Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pianista - 15. kapitola + epilog


Pianista - 15. kapitola + epilogA máme tady poslední kapitolku. Dají se ti dva konečně dohromady? :)

15. kapitola

Sledoval jsem ubíhající krajinu za oknem a snažil se nemyslet naprosto na nic. Alice něco povídala, ale já ji opravdu nevnímal. Její slova šla jedním uchem tam, druhým ven.

Připadal jsem si jako opuštěné štěně. Věřil jsem, že to všechno dopadne dobře, že se nakonec přece jen opět setkáme, opět si dáme polibek tak sladký, až se z toho člověku zamotala hlava. Místo toho sedím v autě, které mě veze na letiště, kde na mě čeká letadlo, které mě odveze domů. Samotného. Bez Belly.

„Tohle je přece pitomost!“ vykřikla najednou Alice, až jsem nadskočil v sedadle. Překvapeně jsem se na ni otočil a okem zavadil o tachometr auta.

„Kristepane!“ vyděsil jsem se, když jsem spatřil rychlost, jakou jela.  Odvrátil jsem zrak, abych to radši neviděl. Stejně to nepomohlo. I tak se mi najednou zdálo, že letíme, ne jedeme po silnici.

„Má cenu tě nutit zpomalit?“ zeptal jsem se přiškrceným hlasem.

„Myslím, že odpověď už dávno víš,“ odpověděla s kyselým úšklebkem a já měl pocit, jako kdyby ještě víc šlápla na pedál.

„Něco se děje?“

„Co by se tak mohlo dít? Moje sestra se zamilovala, konečně, po tak dlouhé době, co byla sama a musela neustále vzpomínat na to, co se jí stalo... Ale ona ne, aby byla šťastná. Ona si po tom štěstí vyloženě šlape. To se mi snad jenom zdá,“ mumlala rychle, až jsem jí skoro nerozuměl.

„Už to nech plavat, Alice,“ požádal jsem ji a opět upřel pohled do krajiny, která nebyla k rozeznání, jak rychle jsme jeli. Ovšem značku, na které bylo malé letadélko a kterou jsme minuli naprosto bez nějaké známky toho, že ji budeme následovat, jsem postřehnout dokázal.

„Myslím, že jsi minula odbočku,“ oznámil jsem jen tak. Vlastně mi to bylo naprosto jedno. Nechtělo se mi zpátky, i když jsem věděl, že je to ode mě sobecké. Nechal jsem tam přece Janie.

Alice nijak nereagovala a jela dál. A já se neptal. Bylo mi to upřímně jedno. Vlastně jsem zjistil, že se nemám kam vrátit. Dětský domov už pro mě domovem nebyl, ne bez ní. On mi vlastně nikdy nebyl tím pravým domovem, ale bez ní mi byl ještě cizejší.

Snažil jsem se sledovat cedule, abych pochytil, kam mě to Alice unáší, ale po několika kilometrech mě to tak unavilo, že jsem spánek, který se o mě pokoušel celou cestu, nechal, aby mi pohltil celou mysl a já konečně dokázal přemýšlet nad něčím jiným, než je ona. Najednou tu bylo spoustu barev, roztomilých zvířátek a vonících květin. Všechno tu bylo krásně hřejivé, dech beroucí. I v tomto divném stavu jsem se podivil, jak mám obrovskou fantazii. Snad jako kdyby to nebyl vůbec sen z mého podvědomí.

___

 

Probudil mě zvuk, který jsem ve svém snu nečekal. Dětský smích. Copak jsem už v domově? Jak jsem se sem dostal? Kde je Alice? Bella se vážně nevrátila? Vážně je konec všechno? Tolik otázek mi proudila hlavou, mezitím, co jsem se snažil aspoň o něco pootevřít oči, abych zjistil, kde jsem se to ocitl. Byl to těžký úkol, patrně jsem byl stále ještě trochu oslabený z toho svého úžasného výletu. Ale ten smích neustával. Co víc, zdálo se mi, že je snad ještě blíže.

Pootevřel jsem jedno oko a znovu ho rychle zavřel. Jak jsem se sem dostal tak rychle? To jsem musel prospat celou cestu. Ale tohohle chlapečka jsem tu jaktěživ neviděl. Přibyl nám nový přírůstek?

„Co je mu, teto?“ zeptal se chlapeček, který seděl hned u mé hlavy a díval se mi z blízka do obličeje. Počkat. Teto?

„Jen je unavený. Hodně si to ho prožil,“ ozvala se Alice. Ale on se přece ptal nějaké tety.  Nebo už vážně blouzním? Opět jsem trochu pootevřel oko a pak i to druhé.

„Už jsme v domově, Alice?“ zachraptěl jsem.  Odkašlal jsem si a snažil se nekoukat na toho malého kluka, který na mě s nehraným úžasem hleděl.

„Tak to ani zdaleka,“ odpověděla mi Alice se zářivým úsměvem.

„A můžeš mi laskavě říct, kde to teda jsem?“ zeptal jsem se už trochu nevrle. Vůbec nevím, kde se ve mně ta podrážděnost vzala. Už jsem chtěl být v domově, už to mít všechno za sebou. Všechny tyhle hloupé naděje, kdy si myslím, že se ona objeví za každým rohem, který minu. Už jsem chtěl být prostě tam, kde evidentně mám být, a trápit se. Už jsem chtěl být v tom své malém kamrlíku v domově, zalézt si do postele a klidně si pobrečet. Na co to ještě prodlužovat? Ona mě odepsala. Ani se jí nedivím.

„Ještě mi poděkuješ, jen počkej,“ prohlásila jistě Alice a kecla na zem k tomu záhadnému klukovi. Ten ji automaticky skočil okolo krku a věšel se na ni, jako kdyby byla nějaký držák.

„Jsme jen několik kilometrů od letiště v malém městečku Mouver, přesněji řečeno v malém hotýlku jménem Tiger. Jak jsem tě viděla, jak poklimbáváš a při každé zatáčce narazíš hlavou do okénka, raději jsem tě zavezla sem. Navíc jsem viděla, jak tenhle malej špuntík utíká za námi, takže jsem musela něco udělat. Ještě nikdy nebyl takhle daleko od domova a sám! Až se to dozví mamka, utrhne hlavu jak mně, tak tobě, Jamie,“ zakřenila se na toho malého kluka. Ten jí škleb oplatil. Já na ně vykuleně zíral.

„To mi pověz. Jak takový malý špunt mohl běžet za námi?“ zeptal jsem se.

„Asi proto, že jsem napůl upír,“ vytasil na mě svoje krásné zoubky Jamie, jak ho Alice nazvala.

„To je menší mezera ve znalostech. Tenhle poslední člen rodiny ti ještě nebyl představen. Patrně to ani asi nebylo v plánu, ale jak víš, v naší rodině mají všichni svoji hlavu, obzvlášť tenhle,“ pocuchala Alice Jamieho ve vlasech. Takže další do party. Byl vážně roztomilý, koukal na mě zvědavě velkýma očima, měl v nich takovou šibalskou jiskru, která naznačovala jedině trable.

„Edward,“ natáhl jsem k němu ruku formálně. Nevěděl jsem, jak se k němu jinak chovat. Netušil jsem, že může existovat dítě, co bylo jako upír. Teda poloupír. Myslel jsem, že se tím můžou stát jen dospělí.

Jamie s pusou roztaženou v obrovském úsměvu ke mně natáhl svou ruku a v momentě, kdy se naše ruce setkaly, uviděl jsem sebe a Bellu stát u klavíru u nich doma. Ihned jsem s výkřikem ruku vytrhl. Jamie se začal smát, povalil se na zem a popadal se za břicho.

„Nezlob, ty nezbedo. Už takhle je z nás docela vyděšenej a ty mu uděláš ještě tohle. Všechno postupně, Jamie,“ hubovala ho Alice, ale jen naoko.

„To je normální? Tahle... reakce?“ hledal jsem to správné slovo. Alice se ze země přesunula ke mně na gauč, na kterém jsem ležel, a chlácholivě mě poplácala po rameni.

„Jestli myslíš to, že ti ukáže něco, co viděl v minulosti, co se prostě jednou stalo a nebo prostě cokoli by ti chtěl do mysli vložit, tak pak ano, je to normální. Je toho jeho dar. A rád ho zneužívá na děšení lidí,“ vysvětlila. Já stále nic nechápal. I ten zvláštní uklidňující sen mi mohl vložit do hlavy on? Ale vlastně mi to bylo jedno. Je to další člen její rodiny, patrně syn Rosalie, na ni bych to typoval. Ona byla typ ženy, která po dítěti přímo touží.

„Tak čemu vděčíme tomu, že jsi nás poctil svým pronásledováním?“ zeptal jsem se, aby tam nebylo takové ticho a nemusel se stále vyhýbat jeho pohledu. Stále na mě koukal, jako kdyby na něco čekal. Když jsem se ho ptal, poprvé jsem se mu podíval pořádně do tváře. Byly tam jisté náznaky, které mi přišly víc než povědomé. Ale to je přece hloupost.

„Mamka doma pořád brečela, tak jsem myslel, že jí trochu pomůžu,“ pokrčil rameny s úsměvem a zase se na mě zvědavě zadíval.

„Šťastná to mamka, za nápomocné dítě. Musí tě určitě všude hledat, Jamie.“ Když jsem vyslovil jeho jméno, bylo to zvláštní. Nebylo to, jako když jsem oslovoval ostatní děti v domově. Tohle jméno pro mě mělo nějakou váhu a já vůbec nevěděl proč.

„Jdu pro něco k jídlu.“ Zvedla se najednou Alice. „Hlídej ho,“ řekla cestou ke dveřím.

„Provedu,“ řekli jsme oba s Jamiem naráz. Alice se s úsměvem otočila a zakroutila hlavou. Pak odešla.

Než jsem si uvědomil, že mě tu s ním nechala samotného, dveře už byly dávno zavřeny a já polkl. Byl jsem hrozně nejistý, což je dost neobvykle. Věděl jsem, jak jednat s dětmi, ale tenhle nebyl obyčejné dítě. Nevadilo mi, že je napůl upír, ale prostě... On byl jiný.  A pořád se na mě koukal. Sledoval každý můj i sebemenší pohyb.

„Takže... Kolik ti vůbec je?“ zeptal jsem se na to první, co mě napadlo.

„Sedm,“ odpověděl jednoduše. Už po několikáté za tenhle den jsem vykulil oči.

„Vypadáš tak na dvanáct. Přesně jako moje kamarádka Janie, jste oba stejně velcí.“

„Rychle rostu,“ zopakoval jednoduchou odpověď. Ani jedinkrát nemrkl, tedy aspoň jsem si toho nevšiml a neustále se díval na mě. Už jsem se nadechoval, že se zeptám na další stupidní otázku, ale jeho oči zničehonic střelily ke dveřím a já byl tak konečně svobodný. Neradoval jsem se dlouho, protože se zatvářil vyděšeně.

„Ajaj,“ řekl a už mi seděl na klíně a držel se mě okolo krku jako klíště. Ani jsem si to neuvědomoval, ale objal jsem ho a začala s ním houpat. Najednou jsem měl pocit, jako kdybych choval Janie. A tu jsem bral skoro jako svou dceru. A stejně jsem to cítil i u něj, jako kdyby do téhle náruče patřil, jako můj syn.

„Jamie Olivere Cullene!“ ozval se řev z chodby hotelu. Jamie se ke mně ještě víc přitiskl a já s očima navrch koukal na dveře, kdy se konečně rozletí. Netrvalo to ani vteřinu. Nevím, co měla v plánu, ale když spatřila ten obrázek, mě s Jamiem v náruči, zastavila se ve dveřích s otevřenou pusou. Ztěžka vydechla a vypadala dojatě. Pak se se mnou střetla očima a jako kdyby se vzpamatovala. Dlouhými kroky přišla ke gauči a vzala mi Jamieho z náruče.

„Tohle už nikdy nedělej. Nevíš, jaký jsem měla strach, když jsem tě nenašla v postýlce,“ vydechla Bella a políbila ho do vlasů. Tentokrát jsem to byl já, kdo zíral s otevřenou pusou. Aniž by se mi znovu podívala do očí, aniž by se vůbec podívala na mě, otočila se a kráčela si to ke dveřím.

„Počkej,“ podařilo se mi vyhrknout ze sevřeného hrdla, protože ten pohled na to, jak mi opět odchází, mi to hrdlo sevřel. Zastavila se v půli kroku, už byla skoro na chodbě.

„Edwarde, už jsme o tom mluvili,“ skoro zašeptala, unaveně, stále zády ke mně.

„Právě že ani ne,“ odporoval jsem. „Proč mě od sebe odstrkuješ? To jsem ti tolik ublížil? Bello, já už ti odpustil, i když teď už vím, že jsem vlastně neměl ani co odpouštět. Prosím tě, žádám tě o to samé. Tohle nás oba jednoduše zničí.“ Neodpovídala. Jen tak tak stála, obličej strčený do Jamieho vlasů. Ten vykukoval nad jejím ramenem a usmíval se na mě. Nevím, jak to dělal, ale dodával mi odvahy. Už jsem věděl, kde se ta podoba vzala.

„Myslím, že i tvůj syn se mnou bude souhlasit, když řeknu, že bychom to mohli, spíš měli, zkusit od začátku,“ navrhl jsem po delší chvíli ticha. Mrkl jsem na Jamieho a ten se na mě zakřenil. Došel jsem až k nim a stoupl jsi k ní čelem. Nepodívala se na mě, stále měla obličej v jeho vlasech, jako kdyby tam našla úkryt a mohla tam zalézt celá.

„No tak, Bello. Aspoň se na mě podívej,“ poprosil jsem ji. Nejradši bych natáhl dlaň a pohladil ji po tváři.

„Ne, nepodívám,“ řekla vzpurně. Zněla jako rozhořčené dítě.

„Ale proč?“ chtěl jsem vědět.

„Když to udělám, tak... Jednoduše se zničí všechno, co jsem si stihla za tu krátkou dobu vybudovat,“ mluvila do Jamieho vlasů. Zněla hrozně smutně. Chtěl jsem ji utěšit, sevřít ji v náruči. Nesnesl jsem pomyšlení, že se trápí. Moje touha mě přemohla, vlastně jsem ji prostě nechal, ať ovládne celé moje tělo, a natáhl jsem ruku. Lehce jsem přejel po její tváři. Bylo to kouzelné, přišlo mi to jako věčnost, kdy jsem se jí mohl takhle dotýkat.

„Nedělej to, prosím,“ zašeptala zlomeně.

„Miluju tě, Bello. Nic to nezmění, ani tvůj tvrdohlavý přístup. Ale musím respektovat tvoje rozhodnutí, takže jestli nechceš, podívej se mi do očí a řekni mi, že je konec. Sama ale dobře víš, že náš konec je ještě vážně hodně daleko.“ Nic neříkala, jen postavila Jamieho na zem.

„Běž dolů do jídelny, teta tam má pro tebe dobroty,“ poslala ho pryč. Dívala se za ním, i když už byl dávno pryč. Odvážil jsem se jí prstem za bradu zvednout obličej, abych jí viděl do očí. Byly zoufalé a smutné.

„Jen mi řekni, že mě nemiluješ. A já půjdu.“ Chvíli jsme se navzájem dívali do očí a ona chtěla opět sklopit hlavu. Nenechal jsem ji. Čím déle byla ticho, tím více naděje jsem měl. Přesunul jsem ruku z brady na tvář a začala ji jemně hladit. Na nepatrnou chvilku přivřela víčka, ale rychle se mi opět zadívala do očí. Pousmál jsem se. Věděl jsem, že mám vyhráno. Moje srdce opět začalo bít. Přiblížil jsem se blíž a chtěl ochutnat její rty. Pohrával jsem si s ní, protože ona jen stála a nevěděla co dělat. Byla šíleně rozkošná. Bohužel jsem bez ní byl tak dlouho dobu, že jsem to sám nevydržel. Jemně jsem přitiskl své rty na ty její, studené, přesto naprosto úžasné.

„Nemůžeme být spolu, Edwarde.“ Trochu se odtáhla a zamumlala. Nedbal jsem na to a opět ji políbil.

„Je to špatně. Jsi přece člověk a já tě nemůžu nutit žít v tomhle světě tajemna -“

„Ššš,“ přerušil jsem její další mumlání. „Já tě miluju a je mi naprosto jedno, že nejsi člověk. Pro mě jsi člověkem daleko víc, než kdokoli jiným. Jenom s tebou zvládnu správně žít, dýchat, jíst, prostě přežívat. Nenech mě umřít. Když odejdeš, tak se to bohužel sta-“

„Takhle nemluv,“ přerušila mě pro tentokrát ona. Položila mi prst na rty a dívala se mi vážně do očí. Zkroutil jsem rty do úsměvu a sundal si její prst z pusy.

„Myslíš tím, že mě miluješ?“ zeptal jsem se s úsměvem. Odevzdaně zavrtěla hlavou a povzdechla si.

„Miluju tě tak moc, že to pro tebe není zdravé,“ přiznala konečně. Nečekal jsem na nic a opět jsem ji políbil. Nevěnoval jsem pozornost tomu, že ona nejdříve stála ještě nerozhodně, protože po pár polibcích konečně natáhla ruku a omotala ji kolem mého krku.

„Nešlo to takhle už předtím?“ zeptal jsem se zadýchaně. Pro líbání s ní bych se klidně i udusil.

„Nevím, jestli to půjde i teď. Tohle je špatně, ale nedá se s tím nic dělat. Lásce se neporučí.“ Pokrčila rameny a zkoumala mou tvář očima.

„A srdci už vůbec ne,“ dodal jsem. S úsměvem zakroutila hlavou a objala mě i druhou rukou okolo krku. Přitiskl jsem ji k sobě, ona si položila na mé rameno a já si přál, abychom takhle mohli stát navždycky.

 

Epilog

„Máš v plánu to po mně házet?“ zakřičela Janie přes celou zahradu.

„Proč bych si to koule jinak dělal?“ Z druhého úkrytu na druhé straně zahrady vykoukl Jamie a nechápavě na ni civěl.

„Co já vím? Třeba máš nějakej mindrák a potřebuješ si ho tu vykompenzovat!“ vyplázla na něj se smíchem Janie jazyk. Měli jsme doma docela veselo. Tihle dva nám dorostli do toho nejhoršího období. Jamiemu by mělo být jedenáct, ale vypadal a choval se tak na patnáct až šestnáct, a Janie bylo čtrnáct. Každou chvíli se ti dva pošťuchovali nebo do sebe ryli slovy, až jsme je občas museli pořádně usměrňovat.

„Káčo! Abys nedostala omrzlíka!“ reagoval Jamie a už házel jednu kouli za druhou. Mohl se pohybovat svou přirozenou rychlostí, Janie už si naštěstí zvykla. Vlastně to přivítala s otevřenou náručí, že její noví příbuzní jsou upíři a poloupíři. Jen její nejmladší nevlastní bratr je člověk.

Už jsem se nikdy nevrátil do domova. Bella rozhodla, že se jednoduše přestěhuji do jejich domu co by jejich svěřenec, proti čemuž nikdo neprotestoval, protože Esme s Carlislem byli vedoucí. Byl jsem rád, protože bych to už v domově patrně nepřežil. Ale měl jsem tam závazky. K Janie. Asi nikdy nepřijdu na to, jak celé své nové rodině poděkovat. Esme se rozhodla, že Janie adoptují jakou svou další dceru, což se taky stalo. Zmatky nastaly tehdy, když si malá začala všímat, že jsou všichni divní a jediní, kdo tady jedí, jsem já a Jamie. Nikdy nezapomenu na ta její rozzářená očka, když se jí řeklo, že je strejda Emmett upír a umí běhat rychleji než kdokoli na světě.

„Kdepak mám toho svého manžela?“ ozvalo se z domu. Nemusel jsem nic říkat, moc dobře věděla, kde jsem. Zanedlouho se objevila tady u mě na verandě, stoupla si přede mě a moje ruce si omotala okolo ramen.

„Doufám, že je hlídáš. Víš, jak to dopadlo minule. Jamie měla žvýkačku ve vlasech a Jamie měl zase pěkně vyholené kolečko u ucha.“ Při té vzpomínce jsem se musel zasmát.

„Ještě teď to má všechno jinak dlouhé!“ ohradila se Bella a se smíchem mě plácla do ruky. Měla na sobě jen tričko a to bylo dost stupňů pod nulou. Odhrnul jsem jí vlasy na jedné straně a políbil ji na krk.

„Mluvila jsi s Carlislem?“ zašeptal jsem ji do ouška a opět se vrátil na její krk.

„Mluvila. Edwarde, ale nejsem si jistá, jestli je to pro tebe to pra-“

„Ty jsi pro mě ta pravá a já s tebou chci být navždy,“ přerušil jsem ji.

„Ale podle mě platíš moc velkou cenu,“ protestovala stále. Nelíbilo se jí, co se chystám udělat hned na Nový rok. Už mě nebavilo být jediný pomalý v téhle rodině.

„Já nic neplatím. Já pouze dostávám,“ oponoval jsem a políbil ji na tvář. Zhluboka se nadechla a už mlčela. Pevně jsem ji objal a oba jsme upřeli zrak na ty dva. Smáli se na celé kolo, i když měli sníh naprosto všude. Nakonec Janie dostala i toho omrzlíka, jak jí Jamie sliboval. Prskala jako kočka a snažila se ho chytit, aby mu to mohla oplatit. Tehdy jsme je nahnali do domu, aby se šli umýt a obléct. Pak už jsme s Bellou zasedli společně za klavír, zahráli spoustu vánočních písní, ostatní zpívali, smáli se. My se dívali jenom na sebe. Věděli jsme, že jsme našli to nejdražší, co v životě můžete najít. Lásku, štěstí, domov, svou spřízněnou duši.

 


 

Musím se Vám hrozně moc omluvit, protože mi to za prvé trvalo hrozně dlouho a za druhé je to napsané naprosto strašně a jinak, než jsem původně chtěla.

Ale také Vám musím strašně moc poděkovat, protože jste úžasní! Vydrželi jste se mnou až sem, komentovali jste a přitom jsem Vás nechávala vždy tak dlouho čekat! Takže Vám moc děkuji za kometáře, výdrž, protože bez Vás bych se sem nikdy nedokopala! :)


14. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Pianista - 15. kapitola + epilog:

 1
15. Alis
19.04.2017 [21:27]

Nadherny a dojemny pribeh oni proste patri k sobe ....jinak téo dopadnout nemohlo proste uzasny pribeh Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

24.03.2012 [13:55]

kajak34 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

26.10.2011 [19:11]

Michangela Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

09.10.2011 [22:52]

zuzka88Úžasný závěr. Taky jsem si říkala, to to nešlo rovnou takhle? Musela je oba potrápit, já vím, jinak by to nebylo ono. Všichni jsou šťastní a třeba teď Jamie a Jane... co? Bylo to krásný, o tom není pochyb Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

07.10.2011 [23:47]

JoheeeCullenTo byla úžasná kapitolovka... Promiň, ale víč toho ze sebe nedostanu, usínám tady. Emoticon Vážně perfektní! Emoticon Emoticon

04.10.2011 [20:27]

MartisekTohle byla jedna z mála povídek, která mě dokázala chytnout za srdce. (uznávám, že to možná nezní tak dobře, jak to myslím, ale je to naprostá pravda Emoticon ) Originální nápad a tak kouzelné provedení, že to ani nejde popsat. Přečetla jsem ji jedním dechem, aniž bych dokázala vypnout počítač a jít spát. Chytila mě a už nepustila. Ani po tom, co jsem přečetla poslední tečku. Je prostě nádherná Emoticon
Jsi úžasná spisovatelka Emoticon

30.09.2011 [20:51]

alicecullenhale2 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
naozaj úúúúúúúžasná poviedka... Emoticon Emoticon Emoticon
čítanie som si neskutočne užívala... Emoticon Emoticon Emoticon

8. LidkaH
30.09.2011 [19:27]

Nádherná povídka !!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

7. Jula
29.09.2011 [22:06]

Povídka se mi moc líbila, jen je mi líto, že už je konec Emoticon
Doufám, že se tady brzy objeví nějaké Tvé další dílko Emoticon Emoticon

6. MRL
29.09.2011 [20:49]

Úžasná povídka. Moc ráda jsem jí četla, a ani mi nevadilo, že dílky přibývali pomalu. Prostě suprovní povídka Emoticon Fakt super. Lepší jsem nečetla. Emoticon Emoticon

29.09.2011 [19:37]

SemiskaMoc pěkné. Jsem ráda, že si ji dopsala. Jen tam máš drobnou chybku: u zmiňbované žvýkačky ve vlasech tam máš Jamie a ne Janie měla žvýkačku ve vlasech. Emoticon Jinak moc super. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

29.09.2011 [19:32]

leacullenfunnebolo to strašné, práve naopak. páči sa mi, ako si to zakončila - happy end pre každého, presne podľa môjho gusta. bola to zlatá a príjemná poviedka s dobrým námetom Emoticon Emoticon

a k tej dobe čakania... vážne to bolo sem tam moc, ale sama dobre viem, ako je niekedy tažké niečo napísat, po prípade si nájst voľný čas, čiže ti fakt nemám čo vyčítat Emoticon Emoticon

si autorka, ktorá má príjemný štýl písania a i talent. určite si pozriem akúkoľvek tvoju dalšiu tvorbu Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

29.09.2011 [18:50]

mima19974Úžasné!!! Emoticon Takto nejako som si to predstavovala... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. marcela
29.09.2011 [18:44]

Tvá povídka byla(a stále je) kouzelná.Moc ráda se k ní budu vracet. Emoticon Emoticon Emoticon

29.09.2011 [17:48]

NeyimissČlánek jsem ti opravila, ale příště si dej větší pozor na:
* čárky;
* slovosled;
* mě/mně;
* překlepy
* špatně dělená slova;
* zdvojené mezery;
* PŘ;
* oslovení;
* chybějící mezery;
* ji/jí;
* skloňování;
* malá/velká písmena.

Dále také nezapomeň po vydání tohohle dílu zaškrtnout možnost "Dokončená povídková řada" u prologu/1. kapitoly. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!