Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Právo volby 3. kapitola

11.09.2012 (16:45) • Sabienna • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2020×

Otráveně jsem v ústech přežvykovala proteinovou tyčinku, kterou mi s příkazem nabalil Seth i s poznámkou, že určitě vím, jak to chodí v divočině. Nejprve jsem statečně odporovala, ale když mi popsal pár historek, které si ovšem malinko přibarvil podle předlohy komerčních špektáklů, přece jenom jsem si je vzala. Abych už od něj měla konečně klid, ale taky by se mi mohly doopravdy hodit. Ano, v tuhle chvíli jsem za ně byla vděčná. 

Poslušně jsem uposlechla Jakovu dobromyslnou radu, že bych měla kotník ponechávat v klidu. Ani jsem si nedovolila pomyslet na to, že bych se tím neřídila. Na to jsem si nastolené situace až příliš vážila a rozhodně jsem ji nechtěla ničím pokazit. Žvýkala jsem dál a chvíli co chvíli jsem se ze sedu napínala výš, abych mohla nahlédnout z okna, jak jsem rozjařeně očekávala Jacoba. Ta nedočkavost mě minutu po minutě ovládala čím dál silněji.

Tolik jsem toužila opět slyšet jeho sametový hlas, který tak dokonale podtrhoval kouzlo jeho mladistvého svěžího obličeje. To samé platilo u jeho chování. Byl impulsivní, neustále dobře naladěný, avšak tu dobrou náladu mu každá maličkost dokázala snadno pokazit. Naštěstí jenom na chvíli. Častokrát se i v rekordním čase dokázal urazit, ale naštěstí si ho šlo lehko udobřit. Neměl nikdy problém s vyjádřením toho, co si zrovna myslel. Mnohokrát měl jazyk rychlejší než myšlenky. Svou osobou a přítomností dodával svému okolí energii a chuť do života. Dělal ho lepším. Teprve po našem setkání a větším sblížení jsem si uvědomila, jak byl můj život bez něj jednotvárný a tak nějak mdlý. Až na chvíle s Edwardem. Bohužel čas s Jacobem utíkal příliš rychle na to, jak málo jsme ho měli. A navíc když chcete víc a víc, tak je to vůbec utrpení. Zažila jsem nemálo dnů, kdy jsem ihned po škole pospíchala k Jakovi do dílny, kde jsme si až do večera povídali o všem, co nás jen napadlo. I když jsme kolikrát probírali věci znovu, s ním pokaždé nabraly jiných rozměrů. Nikdy nic nebylo stejné. Jacob je bezpochyby jedinečný a neobyčejný člověk. Ještě aby ne, když je to vlkodlak.

Zrovna jsem s nepřítomným pohledem civěla na obal tyčinky, když jsem se ve vzpomínkách  přenesla k tomu, jak jsme na pobřeží rezervace La Push plácali z písku jakési výtvory, jak jsme se u toho špičkovali, a potom jak jsme skončili oba celí mokří a špinaví od písku, ležící ve vodě, která nás omílala do půl těla. Neubránila jsem se nostalgickému úsměvu, který pozitivně působil na celé moje unavené tělo. To z toho nekonečného ležení. Z mých sentimentálně roztomilých vzpomínek mě vyrušilo krátké skřípavé vrznutí dveří. Prudce jsem zvedla svoje zasněné oči ke dveřím a srdce mi málem, při pohledu na něj, vyskočilo z hrudi. Stál kousek před dveřmi, jako obvykle do půl těla nahý. A s doslova upejpavým výrazem ve tváři. Jeho rozpaky silně zapůsobily i na mne. Ztratila jsem řeč pod náporem štiplavého knedlíku v krku. A kdesi uvnitř na mě dolehla ta nešťastná ironie toho všeho. Takhle by to tedy rozhodně být nemělo. 

„Už jsi tu,” vymáčkla jsem ze sebe stěží a odolávala náporu jeho ztěžklých očí tím vším, co mezi námi viselo nevyřčeno. Těžký tmavý mrak, který se chystal na prudkou bouři, ale přitom se to dosavadní zářivé slunce úzkostně drželo a nechtělo se vzdát.

„Byl jsem tu celou dobu,” vyvedl mě z omylu, přičemž na mě jeho oči hleděly zpod hustého obočí, z čehož mi krátce přejel mráz po zádech. Vypadal hrozivě, ale nejspíš to byl pouze jeho přístup po tom všem, co se stalo. Přehrála jsem si v hlavě jeho větu, která mi nedávala dostatečný smysl. Levé obočí mi vyjelo vysoko nad nadočnicový oblouk a ústa se mi lehce pootevřela v reakci na jeho větu.

„Vidělas mě jenom, když jsem to tak chtěl,” vysvětlil mi důmyslně, přičemž pozvedl hlavu výš a tak jeho pohled už nenabýval takové nevraživosti. Trochu mě to uvolnilo. A já, i když bych se měla bránit návalu studu, protože mi to mohlo logicky dojít, jsem se spíš bránila zjitřenému úsměvu. Nemůžu za to, že jeho přítomnost zabraňuje mému mozku dojít k jakýmkoliv očividným závěrům. To raději budu úplně mimo, ale hlavně když budu s ním. 

„Co tvoje noha?” zeptal se mě za slušnosti, i když náznak starosti jsem nepřeslechla. Následně postoupil trochu vpřed a vstoupil tak do světla místnosti. Vypadal ještě kouzelněji. Strnula jsem v úžasu a odolávala nevkusnému zírání na jeho výrazné linie těla. Když ke mně přistoupil ještě blíž, moje tělesné funkce vypověděly službu. 

„Z toho ležení na téhle posteli mě za chvíli bude bolet úplně všechno,” vylíčila jsem svou situaci, když jsem se vzpamatovala. A která mu ve tváři vyvolala jemný posunek rtů směrem vzhůru. 

„Přinesl jsem ty bylinky." Jeho ruka vystřelila zpoza jeho zad přímo před moje oči a zastřela mi tak pohled na něj hustým svazkem planých rostlin. Zamrkala jsem v rychlosti, abych zaostřila zmatené zorničky a poté zvedla zrak k Jacobovi, který mě se zájem pozoroval. 

„Měly by pomoct. Když jsem byl malej, Billy mě naučil pár věcí, co by se mi mohly hodit. Jako by věděl, že to budu někdy potřebovat - a ne jednou,” uvažoval nahlas a po dlouhém, intenzivním a omamujícím očním spojení, odchvátal k provizorní minikuchyňce. Nechala jsem ho bez rozptylování zpracovávat voňavé léčivo a počínala jsem brát na vědomí ten boj pocitů uvnitř mě. Během toho jsem se ani nepokoušela zakrýt pohled pevně zaklenutý do snědých zad statného indiána. To byl ale pohled. 

Potýkala jsem se se dvěma zásadními a neslučitelnými možnostmi. Užívat si jeho blízkosti a přitom se užírat zevnitř nebo vyslovit to, kvůli čemu jsem zde. Ani jedna z možností mi moc nevyhovovala, ale volba jedné z nich byla nevyhnutelná. Sice jsem se rozhodla již dávno, ale pouze se v tom utvrdit a hlavně se k tomu přinutit, mi přišlo nutné až teďka. Zažít co nejvíce štěstí, dokud mi to svědomí dovolí, ale to už se neodvratně ozývalo. I když to mohlo znamenat definitivní konec, nemohla jsem dál dělat, jako by se nic nestalo. A pokud jsem ještě svedla číst z jeho řeči těla, on to cítil stejně. Nebo dost podobně. Můj mozek ovládla myšlenka trýznivě neodkladná. Přišel čas… 

Tik, tak... Tik, tak...

Ještě, než jsem stačila otevřít ústa a načít to tolik obávané téma, svižně se ke mně otočil s očima schovanýma pod obočím, rukama zaklíněnýma do sebe a nohama docela široce rozkročenýma, což mě podle jeho kýženého očekávání nemilosrdně umlčelo. Zakousla jsem se do spodního rtu a ucukla jsem hlavou před jeho pobouřeným výrazem, až tak mocně, že mi pramínky vlasů spadly do obličeje. Vycítit to moje rozvířené vnitřní rozrušení mu nemuselo dát tolik práce s tím, aby mu došlo, oč jde. A už vůbec mu nedalo žádnou práci mě v tom zastavit. 

„Jacobe, měli bychom si promluvit,” vyslovila jsem to. Pevně a rozhodně, ačkoliv jsem se ještě hlavu zvednout neodvážila. 

„Není o čem mluvit,” zakončil dřív, než jsme se stačili někam dostat. A mě tím tak efektivně zaskočil, že jsem se stáhla jako šnek do ulity a zaujala tak ústupný postoj. Mé uši zaregistrovaly jeho funivé oddechování tím, jak ho ta načatá konverzace rozlítila. Stál tam i nadále, jako by mě tím chtěl vytrestat a já jsem se doopravdy v tichosti kála. Jenomže když tam neustále stál a snad vyčkával, jak se dál zachovám, začala jsem se vnitřně vzpínat. A ve finální fázi svého náhlého rozkvětu jsem nabyla dojmu, že i navzdory jeho odmítnutí, musím říct vše, co mi leží a tíží srdce i duši. Na popud svého vzdoru vůči jeho přístupu jsem zvedla hlavu opět nahoru, a dokonce jsem se i odvážila mu sebejistě pohlédnout do neklidných čokoládových korálků. Jacoba to, jak jsem snadno uzřela, velice překvapilo. A i když si zachoval kamenný výraz, oči mu přímo křičely.

„Ulevilo by se nám oběma,” trvala jsem na svém, ačkoliv můj hlas pod jeho dominantním postojem zněl spíš pokorně a opatrně. 

„Mně je fajn, takhle jsem spokojenej, ty…” odmlčel se, aby mi mohl posunky naznačit, že si nalhávám něco, co není pravda. Mě tím ale neobelhal. Na to jsem ho znala moc dobře. Věděla jsem, že je zevnitř rozdrásaný, utrápený a nešťastný. Jako já. Měl to neomylně vepsané ve tváři.

„Měla by ses vrátit,” stihl dodat dřív, než jsem stihla nějak zareagovat. Jeho věta mi do tváře vehnala ochromující strnutí a otupění všeho, co jsem doposud pociťovala. V hlavě mi ta věta zvučela jako vosí hnízdo a po každém zopakování nabírala naléhavějšího rázu. Byl tím přesvědčený, že tak to bude lepší. Chvíli mi trvalo se vzpamatovat, ale jakmile se stalo, nemínila jsem se vzdát. Hodlala jsem odstranit tu vysokou a širokou hradbu mezi námi, protože rozhodně nebyla neporazitelná. Pouze jsem musela vydržet ten Jakův přístup, díky němuž se zdál být neochvějně nedostupný. Proboha, jak jsem mu mohla tolik ublížit? 

„Bez tebe ne,” vyjasnila jsem mu hned, aby se mi to už nesnažil někdy zopakovat. Neustoupila bych. Říkával mi, že moje tvrdohlavost je nesnesitelná. Tak teď teprve pozná, jak moc nesnesitelná doopravdy je. 

„Nebudu se vracet tam, odkud jsem utekl,” připomněl mi hořce a na posledním slově si dal přehnaně záležet. Naschvál použil slovo utekl místo slova odešel. Dokonale mi tím tak dával na vědomí, co jsem to vlastně způsobila. Jako kdybych si to neuvědomovala víc než dost. Jako kdybych se za to dostatečně nenáviděla. 

„Všem moc chybíš!”

Záměrně jsem navedla hovor trochu do obecnější formy. Potřebovala jsem alespoň minimálně získat dojmu objektivnosti. Ne, že by ostatním nescházel, ale to já jsem přijela, abych škemrala o jeho návrat, protože jsem bez něj odmítla být. Chtěla jsem se od toho prostě distancovat, jelikož jinak bych nebyla schopná dál vést tenhle rozhovor. Už tak jsem se cítila příliš provinile. 

„Všem?” zesměšnil mou únikovou poznámku, takže skvěle zničil ten krátce nabytý pocit nekonkrétnosti. Z úst mi neplánově vyšel slabý vzdech, díky němuž mi došlo, jak velkou hloupost mé rty před chvílí vyslovily. Proč jsem něco takového vůbec říkala? Co jsem si myslela? Že ho tím přesvědčím? Jaká naivita. 

„Jaku, prosím… Nemuč mě,” pronesla jsem. Byla jsem zklamaná vlastní domýšlivostí. 

„Já nemůžu, ale tys mohla? Nejseš snad tak sobecká, Bello!” osočil se na mě rozvášněně a jeho duhovky nabraly barvy uhlu pod návalem toho rozčílení. Skoro mě až vyděsila jeho reakce, ale i přesto jsem nezanevřela na svůj vytyčený cíl. Musím zničit tu propast mezi námi! Já jsem ji zapříčinila a já ji musím odstranit! I když to zřejmě dělám jenom kvůli sobě. Asi ano, jsem sobec.

„Já… Chci se ti omluvit a všechno ti vysvětlit. Jen mi dej šanci,” požádala jsem ho s neskrývaným přáním. Ale musí to být i jeho přání. 

„Nestojím o to,” odsekl dunivým hlasem, který se velice podobal hřmění. Zaskočeně jsem nabrala prudce vzduch do sebe, jak mě svou odpovědí opět skvěle umlčel. Nemohla jsem se zbavit pocitu marnosti. Snažila jsem se zjevně zbytečně. Avšak jsem se nemohla zbavit toho téměř jistého pocitu, že tohle všechno byla jenom Jacobova obranná póza, kterou mě chtěl odradit. Jenže... Co když to tak vážně nebylo a on mě ve svém životě nechtěl? To bych nejspíš neustála, protože já ho tolik potřebovala. Asi tak, jako samotný vzduch. Nejenom, že jsem bez něj nechtěla žít, já jsem jednoduše nemohla. Nešlo to. Nebylo to ono. 

„Chtěla bych, aby to bylo zase jako dřív!” vykřikla jsem neskromně další své přání. A v tenhle moment bych za to klidně upsala duši. Na chvilku jsem se napjala, s nějakým podivným očekáváním, že se přede mnou objeví sám ďábel se smlouvou a požádá mě o podpis krví. Nu což, když upíři a vlkodlaci jsou skuteční, tak proč ne sám ďábel?

„To sis měla vybrat jinak,” vyrušil mě z myšlenek Jacobův výrok. Z jeho věty na mě mrazivě dýchl náznak stesku, zklamání a dotčení. 

„Dovol mi to napravit,” požádala jsem jej, ale on nad tím pouze urputně zakroutil hlavou. Nad mojí neskonalou bláhovostí. Jako kdybych už nerozpoznávala rozdíly mezi skutečností a sny. Chvílemi mi to tak skutečně připadalo. Ty veškeré rozpolcené úvahy mi zaplňovaly hlavu a já už možná ani nebyla schopná rozlišovat jasná fakta. Stáhla jsem hlavu na stranu a toužila se rozplynout v nekonečné nic. V dalším okamžiku jsem poslouchala Jakovi kroky, jak se vzdalují... Ani nevím proč, ale ulevilo se mi. Začínalo to být vysilující. Položila jsem se na postel a rozdýchávala předešlé okamžiky. No, moc mi to nešlo. 

Holky, nemáte ani tušení, jakou mi děláte svými komentáři radost!! Hrozně moc vám děkuju!! Doufám, že jsem Vaše očekávání splnila, když jsem Vás minule tak nalákala. A nalákám Vás zas. Takže... :D Příště poodhalíme trošku z toho, co se stalo, než Bella odešla do divočiny. Jacob samozřejmě bude a myslím si, že se máte skutečně na co těšit. Zrovna tuhle část kapitoly jsem si moc užila. 

Ještě se omlouvám, že jsem slíbila, že budu povídku přidávat nějak pravidelně, ale asi to nevyjde. Sice povídku přidávám po třech až čtyřech dnech, ale publikování na mně nezáleží. Na druhou stranu se nic neděje, povídka není moc dlouhá. ;)

Ještě jednou takhle moc děkuju, jste vážně skvělí! x))  

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Právo volby 3. kapitola: