Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Právo volby 16. kapitola + Epilog

Právo volby 16. kapitola + EpilogNa poslední chvíli... Polibek, otisk, vyznání lásky. A taky krátký náhled do jejich poklidného života.

Probudila jsem se do deštivého dne, kde nebe zakrývaly neprostupné mraky a všechno se hroužilo do šedi a deprese. To mi taky moc na lepší náladě nepřidávalo. Vzhledem k tomu, jak dlouho jsem spala, tak mi to alespoň připadalo, jsem se cítila absolutně vyčerpaná a skoro jako bych ještě napůl spala. Připadala jsem si, jako bych se nacházela v jakési ohavné noční můře, která mě nechtěla pustit a podsouvala mi na vědomí jen to nejhorší. 

Odchod Edwarda. 

Netušila jsem, že to bude až tak moc těžké. Navíc jsem nad tím ani nikdy neuvažovala, že by se někdy něco takového mohlo stát, takže jsem se na to nemohla nijak připravit, a tak jsem to nesla opravdu špatně. Nedalo to se to srovnávat s tím, když odešel sám od sebe. Tam se pořád nějaká drobná naděje na jeho návrat naskýtala, ale takhle? Tohle byl definitivní rozchod a rozhodla jsem se k němu já. Dobrovolně a nezvratně. I přes to, že jsem věděla, že on mě nikdy nepřestane milovat. Jeho láska vydrží na věky, po celou jeho nekonečnou existenci. Moje trápení skončí i s mým životem, ale on má celou věčnost na to, se s tím den co den potýkat. Pocit provinění a bezcitnosti mě udeřil jako přímo mířená rána. Reakcí na to byly slané slzy v očích a nepříjemné pulsování hluboko mého nitra.

Ale co ode mě mohl asi tak čekat? Nejsem žádný stroj, který se naprogramuje a který se pokaždé zachová stejně. Prvně jsem jeho odchod nějak zvládla, sice se šrámy a ránami, ale zvládla. Podruhé už to bylo osudové. Netvrdím, že v tom Jacob nesehrál jistou roli, ale i tak byl vedlejším důvodem. Když odešel Jacob, zasáhlo mě to taktéž a taky poměrně dost silně.

Měla jsem ale to štěstí, že když odešel jeden, zůstal tu ten druhý. Zpětně nechápu, že jsem si tak nestydatě myslela, že můžu mít oba dva. Vůbec mě nenapadlo, že bych tím tak ubližovala oběma zároveň. Sice jsem předtím ještě nevěděla, že mi Jacob byl víc než jenom nejlepším přítelem, ale Edwardovi to neušlo. Ale nakonec jsem se přece jenom jednoho vzdala, překvapivě toho, u nějž by mě to nikdy nenapadlo.   

Myslela jsem, že nedokážu žít bez jednoho nebo druhého, ale nikdy mě nenapadlo, jestli oni dokážou žít beze mě? Nejspíš jo, když Edward ode mě dokázal dvakrát odejít a Jacob jednou. No, ale teď jsem tady, takže tyhle otázky bych raději nevytahovala... 

Kdyby tu nebyl Jacob, možná by věci nabraly úplně jiných směrů. Ale žádné kdyby neexistuje. Rozhodla jsem se pro Jacoba, čímž jsem rozhodla o nás všech. Odteď už jsem to jenom já a Jake. Jenže to vlastně taky není úplně jisté. Tak či tak počkám, slíbila jsem mu to. Teďka už to záleží pouze na něm. 

Co když si to potom, co se stalo před příchodem Volturiových, rozmyslel? Co když mu to třeba vnuklo myšlenku, že by se přece jenom neměl vracet? Vždyť už jsem ho tolikrát zklamala a ublížila mu, tak proč by to měl zkoušet znovu? Dokonce jsem se vzdala života s Edwardem, přestože ho miluju, tak proč bych potom nemohla třeba opustit i jeho? K Jacobovi cítím to samé, miluju ho, ale u nás dvou ještě nevím, jaké to bude. Další otázkou je vlčí otisk. Vždyť se do mě ani neotiskl, takže co když jednou potká spřízněnou duši a na mě už v jeho životě nebude místo? Co když ani my dva spolu nemáme být? Co mám dělat? Nebude lepší, když se odsud vypařím a nechám žít Jakea tak, jak by žil, kdyby mě nepoznal? To ale nesmím, slíbila jsem mu to! Já už mu nemůžu nijak vědomě ublížit. 

Ležela jsem na posteli a krom svých zmatených myšlenek jsem vnímala svoje tělo, které se zdálo být jako bez života. Můj dech byl nepřirozeně pomalý, oči oplývaly vysokou vlhkostí, takže jsem téměř nemrkala, a uvnitř mě se snad nenacházelo nic dalšího krom rozbolavělého srdečního svalu. Minuty utíkaly spíš jako hodiny, čímž rostla moje nedočkavost, ale taky nejistota, bolest a smutek. Ta vnitřní pitva mi též dávala celkem zabrat, ale nemyslet na nic se nedalo, ačkoliv jsem usilovně odbíhala myšlenkami stále někam jinam, pokaždé se mi tam vloudil buďto Edward, anebo Jacob. Ve všem jsem měla zase takový nepořádek, že jsem o ledascčem pochybovala, ale alespoň jsem úzkostlivě věřila, že jsem udělala správné rozhodnutí. Sice to nějakou dobu potrvá, než se z toho otřepu, ale jednou to zaručeně přejde. O to dřív, když u mě bude Jacob. Proto jsem si přála jen jediné - aby se konečně vrátil. Chyběl mi, hrozně moc, i když jsem se jeho příchodu obávala, ale alespoň by zmizely ty obavy.

Chtěla jsem Edwarda už konečně vyhnat z hlavy, protože tam neměl co dělat. A už vůbec neměl co dělat tam, uprostřed hrudníku, kde se ukrývalo moje srdce. Když se Edward vrátil, tak se ta jeho drobná, umlčená polovina tak nějak zase rozbušila. Navíc jsem si nikdy neprošla něčím tak těžkým jako právě rozchodem, takže jsem měla počítat s tím, že na to budu nějak víc reagovat. Pravěpodobně bych to nezvládala o nic líp, i kdybych to očekávala a připravila se na to. Vážně jsem neměla ponětí o tom, že člověk může milovat dva lidi najednou. Sice není láska jako láska, a to i v mém případě, ale naprosto čestně můžu přiznat, že je miluju oba dva. 

Ani nevím jak, ale donutila jsem se posadit a pak dokonce postavit. V zahojeném kotníku mi to nepatrně zatepalo, ale dalo se to snadno vydržet, proto jsem vleklým tempem postoupila k oknu, ke kterému mě to už nějakou dobu podvědomě táhlo. 

Třeba není tak daleko. Říkala jsem si, jestli nemůže vycítit, jak moc mizerně mi je, jenže protentokrát jsem neměla sebemenší tušení, kde by mohl být. Ani jsem nevěděla, kam odešel. Usadila jsem se u okna a pozorně jsem sledovala, co se dělo přede mnou, jenže se tam vlastně vůbec nic nedělo, což mě neplánovaně uspávalo. A až když se stmívalo, tak jsem se zase odporoučela zpátky do postele, tudíž jsem se začala opět utápět v žalu, sebeobviňování a zároveň v sebelítosti. Den se opravdu pomalým tempem střídal s nocí, mrholení s větrem a moje nechuť jíst v nechuť spát.

Venku se zvedal prudký vítr, který se nebezpečně opíral do vratkých dveří, až se každou chvilku s hlasitým zavrzáním skoro samovolně otevřely. A tak jsem se přemohla a vstala jsem, abych dveře rezolutně zavřela. Nijak jsem nad tím nedumala, zapříčila jsem o ně židli a zase jsem se vrátila do té zpropadené postele.

Moje pocity vůči Edwardovi se postupně kamsi vytratily a přemohla mě neuvěřitelná apatičnost. Vlastně, ty pocity nezmizely, akorát se posunuly kamsi dozadu, protože se pro mě stal prioritou Jacob. To čekání mě užíralo daleko víc než vědomí, že jsem svévolně ukončila jednu zásadní kapitolu mého života. Už mi vážně moc scházel. Taktéž jsem se nebývale strachovala.

Bála jsem se o něj, protože uběhlo docela hodně času od jeho odchodu.
Bála jsem se, že se nevrací schválně.
Bála jsem se, že když odejdu dřív, než on přijde, bude to považovat za další zradu.

Nevěděla jsem, co dál. Jen jsem se nechala pomalu stravovat tou šílenou úzkostí. Nechtěla jsem nic jiného, než ho opět vidět. Mít ho u sebe. Pohlédnout mu do těch jeho intenzivních čokoládových očí. Slyšet jeho podmanivý hlas, který vyslovuje mé jméno. Ten úsměv, při kterém se pokaždé rozzářil celý svět. Jeho něžné ruce, kterými by mě na přivítanou pevně sevřel, a jeho medvědí objetí, které skýtalo neobvyklou oporu a útěchu. Tak kde mohl být?

Z mých tíživých myšlenek mě probralo nepravidelné bubnování dešťových kapek na střechu chatky. Ještě než jsem natočila hlavu k oknu a pohlédla ven, dešťový proud zesílel a střecha se skoro až prohýbala pod tím obrovským návalem vody. Venku bylo vše zahaleno do šedé mlhy vytvořené hustými provazci deště. A mně se v ten moment nahnaly do očí slzy, které završily všechnu tu mizérii, která se ve mně i kolem odehrávala. Teprve teď mi došlo, že se ještě nestmívalo, nýbrž se jen zatáhlo nebe, když se schylovalo k tomu hutnému lijáku. 

A pak se stalo něco podivného. Zaklíněné dveře se tak zvláštně zachvěly, přičemž vydaly takový skřípavý zvuk, který převažoval nad tím druhým zvukem, který ovšem zcela nezastínil. Ten druhý zvuk byl takový tlumený úder, jako by do těch dveří někdo narazil. Vylekaně jsem se posadila a srdce mi úplně poskočilo. Nadějí i strachem. Záhy se prostorem rozneslo naléhavé ťukání na dřevo. Dál jsem již neváhala a už jsem zbrkle a nedočkavě odstraňovala židli z cesty. Dveře jsem přímo rozrazila, abych mohla zjistit, že přede mnou stál samotný Jacob. Zmoklý, udýchaný a ustaraný. Úplně se mě chudák lekl, jak jsem na něj vybafla, takže couvl pár kroků zpátky, až málem vypadl z té malé verandy ven.

„Jacobe!” vydechla jsem šťastně a chtěla jsem se k němu rozběhnout, jenže mě končetiny vůbec neposlouchly, takže jsem se sebou jen mírně zacloumala. Možná mě to nečekané překvapení na tolik šokovalo, anebo spíš to, že Jake vypadal tak nějak... strhaně.  Akorát jsem na něj tedy vyjeveně civěla, s prudkým tlukotem srdce a kamennýma nohama. 

A Jake? 

Hleděl do mé protažené tváře a místo toho, aby se uklidnil, že už konečně svoji cestu zakončil a já tu stále byla, zdál se být ještě víc rozrušený. Udělal ještě pár kroků vzad, až se postavil přímo na ten hustý déšť. Docela mě tím svým chováním děsil... 

„Jacobe? Stalo se něco? Není ti nic? Vypadáš tak,..." Nenecházela jsem správná slova, kterými bych to, co jsem viděla, vyjádřila. Vzbuzoval ve mně nepodloženou lítost, jelikož až tak bídně nevypadal, ale něco žalostného tam nesporně bylo.

Jeho oči mi pronikaly hluboko do nitra, což mě ochromovalo ještě víc. Sledovala jsem, jak kapky dopadaly na jeho ohromné tělo a otíraly se o jeho horkou pokožku, na kterou jsem se toužila přitisknout a nechat se jí zahřát. Jeho rty se jemně třásly a občas se jedna z jeho končetin samovolně pohnula. Na rozdíl ode mě. Já jsem se pořád ne a ne rozhýbat. Jenže to v jeho očích mě natolik poutalo, že mě ani nic jiného nezajímalo. Ty jeho bezelstné a dojímavé se začaly postupně lesknout. Náhle klečel přede mnou a jeho tvář vypadala jako by spatřila přízrak. Nebo přesněji anděla, protože to nebyl strach, nýbrž nevěřícný úžas. Pak, když se z toho mírně vzpamatoval, ke mně začal vzhlížet s takovou něžností a nehynoucí oddaností, jakou jsem u něj ještě nikdy neviděla, a že jsem viděla mnoho pohledů, které vyjadřovaly jeho city ke mně. Rázem mi to došlo. 

Otisk. 

Najednou se moje tělo nezřízeně odlehčilo, což mě konečně uvolnilo a já jsem se tak zmámeně a zároveň nadšeně rozběhla za ním. Déšť nedéšť, musela jsem. Vrhla jsem se k němu, kolena zaryla do země a rukama jsem mu objala široký krk. Nemusela jsem čekat na odezvu dlouho, protože na mně poznal, že jsem pochopila, co se právě stalo. Nejprve, jako by tomu stále nemohl uvěřit, mě objímal jen lehce a opatrně, ale pak mě jeho sevření zřetelně stáhlo na něj, aby naše objetí bylo co nejvíc těsné. Tak, jak jsem si to představovala dlouho předtím. Tohle přesně jsem potřebovala, jenže tohle objetí bylo stokrát lepší, protože se do něj vtěsnalo i to nenadálé zjištění, že se do mě Jacob otisknul. Ano, on se do mě otisknul...

„Bello,” zašeptal mi do ucha s roztřeseným hlasem, skoro až plačtivě, ale držel se a svíral mě k sobě tak vytrvale, až se mi kvůli stlačenému hrudnímu koši dostávalo pramálo kyslíku. Nosem se mi přitom probíral ve vlasech a nasával jejich vůni. Během chvilky jsem promokla snad až na kost, ale vůbec mě to netížilo. Byla jsem v jeho náručí a to mi nic pokazit nemohlo. Křečovitě jsem se ho držela, protože jsem věděla, že on to na rozdíl ode mě zvládne, a užívala jsem si jeho blízkosti jako nikdy předtím. Tímhle se všechno změnilo. Moje nevyřčené otázky nad naším vztahem se uzavřely, protože už na ně nebyl prostor. 

„Ty ses… Ty ses do mě otisknul,” vydechla jsem unešeně a cítila jsem, jak mnou prostupuje ta obří vlna euforie štěstí. Šťastnější jsem už být v tenhle moment nemohla. Když mě k sobě přitiskl ještě víc, což jsem se domnívala, že už ani nejde, uvědomila jsem si tu dokonalost o to silněji. Ano, bylo to dokonalé. Nic už nám nebránilo. Nebylo tu již žádné kdyby. Všechno to bylo přesně dané. Cítila jsem to já i on. Jenom my dva.

„Miluju tě,” zašeptal mi to láskyplné zaklínadlo, kterým si mě k sobě definitivně připoutal. 

„A já tebe,” vrátila jsem mu bez zaváhání a odtáhla jsem hlavu z jeho ramene, na kterém jsem tu svoji ponechávala, abych se mu mohla zadívat do tváře. Moc prostoru jsem k tomu neměla, protože nejprve zajal můj obličej horkými mokrými dlaněmi a poté se zmocnil i mých zimou rozechvělých rtů, které se mu ihned poddaly. Ty jeho byly neskutečně vláčné a tolik horké, takže okamžitě prohřály ty moje. Chutnaly sladce, i přestože byly mokré od deště, a tak nasákly tou typickou dešťovou vůní. Má ústa nikdy nic lepšího neochutnala. Jeho polibky byly tak opojné, lačné a vyzávavé, že se mi krátil dech daleko rychleji, než kdy předtím. Věnovali jsme se sobě tak dlouho a tak náruživě, že nám po chvíli přestal stačit ten drobný přísun vzduchu. Když jsme se o sebe odtáhli, opírali jsme se o sebe čely a já jsem mu ještě vděčně vtiskla delší polibek. 

„Půjdeme dovnitř, ať neprochladneš,” usoudil, když se mu vrátil dech do původního stavu, aby ke mně mohl konečně promluvit. Přikývla jsem mu na to, usmála se a za pomoci jeho silných paží jsem se postavila na nohy. Přitisknutá na něm jsem nakračovala rozblácenou zemí ke srubu. Napadaly mě všelijaké myšlenky, ale ani jedna z nich neobsahovala nějaké vysvětlování, probírání předchozích událostí nebo vlastně vůbec nějaká hloupá slova. Přemítala jsem nad daleko zajímavějšími činnostmi, nad kterými bych se určitě začala i červenat, ale vzhledem k tomu, že jsem byla promoklá a promrzlá, tak jsem zrudnout ani nemohla. Jenže to, co nás čekalo, bylo nevyhnutelné.

Usadila jsem se k drobnému dřevěnému stolku, abych k tomu sdělení směla přejít ihned, a tak to úplně uzavřít, ale ještě jsem vyčkávala, až se ke stolu posadí i on. Nenechal mě čekat dlouho, ale nejprve mi přinesl huňatou, teplou deku, kterou mi přehodil přes ramena, a do kamen přihodil několik polen, aby se chatka víc vyhřála. Pak se tedy posadil a očividně se bránil potutelnému úsměvu, který ho pokoušel kvůli tomu, co se před chvilkou odehrálo, takže se mi vzápětí taky chtělo usmát se, takže jsme si nakonec párkrát vyměnili rozpačité, ale spokojené úsměvy, ale pak jsem se ovládla a začala jsem se tvářit normálně, jak to mělo odpovídat situaci. Jenže jsem stejně nevěděla, jak a kde vůbec začít. On se ale tvářil, že chce začít první.

„Nejdřív jsem ani nevěděl, jestli se mám vrácet. Pochyboval jsem o tom. O tobě a o něm. Bál jsem se, že když se sem vrátím, ty už tu nebudeš,” začal se značným přemáháním, ale nutkání to ze sebe dostat ho přeci jenom přemohlo.

„Slíbila jsem ti to,” připomněla jsem mu s větším důrazem, protože jsem to ani předtím rozhodně neříkala jen tak pro nic za nic. Myslela jsem to absolutně vážně a byla jsem naprosto odhodlaná to dodržet, i když to se mnou chvílemi vypadalo skutečně nahnutě. Ale určitě bych neporušila slib, který jsem mu dala.

„Jenže se vrátil on,” vysvětlil mi krajně sklíčeně a stejně tak výmluvě, jako by tím chtěl omluvit svoje pochyby. A taky jako by to už nechtěl dál probírat. To jsem nechtěla ani já, protože mě to lehce mrzelo. Ovšemže, vždyť mi vlastně říkal, že mi nedůvěřuje. Nebo vlastně nedůvěřoval. To se teď ale nepochybně změnilo.

„A proč ses teda vrátil?” zeptala jsem se, protože mě vážně zajímal ten důvod, který ho ke mně přivedl zpět.

„Sice jsem pochyboval o tom, jestli se mám vracet, ale zas jsem nemohl risknout, že bych tě tu nechal. Prostě jsem musel přijít. Ale dřív, než jsem se sem vydal, za mnou přišel Edward,” prozradil mi velmi podstatnou informaci, která mě nemile překvapila. Co mu chtěl zrovna Edward?

„Taky mě to překvapilo, ale přišel mi říct jen pár věcí, které si nemohl nechat pro sebe,” předběhl mě, takže jsem svůj dotaz jednoduše spolkla. 

„A to?” pobídla jsem ho netrpělivě, jelikož mě ohromně zajímalo, co mu tak důležitého musel Edward po našem rozchodu sdělit. 

„Žes to skončila, že na mě tady čekáš a taky že jestli ti jakkoliv ublížím, tak že si mě najde a zabije mě. To je v podstatě všechno,” vypověděl mi s otráveným podtónem, jelikož musel přerecitovat Edwardovy moudrosti. Kdyby mi to nechtěl říct, tak to neudělá, ale naopak. Sdělil mi to v rámci možností dokonce nadšeně. Zato jsem mu byla vděčná a i Edwardovi, že udělal to, co udělal. Taky jsem musela uznat, že se zachoval hezky. Víc než hezky. Namísto toho, aby se někde zavrtal a nějak se snažil vzpamatovat ze ztráty životní a věčné lásky, pospíchal za Jacobem, aby mu řekl, že na něj čekám.

„Popohnal tě, nebo přesvědčil?” ujišťovala jsem se lehkou trpkostí, protože se tomu horko těžko dalo ubránit. Jake se zatvářil na moment zmateně, ale jakmile jeho rysy rozhodně ztuhly, nepotřebovala jsem slyšet odpověď. Zachytila jsem dlaní jeho ruku a stiskla jsem ji. Nutně jsem potřebovala cítit jeho blízkost. Jacob se nijak nebránil a zakryl moji ruku svojí dlaní, přičemž ji pevně sevřel. 

„A co teď?” otázala jsem se s absolutní nevědomostí, protože o tom jsem si vážně nedokázala vytvořit nějakou představu. Ale Jake očividně ano. V očích se mu zablýskalo a ty lahodné rty se mu roztáhly do širokého zářivého úsměvu. 

„Vrátíme se do Forks a pak už to vymyslíme,” navrhl mi svůj plán, který nebyl nijak zvlášť promyšlený. Pouze chtěl vyhovět mojí prosbě, se kterou jsem sem původně přišla. To od něj bylo neskutečně laskavé, jenže já jsem měla už jasno v tom, že jsem ve Forks zůstat nechtěla, protože by mi tam všechno připomínalo jeho. A co hůř, mohlo by to být nebezpečné. Nechtěla jsem ohrožovat žádné nám blízké. Dalším zádrhelem byli Volturiovi, museli jsme z jejich dosahu. Hodně daleko.

„O tom s Volturiovými ti nic neřekl?” informovala jsem se. Zavrtěl hlavou, že ne.

„Raději bych jim neměla zkřížit cestu, protože jim Alice napovídala, že mě Edward promění v upírku, což…"

„Cože?” vyjekl přidušeně a jeho ruce mě nejdřív nechtěně bolestivě stiskly a pak mě prudce pustily. Vyvalila jsem konsternovaně oči, a to jsem zatím netušila, co mě mělo teprve čekat.

„Alice měla vizi? A to mi říkáš až teď? Proč mi to nikdo neřekl? Ty se nemůžeš stát tím… co jsou oni! To já nedovolím! Nikdy!” rozohnil se a chvílemi vypadal až nepříčetně.

„Jacobe, já se nestanu upírkou! Ta vize byla jiná než ty ostatní… Alice jim to řekla, aby odešli. Řekli mi, že si to zjistí, takže…"

„Musíme pryč,” doplnil mě chápavě a zbrkle kolem sebe střílel pohledy, jak se ještě snažil vzpamatovat se z toho děsivého šoku. 

„Nejenom tady odsud,” přiznala jsem tiše, smutně, protože to pro mě znamenalo opustit Charlieho a pro Jakea zase Billyho. Znělo to hrozně, ani ne tak pro Charlieho, beze mě žil hodně dlouho, ale pro Billyho? Zůstal na vozíku a závislý na pomoci ostatních. Netušila jsem, jestli existoval někdo, kdo by Jakea v tomhle mohl zastoupit. Proto jsem si nebyla vůbec jistá, jestli to Jake doopravdy takhle chtěl. Žádat jsem ho o tohle ani omylem nemohla. Ale když jsem se na něj zaměřila prozřivým pohledem, nespatřila jsem ani malý náznak pochybení či nesouhlasu. Podíval se na mě takovým vážným pohledem, postavil se a rozhlídl se kolem.

„Jako už teď?” zarazila jsem se, když jsem pozorovala jeho horečné počínání, přičemž si snažil uspořádat myšlenky popořadě, tudíž s čím má začít jako první.

„Tady nás nic nedrží,” rozhodl nesmlouvavě a já ani neměla důvod mu nějak oponovat. Měl pravdu. Nic nás tu již nedrželo. Byli jsme spolu a to bylo nejpodstatnější. 

Sbalili jsme společně moje věci a ruku v ruce jsme mířili k mému náklaďáčku, který stál naštěstí pořád na tom samém místě. Cesta sice trvala věčně, ale v jeho společnosti byla i tak příjemná a nezapomenutelná, a při níž jsem si plně uvědomila, že s ním chci strávit zbytek svého života.

 

Epilog:

„Jacobe? Pojď mi sem pomoct, prosím,” volala jsem na svého božského manžela z dětského pokojíku, kde jsem se snažila přebalit toho našeho malého lumpa. Nejdřív se nic neozývalo, protože se Jacob bezesporu nacházel venku na příjezdové cestě, kde se snažil naučit naši čtyřletou dcerku jezdit na kole. S pomocnými kolečky ovšemže. 

„Jakeu?” opakovala jsem jeho jméno poněkud naléhavěji, protože se malý Charlie usilovně vzpouzel a ještě ke všemu řval, jako bych ho snad mučila. Měl bolení bříška, protože mu tatínek ke svačině naservíroval jahodovou přesnídávku, která mu nesedla. A když jsem ucítila lehký dotek na pravém boku a letmý polibek na pravé tváři, spásná záchrana byla tu. Věnovala jsem mu děkovný pohled a nechala jsem Jakea, ať se do toho pustí sám. Jacob to s ním úžasně uměl, o tom žádná. Ale s tou naší provorozenou treperendou to šlo zase na jedničku mně. Samozřejmě, že to Jake hravě zvládl, navíc malý Charlie Junior dokonce přestal brečet. Charlie asi mamánek nebude... 

„Děkuju,” políbila jsem ho jemně a krátce, protože se mu v náručí vrtěl ten nezbeda. Sladce se na mě usmál a synáčka mi chtěl předat, jenže já už jsem měla jiné plány. Chtěla jsem si vyměnit činnosti, když to Jacobovi tak pěkně šlo. 

„Půjdu za Billie a ty bys třeba zatím mohl malého uložit a jít ho uspat, co?” navrhla jsem mu takovým způsobem, že neměl ani na výběr. Sice se na mě nejprve zatvářil lehce nesouhlasně, ale to jen aby mě poškádlil, protože pak se jen široce usmál, že mi v té mé neústupné prosebné nabídce vyjde vstříc. Pošimrala jsem prcka na té jeho řídké černé čupřince a pospíchala jsem za naší hnědovlasou slečinkou. Ta zatím brázdila na kole cestu sem a tam, jak se do toho učení položila. Bylo něco neskutečného sledovat tu nefalšovanou dětskou radost, která se tak snadno přenesla i na ostatní. 

Večer jsme si společně s Jacobem sedli, rozdělali jsme si vínko, připravili si něco dobrého k zakousnutí a stulili jsme se k sobě pod deku před nějakou komedii. Po každém dni to chtělo trochu oraz. Nebylo to zrovna snadné, ale za nic bych neměnila. Můj život se velmi podobal pohádce, no, ale to bych nesměla být každý den tak neskutečně unavená a neschopná čehokoliv, co by nezahrnoval denní plán. Taky bych ale nesměla mít kdesi hluboko v srdci ten zrezivělý, tupý hrot nešťastné lásky, který se stále nechtěl ztratit. A další černá pavučina na té idylce se skvěla v nepřítomností naší nejbližší rodiny, ačkoliv jsme čas od času sbalili věci, nakoupili letenky a navštívili jsme dědečky ve Forks. Vždycky jsme tam pár dní pobyli, aby si děcka pořádně užili. Pro mě to byly ty nejkrásnější rodinné chvíle. 

Jinak jsem si nemohla stěžovat. Všechno bylo tak dokonalé. Jacoba jsem milovala snad každým dnem víc a naše dvě překrásné děti náš silný cit jenom umocňovaly. Svůj život jsem si už jinak představit neuměla. Přesvědčení, že jsem učinila dobře, se nikam nevytratilo spíš naopak. Všechno kolem mě v tom jenom utvrzovalo. Jacob to se svým vlkem vyřešil razantně a ne zrovna snadně. Nakonec se ho totiž vzdal. Sam mu v tom nijak nebránil a ani ho od toho nijak nezrazoval, chápal, jaké to je, protože měl podobný problém, ale nakonec se pořád přece jen přeměňoval. Sice se mi Jake svěřil, že se mu po tom občas stýská, že by se někdy nejraději sebral a proběhl se lesem, ale závěrem to bral vždycky sportovně. Říkával, že jiní lidé takové výhody taky nemají. Ale svoje zdraví a kondici si držel stále, možná až úzkostlivě. Mně to logicky vůbec nevadilo. Komu by taky v posteli vadil ohromně svalnatý a extrémně přitažlivý indián. 

Vše do sebe tak úžasně zapadalo, nikde žádné problémy. Ovšemže jsme se sem tam s Jakem pohádali, ale nic, co by naším hlubokým a pevným vztahem nějak znatelně otřáslo. Ve výchově dětí jsme se skvěle doplňovali a pomáhali si. Nikdy jsem mu nemohla nic vyčíst a on mně taky ne, protože kdyby měl co, udělal by to. Upřímnost pro nás byla ve vztahu velice důležitá. Žili jsme si spokojený a šťastný život a doufali jsme, že nás naše minulost nedostihne. Proto jsme se odstěhovali co možná nejdál od Forks. Nemohli jsme riskovat, že bychom naše nejblizší nějak ohrozili. Koupili jsme si malý baráček v Quebecu v západní Kanadě, kde byla čistá a krásná příroda a velmi milí lidé. Líbilo se tam jak nám, tak i našim dětem. Jacob si pořídil autoopravnu a já jsem pracovala jako sekretářka v místní firmičce. Dařilo se nám přinejmenším obstojně.

Přitulila jsem se k Jacobovi ještě blíž a opřela jsem si hlavu o jeho rameno. Chvíli mě tak nechal, ale pak se i se mnou nazdvihl, aby mi mohl omotat ruku kolem ramen, načež si mě k sobě zase přivinul. Ještě mě políbil do vlasů a pak si hlavu opřel o tu mou.

„Myslím, že už šťastnější být ani nemůžu,” hlesla jsem do klidu místnosti přerušované akorát tlumenými hlasy a zvuky z filmu. Slyšela jsem Jakeovo pousmátí a poté si mě k sobě přitiskl ještě těsněji. Takhle se mi to po tom celodenním blázinci mimořádně líbilo. 

„Lepší už to totiž být nemůže,” vrátil mi tak sladce, zjihle. Nepatrně jsem přikývla, abych moc nezměnila naši nynější pozici. Oba dva jsme to cítili vzájemně, o tom nebylo pochyb. Patřili jsme k sobě.

Miluji život, protože mi dal tebe. Miluji tebe, protože ty jsi můj život. - John Lennon 

 


 Tak už je to tady. Doufám, že jsem tímhle koncem dohnala všechno, co vám v povídce chybělo. Nevím ani, co bych měla na závěr napsat, vůbec nic mě nenapadá. Navíc na nějaký loučení či proslovy nejsem, takže rovnou přejdu k nezbytnému děkovacímu rituálu. x)

Neskutečně moc děkuju všem, kteří si ukousli kousek ze svého času a věnovali ho téhle povídce, která se tu stala mojí premiérou a která dle mého názoru dopadla nanejvýš skvěle.

Konkrétně musím poděkovat Janě a Eliz za jejich obdivuhodnou výdrž a podporu, kterou mi v každé kapitole prokazovaly, takže, holky, vážně vám děkuju! :) 

A samozřejmě nemůžu zapomenout na maryblack a Empress, na jejichž reakce jsem se u každé kapitoly nemohla dočkat, a které mě pokaždé nesmírně potěšily. Skvělá zpětná vazba, baby, děkuju vám!!! :) :-* 

Taky nemůžu zapomenout na trpělivost adminek, které mi každou kapitolu opravily a zveřejnily, takže nesmírně děkuju především Myfate, Shay, Neyimiss, WhiteTie a SiReeN. :) 


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Právo volby 16. kapitola + Epilog:

 1 2   Další »
03.10.2018 [19:42]

marketasakyTo byla bomba!:)

25.11.2017 [19:28]

EmpressChantalle, ďakujem za pripomenutie tejto poviedky. Emoticon Emoticon Už viem, čo budem opäť po večeroch čítať

25.11.2017 [15:27]

ChantalleBookerPerfektní! Emoticon Emoticon

13. Dylan
03.12.2015 [9:09]

Uuuuuuh Emoticon aj ja chcem Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon nádhera Emoticon Emoticon Emoticon to sa tak dobre citalo...uzasne dokonaleeeee...toto vidieť sfilmované Emoticon Emoticon Emoticon jak dala Edwardovi košom ..hahah pobavilo :) a ten otisk....wowky Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

31.08.2014 [20:42]

martinexaKonečně taky vyhrál jednou Jake! Yahoooo Emoticon

11. Tichá Čtenářka :)
15.05.2013 [13:57]

Většinou nic nekomentuji ale tohle muselo Emoticon konečně změna !! Emoticon Dočetla jsem tohle všechno v jeden den Emoticon moc moc moc moc moc a moc se mi to líbí a bude Emoticon ! Klaním se že jsi našla můj vkus Emoticon Emoticon Thole budu číst více než jednou !! Emoticon Čekám na další ! Emoticon Emoticon Tak pa ! Emoticon

07.12.2012 [18:40]

TerezaRosalieCullenTo je boží. Lepší povídku jsem v životě nečetla.. Tohle nikdy nezapomenu je to prostě krásné. To je to nejlepší co jsem tady na Stmívání.eu kdy viděla!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

19.11.2012 [18:40]

Sabiennareneesmecarliecullen; Jana; Eliz; AliceNathalieCullen: Ještě jednou děkuju za milé rozloučení, moc si toho vážím a třeba to se mnou ještě někdy risknete, za což budu mimochodem nanejvýš vděčná Emoticon Emoticon
Empress: Nemůžu nereagovat na tak krásná slova na závěr za která ti hrozně moc děkuju!! Emoticon Emoticon Emoticon A taky za komentář u předchozí kapitoly, jenž mi udělal ohromnou radost a u kterého jsem se přiblble culila Emoticon No, ale to ostatně u všech tvých komentářů Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Jsem ráda, že jsem tímhle závěrem dohnala to, co povídce chybělo a že se ti to líbilo Emoticon HE jsem plánovala hned, protože si to Jacob po tom všem rozhodně zasloužil Emoticon Netuším, kam se na takovýhle snový chlapy chodí, ale jestli to zjistím, tak ti dám vědět Emoticon Nutí mě to zase děkovat, ale už mi to přijde trapný a častým opakováním to ztrácí svůj smysl, takže ještě zmíním, že budu štastná jak blecha, když se s tebou ještě potkám u nějaké povídky Emoticon Emoticon Emoticon
maryblack: Jéééj, takový chvály Emoticon Emoticon Takže taktéž ještě nadšeně děkuju za tvůj krásný komentář na závěr, jenž mě taktéž neskutečně potěšil a vyvolal mi ten samý přiblblý úsměv Emoticon Emoticon Emoticon A též mám velkou radost, že jsem ti tím koncem udělala radost Emoticon Emoticon Tak to mělo být Emoticon Emoticon Taky nesmím zapomenout zopakovat, že by to bylo naprosto čupr, kdybychom se ještě u nějakých mých literárních pokusů potkaly Emoticon Emoticon Emoticon

Jinak, mé milé čtenářky Emoticon další tvorba se usilovně připravuje, ale další na řadě je teďka kapitolovka, kde teda Jacob žádnou významnou roli mít nebude, ale zas by mohla padnout do noty příznivcům Supernatural Emoticon Ale během téhle ff plánuju přidávat i druhou povídku, která zas bude o B+J, jen co si stihnu předepsat dostatek kapitolek Emoticon
Takže znovu... Ale ne, však vy víte Emoticon Emoticon

19.11.2012 [17:03]

maryblackJo a málem jsem zapomněla!!! Emoticon Bylo mi potěšením ti povídku komentovat, ani nevíš jak jsem si to užívala Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

19.11.2012 [17:00]

maryblackTak jo, jdu na to Emoticon Zaprvé moc se stydím, že jsem ti neokomentovala předchozí kapitolu, byla jsem docela mimo, že se Bella vybodla na Edwarda, Emoticon Byla to super kapitola Emoticon Emoticon no a teď teda, k téhle kapitole... každej den jsem vyčkávala, kdy na mě vykoukne Emoticon a konečně jsem se dočkala Emoticon Emoticon to když se Jacob otiskl do Belly...áááááááááááááá Emoticonpotěšila jsi mě a to moc, bylo to krásný EmoticonO epilogu se nebudu vyjadřovat... no tak dobře Emoticonbyl prostě výbornej!!! Děkuju bohu.. néééé - tobě, že Bella dostala v téhle povídce rozum a vybrala si lidský život, po Jakeově boku a že si jí dala Billie a Charlieho juniora Emoticon Emoticon Emoticon Takže ti děkuju vlastně moc za tuhle povídku a nemůžu se dočkat další tvojí tvorby, která se tady objeví doufám co nejdřív a víš proč? Protože si skvělá!! Díky jen tak dál!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!