Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poseidonova dcera 1. kapitola

15.06.2015 (21:30) • vampireprincess00 • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1614×

Jsem Isabella Marie Swanová a jsem Poseidonova dcera
_________________________________________________________________

Zařazuji se mezi polobohy, nesmrtelné bytosti s lidskými potřebami.

V porovnání s upírem jsem slabší a pomalejší, naopak smysly mám silnější, ovšem jen, když se soustředím. Paměť máme asi stejnou a mám dary. Ovládám vodu, která mi dokáže vyléčit všechna zranění, vzduch a jako poslední, dar od otce a jeho bratrů, štít, jak fyzický, tak psychický. Když jsme u těch upíru, polobozi, spíš jen vnuci a vnučky Reihy jsou proti jejich jedu imunní, naopak posílí jejich schopnosti na tři měsíce.

Teď vám řeknu ve zkratce svůj příběh.

Narodila jsem se bez otce. Matka mě vychovávala v sladké nevědomosti dvacet tři let, než jsem si všimla, že od svých osmnácti nerostu.

Tehdy mi řekla o tom, kdo jsem, že jméno Marie mi dal můj otec jako jeho památku, protože mar je španělsky moře. Že mě miloval, ale nemohl se mnou být, tedy alespoň ne na zemi, neboť to zakazují pravidla. Že bohové mají různé schopnosti a že já bych je měla mít taky.

Po sedmi letech, v mých třiceti, mamka umírala na rakovinu bez možnosti pomoci. Její poslední přání bylo, abych se dostala do „Táboru dvojí krve“, do výcvikového táboru pro polobohy, satyry, nymfy a pár dalších nadpřirozených bytostí. Dala mi mapu a týden na to ji odvážela sanitka do nemocnice.
 
Zachránili ji. Avšak když jsem za ní přišla na návštěvu, něco se pokazilo a ona mi zemřela v náručí.

Splnila jsem její přání. Sice zničenou ze ztráty milované osoby, ale živou mne přijali na výcvik.

Byla jsem tam čtyřicet let. Normálně bych tam měla být jen dvacet let, jenže ti, kteří byli v boji nejlepší, pak museli dalších pár let učit nováčky. Tehdy jsem se seznámila s bratrem Percym. Bráchu jsem učila tři roky, skvěle jsme si rozuměli a on mi slíbil, že mě po ukončení tábora bude navštěvovat.

Po dlouhých čtyřiceti letech jsem se vydala na Olymp, kde jsem se seznámila s otcem i s ostatními bohy a dostala štít.

Byla tam se mnou i má nejlepší kámoška Jane Sheenová, dcera Háda, vládkyně ohně se schopností maskování. Jane dostala od bohů také dar, dokáže způsobit bolest, jako při upálení, pouhým pohledem. Její druhé jméno je Dark, vím to, protože jí tak jednou nazval její otec. Jane se to jméno nelíbí, proto ho nepoužívá.

Na Olympu jsme strávily týden, pak nám byl přidělen ochránce.

Toho polobozi dostávají na čtyři roky, aby se zařadili zpět do normálního života. Náš ochránce se jmenuje Charlie a pro okolí bude náš táta.

Budeme bydlet v malém městečku jménem Forks, kde je Charlie šerif místní stanice. Do škol jsme už zapsané, nastupujeme v pondělí. Charlie trval na tom, že Jane půjde na výšku, protože ji měla rozdělanou, než šla do tábora, tudíž budu ve škole sama. Jen doufám, že to přežiji.

…

Velká prostorná vila, ve které bychom měli bydlet, byla nádherná. Měla čtvercovitý tvar, některé stěny byly ze světlého dřeva, jiné zase prosklené. Vedle domu byla menší garáž a za domem zahrada s bazénem umístěným přesně pod terasou. Otevřela jsem garáž a uviděla dvě auta, jedno černé BMW i8 a druhé bylo policejní.

„Jak to, že jsou tady jen dvě auta?“ promluvila jsem poprvé po půldenní cestě do Forks.

„Policejní je moje a to BMW je tvé, Jane bude zatím jezdit s někým z nás, poněvadž má školu nejblíže, pak jí zajdeme koupit nějaké nové. Jestli budete chtít motorku či skútr budete muset sáhnout do vlastní kapsy,“ odpověděl Charlie. Takže tohle zlatíčko bude moje, super.

„Půjdu už spát, chci být do zítřka fit, abych si mohla zajet na nákupy a připravit se do školy,“ oznámila jsem a vydala se do pokoje s mou jmenovkou. Byl sladěný do modro-zeleno-bílé a koupelna též, jen šatna byla čistě bílá, alespoň budu mít větší přehled. Musím uznat, že ten, kdo to navrhoval, odvedl skvělou práci.

Po sprše jsem se převlékla do tmavě modrého tílka s nápisem „I Love Water“ a bílých kraťasů na spaní. Umyla jsem si zuby a jen co se dotkla polštáře, usnula.

…

Vzbudila jsem se brzo ráno. Jane ještě spala, tak jsem se rozhodla pro dlouhou sprchu. Po provedení ranní hygieny jsem se oblékla do prvního, co mi přišlo pod ruku, a šla připravit snídani.

Asi v deset se vzbudila i Jane. Charlie byl v práci, tak jsme si musely poradit samy. Uvařily jsme si oběd a pak jsme se šli převléct do civilu. Oblékla jsem si černé tričko s výstřihem do U, bílou koženou bundu, bílé džíny a černé botasky na klínku. Přes rameno jsem si dala menší černou kabelku a líčení sladila s oblečením. Jane si na sebe vzala černé džíny, rudé tílko zezadu krajkované, černou koženou bundu, rudé botasky na klínku, přes rameno červenou kabelku a líčení tak též sladila s oblečením.

„Sluší ti to,“ pochválila jsem ji.

„Tobě taky.“ Usmála se.

Pak jsme už vyjely směr nákupy. Musely jsme do Seattlu, poněvadž ve Forks nic není. Chvíli jsme jen bloudily, avšak pak jsme zastavily v garáži největšího obchoďáku ve městě. Po zamknutí mého miláčka jsme vyletěly po schodech, jak nám to jen hranice normálnosti dovolila.

Prošmejdily jsme snad všechny obchody, kromě těch čistě pánských, a asi třikrát jsme se vracely s taškami do auta. V šest hodin jsme si řekly, že už toho máme dost, a tak jsme se zastavily do kavárny na něco k snědku a pak jsme jely domů.

Po večeři přijel Charlie, který nás zahnal do postele s tím, že zítra musím ještě odvést Jane, protože on musí na stanici vyjet dřív. A tak jsme my, jakož to poslušné „dcerušky“ šly spát.

…

Ráno jsem musela Jane tahat s postele, jinak bychom nestihly vůbec nic. Nachystala jsem si dva papíry pro tu ženskou v kanceláři a dala jsem je do větší tmavě modré kabelky, kterou jsem si včera koupila. Na sebe jsem si oblékla nádherné tmavě modré mini šaty bez ramínek, jejichž sukně byla volnější, jemně nařasená, pod ňadry měly černý pásek a větší mašličku na boku. Abych neměla holá ramena, zvolila jsem černé hedvábné bolerko s tříčtvrtečním rukávem, k tomu černé silonky i baleríny, to vše sladit s líčením a hurá do školy.

Zastavily jsme na parkovišti před jedinou vysokou školou ve Forks a všechny pohledy se stočily naším směrem.

„Bells, jsem strašně nervózní,“ odmlčela se. „Už jsem zapomněla, jak to na vysoké chodí. Co když mě nebudou mít rádi? Co když nezapadnu? Anebo…“

„Jane, dost!“ přerušila jsem ji. „Ty to zvládneš, uvidíš. Jsi fajn holka. Zamilují si tě, věř mi.“ Věnovala mi nejistý úsměv a zmáčkla tlačítko na otevírání dveří.

„Nádech, výdech a běž. Neboj, držím ti palce, ségra.“

„Děkuji, Bell.“ Naposledy mě objala a tiše dodala: „Přijeď pro mě brzo, sestřičko.“ Pak vystoupila.

Jen co zalezla do školy, jela jsem stoosmdesátkou do té své. Odbočku na parkoviště jsem vzala smykem a zaparkovala dvě místa od krásného žlutého Porsche. Parkoviště bylo poloprázdné, avšak i přesto se zbývající polovina studentů otočila směrem k mému autu. Skvěle!

Nádech, výdech, běž!

Zmáčkla jsem tlačítko na dveřích, které se otevřely. Vystoupila jsem a dálkovým ovládáním auto zamkla. Slyšela jsem zalapání pánské části publika a zasyčení té dámské, pak se jejich jediným tématem stala moje maličkost.

Rychlým, přesto ladným krokem jsem zamířila do kanceláře, kde jsem dostala rozvrh, mapku a učebnice. Poděkovala jsem a zmizela na první hodinu angličtiny.

Vešla jsem do třídy a reakce spolužáků byly stejné jako na parkovišti. Dělala jsem, že neslyším rozhovory typu:

„To je ale kočka, tu musím mít.“ Nebo: „Kdo si myslí, že je? Určitě má plastiku, taková prdel nemůže být přirozená.“

Zašla jsem za učitelem, který mi podepsal nějaký papír, a porozhlédla se, kam bych si mohla sednout. Zastavila jsem se na malé černovlásce, připomínající elfku a klukovi, jehož vlasy by se daly přirovnat ke lví hřívě, avšak to co mě na nich zaujalo, byly jejich oči. Měli je zlaté a to znamenalo jen jedno – upíři vegetariáni. Tak to bude ještě zábava.

Sedla jsem si před ně do předposlední lavice k oknu a zadívala se ven. Něco mi říkalo, že ti dva nebudou jediní „výjimeční“ na téhle škole.

Hodina utekla vcelku rychle. Na chodbu jsem vyšla mezi prvními. Teď mám chemii, už jsem chtěla vytáhnout mapku, když v tu ránu jsem na svém štítu ucítila tlak.

Zvedla jsem hlavu a uviděla kluka s berlemi, jak se opírá o zeď a blbě na mě čumí. Změřila jsem si ho pohledem a pak mi to došlo… Já říkala, že na téhle škole nebudou jen ti dva.

Došla jsem až k němu, pozvedl jedno obočí ve stylu „potřebuješ něco“ a mírně se usmál. Neváhala jsem a zeptala se neurčitě:

„Ahoj… co dělá někdo jako ty na místě, jako je toto?“ Úsměv mu pohasl.

„Jestli si myslíš, že bych měl chodit na školu pro postižené, tak si mě nevšímej.“ Ok, neví, kdo jsem? No jasně, štít.

„Tak jsem to nemyslela, měla bych se vyjádřit přesněji,“ odmlčela jsem se. „Co dělá satyr na střední škole? Většina se hned tak nevidí, všichni totiž zůstávají na Olympu.“ Pootevřel ústa a zalapal po dechu.

„Jak…?“ Nedokázal dokončit větu. Nastavila jsem ruku do vzduchu a nechala vyjít trochu vody ze svého štítu, pak jsem ve vzduchu utvořila PB a dodala:

„Tak… už víš?“ Tak teď jsem se bála, jestli nezkameněl, protože se mi zdálo, že ani nemrkal. Zamávala jsem mu před obličejem, což ho probralo.

„To není možné… Nemůžeš být polobůh, poznal bych to. Teda pokud nejsem první satyr, který ztratil dar, ale to asi ne, když jiné nadpřirozené bytosti vidím.“ Zasmála jsem se.

„Je normální, že o mně nevíš. Nikdo ze satyrů by to nepoznal, jsem štít a jmenuji se Bella.“

„Štít? No... Ehm… já jsem Jeremy.“ Pousmál se, pak však dodal: „Prosím tě, nech mě vydechnout. Musím to zpracovat.“

„Jo, jasně, nevíš, kde je učebna chemie?“

„Vím, taky tam jdu a pohni, za chvíli zvoní.“

„A víš jistě, že to říká ten pravý?“ Koukl na mě výhružným pohledem, který jsem přešla se smíchem.

Autor: vampireprincess00, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poseidonova dcera 1. kapitola: