Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poseidonova dcera 2. kapitola

2. kapitola 

Do třídy jsme přišli přesně se zazvoněním. Jako při první hodině si mne všichni prohlíželi. Sedla jsem si s Jeremym do poslední lavice uprostřed. 

Učitelka začala vysvětlovat látku, kterou jsem už znala, tak jsem někde našla poznámkový bloček a začala psát *Jeremy, víš o těch upírech na naší škole?* a posunula jsem bloček před něj. 

Po chvíli odepsal: *Jo, vím, ale nevím, jak o nich víš ty.* 

*Mám se dvěma Angličtinu, je jich víc?* 

*Ano, je jich sedm. Teď se o tom nemůžeme bavit, jestli nás nachytá učitelka, budeme nejmíň týden po škole.* 

Snažila jsem se vnímat výklad, bohužel byl moc nudný. Začala jsem se zabývat svými myšlenkami a než jsem se nadála, začalo zvonit. 

Počkala jsem na Jeremyho, společně jsme vyšli ze třídy. Už se nadechoval, že něco řekne, když jsem ho zarazila. 

„Tady ne, může nás kdokoli slyšet. Odpoledne tě zvu ke mně, bez námitek. Potřebujeme to probrat,“ oznámila jsem mu. Kývnul. 

Na obědě jsme se posadili k sobě, i když nás všichni propalovali pohledy. A když myslím všichni, tak všichni. 

Po obědě jsem měla ještě dvě hodiny, poté hurá pro ségru. 

Pohled Jane: 

Jmenuji se Jane Sheenová, jsem polobůh. Ve svých 22 jsem odešla do „Tábora dvojí krve“, výcvikového tábora pro polobohy. Matka mi zemřela při bouračce v mých šestnácti, přesto mi stačila říct, kdo jsem a dát mi mapu do tábora. Z její smrti jsem se vzpamatovávala v sirotčinci dva roky, pak jsem dodělala střední. Začala jsem chodit na vysokou, ale napadla mě hydra. Vzpomněla jsem si na tábor a urychleně tam odjela. O dva roky později do tábora přišla má nejlepší kamarádka Bella. Nejprve jsem se vzpamatovávala ze ztráty matky a soustředila se jen na boj, poté jsme se však sblížily a staly se z nás nejlepší kamarádky. V boji jako dvojice jsme byly neporazitelné. V boji proti sobě to byla vždy remíza. 

Byly jsme nejlepší, a tak jsme ještě pár let musely učit nováčky. Bella se seznámila s bratrem a než jsme se nadály, byly jsme na Olympu, kde jsme se seznámily se všemi bohy a dostaly dary. Byl nám přidělen ochránce i s místem, kde budeme bydlet. 

Po příjezdu šlo všechno hladce, přijeli jsme v sobotu s pár kusy oblečení, v neděli jsme šli nakupovat a v pondělí do školy. 

Strašně jsem se bála, protože jsem vysokou ukončila v třetí čtvrtině druhého ročníku bez přátel. Bella mě uklidnila, že se nemám čeho bát, věřila jsem jí. Bella je úžasná, je sice mladší, ale psychicky silnější. 

S prosbou, aby si pro mne přijela brzo, jsem vykročila směrem ke škole. Na sobě jsem měla rudé tričko s výstřihem do V, černé upnuté kalhoty, černou koženku, jejíž délka byla po pas, na nohou jsem měla červené lodičky a na rameni červenou kabelku. 

Když jsem procházela kolem partičky kluků, otočili se za mnou a začali mne rozebírat. 

„To je kus, vyrovnala by se Rosalii,“ řekl jeden.

„Mně se líbí víc, nepůsobí tak namyšleně,“ řekl další.

„Doufám, že nemá kluka,“ ozval se další. „Byla by to smůla,“ dodal.

Dál jsem neposlouchala. Vešla jsem do kanceláře, kde jsem si vyzvedla učebnice, rozvrh a mapku. Jakmile jsem vyšla, objevila se přede mnou holka, Příšerně přemalovaná holka. Na očích měla výrazné zelené stíny, tlustou linku, snad tucet řasenky, tvářenku i bronzer si naštěstí dala normálně, ale na rtech měla sytě rudou rtěnku. Koukla jsem se na její oblečení, měla zelenou halenku na knoflíčky, nutno podotknout, že měla asi čtvrtinu z nich rozepnutou, na nohách měla černou minisukni s černými silonkami a boty na metrovém podpatku. 

Vrátila jsem se k jejímu obličeji. Usmála se. 

„Ahoj, jsem Andrea… ty jsi tu nová, že?“ Přikývla jsem.

„Co máš za hodinu?“ Koukla jsem se do rozvrhu, následně jsem odpověděla:

„Biologii.“ Úsměv jí trochu pohasl. 

„Já mám Zeměpis, tak tě alespoň doprovodím,“ řekla. Upřímně se mi ulevilo, že se mnou nemá hodinu, ale doprovodit by mě mohla. Nebloudila bych, proto jsem němě kývla. 

Odvedla mne před učebnu a rozloučila se. Vstoupila jsem do třídy, cítila jsem na sobě všechny pohledy, nervózně jsem přešlápla z nohy na nohu. Začalo zvonit, a tak jsem přešla k učiteli a představila se.

„Dobrý den, jmenuji se Jane Sheenová, jsem tady nová.“ Učitel se na mne podíval, na chvíli zkameněl, pak ale odpověděl:

„Ano, vím o vás. Mohla byste se představit třídě?“ Ta otázka vyzněla jako rozkaz, tak jsem kývla. Za tohle budu toho učitele nenávidět. 

„Ahoj, jmenuji se Jane, přestěhovala jsem se sestrou tady k taťkovi. Ráda tančím a jezdím na koni. Doufám, že s vámi budu vycházet.“ Nakonec jsem se usmála a rozhlédla se po třídě, kde si můžu sednout. Jediné volné místo bylo vedle mile vypadající holky. Odsunula jsem židli vedle ní se slovy: „Můžu?“ 

„Myslím, že by stejně nezbylo nic, než říct ano,“ usmála se na mne. 

„Jsem Elizabeth, ráda tě poznávám,“ představila se. 

„Také tě ráda poznávám,“ usmála jsem se taky. „Je ten učitel takový hajzl, nebo se mi to jen zdá?“ dodala jsem. 

„Nezdá, ale teď buďme radši zticha. Nesnáší, když se na jeho hodinách někdo baví.“ Kývla jsem. 

Vytáhla jsem bloček na poznámky a začala se soustředit. 

Po hodině jsem měla pár dalších hodin, na které mě zavedla Beth. Ta mi později také nabídla, že mi ukáže školu. Andreu jsem naštěstí nepotkala. 

Ale všimla jsem si, že se lidi Beth spíš vyhýbají. A radši si vybrala ukázku školy než oběd. 

„Ehm… Beth?“ 

„Ano?“ 

„Proč se ti všichni vyhýbají?“ Pohasl jí pohled a sklopila hlavu. 

„Víš, nastoupila jsem tu před půl rokem ještě se dvěma kámošema. Na rozdíl od nich jsem byla pro ostatní strašně obyčejná, a tak mě začali slovně napadat. Možná na to nevypadám, ale když se naštvu, dokážu být dost agresivní…“ odmlčela se. „Jeden kluk mě potom shodil na zem, protože mu to přikázala jeho holka, která se mi pak vysmála. Nevydržela jsem to a napadla je,“ znovu se odmlčela. Snad to nebude tak strašný. „Ten kluk skončil se zlomenou nohou a třemi žebry. A ta holka, kdyby mě ti dva nezastavili, tak na ni skočím a vys… zlomím ji vaz. Od té doby se mi všichni vyhýbají a nedivila bych se, kdybys s tím začala i ty,“ podívala se mi do očí, něco v nich hledala. Jestli hledá opovržení nebo nechuť, tak to tam nenajde. 

„Jenom ses bránila,“ řekla jsem po chvíli. Rozšířily se jí zorničky a otevřela pusu v údivu. 

„Ty se mne nebojíš?“ zeptala se. Zavrtěla jsem záporně hlavou, ale začala jsem přemýšlet nad tou větou, kdy se zasekla. Řekla: „Skočím a vys… zlomím ji vaz,“, takže je možné, že by byla nadpřirozená? No nic, budu to muset risknout…

„Beth, ty nejsi obyčejný člověk, že?“ Ztuhla. Takže není…

„Co jsi?“ zeptala jsem se přímo.