Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Padlí andělé nepláčou - Kapitola 43. - Zmizení

24.07.2010 (20:15) • Hanetka • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 3976×

Kapitola  43. – Zmizení

Edward seděl za volantem Volva a u ucha držel mobil. Poslouchal vyzváněcí tón se vzrůstající netrpělivostí, a když mu, dnes už pošesté, spadl hovor do schránky, znovu nechal stejný vzkaz: „Bello? Kde jsi? To jsem já, Edward. Prosím, ozvi se mi co nejdřív.“ Pak zaklapl mobil a sešlápl plyn až k podlaze. Jasper, který seděl vedle něho, se na něj zkoumavě zadíval a snažil se dodat mu trochu klidu, ale zdálo se, že tentokrát je jeho dar na Edwardovu nervozitu krátký. Zezadu se ozvala Alice:

„Uklidni se, Edwarde. Bella je určitě někde s Jakem a mobil nechala doma. Musí být s vlky, když ji nevidím,“ prohlásila s neochvějnou jistotou.

„Jenže mi to nebrala ani včera večer,“ zachmuřeně opáčil Edward. „To se ještě nikdy nestalo, aby se mi neozvala dva dny. Od včerejška od rána, kdy jsme odjeli na ten zatracený lov, jsem s ní nemluvil. Je to divné.“

Jasper musel v duchu uznat, že to divné je. V podstatě s Edwardem souhlasil, ale nechtěl mu přizvukovat a v jeho obavách ho ještě utvrdit. A tak jen řekl:

„Vysaď nás u odbočky, my to doběhnem. A ty jeď ke Swanům a zjisti, co se děje.“

Když Edward dojel před Bellin dům, našel ho prázdný, dveře zamčené a na klepání ani zvonění nikdo neotevíral. „Že by byl Charlie v práci? A kde je sakra Bella a Jacob?“ přemítal znepokojeně, když nasedal zpátky do auta a mířil k policejní stanici. Jeho nervozita a nejasné obavy se už začínaly přetavovat v regulérní strach. Proč už si sakra dávno nevzal telefonní číslo na Jakea nebo Charlieho? To má z toho, že tolik spoléhá na to svoje čtení myšlenek.

Na policejní stanici ale Charlieho taky nenašel. Jen jeho zástupce zvedl hlavu od stolu, když ho viděl vstoupit, a pátravě se na něj zadíval.

„Potřebujete něco?“

„Nevíte, kde bych našel náčelníka Swana?“ zeptal se Edward netrpělivě.

Zástupce si ho zkoumavě prohlédl. „Počkejte moment,“ požádal ho a zvedl sluchátko služebního telefonu. Snažil se do něj mluvit tiše, ale Edward dobře slyšel, co říká.

„Náčelníku? Ne, nic nového. Já vím, že jste říkal, abych volal, jen kdyby… Je tu nějaký kluk a ptá se na vás.“ Chvíli poslouchal, podíval se na Edwarda a odpověděl na čísi otázku: „Jo, zrzavý.“ Pak odtáhl sluchátko od ucha a zeptal se: „Vy jste Edward Cullen?“ Když Edward přikývl, podal mu sluchátko a jen dodal: „Náčelník chce s vámi mluvit.“

Edward, obavami a netrpělivostí už málem šílený, zvedl sluchátko k uchu, ohlásil se a pak už jen s hrůzou vyslechl Charlieho slova:

„Edwarde, jsem v terénu, probíhá pátrání. Bella zmizela.“

xxxx

„Cože? Zmizela? Bella zmizela?“ zíral nevěřícně Samiel na to nadělení a mohl si samým divením hlavu ukroutit. Pak mu to došlo a tázavě se zadíval na Petra. „A kam? Jak vlastně mohla zmizet?“

„No, kam asi mohla zmizet,“ povzdechl si ustaraně svatý Petr. „Podívej se sám.  A jak? To je jiná otázka. Je to Luciferova práce. Je mi jasné, o co mu jde, jenže…“

„Lucifer? A sakra,“ ulevil si Samiel. To nevypadalo dobře. A už taky viděl, kam se Bella poděla, a jeho údiv vystřídaly obavy. Vlastně obavy ne, Samiel se neobával, Samiel se strašně, příšerně bál. Už neřešil, jak je to možné a jestli za to může otiskový šíp; prostě už těm dvěma dole nepřál nic jiného než „a šťastně žili až do konce“. Jenže teď to vypadalo, že ten konec přijde co nevidět, a šťastný rozhodně nebude.

xxxx

„Podívej se znovu, Alice. Zkus to. Jak to, že ji nevidíš? Musíš ji přece vidět, musíš!“ naléhal čím dále zoufalejší Edward. Nechtěl ani pomyslet na to, co občas Alici blesklo hlavou. Že když nevidí Bellinu budoucnost, může to být tím, že není CO vidět. Že Bella už žádnou budoucnost nemá… Tvrdošíjně se snažil Alici přimět k vizím, a prostě odmítal připustit, že to nejde.

Alice jen rezignovaně vrtěla hlavou. Sama se snažila ze všech sil, ale nebylo to nic platné. Byla nešťastná a hrozně by chtěla konečně něco spatřit, stačil by jen záblesk, ale veškerá snaha byla marná. A teď, když věděla, že všichni vlci kromě Jakea jsou v La Push, napadalo ji jen jediné vysvětlení.

Jake sám v La Push nebyl. Snažil se uklidnit Agnes, která ještě od příjezdu nepřestala plakat. „No tak, Nessie,“ těšil ji, „Bellu najdeme, přísahám. Hledají ji všichni, úplně všichni, tak mi věř. Musíš se dát dohromady, Bella tě bude potřebovat, až se vrátí.“ Ale jeho snaha vycházela naprázdno. Agnes si vyčítala, že trvala na utajeném překvapení, a měla pocit, že za Bellino zmizení může hlavně ona.

Jasperův dar byl v tuhle chvíli taky k ničemu – bolest a strach všech členů rodiny najednou nedokázal ztišit, na to nestačil. Sám měl co dělat, aby se nezbláznil – měl Bellu taky moc rád a bál se o ni, a když se k tomu přičetly pocity všech ostatních a fakt, že Edward už div nepřišel o rozum, bylo to k nevydržení.

Bella se pohřešovala už celé Velikonoční svátky. Když v sobotu Charliemu zavolala Agnes z letiště, že čeká na Bellu marně, myslel si, že jí jen třeba vypovědělo službu auto nebo se někde zdržela. Jenže Agnes volala za chvíli znova, že Bellu nechala vyvolat letištním rozhlasem a ona se neukázala a že neví, co má dělat. To už si začal dělat starosti a protože mobil Bella nebrala, vypravil se do Seattleu sám. Našel tam uplakanou Agnes, která se mu mezi vzlyky snažila povědět, kde všude už Bellu hledala, a ukázala mu Bellin mobil, plný nepřijatých hovorů – od ní, od něj i několik od Edwarda. Našla ho na toaletách, kam si při čekání na něj odskočila.

A pak našli Bellino auto. Bylo odstavené v lese za Port Angeles, jenže na opačné straně, než je Seattle. Charlie nechápal, kde se tam vzalo, když podle nalezeného mobilu Bella do Seattlu určitě dorazila. Auto objevili kluci z La Push. Ačkoli Charlie tušil, že místní Indiáni mají své vlastní způsoby, jak propátrat les, stejně mu to vrtalo hlavou. Policejní pátrání nepřineslo žádné výsledky a pak pár kluků vyrazí do lesa a najdou to auto skoro hned? Ale Billy mu řekl, ať to nechá být, a on ho poslechl. Nic jiného mu ani nezbylo, protože ho odvolali z případu. Týkal se jeho osobně a takhle to u policie prostě chodí. Od té chvíle jen bezmocně čekal na výsledky vyšetřování a zoufale skřípal zuby, když zjistil, že mezi hlavními vyšetřovacími verzemi je i Bellin dobrovolný útěk nebo sebevražda.

„To ne!“ snažil se bezvýsledně přesvědčit své kolegy, „Bella taková není! Nikdy by neutekla bez vysvětlení a sebevražda? Vždyť ani neměla důvod! Je zamilovaná, šťastná, problémy ve škole nemá, těšila se na sestřin přílet...“ Charliemu došla slova a zlomil se mu hlas. Ostatní jen chápavě pokyvovali hlavou a snažili se potlačit pochybovačný úšklebek. Tohle říkají všichni rodiče, a většinou se pletou. A ani na letišti, ani v nalezeném autě nebyly žádné stopy po tom, že by zmizení zavinila cizí osoba. Žádné otisky prstů, cizí vlasy, a zaplaťpánbůh ani žádné krevní či jiné biologické stopy. A nikdo taky Charlieho nekontaktoval s žádostí o výkupné. Charliem cloumal bezmocný vztek střídaný zoufalstvím a v noci ho strašily noční můry; zdálo se mu o Mlčení jehňátek a teď to byl on, kdo se budil s křikem. Snažil se sám sebe přesvědčit, že to je jen sen,  a při vzpomínce na Belliny noční můry, kdy ji tišil stejnými slovy, se neubránil slzám.

Z Floridy přiletěli Renée s Philem. Renée starostmi o Bellu úplně zapomněla na svou obvyklou snahu ostatním organizovat život a z Forks se odmítla hnout, dokud se Bella nenajde. Snažila se být oporou i Agnes, kterou jen Jakeův vliv a jeho hřejivá přítomnost držely při zdravém rozumu. Její pocit viny mohl soutěžit s tím Charlieho, který si taky trpce vyčítal, že se dal od Belly umluvit a nechal ji do Seattlu jet samotnou.

Další, kdo se ucházel a titul provinilce století, byl Edward. „Proč jen jsem Bellu líp nehlídal? Měl jsem to předvídat, neměl jsem ji opouštět ani na vteřinu. Nemuselo se to stát!“ vyčítal si několikrát denně a ani Carlisle s Jasperem ho nedokázali uklidnit. Málem ho to stálo rozum a poslední zbytek rozvahy. Ale odmítal připustit, že by pátrání nemuselo být úspěšné. Jeho stesk, zoufalství a výčitky svědomí vedly k pevnému odhodlání Bellu najít.  Tvrdohlavě se dál a dál pokoušel objevit nějakou stopu. Na nic jiného nemyslel – když zrovna neprobíhal lesy a okolí místa, kde našli auto, trápil Alici žádostmi o nové vize. Jenže bezvýsledně.

Hledali všichni – Quileuté, vlčí smečka, policie, Charlie, Cullenovi – Jasper s Carlislem se dokonce nabourali do policejního serveru, aby byli u zdroje vyšetřování, ale všechno to bylo k ničemu.

Když skončily Velikonoční svátky, Carlisle trval na tom, aby se vrátili do školy. On taky půjde do práce – musejí se vrátit do normálního života. Ostatní s ním váhavě souhlasili, jen Edward kategoricky odmítl o tom i jen uvažot a Carlisle nakonec po obrovské hádce ustoupil. Edward do školy nešel a pokračoval dál v zatím bezvýsledném pátrání. Jenže, ačkoliv si to odmítal přiznat, byl v koncích. Nevěděl, jak dál, a ničilo ho to.

xxxx

„Nemůžeš něco udělat, Petře? Nemůžeš je zachránit? Nějak jim pomoct? Zastav to, udělej něco, cokoliv!“ zoufal si Samiel a upíral na nebeského vrátného svoje černé oči. „Podívej se na to, vždyť Edward už sotva stojí na nohou. A ty chudáci rodiče! Tak dělej něco, pomoz jim konečně!“ Teď už se Samiel začínal skoro zlobit. Petr si však jen povzdechl a pak zavrtěl hlavou.

„To nejde, Samieli. Nemůžu rušit pekelné lusknutí, to už jsem ti několikrát vysvětloval. A zázraků taky nemůžeme pořád dělat tolik – někdo už by si toho mohl všimnout. Forks nejsou žádné Lourdy. Ale něco bych možná zkusit mohl… Snad bychom mohli v někom probudit svědomí. Jen jestli to bude něco platné…“ pochybovačně přemítal. Zdálo se mu, že Lucifer o jeho bezmoci ví a nestydatě toho zneužívá.

Měl pravdu. Lucifer měl o zázracích přehled a dobře věděl, že v téhle situaci už by nic menšího nepomohlo. Jenže moc spokojený nebyl. Co to s tímhle případem je, že nic nevychází tak, jak by si přál? Edward se měl už dávno dozvědět, kdo ji má na svědomí, a zatím ji pořád jen hledá! Takhle se toho smrtelného hříchu nedočká! Musí na to přijít, a brzy, než to vzdá. Jak by to jen... Aha, už to má! Lusknul prsty, pak zase popadl periskop a dál se spokojeně šklebil a samolibě sledoval, jak konečně, téměř po sto letech, začínají peklu jeho pletichy vycházet.

xxxx

První den školy se všichni vrátili domů skleslí. I mezi spolužáky vládla ponurá nálada – o Bellině zmizení vědělo celé Forks a vyšetřování probíhalo i ve škole. Všech se vyptávali, jestli o něčem nevědí, jaké byly Belliny vztahy s ostatními, jestli nebrala drogy, neměla nějaké problémy... Celé vyučování se točilo vlastně jen kolem toho, nikdo v hodinách pořádně nepřednášel, i učitelé byli vyvedení z míry.  Celý den nestál za nic a všichni si oddechli, když konečně zazvonilo a mohli domů.

Edward seděl před počítačem a znovu marně sjížděl policejní stránky, když za ním přišli Emmett s Jasperem.

„Poslechni, brácho,“ začal váhavě Emmett, „tak nás napadlo... Ve škole byli policajti a zjišťovali, jestli se s Bellou někdo nepohádal nebo jí nevyhrožoval. Nikdo to na něj neprásk, protože kromě nás a Jakea o tom nikdo neví... ale nás s Jasperem napadl ten kretén Mike Newton.“

Edward zvedl překvapeně hlavu. Co to s ním je, že mu tohle nedošlo? Jenže vzápětí sklesle zavrtěl hlavou.

„Ten to na svědomí určitě nemá. Ten by po sobě určitě zanechal nějaké stopy. Pach, otisky prstů... něco bychom našli. Není tak chytrý, aby dokázal všechno zastřít.“

„Jenže nepřišel do školy,“ namítl Jasper. „Jediný, kdo dnes chyběl. Sice se říká, že je nemocný, ale já tomu moc nevěřím. Zdá se mi, že ta nemoc přišla jako na objednávku – zrovna včas.“

Edward chvíli přemýšlel a pak to zavrhl. „Ne, Jaspere. Jen má strach, nic jiného v tom není. Má špatné svědomí od minula a prostě nechce policii na oči. Pochybuji, že by dokázal Bellu unést a někam ji schovat tak, aby se na to nepřišlo.

Jasper s Emmettem se na sebe podívali, pak pokrčili rameny a s výrazem „zkusili jsme to“ se zvedli k odchodu.

„Počkejte,“ zastavil je Edward váhavě. „Možná máte pravdu. Zastavím se za ním a zjistím, jestli něco neví. Přede mnou myšlenky neschová. A jestli v tom má prsty...,“ nedopověděl. Podíval se na bratry a poprvé od Bellina zmizení se usmál, ale z toho úsměvu oba zamrazilo.

xxxx

Mike Newton v tu dobu seděl doma, před sebou telefon, a nervózně si okusoval nehty. Už po několikáté zvedl mobil, navolil číslo policie, a pak ho zase vymazal a telefon položil. „Zatraceně!“ zaklel nakonec, mrskl mobilem do kouta, popadl bundu a vyrazil ven. Potřebuje se napít!

„Kam jdeš?“ volala na něj z obýváku matka, ale ani se neobtěžoval jí odpovědět, jen zavrčel pro sebe „Trhni si!“, nasedl do auta a za chvíli už mizel směrem k Port Angeles.

Edward už ho doma nezastihl.

Předchozí * Shrnutí * Další

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Padlí andělé nepláčou - Kapitola 43. - Zmizení: