Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poslední naděje 1

16.07.2011 (17:00) • Myfate • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 2546×

Nedaleké kostelní hodiny upozorňovaly ty, kteří ještě nespí, že je jedna hodina po půlnoci. Ztichlými ulicemi se místy ozvaly výkřiky rozjařené partičky lidí, kteří se vraceli domů z nějakého klubu nebo hospody, a až na pár taxíků, které projížděly okolo bloků domů, vládl v této oblasti města Washington klid.

Na římse v pátém patře jednoho z domů, který se svou šedou, oprýskanou fasádou nelišil od ostatních, se usadil holub.

Netrvalo dlouho a jeho zkoumání interiéru domu bylo přerušeno. Náhlé zazvonění mobilního telefonu za oknem, skrz které pozoroval velkou masivní postel z ebenového dřeva, ho vylekalo natolik, že spadl z římsy a raději odletěl.

Zvonění rozvibrovalo okenní tabulku podruhé.

Potřetí.

Když se ten nepříjemný zvuk ozval počtvrté, z peřin na posteli se zvedla elegantní, štíhlá ruka a sáhla po přístroji, jež si již nějakou dobu vynucoval pozornost mladé ženy, která obývala celé páté patro.

„Ano?“ ozvalo se ospalým hlasem poté, co ruka s telefonem zmizela v přikrývkách z vínového saténu.

„Tvůj první případ, Swanová. Za půl hodiny na centrále, zasedačka číslo tři,“ odpověděl hlas jejího šéfa stroze a ihned nato telefon oněměl.

Žena odložila telefon zpět na noční stolek a zůstala nehybně ležet.

Přemýšlela nad tím, jestli jí za to ta práce vůbec stojí. Sice jí místo nabídli už na škole a ona s ním počítala do budoucna, ale dnes v noci to není poprvé, kdy ji šéf vzbudil, třebaže je to její první opravdový případ. Také již poněkolikáté uvažuje nad tím, kde by skončila, kdyby jí nenabídli práci právě oni. Pravděpodobně by chodila na obchůzky jako řadový policista a nosila svému šéfovi koblihy a kafe. Práce by to sice byla nudná a stereotypní, ale na druhou stranu, alespoň by se vyspala.

S trhnutím odhodila pokrývku, až satén zašustil. Vyskočila z postele a poháněna zvědavostí se rozeběhla do koupelny.

Na tento okamžik čekala rok. Jeden celý rok se trpělivě přehrabovala složkami, řadila kartotéky případů, projížděla databáze a nekladla zbytečné otázky, aby byla ve správný čas zařazena do jednoho z vyšetřovacích týmů. Nyní ta chvíle nastala a ona si ji rozhodně nehodlá zkazit kvůli pár hodinám spánku, které spolehlivě odsune do pozadí její oblíbený životabudič.

Když o dvacet minut později vcházela do budovy své společnosti, plastový kelímek, v němž měla původně černou, neslazenou kávu, byl již prázdný. Vyhodila ho před vchodem do odpadkového koše a vstoupila do vestibulu.

V prvních měsících ji krása a majestátnost této místnosti, potažmo celé budovy, nepřestávaly udivovat. Cítila se hrdá na to, že může pracovat právě zde a s obdivem vzhlížela k Johnu Edgaru Hooverovi, po němž byl celý komplex budov pojmenován.

Dnes přešla po mramorové podlaze celou délku vestibulu, aniž by těkala pohledem do všech stran a opět si prohlížela mahagonové obložení, znovu spěšně přepočítávala hvězdy na vlajce nad strážným, nebo se těšila, až půjde po schodech nahoru a v ruce ucítí tu jemnou, léty opracovanou patinu na majestátním dřevěném zábradlí. Že má svou práci ráda a na své pracoviště ještě nezanevřela, svědčí pouze jedno malé zaváhání v chůzi přímo uprostřed vestibulu, při němž lehce sehne hlavu, aby si, jako pokaždé, když tudy prochází, přečetla název Federal Bureau of Investigation, název tajné organizace, v jejíchž službách se právě nachází.

Než začala stoupat po mramorovém schodišti, křečovitě sevřela svou kabelku v obou rukách, aby ji nezdržovalo nutkání potěšit svým dotekem tu hedvábnou patinu na zábradlí. Uvolnila se až ve chvíli, kdy stanula nad schody v prvním patře, kde se nachází kanceláře jejího šéfa a jemu podobných a několik zasedacích místností plně vybavených pro plánování. Nechodila sem často, ale přesto věděla, že zasedací místnost číslo tři by měla být v chodbě po pravé straně, někde v jejím středu.

V chodbě u schodiště bylo naprosté ticho, které nerušily ani její tenisky při chůzi, ale jakmile zahnula za roh, uslyšela několik mužských hlasů. Odhadem jich mohlo být pět a všichni byli plní energie a dobře naladěni. Nechápala, jak to dělají, ale tihle kvádroši, se kterými měla pracovat, byli v jakoukoli denní dobu pečlivě nastrojeni, oholeni a sršeli vtipem a dobrou náladou. Určitě nebudou mít na kvádrech jediný sklad. Jako vždy.

Isabella je podezřívala, že spí zavěšeni na ramínkách, aby se nemuseli převlékat a zároveň si nepomačkali oblečení. Pro sebe se zasmála té představě.

Její fantazie opět zapracovala. Alespoň jedna dobrá zpráva – kafe začalo působit. Ta horší zpráva byla, že podle hlasu tam byl už i její šéf, což znamená, že ke svému prvnímu případu jde pozdě.

Přidala do kroku a neslyšně se přiblížila k jednomu muži, který stál zády do chodby a svou postavou vyplňoval téměř celý rám dveří, jak byl vysoký. Navíc byl nezvykle oblečený. Kvádro zde bylo něco jako uniforma. On měl na sobě černé, upnuté tričko a modré džíny. Jeho neobvyklý vzhled ještě zdůrazňovaly dlouhé, černé vlasy, které měl stažené do ohonu. Někoho jí připomínal, ale už to musí být dávno, protože vzpomínka je vybledlá. Navíc mu neviděla do tváře, což identifikaci značně komplikovalo.

„Kde ta Swanová vězí? Už tady dávno měla být,“ zahřímal hluboký mužský hlas na celou místnost. Už podle tónu poznala, že je zle.

„Swanová?“ ozval se muž, jemuž stála za zády. „Taky jsem jednu znával. Kluci, to byla kost, to vám teda řeknu.“

„Ale ta naše je určitě hezčí,“ oponoval mu jiný, jehož podle hlasu poznala. Jim. Občas jí pomohl, když si nevěděla rady. A i když ji už dvakrát pozval na rande, nikdy si s ním nevyšla.

„Ta vaše je stejná jako jeho, jen o pár let vyzrálejší,“ ozvala se.

Tak co? Líbilo? Pokud máte zájem o pokračování, dejte vědět. :o)

Autor: Myfate (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední naděje 1: