Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poznamenán na věčnost 6. kapitola

Poznamenán na věčnost 6. kapitola

Dlouho a neochotně, jako by ho ani nechtěla pustit, se s ním loučila. Měl pocit, že by to snad mohlo být naposledy.

Příjemné počtení přeje Myfate.

Soutěžní povídka na téma Tajemství letní lásky, podmínka - do děje musí zasáhnout tajemství z minulosti jednoho z hlavních aktérů a nejlepší kamarád/kamarádka jednoho z hlavních představitelů.

Zdálo se, že navzdory všemu, co si Alistair prožil v minulých dnech, mu konečně svítá na lepší časy. Astaroth se zatím nevrátil od Annabell a pro Aidana přijel posel, jenž ho měl doprovodit do paláce. Alistair zbyl tedy jako jediný muž z rodiny v jejich sídle a byl za to skutečně vděčný. Již delší dobu mu scházel pocit volnosti, který míval, když s Waltrosem a Drozdem jezdívali do lesů a někdy také daleko za ně. Pokud nejeli na lov, vraceli se až po několika dnech, během nichž se jeho matka pokaždé strachovala, že se nevrátí. Mnohokrát si to vyčítal a snažil se ji přesvědčit, že nemá důvod k obavám, protože nepojede sám a už dávno není tím malým děckem, jež si za stájemi hrávalo se štěňaty loveckých psů.

Dlouho a neochotně, jako by ho ani nechtěla pustit, se s ním loučila. Měl pocit, že by to snad mohlo být naposledy. Přesto ho jeho racionální část nabádala k přemýšlení. Jedou pouze na pár dní do přírody a potom se vrátí zpět, vyrovnaní a odpočatí. Žádné nebezpečí, s nímž by si neuměl poradit, mu tam nehrozí. Tak proč má i on špatný pocit z toho, co se chystá udělat?

 

Když opustil svou matku a zanechal ji ve společnosti jejích dcer a neteří, zastavil se ve svém pokoji. Zpod postele vytáhl dřevěnou truhlu opásanou kovem a otevřel ji. Uvnitř byl pergamen, na nějž vyhotovil neumělý portrét své milované. Opatrně ho rozložil na postel a na okamžik se na něho zadíval. Živá Vironey, již zanechal v péči své matky, působila mnohem křehčeji než dívka na portrétu a on sebekriticky musel uznat, že její tvář je jemnější a její oči po většinu času zasněně hledí do dáli, případně se soustředí na něco, co její ruce právě malují. Dívka namalovaná uhlem měla pohled upřený kamsi do dáli, ale chyběl mu ten snový nádech.

Řekl si, že až se vrátí, namaluje ji znovu. Lépe. Se vší láskou, kterou k ní cítí.

Jeho pohled znovu padl na otevřenou truhlu. Sáhl dovnitř a s největší opatrností odtamtud jako největší poklad zvedl tyrkysovou stuhu do vlasů, jež mu na památku na jejich první společně strávený večer darovala Vironey tu noc, kdy ji doprovodil na ples. Stalo se tak přede dveřmi jejího pokoje, kam měl tu čest ji odvést.

Když stuhu položil vedle obrazu, podíval se znovu do truhly. Rozhodl se, že staré vzpomínky vytahovat nebude, ale jakoby jeho mysl odmítala toto uposlechnout, hlavou mu začalo vířit mnoho obrazů z minulosti. Útržek tkané čabraky modrožluté barvy, jež otec nechal vyhotovit jemu i Andreasovi, když měli jet poprvé ke dvoru, mu připomněl den, kdy začal chápat, co to znamená být synem svého otce. Hrot šípu, jímž skolil své první zvíře – laň. Waltros sám se postaral o to, aby kuchaři nebyl vyhozen. Na samém dně truhly byl složen šál z růžového hedvábí a v něm byly zabalené listiny, o nichž věděl, že je nesmí přečíst dříve, než mu to Waltros dovolí. A byl to také on, kdo mu je zabalené do růžového hedvábí předal v den, kdy uznal, že je toho hoden.

Zpočátku to Alistairovi připadalo spíše jako zkouška trpělivosti a odvahy, ale časem si zvykl na ten pocit, jež se ho zmocňoval pokaždé, když spatřil dno truhly.

Věděl, že jediný, kdo mu může říci, o co se jedná, je Waltros a říkal si, proč ho nenapadlo dříve se ho zeptat, když byli mimo dosah všech lidí. Rozhodl se, že to udělá zítra večer. Dnes se ještě vyspí doma a za úsvitu vyrazí, aby do setmění byli co nejdále odtud.

 

Než se uložil ke spánku, zkontroloval ještě koně a zašel do kuchyně, aby požádal o trochu chleba a nějaký sýr na cestu, ostatní si uloví sami.

Se smíšenými pocity, kdy si přišel klidný a vyrovnaný a vzápětí o léta omládl a stal se z něho nedočkavý chlapec, se uložil do postele, třebaže věděl, že na spánek je příliš rozrušený. Přesto si řekl, že by mohl alespoň odpočívat.

Netrvalo dlouho a podařilo se mu propadnout se do neklidného spánku, z něhož ho ještě za tmy probudily zmatené hlasy, jež pokřikovaly jeden přes druhý, a zdálo se, že vychází ze dvora.

Alistair sebou trhl při prvních výkřicích, přesto však na nic nečekal a vyběhl ven pouze v plášti, aby se podíval, co se děje.

Nestávalo se často, aby někdo v noci způsobil takový povyk, proto si byl jistý, že se jedná o něco skutečně vážného.

Jakmile došel na dvůr, uviděl někoho ležet na zemi. Kolem za hlasitého ržání pobíhal vyděšený kůň, jehož se snažili uklidnit dva stájníci. Nemusel se dívat déle, aby poznal, komu patří. Přeběhl ode dveří k člověku na zemi, odstrkávajíc z cesty lidi kolem sebe.

Poklekl vedle Drozda a podíval se na zraněného. Waltros mu pohled oplácel bolestivým, ale odhodlaným pohledem. Potom se jeho oči stočily na Drozda a než naposledy vydechl, pronesl:

„Musí to vědět.“

Potom se z jeho těla vytratil veškerý život a Alistairovi teprve v tu chvíli začínalo docházet, co se stalo. Waltros, jež ho naučil jezdit na koni, střílet z luku, lovit a stopovat zvířata a cvičit psy... Ten Waltros, za nímž chodil pro rady po většinu svého mládí, byl mrtev.

Jeho smrt byla provázena hned několika otázkami: Proč vlastně zemřel a co měla znamenat jeho poslední slova?

Nevěděl proč, ale něco mu říkalo, že odpovědi na své otázky má hned vedle sebe.

Nemohl si dovolit podlehnout smutku, třebaže si byl jistý, že pokud si kdy někdo zasloužil, aby pro něho lidé truchlili, byl to právě Waltros. Přesto odhodlaně vyskočil, uchopil Drozda za paži a odvedl ho pryč z doslechu přihlížejících. Když procházeli stájemi, hluk lidí za nimi utichal, na jeho místo však nastoupil zvuky neklidných koní. Frkali, podupávali, někteří kopali do stání. Všichni cítili pach smrti.

Jakmile se kolem nich rozlilo téměř ohlušující ticho a v dohledu nebylo nic než travnaté louky, Alistair zastavil a pustil Drozda. Podíval se mu zpříma do očí a mlčky vyčkával. Nemusel se ptát – věděl, proč pouze oni dva a nikdo další stojí pod jediným stromem v dosahu několika set metrů.

„On věděl, že se to jednou stane,“ začal opatrně. „Nechtěl, abych vám to říkal, dokud bude živ. Řekl, že den jeho smrti bude nejvhodnější na to, abyste se dozvěděl něco, co možná změní váš život...“

„Co je to?“ Téměř vykřikl, ale přinutil se ke klidu, aby na sebe neupoutali přílišnou pozornost pro případ, že by se přeci jenom našel někdo, koho by zajímali.

„Jde o Lillyane, matku Vendette a Vironey. Ona věděla vše, co věděl Waltros.“ Bylo to sice více než nic, ale stále se nedozvěděl, co potřeboval.

„Ta je ale mrtvá,“ odpověděl a přemýšlel, jak by mu mohla pomoci teta, jež zemřela před několika lety.

„Ano. Přesto zde zanechala důkaz o tom, co se stalo.“

„Myslíš ty listy v růžovém hedvábí?“ zeptal se a náhle si vzpomněl, že přesně na to se chtěl zeptat dnes Waltrose. Ten výjev měl přímo před očima – vše z truhly vzal a rukou pohladil tu jemnou látku, jež tak dlouho zakrývala dno. „Takže mi říkáš, abych si přečetl, co mám po léta zakázané?“

„Nyní je jiná situace. A ještě něco jsem vám měl říci – ta truhla také skrývá jisté tajemství.“

Na ně oba toho již bylo příliš. Chtěli mít tento rozhovor za sebou a být sami se svými myšlenkami a pocity, proto se také nezdržovali a vydali se zpět do domu.

Navzdory noční události se chod domu s rozbřeskem nijak nezměnil. Stále tu byli lidé, kteří vařili, starali se o zvířata, uklízeli... Nálada však velmi posmutněla, třebaže to tak na první pohled nevypadalo. Ovšem když Alistair procházel kolem sloužících, nikdo z nich si nepobrukoval, jak to měli ve zvyku při práci, a většina žen měla oči zarudlé od pláče.

Co si pamatoval, tak se zde nic podobného nestalo, proto bylo také pochopitelné, že tato tragická událost všechny hluboce zasáhla.

Na první pohled se zdálo, že Waltros byl zraněn venku a na koni dojel do dvora, ovšem Alistair věděl, že když se chystali za svítání vyjet, tak noc předtím strávil čištěním postrojů. Nebylo složité si vzpomenout na jeho zvyky, aby pochopil, že ať už se mu stalo cokoliv, bylo to ve chvíli, kdy koně vyvedl ze stání. Ne naopak, jak si mysleli ostatní.

Rozloučil se s Drozdem a zavřel se ve svém pokoji, aby si konečně mohl přečíst, co stojí v dopisech, jež napsala Lillyane.

Pln očekávání otevřel truhlu a opatrně z ní vytáhl šál, o němž se domníval, že také patřil jí. Napadlo ho, že by ho potom měl dát Vironey jako památku na její matku. Jistě by ho ráda nosila. A ať už tam stálo cokoliv, měla právo o tom vědět, stejně jako on.

Po přečtení prvních několika řádků bylo Alistairovi jasné, že se nejedná o dopisy, ale o část deníku. Tři samostatné listy byly zřejmě vytrženy z knihy, protože začínaly částí věty, jíž jistě muselo něco předcházet, a poslední věta byla taktéž nedokončená. Přesto mu trvalo hodnou chvíli, než to vše přečetl a pochopil. Vyžádalo si to několikero přečtení.

Když tomu však ani po delším čase stráveném v osamění nedokázal uvěřit, rozhodl se jít za svou matkou. Podle Lillyane o tom věděla. Mohla by mu pomoci uvěřit.

Věděl, že každé ráno, pokud jí to počasí dopřeje, chodí na procházku k jezírku. Vyšel tedy z pokoje a doufal, že ji tam zastihne i dnes. Nedokázal si představit vhodnější chvíli, protože si byl velmi dobře vědom, že ať už je mezi zdmi proneseno cokoli, nikdy neměl jistotu, že to tam také zůstane.

 

Třebaže pospíchal, potkal Francine na zpáteční cestě. Dnes byla pouze v doprovodu Aranael.

„Matko,“ pozdravil ji zadýchaně a nabídl jí rámě.

„Dobré ráno i tobě,“ odpověděla. Všiml si, že z jejího hlasu se vytratila obvyklá lehkost. I ve tváři jako by jí přes noc přibylo vrásek, její oči ztratily lesk.

„Smím tě doprovodit?“ zeptal se, aniž by bral ohled na svou sestru.

„Zajisté. Aranael, drahá, buď tak laskavá, jdi napřed a přesvědč se, zda máme již nachystanou snídani. My přijdeme zanedlouho,“ řekla mile a přitom se otočila ke své dceři, jež právě hleděla na cosi v dáli.

„Jistě, matko,“ odpověděla zdvořile a bez dalšího otálení se vydala domů.

Když Alistair hleděl, jak se vzdaluje, napadlo ho, že je jiná než její sestry. Annabell byla ctižádostivá, marnivá a cílevědomá, Allyssa si ráda užívala všeho, co jí život nabízel bez ohledu na následky a chovala se spontánně, což bylo v dnešní společnosti, kdy muži vyžadují poslušnost a pokoru, spíše na obtíž. Zatímco Aranael byla tichá, přemýšlivá a svědomitá.

Každá byla jiná a přesto se všechny zvaly jeho sestrami.

„Chtěl jsi něco?“ vytrhla ho z přemýšlení Francine.

„Zajisté, omlouvám se... Jde o něco, co mi řekl Waltros... Tedy vlastně mi Drozd řekl, kde bych si to měl přečíst...“ Nevěděl, jak by měl vysvětlit, co ho trápí.

„Myslíš o Lillyane a Aidanovi?“ zeptala se bezstarostně, jako by to pro ni nebyla žádná novinka.

Němě přikývl a čekal, co se dozví.

„Byly jsme tehdy s Lillyane mladé a hloupé. Ona se bezhlavě zamilovala do Aidana, třebaže věděla, že jsem mu byla zaslíbena já. On jí však řekl, že to rozhodnutí může ještě ovlivnit, ovšem chtěl od ní na oplátku, aby v jeho loži strávila svou první noc. Ona na to samozřejmě přistoupila, ale když později zjistila, že ponese následky, obvinila ho, že si ji vzal násilím. Chtěla jsem ji od toho odradit, ale neposlouchala mě. Od nás všech to bylo nezodpovědné. Ale je to již dávno. Dítě se narodilo mrtvé a Lillyane trvalo dlouho, než se z toho vzpamatovala. Našim rodičům také zabralo delší čas, než pro ni našli vhodného manžela, jemuž by nevadilo, co se jí přihodilo. Něco takového nelze utajit.“

„A jak do toho zapadá Waltros?“

„Vlastně nijak. Pouze vyslechl rozhovor mezi mnou a Lillyane, když jsem jí domlouvala, aby vše řekla alespoň matce, protože horší už to být nemůže a sama by nebyla schopna něco takového zvládnout. Zavázala jsem ho přísahou mlčení a on souhlasil, třebaže nerad. Od té doby jsem si ho držela nablízku jako jednoho ze svých sloužících. Také byl synem kuchtičky a kováře, kteří u nás pracovali. Vzala jsem ho do svých služeb...“ Alistair se díval na zasněnou Francine a říkal si, co všechno se mezi nimi za ta léta muselo asi odehrát, když na něho takto vzpomíná. Sám si nevybavoval nic jiného než krátké, věcné rozhovory.
„A ještě jsem našel něco,“ řekl po chvíli ticha a v hlavě si pročítal dopis, jenž ležel pod falešným dnem truhly. Jistě to muselo být to tajemství, o němž mu říkal Drozd.

„Jistě. Když je nyní mrtev, smím ti říct i toto. Stalo se to jednou, když jsem byla ještě o mnoho mladší a Aidan odjel kamsi pryč za obchodními záležitostmi. Kromě služebných jsme v celém domě zůstali jen já a Waltros. Jednou v noci jsem nemohla spát, a tak jsem se šla projít. Nikam daleko, pouze na kraj lesa. Tam jsem však potkala Waltrose. Seděl na velkém kameni a na ohni si opékal divokého králíka. Ve vzduchu byla cítit bouřka a já jsem ho prosila, aby šel domů, protože při bouřce není venku nikdy bezpečno. Namísto odpovědi mi nabídl, jestli nechci ochutnat králíka, když už si s ním dal tu práci a ulovil ho a opekl. Ochutnala jsem, abych neurazila. Byl výborný. Ještě dnes cítím na jazyku chuť toho šťavnatého masa. Potom odněkud vytáhl měch s vínem a také mi nabídl. K tomu jsem se již nenechala pobízet... A abych to zkrátila, vypili jsme všechno víno, snědli celého králíka a bouřka nebouřka strávili spolu noc venku.“

 


Tak co, líbila se kapitolka? A myslíte, že je to to jediné, co vyjde na povrch po Waltrosově smrti? A jak to vůbec ponese Vironey, jíž se to také týká?

Vše se dozvíte v další kapitole. ;-)

Myfate :o)


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Poznamenán na věčnost 6. kapitola:

 1
10.08.2012 [23:33]

rezuleJelikož už jsem měla jednou víc jak polovinu komentáře napsanou a ona se mi nějakým nedopatřením smazala, tak jsem to včera celá naštvaná zabalila a šla spát. Dnes jsem si ale řekla, že bych alespoň ten jeden komentář před spánkem mohla své nejoblíbenější autorce napsat znovu, a tak jsem tu!

Co ke kapitole? Byla samozřejmě zase dokonalá a skvěle čtivá. Navíc se to opravdu začíná celé zamotávat, přidávají se další nezodpovězené otázky. Ovšem Waltros by Alistairovým otcem klidně mohl být - vždyť po Aidanovi, když se nad tím člověk pořádně zamyslí - snad ani nic nepodědil. Je naprosto jiný. A jeho zmínka o jeho třech hrozně rozdílných sestrách je taky k zamyšlení hodná...

A to, jak Waltros zemřel? Rozhodně bych to tipovala na vraždu...

Je vážně obdivuhodné, jak dokonale umíš psát, Myfí. Toho se prostě nejde nabažit!
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

30.07.2012 [19:31]

klarushaMoc krássná kapitola. Napůl jsem čekala, že se to tajemství bide trochu týkat upírů, ale tohle bylo taky moc zajímavé. Pěkně zamotané to měli. A té Walrrosovy amrti je mi moc líto. Ale omolnosti jeho smrti jsou podezdřelé. Jsem zvědavá, co se v souvialosti s tím ještě uděje. A i to tajemství ještě asi není cwlé odhalené, že? Nevím proč, ale nemůžu se zbavit pocitu, že Waltres je otcem Alistaira (ale to je asi blbost). Každopádně jsi mi tou větou s Vironey nakonci nasadila pořádného brouka do hlavy. Už aby vyšlo pokračování. A omlouvám se, že jsem tu zase tak pozdě. Vůbec nestíhám. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!