Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Otisk nebo láska? 28. kapitola

26.12.2018 (12:00) • Kecka • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2957×

Mezitím v La Push – Bella:

Dopoledne probíhalo normálně, všichni pobíhali, stavěly se hranice, dodělávala se výzdoba a vynášely stoly, které se už za malou chvíli prohnou pod množstvím jídla, které všichni z vesnice přinesou. Těšila jsem se na vyprávění stařešinů, které jsem sice znala zpaměti, ale stále znovu mě bavilo je poslouchat, jako by to bylo poprvé co ty příběhy slyším.

Těšila jsem se, až zažehneme ohně a celá vesnice se ocitne v záři oranžových odlesků. Byla jsem jako malé dítě, které se nemůže dočkat. Poletovala jsem po domě, venku po vesnici a po lese, jen abych se ujistila, že je všechno připravené do posledního detailu.

Milovala jsem to těšení na chvíli, kdy Jacob přijde s pochodní a celá vesnice utichne před tím, než zaplápolá první hranice. Pak v tichém šepotu začnou zbylí členové smečky zapalovat další a další hranice, až to bude vypadat, že je celá vesnice v plamenech a jejich záře se bude odrážet od oken v domech okolo. Moře jako by se každoročně uklidní a jen poklidně šplouchá v dálce, aby dokreslilo romantiku okamžiku.

„Přestaň,“ pokárala mě Lia se smíchem, když jsem asi po sté rovnala girlandy na stromech. „Jsi příšerná, když se na něco těšíš. Co tě tak šíleně láká na hromadě podpáleného dřeva?“

„Ta romantika?“ zeptala jsem se, ale pro všechny případy se utišila a snažila se zklidnit své pohyby i myšlenky. „Je to tak krásné, když se vesnice rozzáří.“

„Ty jsi vážně ještě dítě,“ pohladila mě po hlavě. „Nedožiju se dospělosti ani jednoho z vás,“ postěžovala si a usmívala se na někoho za mými zády. Podle čichu jsem poznala Camerona. A živě jsem si představila úšklebek, který věnoval své matce, když prohlásila, že není dospělý.

„Maminko,“ zahalekal z daleka. „Neměla bys být ráda, že i po těch letech si umíme užívat každé maličkosti?“ Válel očima sem a tam, rozhazoval rukama a chvíli vypadal jako malý rozverný kluk, který něco provedl.

„Jsem ráda, že si užíváte, ale chtěla bych pro vás víc,“ smutně se usmála. Vzala jsem ji za ruku a po očku se podívala na Camerona, který přesně věděl, o čem jeho máma mluví. Chápal stejně jako já, že chce jen štěstí pro nás oba, i když štěstí je pojem relativní. Já byla ráda, že mám Cama a Liu a vlastně i Jacoba. Měla jsem domov.

A domov pro mě byl víc, než si Lia uměla představit. Co jsem slyšela vyprávění od Cullenových, mnoho upírů domov nemělo, jen se toulalo po lesích a městech. Od ničeho k ničemu a jen se zajímali o to, kde se příště nakrmí. Měla jsem lepší život, než jaký mě mohl čekat, kdyby se Jacob rozhodl mě vyhodit z vesnice.

„Co jste tady tak skleslí?“ vyrušila nás Ewa, která nesla první mísu s pudingem. Sjela nás pohledem a chvíli vypadala provinile, že nás vyrušila. Byla jsem ráda, protože jinak by se to zvrhlo v nepěknou ubulenou slezinu, která by k ničemu nebyla a nic by nezměnila.

„Nic se nestalo,“ usmála jsem se. „Vlastně je fajn, že jsi přerušila tu naši pohřební atmosféru.“ Šťouchla jsem Cama do žeber a Liu jemně štípla do ruky, aby se vzpamatovala. Dnes nebyl den na zásadní otázky. Spíš – pokud možno – na žádné otázky.

Celou noc mě honily myšlenky na Edwarda a jeho rodinu. Moc jsem si přála mít je tady a ukázat jim tu krásu tisíce ohňů, které se za pár hodin rozžehnou po vesnici. Zasnila jsem se, jak krásné by bylo mít je tady a užívat si s nimi tu atmosféru, která nastane, krásu okamžiku, kdy se plameny roztančí a stařešinové začnou vyprávět historky, hudebníci hrát a všichni najednou se semknou jako jeden muž.

Jenže to se nikdy nestane, smečka jim další výjimku nedá, ne kvůli takové blbosti. Bohužel ani já nechtěla tu výjimku pro ně. Nemohla jsem se znovu střetnout s Edwardem a vidět jeho oči, ve kterých bych jistě viděla lásku a něhu. Všechno to, co jsem cítila, když se naše rty setkaly a my se políbili v dokonalé souhře našich rtů.

Toužila jsem po dalších dotecích a dalších polibcích, ale nic z toho mi nemělo být dopřáno. Nebo spíš jsem si to já sama zakázala, abych předešla něčemu, co jsem nechtěla. S Jacobem jsem byla padesát let a po celou tu dobu se o mě staral a dával mi domov.

Nemysli na to!!! Okřikla jsem se razantně v myšlenkách. Nesmíš na to myslet. Jinak se usoužíš a všichni si toho všimnou. A tohohle si nesměl všimnout nikdo a pokud to jen trochu půjde nikdy mě nesmí odhalit Jacob. Jemu nesmím ublížit. Nejen pro ty roky, které jsme prožili, ale i pro ty, které teprve prožijeme. Dokud on sám neřekne, že je čas to ukončit.

…

„Jdeme na to?“ zeptal se mě s pochodní v ruce. Byla tradice, že alfa smečky zapaluje první hranici uprostřed vesnice. Kývla jsem a sledovala, jak pomalým pohybem přikládá pochodeň k hranici, která okamžitě vzplála a rozhořela se ohněm ve všech odstínech červené a oranžové.

Rozhlédla jsem se po vesnici a sledovala, jak se jednotlivé ohně postupně rozkmitávají v jemném vánku. Dívala jsem se kolem dokola, jak se celá vesnice pomalu halí do oranžového světla z ohně, který už pomalu hořel všude. Byla to nádhera. Oheň jiskřil v očích všech přítomných a všichni se na něj dívali s takovou posvátnou úctou a láskou. Snad proto, že tenhle den se líbil všem, nejen mě.

Lidé z vesnice se scházeli u jídla. Stoly se prohýbaly, každá žena z vesnice se snažila uvařit to nejlepší co uměla, vytáhnout se a pohostit ostatní z okolí. Muži popíjeli pivo, které pro tuhle chvíli pořídili a všichni se bavili. Povídali si mezi sebou, dohadovali se o výzdobě vesnice na blížící se svátky a komentovali jednotlivá jídla, která ochutnávali.

Nejmenší děti už měly za sebou stezku odvahy, a tak vlci, kteří byli po stezce rozmístěni, mohli přitvrdit. Do lesa se vydávaly starší a starší děti a všechny vycházely vystrašené, ale přesto pobavené tím, co zažily. Bavilo mě sledovat, jak vcházejí do lesa plné očekávání a hrdinství a vycházejí vystrašení a přikrčení, přesto s radostnými jiskřičkami v očích.

Později v noci se tam určitě vydají i někteří výrostkové, kteří budou tvrdit, že je nic nevystraší. Oni jsou totiž ti největší hrdinové, jaké jste mohli kdy vidět. Jenže to netuší, že se na ně vlci chystají, a i já se vždy ráda přidala, aby stejně jako děti vycházeli vyděšení a vykulení z toho, jak strašidelný náš les vlastně je.

Usmívala jsem se nad tím a pomalu usedala k jedné plápolající hranici. Měla jsem odtud krásný výhled na část vesnice a horizont s mořem, které šumělo a jen jemně šplouchalo u útesů. Byl to romantický pohled, který ještě umocnila stmívající se obloha, která se rozzářila tisícovkou hvězd.

Zasněně jsem hleděla do dáli a nevšímala si svého okolí. Jen matně jsem vnímala, co se děje kolem mě.

„Jak se ti dnes líbí ohně?“ zeptal se mě z ničeho nic Cameron. Ani jsem si nevšimla, kdy si ke mně přisedl, ale tvářil se, jako by tam seděl už nějakou dobu. Zkoumavě si mě prohlížel a jeho pohled byl upřený přímo do mých očí.

„Jsou nádherné,“ odpověděla jsem po pravdě. „Pochyboval jsi snad?“ vrátila jsem mu otázku a tázavě se na něj zahleděla.

„Jacob by zase tolik netrpěl,“ prohodil jakoby nic.

„Co?“ podivila jsem se a rozhlédla se kolem sebe. Jacob stál kousek opodál a bavil se s Paulovou rodinou. Dnes je přijeli navštívit i příbuzní z vedlejšího státu, jejich dcera měla začít studovat na blízké vysoké škole, a tak se přijela podívat, kde by mohla žít.

„S Carlie si rozumí,“ pokývl k nim. „Myslím, že nebýt tebe začal by ji balit.“ Nahodil výraz, jakože já všechno vím, všechno znám a přesně vím na co Jake myslí. Jenže to mohl vědět jen, kdyby byli přeměnění na vlky.

„Pokud se do ní zamiluje, nebudu mu stát v cestě,“ usmívala jsem se. „Ani dělat žárlivé scény, nebo tak. Prostě vyklidím pole. Zmizím...“

„A to bys mi jako fakt udělala?“ zeptal se ublíženě. Nasadil psí pohled a přísahala bych, že v jeho očích jsem zahlédla slzy.

„Neboj,“ pohladila jsem ho po rameni. „Vždycky budeme v kontaktu, budeme rodina.“

„To doufám,“ rozveselil se a šťouchl mě do ramene. „Protože bez tebe si to neumím představit.“

„To já bez tebe taky ne, Came,“ usmála jsem se. „Jsi můj nejlepší přítel. Lepšího jsem v tomhle životě najít nemohla.“

„Tak dej na mou radu,“ mrkl. „Rozsekni to, s Jacobem to nikam nevede a on to taky ví. Jenže z povinnosti k tobě od tebe nikdy neodejde. Nebude znovu šťastný, třeba právě s Carlie.“

„Až se opravdu zamiluje, nic ho u mě neudrží,“ zavrtěla jsem hlavou. „A pak půjde, věř mi.“

„A co ty?“ zeptal se. „Budeš doufat, že na tebe ten upír počká?“

„Cože?“ vyvalila jsem na něj oči. „O čem to meleš?“

„Ale no tak, kvůli komu tady tak zasněně koukáš do plamenů? Hm?“ tvářil se u toho tak nevinně. „Kvůli Jacobovi to asi sotva bude, nemám pravdu?“

„Jestli cekneš,“ namířila jsem na něj prst.

„Tak si mě nepřej?“ dokončil za mě a společně jsme se rozesmáli. Byla jsem si jistá, že mě Cameron nezradí a Jake se opravdu nic nedozví. A tak jsem se mohla uvolněně zasmát.

Znovu jsem se rozhlédla a zjistila, že Jacob se stále baví s Carlie. Mladou dívkou, která má brzy nastoupit na zdejší vysokou a co jsem z doslechu zjistila, bude bydlet u Paulovy rodiny. Rozhodli se, že jim to snad pomůže přijít na jiné než vlčí myšlenky, zvlášť po tom, co se Paulovi stalo.

Byla opravdu krásná, měla dlouhé vlnité vlasy, krásné tělo modelky a jiskřičky v modrých očích. Podle všeho nebyla typická indiánka, ale rozhodně to v ní bylo. Malý kousek indiánky, který z ní dělal opravdovou krásku.

Jacob se jí dotýkal víc a víc. Sice jen nenápadně na ramenou a pažích, ale se zvětšující intenzitou. Jakoby se slova, která jsem pronesla s Cameronem měla brzy naplnit. Z ničeho nic jsem si uvědomovala, že lpím na vztahu, který je dávno mrtvý a ze kterého chce i Jacob pryč. Jen neví jak.

…

„Dnes to bylo krásné,“ promluvila jsem v kuchyni, když jsme se vrátili z oslav. Byla jsem opravdu šťastná a plná nové energie, která mě zaplavila. Zároveň jsem však pociťovala smutek. Smutek, který jsem cítila, když jsem viděla šťastnou Jacobovu tvář, když mohl být s Carlie. Dívkou, která se brzy nastěhuje sem do vesnice.

Měla bych být z jeho štěstí ráda, ale nějak mě to trápilo. Já se snažila udržet náš vztah a on neprojevil nejmenší zájem. Po celou slavnost se mnou byl jen jednou. Ve chvíli, kdy zahajoval oslavy a podpaloval hranici. Jinak jsem pro něj dnes večer byla vzduch.

„Ano,“ přikývl. „Vše vyšlo přesně podle plánu.“

„Carlie vypadá mile,“ usmívala jsem se a snažila se nedat na sobě znát ani kapku vzteku, kterou jsem cítila.

„Je to milá dívka,“ souhlasil se mnou. Z ničeho nic se tvářil provinile a ublíženě. Ale já nechápala, proč by se měl cítit provinile. „Víš...,“ začal se zasekávat. „Ona… Je to velmi milá holka… A já… Vím, že se to nemělo stát, vím, že ty si ta jediná, koho mám milovat...,“ mluvil najedou nějak rychle. Tok jeho slov jsem sotva vnímala, když mi začalo docházet, co se mi snaží říct. On se zamiloval. Otisk je definitivně pryč a on miluje ji.

Miluje Carlie.

Autor: Kecka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Otisk nebo láska? 28. kapitola: