstanu po škole v tělocvičně, abych pomohla s výzdobou. Jelikož jsme si většinu všeho dělali sami, měli jsme tělocvičnu k dispozici už od středečního odpoledne, kdy v něm proběhne poslední hodina a další začne až v pondělí. O víkendu se tudíž očekával i společný úklid. Škola v tomhle byla striktní.

„Nevzpomínám si, že bych ti takovou blbost slíbila,“ namítla jsem a zamračila jsem se na něj. Vyrušoval mě z důležitého rozhovoru. S Angelou jsme toho měly ještě hodně co probrat a moc času nezbývalo. Ve čtvrtek jsem se chystala odpoledne do Port, abych tam vyzvedla své přátele a něco s nimi podnikla - předpokládala jsem, že to něco bude jenom společná večeře a potom jenom cesta k nám domů. Cesta z Prahy k nám byla dost zdlouhavá a já jsem si vcelku živě dovedla představit, jak budou zmordovaní a jediné, na co budou schopni myslet, bude postel. Mě se však při myšlence na to, na čem budou nuceni spát, pouze zkřivil obličej.

„Nebuď tak protivná. Prostě si spolu zatancujeme. Jeden naprosto nevinný tanec, nic víc,“ naléhal na mě a já jsem si chtě-nechtě vybavila tu vzpomínku ze soboty. Justinovi doteky na mém těle byly taky naprosto nevinné.

„Když se tě jinak nezbavím,“ zamumlala jsem podrážděně a Justin nasadil jeden ze svých vítězných úsměvů. Očividně byl spokojený sám se sebou, že se mu podařilo mě ukecat.

„Vážně s ním budeš tančit?“ zeptala se pochybovačně Angela, když od nás Justin odešel.

„V pátek budu zaneprázdněna natolik, že na podobný nesmysl nebudu mít vůbec čas,“ ujistila jsem ji a tentokrát se vítězný úsměv objevil na mém obličeji.

„Plánuješ snad něco?“ zajímala se a já se ušklíbla.

„Řekněme, že nepřijdu úplně sama… A proto potřebuju, aby za mě někdo zaskočil během čtvrtečního odpoledne a dodělal tu výzdobu v tělocvičně, protože toho mám dost na vyřizování,“ odvětila jsem tak na půl a Angela na mě vykulila nevěřícně své oči.

„Ty tam s někým jdeš?“ ujišťovala se, že má slova pochopila správně.

„Tak nějak,“ pokračovala jsem ve svých nicneříkajících odpovědích.

„Plánovali jsme, že to bude neformální a tudíž se nebude jednat ani o rande nebo něco podobného…“ Angela vypadala značně zmateně.

„Netvrdím, že budu mít rande. Jenom říkám, že nepřijdu sama,“ namítla jsem a posunula se ve frontě na jídlo. Před sebou jsem měla ještě dobrých deset hladovějících studentů.

Už teď jsem se nemohla dočkat, až dorazí Petr s Martinou. Těšila jsem se na ně a přitom vzpomínala na ten skvělý rok strávený v Praze. Po Moskvě to byla zajímavá změna, která mě vážně dostala. Ta malá zemička s tolika krásnými městečky… Doma jsme nic podobného neměli. New York byl tak moderní i se svými sto let starými budovami. V Praze a vlastně v celé té zemi nebyl problém najít stavby stojící i několik století. Zříceniny starých hradů, které jenom vyburcovávaly představy o tom, co se tam asi tak mohlo dít…

„Bells?“ oslovila mě Angela a znovu mě vtáhla do reality a školní jídelny, přestože jsem se v myšlenkách procházela po zříceninách jednoho z hradů, jehož jméno jsem si nepamatovala. Všechny ty české názvy pro mě byly komplikované, ale rozhodně jsem nikdy nelitovala toho, že jsem se do té země kdy podívala.

„Hmm?“ obrátila jsem se k ní s částečnou pozorností.

„Ale nic,“ mávla Angela rukou, jako by si svou otázku rozmyslela a já jenom pohodila rameny. Nepředpokládala jsem, že by se mi hodlala nějak svěřovat nebo se dokonce víc zajímat o mou maličkost. Byly jsme kamarádky, to ano, ale… Bylo to dost jiné, než přátelství mezi lidmi jinde na světě. Trochu až znepokojivé. Když jsem tak přemýšlela nad tím, že ani v Moskvě, Praze nebo Paříži jsem nikomu neřekla nic o sobě – jakože fakt do hloubky – došlo mi, že tam je přátelství chápáno úplně jinak než v Americe. My se považovali za nadřazený národ se vší tou technologií a rozvojem, ale když jsem se na to dívala zpětně, musela jsem si přiznat, že jsme byli pěkní ignoranti ke svému okolí. Přátelství mezi námi bylo vždy povrchní, a proto jsme taky potřebovali spoustu těch psychologů a psychoanalytiků, kteří na nás vydělávali nehorázné peníze, které jsme jim byli ochotni zaplatit, jenom abychom se mohli vypovídat. V Evropě to tak nefungovalo – alespoň ne v částech, kde jsem trávila své výměnné pobyty. Fakt, že tam o sobě přátelé vědí velké množství osobních informací, byl hodně zarážející, ale nakonec to nebylo tak špatné. Nikdo tam netrpěl vážnými depresemi, které by nešly překonat společným posezením a zanadáváním si.

Rozhlédla jsem se tedy po jídelně a důkladně si prohlédla jednotlivé mé současné přátele. Nikomu z nich bych zřejmě o sobě nic pořádného neřekla. Pro všechny jsem byla dcera šerifa – to byla dost dobrá nálepka – a potom taky ta z New Yorku, ta co měla něco s tím perfektním Justinem, který za ní pořád pálí… Všechno to bylo dost povrchní a o to víc jsem se těšila na příjezd Petra. Na chvíli mohl být mýt osobním psychoanalytikem. Za předpokladu, že mu to Martina povolí.

Nad tou myšlenkou jsem se musela usmát. Jakkoliv byl Petr trochu volnomyšlenkář, co se týkalo Martiny, byl to hotový podpantoflák.

Alice

Bella byla jiná. Zamyšleně jsem pozorovala její chování, které bylo až nezvykle veselé. Dokonce si nic nedělala ani z Justina a to bylo hodně divné.

„Má prostě dobrou náladu a těší se na páteční zábavu, nehledej v tom nic komplikovaného,“ mírnil mé dedukce Edward. Šlehla jsem po něm zamračeným pohledem. On byl na rozdíl od Belly zamračenost sama. Zapšklý jak dědek. „To není vtipné,“ zamumlal, když si v mých myšlenkách přečetl, co si o něm myslím.

„Právě naopak. Myslím, že by sis měl vzít příklad od Belly. Nevím, co se stalo, ale rozhodně vypadá šťastně,“ odvětila jsem a dál pozorovala svou spolužačku, jak se se všemi baví a v očích jí tancují jiskřičky. Bylo to, jako by si něco šlehla.

Jenom ta jedna zbloudilá myšlenka stačila k tomu, aby na mě Edward u stolu tiše zavrčel. Po dlouhé době jsem si sedla během předstíraného oběda k rodině a pouze pozorovala dění okolo, místo toho, abych se do něj aktivně zapojovala. Potřebovala jsem trochu odstupu od všech ostatních, abych mohla analyzovat všechno, co mi zatím unikalo.

Justin si nás nijak extra nevšímal. Vlastně nás úplně ukázkově ignoroval od okamžiku, kdy nadzvedl Bellin štít a tím dokonale vyplašil Edwarda.

„Alice ti opět dává sodu svýma myšlenkami?“ ozval se za mými zády Emmettův hlas. Většinu času jsem měla židličku pootočenou od stolu tak, abych viděla do celé jídelny, takže jsem se s ostatními členy rodiny nijak moc nebavila, ale Emmettova slova mě donutila podívat se na Edwarda.

„Alice za to nemůže,“ odvětil Edward a nepatrně se na mě usmál.

No jasně, že za to nemůžu! To ten zatracený Justin! Mizera jeden namyšlený, floutek namistrovaný…

„Alice, tohle by myslím stačilo,“ krotil mě Edward, ale na tváři se mu teď objevil skutečně pobavený úsměv. Ten jsem mu tedy oplatila a byla spokojená, že ho vidím usmívat se, ačkoliv jsem s nadávkami byla teprve na samém začátku a pouze jsem se rozehřívala.

„Jasně, domluvím se s ní. To není žádný problém,“ zaslechla jsem, jak Bella o něčem ujišťuje Angelu a hned na to se zvedá od svého stolu. Klapot jejích kozaček se jasně nesl po jídelně, která pomalu praskala ve švech, jak se do ní nahrnula bezmála polovina školy. I tak jsem však neomylně poznala, že se Bella přibližuje naším směrem.

Od okamžiku, kdy se Emmett zapojil do mého myšlenkového monologu, který jsem vedla s Edwardem, jsem opět seděla usazená, jak se patří a teď jsem se jenom snažila tu pozici udržet, dokud mě Bella neoslovila.

„Alice?“ Její hlas byl trochu nejistý a tak jsem k ní hned vzhlédla. Stála jenom krok ode mě, ale sledovala spíš osazenstvo našeho stolu, než mě.

„Bello,“ usmála jsem se na ni, „co potřebuješ?“

„Domluvit se na čtvrtek ohledně výzdoby tělocvičny. S Angelou jsem to už vyřídila, ale jelikož sis toho vzala na starosti taky hodně, měla bys vědět, že vám můžu pomoct jenom ve středu po škole. Ve čtvrtek musím někam jet a znáš to, nevím, jak dlouho se kde zdržím a už vůbec netuším, v kolik se mi podaří dostat zpět do Forks…“

Bella začínala blábolit a rozhazovala přitom rukama. Zmateně jsem koukla na Edwarda, jestli rovněž vidí to co já, ale jeho užaslý výraz mi odpověděl za něj. Bella se opravdu chovala jako by si něco šlehla. Takhle dobrou náladu nemůže mít člověk jenom proto, že ráno nepršelo!

„Ehm… jo, jasně, ve čtvrtek nebude problém,“ souhlasila jsem a dál si ji prohlížela. „Bell?“ oslovila jsem ji, když už se chystala od našeho stolu odejít. Bella se na mě obrátila se širokým úsměvem na tváři. „Je všechno v pohodě?“ ujišťovala jsem se opatrně. Pouze normálně velké zorničky vypovídali o tom, že drogy nemají s jejím současným stavem nic společného.

„V nejlepším,“ prohodila a pak se vrátila ke svému stolu, kde popadla tašku s učebnicemi a vyrazila na další hodinu.

„Taky bych už měli jít,“ zamumlala jsem směrem k Edwardovi, když jsem mrkla na hodina nad dveřmi do jídelny. Právě jsme s Bellou měli mít společnou hodinu a já doufala, že se mi podaří rozklíčovat tajemství její dobré nálady.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Předurčená - 10. kapitola: