Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Padlí andělé nepláčou - Kapitola 45. - Dokud nás smrt nerozdělí

04.08.2010 (08:15) • Hanetka • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3954×

Kapitola  45. – Dokud nás smrt nerozdělí

„Do prkýnka dubovýho, nestihl  to,“ zaklel zoufale Petr a Samiel se na něj vyjeveně zadíval. Petr kleje? Tak to už je vážně v háji, to jde do tuhého.

„Co se stalo? Kde se tam vzali?“ptal se zmateně a pomalu se do něj vkrádala panika.

„No, kde. Hledali Mikea, chtěli po něm poslat Edwardovi vzkaz. Jenže to už nemusí, když našli jeho osobně. A teď mám  strach i o Mikea. Jestli se nepletu, tihle o svědky nestojí…“

„A jé…“ zajíkl se Samiel a nehledě na svůj původ a příslušnost, poslal v duchu Lucifera do horoucích pekel.

Jenže ten tam byl i bez kletby, a náramně si užíval pocit sebeuspokojení, jak mu plány krásně vycházejí. Škodolibě se šklebil a mnul si ruce, až mu pařáty šustily. Dokonce nechal zavolat i Beliala, aby mu ukázal, jak se správně provádějí pekelné úklady, a pokochal se jeho zahanbenou neschopností.

Ten teď obdivně vzdychal u jednoho z menších periskopů, zatímco Lucifer okupoval ten největší.

Oba dva, stejně jako ta dvojice nahoře, s napětím sledovali vývoj situace v baru.

xxxx

„Demetri?!“ hlesl Edward. „A…?“ podíval se tázavě na černovlasou krasavici po jeho boku.

„Vanish,“ představila se a netrpělivě se zadívala na Demetriho. „To tu budeme stát a věnovat se zbytečným zdvořilostem? Neměli bychom něco vyřídit?“

„Kde je Bella? Co jste s ní provedli?“ zeptal se Edward přímo. Už mu bylo jasné, že za její zmizení mohou oni. Jeho nejčernější obavy se naplnily a on se už mohl jen pokusit zvrátit to nejhorší, jestli k tomu už nedošlo.

„Bella? Tak se jmenuje ta chudinka, co ti naletěla?“ odfrkl si Demetri pohrdavě. „Myslel jsem, že máš víc rozumu, že vám Carlisle natloukl do těch dutých vegetariánských hlav alespoň trochu úcty k našemu druhu. Začít si s člověkem! Muselo ti být jasné, jak to dopadne! Že ji budeme muset… eliminovat!“

Mike na tu scénku jen třeštil oči a nechápal skoro nic, co se tu před jeho zraky odehrávalo. Jak to, začal si s člověkem? A co byli potom oni? Jistě, ta Vanish předtím měla zvláštní oči, fialové… Ještě si říkal, jak neobvyklé jsou a jak jsou obrovsky sexy. Ale dnes měla oči rudé jako krev a její pohled ho děsil.  Spěšně do sebe obrátil dalšího panáka a pevně sevřel víčka v bláhové naději, že je to jen sen.

Vanish si toho všimla.

„Mlč,“ zarazila Demetriho, který si posměšně měřil Edwarda a už už se chystal ještě mu něco pěkného povědět. Pootočit nůž v ráně, kterou mu zasadil. Demetri si dobře všiml, jak sebou Edward trhl při zmínce o eliminaci, a chtěl pokračovat, místo toho se však překvapeně podíval na svou společnici. To on tady byl šéf, jak si dovoluje ho okřikovat?!

„Mlč,“ zopakovala ještě jednou. „Vzbuzujeme pozornost. Nestojíme o více svědků, než už máme,“podívala se významně Mikeovým směrem.

„Přesuneme se s naší diskuzí jinam,“ souhlasně přikývl, když se rozhlédl po zpola zaplněném baru. Za chvíli by si jich jistě někdo všiml a to nemohli potřebovat. „Půjdeš s námi!“ rozkazovačně oznámil Edwardovi, který teď vrazil obě ruce do kapes a do jedné z nich nepozorovaně vzal mobil.

Oba se snažili zastřít své myšlenky, takže věděli o jeho daru. Ale přece jen to neuměli tak dobře, aby jim něco málo neuniklo. Vanish se mihla myslí opuštěná pila kus cesty proti proudu řeky. Tam to znal a věděl, že Jake taky. A když Demetri mluvil o Belle, proběhla mu hlavou vzpomínka na dívku sedící na špinavé matraci, schoulenou, objímající si kolena. Vypadala tak ztracená a zbědovaná, ale byla živá! Nevěděl, jak stará je Demetriho vzpomínka a jestli je to ještě tak, ale chytil se té naděje jako tonoucí stébla. Jestli je ještě šance, že žije… Musí to zkusit. Musí ji zachránit, bez ní jeho život nemá cenu. Začal v kapse po paměti mačkat tlačítka na displeji. Ještě že teď už Jakeovo číslo zná.

„Dobře, půjdu s vámi. Ale jestli chcete, abych šel v klidu, jeho necháte na pokoji,“ kývl bradou směrem k Mikeovi.

„Co ti na něm sejde? Taková troska…“ zavrčel Demetri pohrdavě.

„Viděli mě s ním, někdo mě tu mohl poznat. A jeho matka ví, že jsem ho hledal. Stejně je úplně  namol, zítra si nebude nic pamatovat. A kdyby zmizel, mám na krku policii,“ pokrčil rameny Edward, předstíraje znechucení a lhostejnost, a v duchu se modlil, aby se nechali přesvědčit.

„To už ti může být jedno,“ přezíravě odfrkl Demetri. „Ale budiž, můžeme si ho najít případně později. Teď nám nebezpečný není.“

„Pojďme už, Demetri,“ naléhala netrpělivě Vanish. „Jsme nápadní, nevzali jsme si kontaktní čočky.“

„Dobře,“ neochotně uznal Demetri. „Jdeme.“

„Jo, jen zaplatím,“ zvedl se k odchodu Edward a vytáhl ruku z kapsy a s hrstí plnou bankovek. Přitom mu na zem jakoby náhodou vypadly klíčky od auta. Položil peníze na barový pult a když se shýbal pro klíčky, ucítil Mike, jak mu něco strká do kapsy a zaslechl velmi tichý šepot: „Pila u Nortonů. Na mobilu je číslo. Zavolej tam a pak  uteč! Policii nevolej, dej vědět otci do nemocnice!“

A pak už sledoval jen záda těch tří podivínů mizící ve dveřích. Váhavě sáhl do kapsy a vytáhl  Edwardův telefon, na jehož displeyi svítil nápis Jake a pod ním telefonní číslo. Mike se tentokrát už dlouho nerozmýšlel a stiskl volání.

xxxx

Kdyby někdo sledoval Swanovic dům, asi by se neubránil zděšení. Od jeho zadních dveří se odpoutal nějaký obrovský stín , jako blesk přeběhl zahradu za domem a zmizel v lese. Při pozornějším pohledu by onen zděšený pozorovatel zjistil, že to byl vlk jako stodola s rudohnědým kožichem, jemuž od tlamy vlála džínovina, a o svých dalších pozorováních by  nejspíš vyprávěl už milým pánům v bílých pláštích.

Nicméně přesně to se stalo. Jake, protože to byl on, uháněl lesem jako o závod a přitom svolával celou smečku. „Běžím ke Cullenům, Same. Volal Mike Newton z Edwardova mobilu a moc jsem tomu nerozuměl, nejspíš byl namol. Ale motal něco o rudých očích a Nortonovic zrušené pile, a že mají Bellu a Edward šel s nimi. Mluvil o dvou, ale asi jich bude víc. Pošli sem Setha, ať to tu zatím ohlídá.“

Když doběhl ke Cullenovic domu, všichni už byli v pohotovosti. Mike opravdu zavolal i Carlisleovi do nemocnice a ten dal vědět ostatním. Jake se rychle přeměnil do lidské podoby, natáhl si džíny, které naštěstí na poslední chvíli u Swanů popadl do tlamy, a spěchal k nim.

„Jakeu, to je dobře, že jdeš. Ty víš, kde je Nortonovic pila?“

„Jo, znám to tam. Je to za Port Angeles – kousek odtamtud jsme našli Bellino auto. Je zrušená už asi třicet let. Opuštěné dřevěné budovy se dávno rozpadly, ale ta zděná, co byly kanceláře, ještě stojí. A byly tam i sklady… Bellu budou mít určitě tam. Jen je mi divné, že jsme je tam necítili. Když jsme objevili to auto, běhali jsme okolo a nic. Ani na hlídkách tím směrem nic. Záhada.“

Jasper ho poslouchal jen jedním uchem, zatímco zkoumavě sledoval Alici, která se už hodnou chvíli tvářila jako hromádka neštěstí.

„Co se děje, zlato? Vidělas něco?“

Alice se na něj nešťastně zadívala a zavrtěla hlavou.

„Právě že nic dobrého. Bellu pořád nevidím. A teď se mi před očima míhají vize Edwarda, ale nic konkrétního.Tolik se toho může změnit, že ty obrazy víří jako kolotoč. Jen…“ kousla se do rtu.

„Co jen? Alice, všecko může být důležité,“ zadíval se na ni tázavě i Carlisle. Teď už poslouchali všichni.

„No, vyčítám si… Kdybych Edwardovi víc zdůraznila, co znamená fakt, že Bellu nevidím… Nemusel  padnout do pasti. Pořád jsem doufala, že je to jen dočasný výpadek, ale nenapadá mě žádný jiný důvod, proč by se mi její budoucnost ztratila, než že už nežije. Sama z toho skoro šílím, ale bojím se, že jiné vysvětlení není.“

„Počkej, Alice,“ zarazil ji Emmett. „Edward je strachy celý pryč, ale není to idiot. Museli ho nějak přesvědčit, že Bella žije a že je u nich, jinak by s nimi nešel. Možná je ještě naděje a my tu ztrácíme čas. Musíme vyrazit!“

Jakea Emmettova logika překvapila, málem už taky díky Alici propadl beznaději. Ale když se nad tím zamyslel, uznal, že Emmett má pravdu. Jak o Edwardovi, tak o tom, že ztrácejí čas, a Edward s Bellou zatím… Kdoví, co s nimi dělají. Vztekem se mu zatmělo před očima.

„Jdeme na to,“ ukončil rázně diskuzi. „Poběžte všichni za mnou, povedu vás. Musíme přes naše území, ale s tím si nelamte hlavu, je to nejblíž a my nemáme čas. O tom, co budeme dělat, až tam doběhneme, se dohodneme až na místě. Podle situace. Možná by nejdřív bylo nejlepší zkusit vyjednávat, Carlisle, ale jestli to nepůjde, vlítneme tam a nezbude z nich ani mastnej flek,“ zavrčel a bez ohledu na to, že má obecenstvo, už po cestě do lesa shazoval džíny. Chůze se zrychlila v běh, kroky se protáhly ve skoky a ten poslední před lesní houštinou vynesl Jakea obzvlášť vysoko. Za letu se mu protáhl krk i hlava, náhle mu z těla vyrazila srst a na lesní mech už dopadly měkké vlčí tlapy. Rudohnědý vlk se ani nestaral o to, jestli ostatní běží za ním, a pelášil přes les směrem k Port Angeles.

Cullenovi už na nic dalšího nečekali a vyrazili za ním.

xxxx

„Já mám strach, Petře,“ kvílel Samiel a rozrušeně si rukama zajel do rozcuchaných kudrn.

„Máš strach?“ podíval se svatý Patr na rohatého s překvapením ve tváři. „A z čeho máš strach? Lucifer si teď na tebe ani nevzpomene, má jiné věci na práci. A daří se mu to, bohužel,“ podotkl jen tak pro sebe.

„Na Lucifera kašlu! Já nemám strach o sebe, já se bojím o ty dva,“ ukázal dolů směrem k Port Angeles. „Nechci, aby to pro ně dopadlo špatně. Chci, aby byli šťastní a spolu!“

Petr na něj koukal a čelo se mu na chvíli vyjasnilo. A Samiel si myslel, že tohle má na svědomí otiskový šíp! Ba ne, to se tedy spletl. Kdepak… ten čert se tu sledováním osudu těch dole naučil mít rád. Probudilo se v něm svědomí a soucit. No, to bude mít Lucifer radost. Jak mu dává zabrat, aby začernil duši Edwardovi, a teď mu ještě zbělá jeden z dvanácti hlavních ďáblů! Petr se navzdory krizové situaci uchechtl, ale hned se zase zadíval dolů, a starosti mu zase zakabonily tvář.

xxxx

„Máme ho,“ hlásila Vanish, když vstoupili s Edwardem a Demetrim do přední místnosti. „Představte si, že byl s tím člověkem v baru,“ odfrkla si s opovržením. „Teda, jak ti vegetariáni můžou klesnout hluboko…“

„A kde máte toho druhého?“ zeptala se sladkým hláskem Jane. „Toho člověka,“ dodala netrpělivě, když viděla, že se Vanish i s Demetrim tváří nechápavě.

„Nechali jsme ho tam,“ pokrčil rameny Demetri.

„Jak to?“ zasyčela Jane vztekle. „Vždyť o nás ví! Za tohle nás tedy Aro nepochválí!“

„Byl namol,“ opakoval Demetri Edwardovy argumenty z baru, „nebude si pamatovat ani to, jak se vlastně jmenuje. A pro Ara máme lepší dárek na uklidnění, ne?“

Jane se ušklíbla. „Jen jestli ten „dáreček“ dovezeme vcelku. Od včerejška ještě nepřestala zvracet.“

Edward z jejich slovní přestřelky stačil pochopit, že Bella žije, a jako by mu z hrudi spadl obrovský kámen. Náhle měl pocit, že by mohl i létat. Jenže  úlevu vzápětí vystřídaly obavy. Zvrací? Proč je jí tak zle?

„Kde je? Co jste jí udělali?“ vyhrkl a jeho oči se upřely na dveře naproti. Určitě je tam!

„Jo, koukáš správným směrem,“ sledoval jeho pohled Jason. „Ale teď ji neuvidíš. Oba vás odvezeme do Volterry, jen co dorazí Felix s doklady. Ty se budeš zodpovídat za svůj úlet s člověkem a vyzrazení tajemství a řekl bych, že ještě budeš rád, když tě Aro nechá si ten prohřešek odsloužit v gardě. A ona,“  kývl bradou ke dveřím, „ona se stane Arovou osobní strážkyní. Má štít a jako upírce jí to bude náramně slušet.“

„Ale Bella si už zvolila stát se upírkou,“ snažil se získat čas. „Napravili bychom svou chybu, jen… jen jsme museli nejdřív vymyslet věrohodný scénář pro její odchod ze života,“ improvizoval ve vymýšlení důvodů , proč s přeměnou otálel.

„To je teď už jedno,“ uchechtl se Jason. „Aro ji chce za každou cenu. Už když jsem ji tu objevil poprvé, v zimě, byl mým zjištěním nadšený. Poslal mě pro ni – bez ní se ani nesmím vrátit. Stejně je to legrační,“ posmíval se Edwardovi dál, „široko daleko jediný člověk s latentním darem a ty se nalepíš zrovna na ni. Máš smůlu, chlapče,“ dodal nakonec jízlivě.

„Kde je? Chci ji vidět. Vám není co věřit. Jestli jste jí ublížili, snad si nemyslíte, že bych s vámi kamkoliv jel?“ nemohl to už Edward vydržet. Bella je tady, skoro na dosah, a oni se tady vybavují jako v debatním kroužku. Musí se k ní dostat!

Demetri se na něj chvíli zkoumavě díval a pak přikývl. „Dobře. Jdi pro ni, Vanish. Ale ty se ani nehni,“ přikázal Edwardovi.

Když se Vanish vynořila zpoza dveří a strkala Bellu před sebou, Edward se skoro zhroutil. Nejdřív úlevou, že ji vidí živou, a pak zděšením. Bella vypadala jako přízrak. Neviděl ji jen tři dny, ale zdálo se, jako by někde v kobce strádala zavřená půl roku. Zhubla, její kůže zprůsvitněla, vlasy ztratily lesk; pod očima jí temněly hluboké kruhy a Vanish ji musela při chůzi podpírat. Přesto, jakmile ho uviděla, tvář jí rozzářil úsměv a z očí jí vyzařovala taková láska, až se Edwardovi málem podlomila kolena. Ale hned nato dostal vztek, žhavý, sálající vztek. Co to s ní provedli?

„Co jste jí to udělali?“ procedil mezi zuby a vrhl se přes místnost směrem k ní.

„Stůj!“ zařval Demetri a když viděl, že Edward neposlechl, kývl na Jane. Ta se jen sladce usmála, upřela pohled na Edwarda a ten s vzápětí zhroutil na zem ve nekontrolovatelné křeči.

Bella vyděšeně zírala, jak se jeho tělo kroutí a napíná do oblouku  a obličej má zkřivený bolestí. Co se mu stalo? Jak to… pohlédla na Jane, a když uviděla její soustředěný pohled upřený na Edwarda, došlo jí, že ta mrňavá rozmazlená upírka má nějaký dar, schopnost, kterou teď Edwarda mučí. A užívá si to. Ta malá mrcha s koukty zvednutými v krutém úsměvu sledovala, jak mu na krku vystupují provazce zaťatých svalů a ruce se zatínají v pěst. Ačkoliv čelisti pevně svíral k sobě, přesto nedokázal zabránit bolestnému zaúpění. A to Bellu probralo k činu.

Znovu vrhla bleskový pohled na Jane, stojící u dveří jen malý kousek od ní, vytrhla se Vanish, která takovou akci od zesláblé dívky nečekala, a prudce do Jane ze strany vrazila. Ta ztratila rovnováhu i koncentraci, propustila Edwarda ze svých osidel a zaměřila zrak na Bellu; ale když zjistila, že na ni její dar nefunguje, vztekle zaječela, skočila po ní a než kdokoliv stačil zasáhnout, zabořila zuby do jejího krku.

Edward se sotva stačil vzpamatovat z Janeina mučení, když jako mlžným oparem, který mu ještě zastíral zrak, spatřil Bellu klesající k zemi s Jane přisátou k hrdlu.

„Ne!“ zařval zoufale. Šílený, zoufalý strach o Bellu a zároveň příšerný vztek na Jane ho postavil na nohy. Vrhl se k nim s novou silou a už už cítil pod rukama Janein hubený krk, když ho někdo strhl zpátky. To už stihli zareagovat i ostatní v místnosti a on cítil jen tupou bolest v ramenou, kterou kvůli té ostré a pronikavé v srdci ani nevnímal.

Od nebeské brány znělo ještě ozvěnou druhé Ne!, zvolané ve stejnou chvíli jako to dole. Skoro vzápětí bylo slyšet lusknutí prsty. A Jane Bellu pustila.

xxxx

Samiel šokovaně zíral na své prsty, které si ve chvíli nejvyšší úzkosti udělaly, co chtěly, a luskly navzdory tomu, že mu Petr stokrát říkal, aby to v nebi nedělal. Ale fungovalo to! Ta upírka Bellu nezabila, jenže stejně to nebylo dost včas. Kousla ji a teď z ní bude taky upír! Vtom ale uslyšel Petrův zlomený sten, a tak přestal řešit, jak a co a proč, zadíval se znovu dolů a bolestně zavyl. Potom už jen celý zoufalý sledoval vpád Cullenů a vlkodlaků. Na rozdíl od nich už věděl, že přicházejí pozdě a ani jejich spojené síly nezabrání Edwardově právě dokonané zkáze.

Předchozí * Shrnutí *   Další

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Padlí andělé nepláčou - Kapitola 45. - Dokud nás smrt nerozdělí: