Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poslední naděje 2

21.07.2011 (07:00) • Myfate • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 2291×

Muž ve dveřích ustoupil stranou, aby si všichni přítomní mohli prohlédnout jedinou ženu v jejich týmu a pět překvapených pohledů se stočilo na ni. Jako první se vzpamatoval šéf.

„Tak, kde to vázne, Swanová? Podsvětí má pohotovost a vy si klidně pochrupujete v teplých peřinách. A pak mi tu ještě matete hochy. Takhle by to nešlo.“

„Omlouvám se,“ vysoukala ze sebe, zatímco naprosto neurvale zírala na toho muže v civilním oblečení.

„Jakeu?“ Nemohla uvěřit vlastním očím. Její přítel z dětství a mládí. Co dělá tady?

„Issinko,“ oslovil ji tak, jak jí říkával jen on, „jsem tak rád, že tě zase vidím. Koukám, že jsi pořád stejně pěkná jako v den, kdy jsi mě pustila k vodě,“ řekl laškovně a objal ji.

„Co -“ snažila se zeptat a zároveň se vyprostit z jeho objetí. V jednom jí ovšem zabránil sám Jake a v tom druhém jejich šéf.

„Na otázky bude čas později, stejně jako na vaše vzpomínání na staré, dobré časy. Teď se laskavě věnujte případu, který nepočká. Když budete dnes večer a v následujících dnech pracovat, jak máte, můžete zachránit víc lidí, než kolik jste jich doteď potkali všichni dohromady,“ promluvil k nim a sám zaujal místo u oválného stolu. „Takže, dámy, vemte místa, práce volá.“

Bez dalšího otálení se všichni usadili a v mlčení očekávali příval informací.

„Díky Jakeovi a jeho schopnostem se nám podařilo nabourat se do privátní sítě používané výhradně pro vnitřní komunikaci teroristické organizace označené jako číslo jedna. Také jsme měli štěstí, že ten, kdo se zrovna připojil do sítě, porušoval na svém počítači nařízení organizace a prohlížel si externí odkazy. Přes ně jsme se dostali do jeho počítače, kde měl uložené toto video...“ Projektor nad stolem zabzučel a bílá poznámková tabule na stěně ožila hrůzným výjevem.

Místnost, kterou snímala kamera, podle úhlu zřejmě umístěná v jednom rohu pod stropem, vypadala jako laboratoř. Bílé, vykachlíkované stěny byly do výšky jednoho metru zastavěny různými přístroji a stoly s technikou. Mnoho věcí nebylo rozpoznatelných, protože rozlišení kamery a v některých případech i úhel, po němž byly předměty snímány, to nedovolovaly. Nejlépe byl vidět stůl v samém středu místnosti, na kterém ležela jakási černá krabice, pravděpodobně z kovu. Nad ní se skláněl muž v bílém plášti, rukavicích a s nějakými nástroji v rukou. Co prováděl, nebylo možné odhadnout.

Po chvíli muž nástroje odložil, svlékl si rukavice, které vyhodil do koše s jasně zřetelným označením nebezpečného odpadu a vrátil se ke stolu. Předmět nyní připomínal mikrovlnnou troubu po mnoha domácích, amatérských úpravách. Muž zmáčkl tlačítko a kvalita obrazu se na okamžik zhoršila. Tři sekundy po něm běhaly bílé linky a poté se vše vrátilo zpět k normálu a záznam skončil.

Nikdo v místnosti, tedy kromě šéfa, nechápal, co se stalo a co vlastně viděli. A nikdo neměl odvahu se zeptat. Ať to bylo cokoliv, byli si vědomi nebezpečí, které z tohoto objevu může plynout nejen pro Spojené státy, ale i zbytek světa.

„Kromě tohoto krátkého videa,“ přerušil zaražené mlčení svého týmu šéf, „jsme našli ještě nějaké záznamy, jejichž původem ani účelem si nejsme jisti, ale podle uložení na disku souvisí s videozáznamem, který jste právě shlédli.

Muž na něm se jmenoval Abdul Zarif a do dnešního rána byl považován za největší vědeckou kapacitu v oboru výzkumu přenosu vln v různých délkách a jejich účinku na hmotu živočišného původu v tamní oblasti.

Videozáznam byl pořízen před týdnem. Jak jste si jistě všimli, tehdy byl Abdul ještě zdravý a pokud by nebyl, rozhodně nevypadal, že by měl do týdne zemřít na rakovinu. Přesto se tak stalo. O těch dalších záznamech jsem přesvědčen, že jsou to lékařské zprávy.“

Na tabuli se objevila karta pacienta, jejíž obdoba se běžně používá i ve Spojených státech, v neznámém jazyce.

„Samire, mohl bys nám to přeložit?“ zeptal se šéf. Samir chvíli zkoumal záznam, aby zjistil všechny informace a byl schopen je poskládat do smysluplných vět, které potom sdělí ostatním.

„Pacient jménem Abdul Zarif,“ začal Samir, „byl v ranních hodinách přivezen do nemocnice, jméno ani datum neuvedeno, kde ho ošetřující lékař, jméno opět neuvedeno, přijal na jednotku intenzivní péče. Pacient měl popáleniny prvního a druhého stupně na šedesáti procentech povrchu těla. Rozbor krve a tkáně vykázal známky degenerace organismu a jeho rozklad na buněčné úrovni -“

Několikeré zalapání po dechu ho přimělo ustat v jeho vyprávění. Nyní již nikdo nepochyboval, co mají před sebou. V jihozápadní Asii vynalezli novou, zatím nejúčinnější zbraň hromadného ničení.

„Druhý den,“ ozval se opět Samir a chystal se dokončit překlad, když šéfovi zazvonil mobilní telefon.

„Ano? Ano. Děkuji,“ řekl do telefonu. Potom pokračoval k ostatním. „Omlouvám se za vyrušení. Můžete pokračovat, Samire.“

„Druhý den lékař objevil zduřené uzliny na krku, zdravá kůže extrémně přecitlivělá, na dotek reaguje podlitinami. Třetí den: ultrazvuk prokázal přítomnost dvou malých neohraničených tumorů v játrech, jeden v pravé ledvině. Večer téhož dne si pacient stěžoval na bolesti hlavy. Magnetická rezonance odhalila jeden neohraničený, sotva viditelný tumor na mozkovém kmeni. Podávána analgetika na utišení bolesti, název není uveden. Čtvrtý den: pacient si i přes zvýšené množství tišících léků stěžuje na bolest celého těla. Pátý den byl pacient uveden do umělého spánku. Po několika různých testech bylo odhaleno, že nádory byly zhoubné a degenerující buňky se nadále šíří celým tělem a napadají zdravou tkáň. Imunitní systém selhává. Šestý den byla u pacienta zjištěna rakovina kostí. Sedmý den umírá na selhání životních funkcí, resuscitace nebyla vzhledem ke stavu kůže a vnitřních orgánů možná…“ Samir nechal slova vyznít do ztracena.

Hrobové ticho ovládlo celou místnost. Všem bylo jasné, že pokud se organizaci podaří zbraň sestrojit tak, aby byla lehká, kompaktní a snadno umístitelná na tělo nebo po malých částech poslat na místo určení, v krátkém čase zemřou možná i miliony lidí a celé Spojené státy zachvátí panika.

„Před chvílí mi sdělili, že pitva potvrdila, že šlo skutečně o rakovinu, která vznikla degenerací buněk vlastní tkáně. Potom už se to šířilo po těle jako virus. Konečně nám ten informátor byl k něčemu užitečný. Uvidíme se večer v šest hodin. Mezitím mi zjistíte následující: Swanová – veškeré dostupné informace o té zbrani, Jim – vytipovat místa útoku, Samir – přeložit zápisy z dalších pokusů, Dawey – profil možných atentátníků. Jakeu, ty zkus vytáhnout ještě něco z jejich sítě. Potřebuju vědět, jestli někdo z nich píše e-maily a komu. Chci kopie čehokoliv, co šlo za hranice. To je pro teď všechno, můžete jít."

Věnováno Bubulience za to, že mě dokopala k sepsání této povídky.

Doufám, že se kapitola líbila. V případě zájmu budu pokračovat. :o)

Autor: Myfate (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední naděje 2: