Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Please, let me live - 22. kapitola

18.05.2011 (08:30) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 36× • zobrazeno 3884×

Proč bych taky měla neustále opakovat jedno a to samé? Nikdy bych jí nemohla říct, že mám strach, že mě budí děsivé noční můry, ve kterých mi odnášejí mou dcerku. Myslela by si, že jsem při nejmenším blázen, jelikož dobře vím, že by to neudělali. Vím? Spíš si to myslím, doufám v to…

A co když se náhodou bojím ještě něčeho jiného? Ano, mám strach z toho, že bych mohla přijít o dceru, která se za posledních pět let od svého narození stala záchytným bodem mého života. Stala se něčím mnohem víc, ona se stala mým životem. Nedovedu si bez ní představit jediný den…

Možná, že mám strach z toho, že už bych pro ni nebyla tak důležitá. Jsem jen obyčejný člověk, který má dítě s upírem. Edward by Nessie mohl dát všechno - lásku, luxus, zajištění a jednoho dne nejspíš i rodinu, protože on tu bude ještě dlouhou dobu. Nemám nejmenší tušení, jak to bude s vývojem Renesmé, když je z poloviny svého bytí upírem, ale vím jistě, že já jí už nejspíš nebudu moci dát úplnou rodinu.

Edward mi není lhostejný, jak jsem si nalhávala. Není, protože cítím vinu, velké výčitky svědomí, že mu nedopřávám chvíle s dcerou, ale copak mohu? Co když se mýlím, všechno to dobré na Cullenech by potom bylo zmizelo… Ještě dnes ráno jsem si myslela, že můj strach způsobily obavy, že by mi chtěli Renesmé vzít, teď už si to nemyslím.

Když jsem tu poslouchala Alice, došlo mi, že je to o něčem jiném. O Renesmé se bát nemusím, protože ji Edward miluje. Poznala jsem to ten večer v autě, když o ní mluvil, ale stále jsem si to nechtěla připustit. Můj děs patří k jinému důvodu.

Já se obávám, že by mi na Edwardovi ještě mohlo stále záležet. I po tolika probděných nocích, po proplakaných potocích slz i po tom smutku, který jsem cítila při jeho odchodu. Já na tohle všechno nemohu zapomenout, jako mávnutím kouzelného proutku se změnit a začít znovu žít, ale s ním. Copak mohu najednou změnit svůj život?

Celý život, na který jsem si zvykala dlouhých šest let? Děsím se nějaké změny, která by mi mohla znovu zkomplikovat život. Nikdy jsem nebyla zbabělá, ale teď jsem. Bojím se toho, že se ode mě očekává nějaké rozhodnutí, od kterého se bude odvíjet můj budoucí život…

„Dobře, budu muset jít, ale ještě se určitě uvidíme,“ rozloučila se se mnou Alice, jen jsem nepřítomně kývla a automaticky jsem se zvedla k odchodu. Napůl v mátohách jsem dopochodovala ke svému autu a nastoupila jsem. Co jsem si to právě uvědomila? Ne, to muselo být jen chvilkové zatmění mysli, mně na něm přeci už nezáleží!

Spíš podle paměti jsem dojela domů a zaparkovala jsem na příjezdové cestě, aby měl Charlie auto připravené na ráno. Vylezla jsem a doploužila jsem se domů, myslím, že jsem si ani nevšimla, jestli mě někdo ze sousedů zdravil.

Zapadla jsem do vchodu, kde mi vběhla do náruče Renesmé a pevně jsem ji objala. Musela jsem cítit její přítomnost, teď jsem ji potřebovala více, než kdy dříve.

„Nessie o tobě věděla snad ještě dřív, než jsi zaparkovala auto na cestě,“ oznámil mi Charlie s nechápavým pokyvováním hlavy. Pokusila jsem se o úsměv a raději jsem mu podala návnadu na ryby, čímž jsem jeho pozornost ztratila. S úsměvem a neustálým opakováním jeho vděku se vydal připravovat si pruty.

„Mami,“ zašeptala najednou moje holčička a nemotorně mě objala kolem pasu, ale moc jí to nešlo, protože přeci jen ještě není nijak vysoká. Vytáhla jsem si ji do náruče a pomalu jsem s ní vyšla do pokoje, který sloužil jako naše ložnice.

„Co se děje, broučku?“ dožadovala jsem se nějakého vysvětlení k jejímu posmutnělému obličejíčku. Trhalo mi srdce, když jsem ji takto viděla a mnohem horší to bylo ještě o moment déle, kdy se jí zaleskly oči a vytryskly z nich slané kapičky slz.

„Bolí tě něco, Nessie?“ zoufala jsem si, když mi stále neodpovídala. Na tuhle otázku ovšem zakroutila hlavičkou, načež jsem si oddychla. Pevně jsem svou holčičku sevřela v náručí a utírala jsem jí slzičky, které se jí koulely po tvářičkách.

Místo nějakého dlouhého vysvětlování mi přitiskla svou ručičku na tvář. Trochu jsem se zděsila, když jsem se náhle ocitla ve školce, přestože jsem věděla, že je to jen iluze, vzpomínka. Ukazovala mi něco, co se stalo ve školce.

Pozorně jsem se dívala a viděla jsem všechny děti, jak sedí v nějakém kroužku na koberci. Seděla mezi nimi i učitelka, kterou já osobně nemám v lásce, ale zdá se, že se k dětem chová hezky. Dávala jsem dobrý pozor na to, aby mi nic neuteklo, ale stále jsem neviděla žádný problém.

„Takže, děti, dnes si budeme vyprávět o tom, co dělají tatínkové a maminky,“ začala učitelka a já jsem upřela svůj pohled na Renesmé, která se stále vesele usmívala, nezdálo se mi, že by ji tohle téma nějak trápilo. Nezdálo se mi to do chvíle, než na mou holčičku došla řada. Nadechovala se k nějaké odpovědi, ale učitelka ji přerušila.

„Renesmé, já jsem úplně zapomněla, že ty nemáš tatínka. No, řekneš nám to někdy jindy,“ odbyla ji učitelka a já jsem zůstala zírat s otevřenou pusou. Co to…? Nepřítomně jsem sevřela ruce v pěsti, slyšela jsem, jak se některé děti rozesmály, když Nessie nedostala příležitost.

Krev se mi vařila v žilách, kdybych měla možnost, určitě bych učitelce nafackovala za tohle chování! Copak je to snad nějaké znevýhodnění, že nemá otce? Copak je to nějaká nemoc? Ne, mohla mluvit, chtěla mluvit, tak proč ji zasekla?! Na zbytek vidiny jsem se nemohla soustředit, protože mi stačilo vidět tu jedinou kapičku slzy, kterou si Nessie rychle setřela, aby ji nikdo neviděl.

Vzpomínka skončila v tomhle momentu a já jsem se ocitla zpátky v našem pokoji. Svírala jsem Nessie pevně v náruči a vyčítala jsem si, že jsem s ní dnes nešla na hřiště, jak mě prosila. Určitě si chtěla jít hrát, zapomenout na to, co se stalo, ale já jsem pospíchala domů…

„Nessie,“ zajíkla se jsem se a marně jsem se pokoušela najít správná slova útěchy. Na tohle jsem nebyla připravená, vždyť ještě dneska jsem si plánovala, že jednoho dne Renesmé řeknu pravdu o jejím otci, ale copak jsem mohla tušit, že to bude už dnes?

„Mám tatínka?“ zeptala se s nadějí v hlase a já jsem se neubránila slzám. Jak odpovědět, abych jí co nejvíce ulehčila. Jenže… Jak má člověk vysvětlit své malé dcerce, že její otec je upír, který čirou náhodou žije v tomto městě? Jak bych jí měla říci, že se o ni zajímá, jen já jsem byla natolik zbabělá, že jsem jí o něm neřekla?

„Jistěže máš, Renesmé. Máš tatínka jako všechny ostatní děti, jen s námi nežije,“ pokusila jsem se o malé vysvětlení, ale myslím, že nedopadlo na úrodnou půdu, jelikož Renesmé znovu vytryskly slzičky a rozvzlykala se ještě víc.

„Proč s námi není? Je to kvůli mně?“ zavzlykala a já jsem měla co dělat, abych nepropukla v hysterii. Jak si to jen může dávat za vinu? Jak by ji vůbec mohlo napadnout, že s námi Edward není kvůli ní? Vždyť ona je světlo mého života, je světlo života každého, kdo ji pozná. On ji má rád, chtěl by s ní trávit čas, vždyť on má času nekonečně mnoho…

„Teď mě dobře poslouchej, Renesmé. Tvůj tatínek s námi není, ale věř mi, že tě má hrozně moc rád. Rozhodně s námi není kvůli tobě, tvá vina to není. Jsi můj poklad, nikdy bych nedovolila, aby ti kdokoli ublížil, a tvůj tatínek to cítí stejně. Chápeš to, co ti chci říct?“

Setřela jsem Renesmé slzy z líček a vtiskla jsem jí pusinku na čelíčko.

„Maminko, mám tě ráda,“ zašeptala a objala mě kolem krku, pevně jsem ji k sobě přitiskla a zašeptala jsem jí do vlásků, že já ji mám také ráda. Abych alespoň nějak rozveselila její tvářičku, celý večer jsme si spolu hrály. Po dlouhé době jsem cítila to velké pouto mezi námi, jsme to my dvě a nikdo jiný. Pousmála jsem se, protože pro dnešek bylo vše zlé zažehnáno. Ale měla jsem už teď strach z toho, co se může odehrát zítra, co se odehraje… Tohle byla poslední kapka do poháru mého čekání, nedovolím, aby se Nessie ještě někdy cítila takhle špatně. Prostě to nemohu dovolit, ona je to nejcennější v mém životě, nemůže se cítit odstrčená, smutná, nerovnocenná s ostatními dětmi.

…

„Jak to myslíš, že s námi nepojedeš?“ zlobil se na mě Mike, když jsem mu sdělovala, že se s nimi do La Push nechystám. Těšila jsem se tam, ale čeká mě něco těžšího a rozhodně důležitějšího než jen dívání se na to, jak se fotí na vlnách.

„Promiň, ale nejde to. Zajedu tam s vámi jindy, jo?“ domlouvala jsem si dopředu a snad jen díky svým psím očím jsem se zachránila od pořádného průšvihu. Nikdo z mých spolužáků, kteří se do La Push chystali, to nechtěl připustit, ale co nadělám? Prostě si musím něco důležitého zařídit, tím to pro mě hasne.

„Dobře, tak se uvidíme v pátek,“ loučila se se mnou Angela, protože jsem si samozřejmě nevybrala lepší čas pro své sdělení, než zvonění po poslední hodině. Teoreticky bych teď měla běžet do školky, pořádně to vytmavit učitelce a vzít Renesmé domů… Taky to tak udělám, ale nejdříve musím ještě podstoupit zkoušku svého ovládání.

Nechala jsem je všechny zmizet a pomalu jsem se belhala ke svému autu, které jsem ráno náhodou zaparkovala přímo vedle Edwardova stříbrného Volva. Viděla jsem ho, šel kousek přede mnou a odhodlala jsem se ho oslovit snad jen díky tomu, že všichni moji spolužáci naskákali do aut vysokou rychlostí a vystřelili z parkoviště jako šípy.

„Edwarde?“ zavolala jsem za ním a on se automaticky otočil, neskrýval překvapení ve své tváři, když se setkal s mým obličejem. Jo, co bych mu asi tak mohla chtít právě já, že? Zastavil se a počkal, až se k němu dostanu. Nechtěla jsem stát uprostřed parkoviště, takže jsem ho tichým hlasem požádala, aby přešel k autům, kde jsme se mezi nimi alespoň částečně mohli skrýt.

„Děje se něco, Bells? Alice mi včera vyřídila tvůj vzkaz, děkuji,“ promluvil na téma mého včerejšího chování, ale především rozhovoru s jeho sestrou. Tohle jsem zrovna řešit nechtěla, svraštila jsem obočí, jak jsem usilovně přemýšlela, jak bych měla začít.

„Já, víš, no… Chtěla jsem ti jenom říct, že…“ zakoktávala jsem se čím dál tím víc, takže jsem radši na chvilku zmlkla a pořádně jsem vydechla, abych trochu zklidnila svůj srdeční tep, který se ubíral neúprosným tempem kupředu. Cítila jsem, jak rudnu ve tvářích, ale snažila jsem se mít neustále sklopenou hlavu, aby nemohl vidět mou úžasnou barvu.

„Chtěla jsem ti říct, že pokud se chceš dnes setkat s Renesmé, nebudu proti. Jestli ji budeš chtít vídat, nebudu ti bránit. Zjistila jsem, že pro Nessie je otec velmi důležitý, ale chci tě poprosit, abys jí neřekl o tom, že jsi její skutečný otec. Můžeme jít společně ven, aby tě poznala nejprve jako kamaráda, nechci jí tě vnucovat,“ vyslovila jsem konečně ta slova, která mě pálila na jazyku. Neodvážila jsem se Edwardovi podívat do očí, protože jsem se bála, že bych v nich mohla najít výsměch. Tolikrát jsem mu upřela šanci stát se otcem, že jsem najednou měla strach, aby o to ještě vůbec stál.

Strach, který mi svíral nitro, byl sice velký, ale má zvědavost ho překonala. Pomalu jsem odlepila svůj pohled od svých tkaniček u bot a váhavě jsem se podívala na Edwarda, který zkameněle stál na místě a díval se na mě s ohromeným pohledem. Začala jsem mít trochu strach, že mu něco je, protože takhle stál dobrou minutu a půl, ale nakonec se přeci jen probral z toho transu a na tváři se mu usadil ten pokřivený úsměv, který jsem kdysi milovala.

„Děkuji, ani nevíš, jak moc to pro mě znamená. Pokud bych ji dnes mohl vidět, budu rád. Je mi jasné, že půjdeme všichni, Nessie by se nejspíš bála, kdyby se mnou zůstala sama. Nemusíš mít strach, že bych jí nyní řekl pravdu, je malá, potřebuje čas a já jí dám tolik času, kolik jen bude potřeba. Slibuji,“ odpřísáhl mi, díky čemu mi ze srdce spadl obrovský kámen. Nebránila jsem se úsměvu, který se mi rozlil po tváři, a musela jsem se hodně ovládat, abych ho radostí neobjala. Domluvili jsme se, že se sejdeme v parku kousek odtud a půjdeme s Nessie na hřiště, slíbila jsem jí to – a já své sliby plním.

Vzala jsem to hopem, abych stihla Nessie vyzvednout, doma ji převléknout a dostat se včas na dětské hřiště. V tom všem spěchu, radosti z Edwardova souhlasu a nastávající nervozitě, jsem nakonec úplně zapomněla na to, že jsem chtěla učitelce pořádně vynadat. Co nadělám, vytmavím jí to příště!

„Jupí,“ radovala se Nessie, když jsem ji převlékala do kalhot na ven, ve kterých se klidně může umazat. Sama jsem se nijak nepřevlékala, jen jsem si vlasy smotala do drdolu, aby mi nepadaly do očí. Asi bych si taky už měla zajít ke kadeřníkovi, protože se mi začínají třepit konečky…

„Tak poběž,“ pobídla jsem ji a ona se rozeběhla ke dveřím, aby se následně pokusila vyšplhat na kliku. Byla na ni moc vysoko, takže se musela smířit s tím, že jí dveře otevřu já. Zamknula jsem za námi dveře a vyšla jsem za svou malou princeznou, která si to už rázovala směrem k hřišti, který si dobře pamatovala.

21. kapitola - Shrnutí - 23. kapitola