Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poznamenán na věčnost 7. kapitola

Titulni str


Poznamenán na věčnost 7. kapitola

Waltros, jenž se mu nejednou svěřil, že by rád měl jednou syna jako on, a on se v jeho přítomnosti tak skutečně cítil, byl doposud jeho dobrým přítelem. Nyní je ovšem mrtev a tajemství, jež za svého života udržoval mimo vědění ostatních, jsou nyní prozrazena a mají dalekosáhlé důsledky.

Příjemné počtení přeje Myfate.

Soutěžní povídka na téma Tajemství letní lásky, podmínka - jeden (nebo oba) hlavní hrdinové se musí vydat na výlet.

„Chápu, že to bylo důležité, ale proč bych o něčem takovém měl vědět právě já?“

„Protože jsi jeho syn.“

Na to Alistair neměl žádnou odpověď. Nevěděl, co by měl říci. Celý dosavadní život považoval za svého otce Aidana, třebaže se k němu tak nechoval. A Waltros, jenž se mu nejednou svěřil, že by rád měl jednou syna jako on, a on se v jeho přítomnosti tak skutečně cítil, byl doposud jeho dobrým přítelem.

Nyní je ovšem mrtev a tajemství, jež za svého života udržoval mimo vědění ostatních, jsou nyní prozrazena a mají dalekosáhlé důsledky.

„Jeď,“ řekla Francine při pohledu na něho. „A vrať se, až se na to budeš cítit.“ Srdce ji při té představě zabolelo, ale vidět svého syna takto zničeného pro ni bylo mnohem horší.

Nebylo pro něho snadné vyrovnat se s událostmi uplynulých dní, proto se rozhodl ji uposlechnout.

„Děkuji, matko,“ odpověděl a chystal se odejít, aby mohl co nejdříve odjet.

„Smím se zeptat, kam pojedeš?“ Navzdory výchově se jí nepodařilo schovat ten spokojený a tak trochu záhadný úsměv.

„Jako obvykle – přes lesy k jezerům a podél řeky zpět,“ odpověděl už téměř v běhu. Potom se zastavil a vrátil se. S vděčným úsměvem ji políbil na tvář a potom už Francine viděla jen jeho vzdalující se siluetu, jež pozvedla ruku k pozdravu, když se míjeli s Aranael.

 

Na cestu nebylo třeba chystat nic, vše měl připravené. Ve svém pokoji se tedy zastavil pouze na krátký okamžik, vzal sedlovou brašnu a odešel do stájí. Cestou se vyhýbal všem lidem, a tak, když dorazil ke stání svého koně, byl sám. V rychlosti ho osedlal a bez dalšího otálení vyrazil vstříc lesům.

 

Teprve volnost, jež mu vždy přinášela pouze jízda na koni a osvobozující příroda okolo, mu pomohly zklidnit roztěkanou mysl natolik, aby byl schopen nad vším rozumně uvažovat.

Když nad tím zpětně přemýšlel, mnoho věcí do sebe najednou začalo zapadat a jiné mu konečně dávaly smysl.

Jisté vnitřní uklidnění mu poskytl až lov. Třebaže věděl, že se zdrží a ulovená zvířata by bylo zbytečné brát s sebou, neomezoval se v počtech. Prvních několik dní lovil pouze pro sebe, ale potom se natolik nadchl a zapomněl na vše ostatní, že když skončil, měl tolik kořisti, že by to byli nesnědli ani ve třech. Ale věděl, jak pracuje příroda, proto bez výčitek zanechal mrtvá zvířata na místě a pokračoval dál.

Nejvíce se těšil, až dorazí k jezerům, kde si bude moci nalovit ryby. Ty nebývaly často součástí jeho jídelníčku a velmi dlouho se učil je lovit a připravovat, ale patřily k jeho oblíbeným jídlům.

Proto první, co udělal, když přijel na kraj největšího jezera, kde obvykle nocovali a napájeli koně, bylo, že s toulcem na zádech a lukem v ruce vlezl do vody.

Během hodin ticha a čekání cítil, jak se mu zpomaluje dech a tlukot srdce. A bylo to tak správně. Čím bude vyrovnanější, tím pomalejší a hlubší bude jeho dech, až mu bude dovoleno zažít naprosté souznění s bohy, jež stvořili vše včetně jeho. Waltros ho učil, že návrat ke kořenům je jedna z nejdůležitějších součástí léčebného procesu, ať už duševního či fyzického onemocnění. Také věděl, že když bude mít v sobě vše v pořádku, tak se jeho vnitřní síla promítne i do fyzické roviny, čímž lze předejít mnoha – často velmi zbytečným – nemocem, které člověka otravují a nezřídka úplně pohltí.

Navzdory všemu, co se před nedávnem odehrálo, mohl sám sebe uznat za vnitřně opět vyrovnaného člověka již po prvním dni a noci, které strávil na tomto místě. Tím byl splněn účel jeho cesty. Přesto si však nemyslel, že by tím jeho výlet skončil. Naopak. Měl zvláštní pocit, že toto je pouze začátek jeho nového života, třebaže nebyl schopen vysvětlit, jak na to přišel.

Když opouštěl jezera proti proudu řeky, pocit, jež ho zaplavil pokaždé, když se podíval na ty rozsáhlé vodní plochy a vzpomněl si, co vše zde zažil, přetrvával. Třebaže sem již nikdy nezavítají tak, jak to měli ve zvyku s Waltrosem a Drozdem, svým způsobem mu to připadalo tak správné.

Svět se mění, lidé se mění...

 

Nyní nastal čas, aby přestal prodlévat v minulosti a zaměřil se na budoucnost.

Tušil, co ho čeká ze strany jeho otce a byl si jist, že se z toho bude snažit vytěžit co nejvíce nejen pro sebe, ale také pro Vironey. Svým způsobem by to mohl brát jako dar, jež se nedá vzít zpět – tedy pokud tomu skutečně správně porozuměl. S tím mohl pracovat. Pokud by přiměl Astarotha, aby přeměnil i Vironey, nestálo by jejich lásce v cestě již nic, s čím by si neporadili.

Věděl, že to bude složité a zdlouhavé. Také mu bylo líto jeho matky, jež přijde zároveň o dva potomky. Přesto byl ovšem všechno toto ochoten obětovat při pouhé představě věčnosti po boku Vironey.

Doufal, že ji brzy uvidí a bude ji moci obeznámit se svým plánem. Tedy spíše to podá jako návrh a bude si přát, aby souhlasila.

Zpočátku ho děsila představa, že bude muset zabíjet lidi. Přeci jenom nebyl zvyklý lovit nic jiného než zvěř, ale když se hlouběji zamýšlel nad Astarothovými slovy, začalo mu to připadat stejné jako lov, jen s jedním rozdílem – nyní bude skutečně predátorem na nejvyšším stupni vývojového žebříčku. Ta představa se mu zamlouvala natolik, že kdyby nebyl součástí Aidanových plánů, pokusil by se Astarotha umluvit, aby ho přeměnil. Ovšem pouze v případě, že Vironey udělá totéž.

 

Den cesty od domova, jež ležel proti proudu řeky, se na kopci, přes nějž obvykle jezdívá, zjevil jezdec na koni. Neudělal víc, než že pouze stál na tom vrchu, jako by na něho čekal.

Alistair odolával nutkání nepřejíždět tentokrát vrchem, ale objet ho delší cestou z pravé nebo levé strany. Jezdec ovšem toto jeho dilema vyřešil za něho, když otočil koně a vydal se jeho směrem. Alistair zůstal stát a čekal, co se bude dít.

Ani na vzdálenost deset kroků, kde se dotyčný zastavil, nebylo možné ho poznat, protože měl kápi staženou do tváře. Než se ovšem stačil zeptat, s kým má tu čest, zpod pláště vyklouzla útlá ručka a shodila kápi z hlavy.

Alistairovi poskočilo srdce a zalapal po dechu. Vironey!

„C-co...?“ Pokusil se zeptat, ale když uviděl její výmluvný pohled, ihned mu to došlo.

„Francine,“ řekli oba zároveň na vysvětlenou a rozesmáli se.

O pár okamžiků později se již jejich koně pásli poblíž hloučku stromů, jež skrýval dva milence před zraky světa.

„Myslím, že už chápu, proč sem rád jezdíš,“ pronesla do ticha Vironey a zadívala se po okolí.

„Je snadné podlehnout kouzlu zdejších krajin.“ A ještě snadnější je podlehnout tobě.

Třebaže druhou část nevyslovil nahlas, zadívala se na něho pohledem, který jasně říkal, že ví, na co myslí. Nezdála se tím být nijak pohoršena. Naopak by řekl, že ji to potěšilo.

Nechala si jeho rukou ovinout pas a hlavu si položila na jeho rameno. Ta chvíle se zdála být jednou z nejpoklidnějších a nejsprávnějších, jež doposud zažila. Její mysl se bezděky zatoulala k večeru v zahradách paláce. Od té doby na sebe s Alistairem neměli čas. Tedy spíše jim nebyla takováto idylická chvilka dopřána.

Když se Alistair po – dle jejího názoru – dlouhé době k ničemu neměl, vzhlédla k němu a oslovila ho. Otevřel oči a věnoval jí plnou pozornost, čekal, co mu sdělí.

Věděla, že nemá mnoho času, než se opět vrátí ke svým myšlenkám, proto musela jednat. Rychlým pohybem přitiskla svá ústa na ta jeho. Neodtáhl se, jak se v koutku duše obávála, ale také neudělal nic překvapivého. Přenechal jí vedení a ona toho využila a přiměla ho, aby jí polibky začal oplácet.

Byl opatrný, něžný, jako by se snad stále bál, že ona je pouhým výplodem jeho fantazie, jež při jen trochu méně opatrném doteku zmizí.

Aby ho přesvědčila o opaku, rukama, na nichž ještě před chvílí měla jezdecké rukavičky, si ho přitáhla blíž k sobě a jednou mu vjela do vlasů, aby je mohla rozpustit. Milovala jeho vlasy barvy havraních křídel, jež byly jemnější než hedvábí.

Alistair, jako by si náhle uvědomil, co dělá, se odtáhl a zalapal po dechu. Poté si všiml, že jí dokonce částečně rozvázal tkanice na korzetu. Co to s ním je?

„Nechci to takhle... Nemůžu... Ne tady...“ dostal ze sebe na vysvětlenou. Vironey si povzdychla, protože tušila, že tak nějak to skutečně skončí. V hloubi duše si ho ale o to víc vážila, protože většina mužů by se v jeho situaci jen těžko omlouvala za odmítnutí. Či spíše by nemluvili vůbec...

„Láska je něco krásného a děsivého zároveň,“ ozvalo se jim za zády. Oba se zděšeně ohlédli za hlasem a když uviděli Astarotha, čas jako by se zastavil.


Doufám, že jsem vás tím závěrem moc nerozzlobila a že se kapitolka líbila. :-)

Myf :o)


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Poznamenán na věčnost 7. kapitola:

 1
04.09.2012 [16:29]

rezuleTak jo, jdu znovu strašit s mým komentářem. Je opožděný. Už zase. Já vím. Emoticon Emoticon Jenže jakmile začaly přípravy na školu a intr, už to nešlo zastavit a hned jsem taky odjížděla dřív, než jsem se stihla rozkoukat a něco pořádně vůbec napsat - jak už komentáře, tak i to svoje (však my dvě víme, o co go, ne? Emoticon Emoticon). Nicméně teď jsem tu, chvíli jsem zašla do počítačové místnosti na intru, kde jsou spíš teda starší počítače a dost se sekají, ale rozhodla jsem se alespoň pár slovy vykompenzovat tu absenci komentů pod tvými soutěžními kapitolami. A jo, abych nezapomněla - gratulace k úžasnému místu přijdou až pod tou desítkou, jo? EmoticonEmoticonEmoticon
Emoticon
No a teď už konec toho okecávání a ke kapitole, viď? Emoticon Byla samozřejmě jako vždy skvělá. Jo, tyhle slova píšu vždycky, ale ono to tak je, takže si zvykej, pokud se tak ještě nestalo. Emoticon Emoticon To jsem holt já. Emoticon Emoticon Zvlášť pak proto, že ono jiné slova volit ani nejde, protože já nemám skoro žádnou slovní zásobu. Emoticon Emoticon Ale to jsem znovu odběhla od toho hlavního - tohoto dílku... Emoticon
Jop, to, že je jeho otec už se tak nějak dalo vyvodit z předešlé kapitoly, nějak mě to napadlo. I když jsem se samozřejmě ujistila až tentokrát. Emoticon Bylo to vážně dobře napsaný, ten výlet se ti do toho ale náramně hodil, bylo to dost promakané. Emoticon Emoticon A pak ta Vironey... Jé, to bylo sladké, hrozně moc z toho čišela ta láska. Roztomilé. Emoticon No a nakonec Astaroth... Hele, já se na tebe nezlobím. Emoticon Emoticon Protože na mě už od začátku nijak hrozně nepůsobil. Prostě nějaký zvláštní nevegatiánský týpek, který je upír. Fajn, okay. Emoticon Emoticon No a jelikož vím, jak to dopadne, tady se prostě vyděšených slov ode mne nedočkáš, promiň. Emoticon
Tak a shrnutí? Moc povedená kapitola, ostatně jako vždy. A já se u psaní a znovu profrčení kapitoly příjemně odreagovala, protože škola mne začíná ždímat už teď, stejně jako intr. Hrozně mě omezuje to, že to celé se mnou neabsolvuje někdo, koho znám delší dobu, a proto mu můžu důvěřovat. Teprve musím s nějakými lidmi tohle pouto vytvořit, ale stejně... Emoticon Emoticon
Jsi prostě skvělá autorka! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

31.07.2012 [14:54]

klarushaNo to snad ne! Tohle teda byla kapitola... Nejdřív se ukáže, že Waltros je opravdu Alistairův otec - pořád tomu nemůžu uvěřit. A pak to překvapení v podobě příjezdu Vironey... Jejich krásné soukromé chvilky byly prostě dokonalé. No a ten konec... YSkoro mě to zabilo. Co tam ten Astaroth jako dělá?! Nemohla být ta kapitola delší, abychom se dozvěděli, co bude dál? Teď nevím, jak to vydržím ještě tYden... Každopádně kapitola byla jako vždy skvělá. Jsem zvědavá, jak si poradíš s další podmínkou. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!