Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Padlí andělé nepláčou - Kapitola 44. - Svědomí

01.08.2010 (07:00) • Hanetka • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 3704×

Kapitola  44. – Svědomí

Když později toho odpoledne Edward zazvonil u dveří domu Newtonových, už tušil, že Mike není doma. Neslyšel jeho myšlenky. Pořád tu ještě byla naděje, že je třeba opravdu nemocný a spí, ale nějaký hlásek mu v duchu našeptával, že Emmett s Jasperem měli pravdu a že se konečně, konečně! objeví něco, čeho by se mohl chytit.

Dveře přišla otevřít udržovaná blondýnka, která se zjevně velmi snažila vypadat na méně než svých čtyřicet let. Když uviděla, kdo zvoní, narovnala se, aby se jí vypjala blůza na prsou, a nasadila koketní úsměv. Zvedla jednu paži a ležérně se opřela o veřeje dveří.

„Přejete si?“ mávla řasami.

„Dobrý den. Mohl bych, prosím, mluvit s Mikem? Jsem jeho spolužák.“

„Není tady. Nestačila bych vám já?“

Edward v duchu potlačil zoufalé zaúpění. Strachy a úzkostí už skoro přišel o poslední zbytek rozvahy a průtahy Mikovy matky mu drásaly jeho už tak zjitřené nervy.

„To je zvláštní, že není doma. Nevíte, kam šel? Ve škole nebyl, že je nemocný. Poslali mu po mně úkoly,“ snažil se Edward dozvědět, kde by ho mohl hledat.

Paní Newtonová se zarazila a pak honem odpověděla: „ No jistě, samozřejmě, že je nemocný. Šel zrovna k lékaři.“ Uhnula pohledem a najednou vypadala o deset let starší. „Takže nebyl ve škole. Tohle už ale povím otci, takhle to dál nejde. Opíjí se po barech v Port Angeles a pak místo školy vyspává!“ proběhlo jí hlavou a Edward už víc nepotřeboval.

„Tak to na něj čekat nebudu. Zastavím se někdy jindy. Ať se brzy uzdraví. Na shledanou, paní Newtonová,“ rozloučil se spěšně a zamířil k autu. V Port Angeles zase tolik barů není, aby Mikea nenašel.

xxxx

Bella ležela na staré matraci v rohu jinak prázdné místnosti bez oken a už neměla sílu ani plakat. Bála se – nejen o sebe, ale hlavně o Agnes. Nepamatovala si, jak se sem dostala – poslední, na co si vzpomínala, byly toalety na letišti v Seattleu. Kam se poděla její sestra? Mají ji taky? A zjistili už táta, Edward a Jacob, že jsou pryč? Hledají je? Nevěděla ani, jak je tu už dlouho, jen jí zatím třikrát přinesli jídlo a vodu a několikrát ji vyvedli ven, když potřebovala na záchod. Pokaždé to byl někdo jiný, ale jedním si byla jistá – byli to upíři. Jejich rudé zorničky ji nenechávaly na pochybách, s kým má tu čest. Skoro nespala, bála se usnout, a když ji přece jen zmohl spánek, zdály se jí tak děsivé sny, že se po chvíli budila s křikem.

Zpočátku se snažila přijít na nějaký způsob, jak se dostat pryč, ale místnost byla úplně holá, bez oken, ven vedly jen jedny dveře a ty byly hlídané. Neměla u sebe ani mobil – buď ho ztratila, nebo jí ho vzali. Taky  jí nebylo jasné, nač ji tady drží, proč ji ještě nezabili, nevysáli, ale pak zaslechla přes dveře prudkou hádku.

„Proč jste ji už dávno nezabili, Jasone? Je jasné, že Vanish ji nemohla zlikvidovat hned na letišti, tam by se její mrtvola našla moc brzy a potřebujeme sem dostat nějak Cullena, tak se jako návnada hodila. Ale proč jste to s ní neskoncovali v tom lese? Nedozvěděl by se, že je po ní, jedině až tady, a to už by to bylo jedno,“ slyšela vzteklý dívčí hlásek.

„Je to ta holka s darem, Jane,“ ozval se hlubší mužský hlas. „Můžeš být ráda, že jsem vás tu potkal a Vanish včas zastavil. Aro by vás nepochválil, že jste zlikvidovali nejsilnější štít, jaký se mi kdy podařilo najít. A to je jen člověk! Představ si, jak silná bude po přeměně!“

„Pch, štít! Jen jestli se nepleteš! Nezdá se mi, že by měla jakýkoliv dar! Je to úplně obyčejná holka. Nechápu, co na ní ten Cullen vidí,“ odfrkla si žárlivě Jane.

Vyčerpaná Bella zbystřila a ještě víc napnula uši, aby jí neuteklo ani slovo z toho, co se dělo ve vedlejší místnosti.

Tam se právě vysoký rudooký upír s dlouhými vlasy staženými do culíku opřel zády o stěnu a trochu přezíravě se ušklíbl. Dal si dobrý pozor, aby to jeho společnice, světlovlasá hubená dívka s andělskými rysy, ale ďábelským výrazem, neviděla. Jane byla zářným příkladem toho, proč se mají na upíry měnit až dospělí.

Aro se nemohl dočkat jejího daru a co z toho má? Patnáctiletou holku s instinkty zabijáka, která se obvykle chovala, jako by jí bylo pět. A její žárlivost a nevraživost vůči jiným dívkám byla dost nebezpečná, teď ještě víc než jindy. Jestli se neudrží a Bellu zabije, Aro je nepochválí – a nejméně ze všeho jeho. Musí ji udržet od ní dál.

„Je určitě štít, Jane, a pěkně silný. Nevšimla sis, že zrovna tvůj dar na ni nefunguje? Vím, že jsi to zkoušela, a ne jednou. Když jsem tehdy poprvé o té holce podával hlášení ve Volteře, chtěli ji za každou cenu. A ty nekaz Arovi jeho hračky, nebo si to odskáčeme všichni.“

Jane se nespokojeně zamračila a našpulila ret, ale v duchu uznala, že Jason má pravdu. Jenže nahlas nehodlala složit zbraně tak rychle.

„Jenže co teď s ní? Jak ji sakra dostaneme do Volterry? Počítali jsme jen s Cullenem. Měli jsme být dávno pryč, a teď musíme čekat, až budou hotové falešné doklady ještě i pro ni. Kde se s nimi ten Felix pořád fláká? Už tu měl být včera! Neměli bychom se tu potloukat dlouho, Začne být podezřelé, že se ztrácejí lidi, i když po bezdomovcích většinou neštěkne pes. Vanish nás  nemůže krýt donekonečna a žízniví být taky nemůžeme, když tu vedle voní ta nána!“

„Nech toho, Jane. S netrpělivostí daleko nedojdeš, ani to neuspíšíš. Felix to určitě nezdržuje schválně.“

„Nelíbí se mi, jak se to protahuje. Sice bude Cullen asi víc vytočený, když už má tu holku tak dlouho pryč, ale měli jsme ho sbalit hned a ne tak dlouho čekat. Co když na nás přijdou ostatní?“

„Nepřijdou, a už toho sakra nech! Vanish ještě nikdy neselhala, náš pach umí úplně vymazat. Nenechali jsme žádnou stopu, na to jsem dohlédl. A stejně musíme počkat, až se zase objeví ten osel, co nám o ní všecko vyžvanil, ten Mike. Demetri s Vanish hlídají bary, kam chodívá. Jak se objeví, přesvědčí ho, aby Cullena vylákal sem. Vzkaz pro něj mají, stačí, aby mu ho předal, a přiběhne jako jelen.“

Bellu sevřel ledový strach. Proč chtějí Edwarda? Alespoň že Agnes nemají. Vůbec o ni nestáli a asi o ní ani nevěděli. Ale jestli chytí Edwarda… Belle se náhle strachy stáhl žaludek, pak se zhoupl a přestože ho měla skoro prázdný, obrátil se jí skoro naruby. Dávila ze sebe zpěněné žaludeční šťávy a nemohla se uklidnit. Teprve po chvíli ji nevolnost trochu přešla a ona se zmoženě svalila na matraci.

Z toho ostatního pochopila alespoň to, že ji nechtějí zabít kvůli nějakým jejím vlastnostem. Že by to bylo to, co na ní poznal už Eleazar? A kdo že ji to chce, Aro? Jeden z Volturiových? Co jen bude dělat… Zasténala a znovu ji přemohl nával nevolnosti. Co to s ní je? Nikdy dřív takové žaludeční potíže neměla a teď už zvrací druhý den. Buď je to ze strachu nebo z hladu, snad to brzy přejde. „Musím se vzpamatovat, musím být silná, musím utéct,“ přesvědčovala sama sebe a ta slova se jí stala mantrou, dokola opakovanou po celý čas.

xxxx

Svatý Petr hleděl shůry na to nadělení a dlaní si mnul své ustarané čelo.

„Vnuknutí, můžu poslat vnuknutí. Nejlepší by bylo probudit v někom svědomí, ale v kom? Na ty rudooké vliv nemám, na ty by byl opravdu potřeba zázrak… Komu jen to vnuknutí poslat?“

Samiel zíral dolů, u očí Petrovo kukátko, a už se ani nedivil, že mu ho tentokrát Petr nechal v rukou. Sledoval Edwardovo auto, mířící do Port Angeles, a když míjelo odbočku na zarostlou lesní cestu, které vedla k dávno zrušené nepoužívané pile, zaskučel: „No, tak zahni! Zahni přece!“ Jenže Edward ho neslyšel, auto odbočku minulo a Samiel si zoufale povzdechl. Pak ho ale něco napadlo a on vzhédl s novou nadějí.

„Petře, vím komu poslat vnuknutí. Podívej, za kým Edward jede.“ A podal mu kukátko.

Petr zamířil pohled dolů, a když uviděl u barového pultu už zase podroušeného Mikea, jak nerozhodně svírá v ruce mobil, úlevně se pousmál a mírně tím směrem foukl.

xxxx

Mike Newton se náhle rozhodl. Už to déle nevydrží, musí o tom někomu říct. Už ho ty noční můry dál strašit nebudou. Měl strach – měl hrozný strach, že se provalí před všemi, co tenkrát provedl Belle s Agnes. Bylo mu jasné, že náčelník Swan by si  to s ním vyřídil mnohem hůř než Edward s Jakem, ale tohle už bylo moc. Tehdy mu nedošlo, že by se vážně mohly utopit, chtěl jen, aby se pořádně vymáchaly, za to, jak s ním Bella zametla. Že je vážně málem zabil, to mu došlo, až když si ho Jake se Edwardem podali. Ale nedokázal si přiznat, jak byl hloupý, a tak svůj vztek, pocit viny a frustraci utápěl po barech.

Tam je taky potkal – tu divnou dvojici, co mu platila pití a chovala se k němu přátelsky. Tak přátelsky, že si nejdřív ani neuvědomil, co všechno jim vyzvonil. Vyptávali se hlavně na ni, na ni a na Cullena, jenže to mu došlo, teprve když Bella zmizela. Dlouho váhal, jestli má o tom někomu říct, a snažil se sám sebe přesvědčit, že to přece nijak nesouvisí, že to byla náhoda, on za ten únos nenese odpovědnost… a třeba to nebyl únos… oni v tom prsty určitě nemají! Ale najednou, zrovna v téhle chvíli, měl jasno. I kdyby to nesouviselo, musí to nahlásit. S úlevným povzdechem vzal znovu do ruky mobil.

„Komu se to chystáš volat?“ ozval se mu za zády známý hlas a na stoličku vedle něj se usadil Edward Cullen.

Mike polekaně mobil položil zpátky na pult.

„Co tady chceš? Zase mi jdeš vyhrožovat nebo mě tentokrát zmlátíš?“ podíval se trucovitě na Edwarda a hodil do sebe zbytek sklenice, která stála před ním. Tím pohybem ztratil balanc a nejistě se na stoličce zakymácel.

Edward se zadíval na tu trosku se špinavě blond vlasy, která na barové židličce pomalu, ale jistě prohrávala boj s rovnováhou, pak rezignovaně zavrtěl hlavou a Mika jednou rukou podepřel.

„Ne. Jen bych rád věděl, jestli to, že se v poslední době takhle ničíš, náhodou nesouvisí s Belliným zmizením. Nemyslím si, že bys ji někam schoval ty. Ale jestli něco víš, cokoli… Miku, přece ji vážně nechceš mít na svědomí?“

„Já ji na svědomí nemám. To spíš ty. To kvůli tobě…“ Mike se najednou zarazil a odmlčel se. Uvědomil si, že se prořekl, ale Edwardovi to stačilo.

„Kvůli mně? Co o tom sakra víš?“ ztvrdly mu rysy.  „Co kvůli mně? Víš, kde je? Co se jí stalo? Tak mluv, sakra, nebo mě přejde dobrá vůle a vážně si tě podám! Jestli se Belle něco stane…“ na konci se mu zlomil hlas.

Mike zíral na jeho bolestí zkřivenou tvář. Pak se rozhodl. Jestli o tom má někomu říct, tak proč ne teď a tady?

„Nevím, kde je. Jen vím, že se mě tady na vás vyptával párek nějakejch manekýnů. Na tebe a na holku, se kterou chodíš. Náramně je zajímalo všechno o té tvojí praštěné rodině.“

Edward se zarazil. Vyptávali se na něj? Kdo by se mohl zajímat… Zamrazilo ho.

„Pokračuj,“ vyzval Mikea tiše a pevně sevřel ruce v pěst.

„No, byl jsem v baru… V jiném, ne tady. Přisedla si ke mně krásná holka. Postava jak z Playboye, dlouhý černý vlasy. Dělala na mě oči. Lichotilo mi to, nediv se, po tom, co Bella..“ Mike polkl.

„Pak přišel ten druhej. Platili mi pití, povídali jsme si. Ptali se, proč mám tak blbou náladu… Jestli mě zklamala holka nebo mám problémy ve škole…  a ani nevím jak, začal jsem jim vykládat o Belle… a o tobě. Měl jsem na vás vztek. Ani mi nedošlo, že se nějak zvlášť zajímají zrovna o tebe a o ni, to až později. Když se pak Bella ztratila, došly mi i ty jejich poznámky… Prý – tak i dokonalí Cullenovi mají své hříchy. Edward bude mít co vysvětlovat…“

Jak Edwardovi docházel význam Mikeových slov, svíral ho čím dál větší strach. Věděl, komu jedinému by se měl zodpovídat za svůj vztah s Bellou. Porušil pravidla. Neměl váhat, měl ji dávno změnit! Přece to chtěla. Kdyby to byl udělal, nemusela teď být… Nechtěl to domyslet. Moc dobře věděl, co dělá garda s lidmi, kteří se dozvědí o jejich tajemství. Ale potřeboval se ujistit, jestli jsou jeho domněnky správné. Třeba se plete. A Mikeových myšlenkách odpověď  nenašel.

„Miku… Jací byli ti dva? Jak vypadali?“ A nemluvili třeba mezi sebou jiným jazykem? Italsky?“

„A proč se nezeptáš nás?“ ozval se za jejich zády andělský hlas.

Edward se prudce otočil a zíral do dvou párů rudých očí.

Předchozí *   Shrnutí *   Další

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Padlí andělé nepláčou - Kapitola 44. - Svědomí: