Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Otisk nebo láska? 27. kapitola

23.12.2018 (12:00) • Kecka • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1800×

Edward:

Uplynuly dlouhé dny a já neměl žádné zprávy o Belle. Poslední vize, kterou Alice měla, nás moc neuklidnila, ale já sám se nemohl divit. Podle všeho se rozhodla od nás odříznout. Všechny dny se mi tak z ničeho nic zdály stejné a neměnné. Prostě jsem jen ráno šel do školy a odpoledne ze školy. Jednou za čas jsem si prohlédl Alicinu mysl, kdyby se náhodou něco změnilo, ale nic neviděla.

„Je to naše chyba,“ prohlásila z ničeho nic Alice. „Měli jsme ji varovat, že přijedou Denalijští.“ Cítila se provinile, i když vlastně nic nezpůsobila. Nemohla Bellu varovat a ona to věděla. Neměla nám to za zlé, dokonce chtěla o Denalijských vědět víc a já se díky tomu dozvěděl, co všechno o životě upírů ještě neví.

„Přece se od nás neodstřihla kvůli nim?“ zděsila se Esme. Nechápala, že by Bellu mohli tolik vyděsit. Bohužel jen já věděl, kde je pravda a co se vlastně stalo, co rozhodlo. Že to já jsem tou příčinou. Nebo spíš jeden polibek plný lásky a chtíče. V tu nepatrnou chvíli jsem cítil takové souznění a takovou lásku, že jsem nikdy ve své existenci ani nedoufal, že tohle pocítím. Přál jsem si splynout s ní v jednu bytost. V jednom dokonalém okamžiku úžasného polibku.

„Ne,“ zakroutil jsem hlavou. Nehodlal jsem jim přiznat, co jsem provedl a tím to pokazil, ale nemohl jsem je nechat myslet si, že za to snad mohou Denalijští, nebo jejich nečekaná návštěva. „Tím to nebude, prostě to rozsekla. Život mezi námi a smečkou pro ni byl komplikovaný. Když jsme byli s Carlislem ve vesnici měl jsem možnost číst vlčí mysl. Oni ji opravdu chtějí za každou cenu chránit.“ Jaké štěstí bylo, že jsem opravdu mohl číst v myšlenkách smečky a vědět tak jaké mají uvnitř vztahy.

„Takže ji k nám nechtějí pouštět?“ zhrozila se Rosalie. I když Bellu vlastně neznala, byla naštvaná, že ji snad vlci drží pod zámkem a nedovolují jí opustit rezervaci. Objevil se v ní nový cit, ochranitelský. Chtěla Bellu dostat ze spárů té vlčí smečky, která jí brání v životě. Bylo to horší, než jsem si myslel. Bellin odchod způsobil v naší rodině zmatek.

„To si nemyslím,“ popřel jsem. Nechtěl jsem, aby si o smečce mysleli něco špatného. Nic z toho by vlastně nebyla pravda, ale jak vybruslit z okovů lží. „Oni by ji pouštěli, ale myslím, že ona už nechce vybírat. Nechce znovu a znovu volit mezi námi a smečkou.“

„Vybírat?“ podivil se Carlisle. Stejně jako zbytek rodiny nechápal, jak to můžu myslet. Proč by si musela vybírat. Copak jí smečka dává ultimáta? Nutí ji se rozhodnout mezi rodinou a námi? Všichni mysleli na totéž – takové věci se nedělají a už vůbec ne člověku, kterého máte rádi nebo ho dokonce milujete.

„Vybírat,“ potvrdil jsem. „Mezi námi a svou rodinou. Jsme naprosto odlišní a oni se v podstatě snaží popírat, že je Bella upír. Nikdo z nich na ni tak nemyslí, prostě předstírají, že se ta událost nestala.“

„Popírají to?“ zvedl Jasper obočí. „Jak mohou chtít něco takového popřít?“ Bella byla upír a on si to uvědomoval stejně jako celá naše rodina. A uvědomovala si to i smečka i když se to snažili popírat a vidět to celé jinak, než jak to vlastně je.

„No, nevyvracejí to, ale musel bys slyšet jejich mysl, abys pochopil,“ pokrčil jsem rameny a byl rád, že mám výmluvu pro Bellinu nepřítomnost v našich životech. „Oni opravdu jedou dál a snaží se sami sebe přesvědčit, že Bella není ten krvelačný upír, který může vyvraždit celou vesnici během jediné noci. Snaží se popřít to co se stalo, je pro ně snazší myslet si, že je spíš součást smečky než upír, proti kterému musí zákonitě bojovat.“

„Ale ona je,“ zhodnotil Jasper a tvrdě se zahleděl přímo na mě. Mohl jsem jen doufat, že necítil výbuch pocitů, které ve mně Bella zažehla. Mohl jsem jen doufat, že nejen mé city, ale ani mou lež neodhalí. On jediný z rodiny by totiž mohl. A podle zkoumavého pohledu, který zaměřoval přímo na mě, byl na stopě. Tušil, co se děje a chtěl tomu přijít na kloub. Snažil jsem se myslet na jiné věci, ale moc se mi nedařilo.

Určitě cítil, jakou lásku jsem v sobě z ničeho nic pociťoval, ten nový cit, který jsem do té doby nikdy necítil. Nikdo z rodiny tohle nedokázal vyvolat. A Jasper to věděl, cítil to stejně jako já. Stejně jako to Alice viděla, ale u Alice, to byla nejistá budoucnost. U Jaspera přítomnost, kterou jsem nedokázal zakrýt. Stejně jako zklamání z jejího odchodu. Nedokázal jsem si zabránit cítit. Ta láska mě naplnila takovou silou, že ji nemohlo nic zlomit. Vyvolávalo to ve mně klid a mír, něco takového šlo celých těch sto let mimo mou existenci.

A Jasper to věděl. Cítil to, ale naštěstí si stále nespojil ten cit, který cítil s láskou, která se ve mně probouzela a plála ohněm tak velkým, že bych mohl zažehnout i Měsíc. Bella ve mně vyvolala výbuch nových pocitů a změnila tak celou mou dosavadní existenci.

…

Uplynuly další dny a má rodina se stále nepřestala zabývat tím, co se stalo. Tím, že Bella s námi přerušila kontakt a vypadalo to, že už se s námi nikdy nebude chtít setkat. Alice se stále snažila vidět její budoucnost, ale nebylo to nic platné. Své rozhodnutí nezměnila, a tak byla její budoucnost pevně spjatá s vlky.

Trápila se tím, že nic nevidí, byla frustrovaná a stále se snažila o totéž. Vidět Bellu, byť jen na kratičkou chvíli, jen záblesk, jestli se jí daří a jestli je šťastná. Stačilo by málo, ale mě bylo jasné, že Bella se definitivně rozhodla žít s vlky a nás odstřihnout. Rozhodla se pro čistý řez, který ji bude snad, jak doufám, bolet méně, než pomalé odcházení.

Láska k ní mě sužovala stále víc a častěji. Mnohem víc jsem myslel na to, jak šťastný jsem v ty prchavé chvíle byl, jak naplněný jsem najednou byl, jak můj život měl najednou smysl a vlastně celý svět byl najednou tak nějak správně. Vše zapadalo jako ozubená kolečka v hodinkách. Bylo to tak správné a přitom špatné.

Byl jsem sobec, když jsem ji tenkrát políbil. Měla a má manžela, který ji chrání a miluje přes všechny obtíže, kterými si museli projít. Miluje ji v dobrém i zlém. Až do skonání věků. Tak dlouho už s ní je a pomáhá jí, že ať bych ji miloval sebevíc nebylo by to dost.

...

„Možná bychom se měli odstěhovat,“ nadhodil jednoho dne Carlisle. Trápilo ho, jak celá rodina truchlí nad ztrátou člena rodiny. I když kdo ví, zda bychom mohli Bellu za člena rodiny považovat. Strávila s námi jen pramálo času, přesto jsme si ji všichni oblíbili. „Je to už několik dní, kdy s námi Bella přerušila kontakt a my se tím jen trápíme.“ Bylo vidět, jak si v myšlenkách přehrává utrápené pohledy všech členů naší rodiny – mě, Alice, Jaspera a v neposlední řadě i Esme, kterou takhle vidět nechtěl. Ona ho trápila nejvíc a nechtěl, aby se trápila ještě víc, než už se trápí teď. Asi nejjednodušší by bylo smířit se s tím, že Bella nikdy nebude blízkým členem naší rodiny.

„Nemůžeme odejít,“ zaprotestovala okamžitě Alice. „Co když si to rozmyslí?“ Jen ona si udržela optimismus. Stále doufala, že se uskuteční některá z jejích vizí, které měla. Bohužel já si byl jistý, že to se nestane. Bella si vybrala. Jenže Alice stále vídala Bellu jako člena naší rodiny a nechtěla se té myšlenky vzdát. Chudinka se z těch vizí, které se nikdy nesplní, jednoho dne zblázní. Litoval jsem ji, protože stále doufala a pevně věřila, že si to Bella rozmyslí a zaklepe na zadní dveře našeho domu.

„A vidíš, že by si to rozmýšlela?“ zeptala se Rosalie. „Ona chce zůstat s nimi, nemůžeme ji nutit k něčemu jinému. A všichni se tu tím akorát trápíme. To není dobré.“ Rosalie souhlasila se stěhováním, museli jsme opravdu vypadat hrozně. Stěhování nesnášela, musela to být reakce na stav naší rodiny, která se soužila. Byli jsme v rozkladu z toho, jak nám Bella vlítla do života jako uragán, který po sobě zanechal jen spoušť. Mě však trápila katastrofa, kterou jsem za sebou zanechal já.

„Nevidím,“ souhlasila Alice a její hlas zněl ještě zkroušeněji. Co měla tu poslední vizi byla nešťastná a smutná. Pořád se snažila pohlédnout do Belliny budoucnosti, ale viděla jen nepropustnou tmu. Tmu, kterou jsem stále sledoval a doufal, že snad jednou spatřím záblesk Belly. Té krásné ženy, kterou jsem zničenou pustil tam, kam já za ní nemohu.

„Nespěchal bych,“ souhlasil jsem přes to s Alice. Sama Bella se bála, co s ní udělá odloučení od nás. A tak jsem se rozhodl, že ještě počkáme. Možná se vrátí ke svému přesvědčení, že o nás nechce a nemůže přijít. „Alice má pravdu, může si to rozmyslet.“

„Přidávám se k dětem,“ usmála se mateřsky Esme. Víc než Alice, si přála začlenit Bellu do naší rodiny i když to znamenalo přijmout spolu s ní i celou smečku. „Nejsme tady tak dlouho, abychom museli odcházet a vlci nás také nevyhání. Nespěchala bych, na takové definitivní kroky je vždy času dost.“

„Ale musíme se začít chovat normálně,“ rozhodl Carlisle. „Nesmíme se trápit tím, co nemůžeme změnit. Další kroky jsou na Belle, ne na nás.“ Rozhlédl se po všech v místnosti důrazným pohledem. Nedával nám na vybranou, buď se začneme chovat normálně, nebo najde nový domov, dost daleko odtud. Hlavně, aby se nikdo z nás nemohl dál trápit. Nebo doufat?

V tu chvíli Alice ztuhla a já v jejích myšlenkách sledoval vizi, která nevěstila nic dobrého. V celé vesnici hořelo, téměř všude byl oheň. Nic jiného nebylo vidět. Zhrozil jsem se, co všechno se mohlo stát. Co všechno se mohlo stát Belle.

„Musíme tam,“ prohlásila Alice a propalovala mě pohledem. Ta vize nebyla primárně zlá, ale ten oheň všude ji vyděsil. Mohlo to znamenat napadení jinými upíry, nebo jen velkou nehodu. Nic z toho však nebylo dobré. Dostal jsem příšerný strach, to že to Alice viděla. Ten oheň a kouř. Bál jsem se, aby se s Bellou něco nestalo.

„To nejde,“ zavrtěl jsem hlavou, „stále je to rezervace La Push a my tam nesmíme. Pokud se nic neděje a vlci to mají pod kontrolou, mohli by to považovat za vyhlášení války.“

„Kdyby to vlci měli pod kontrolou tak to nevidím,“ křičela téměř zoufale Alice. Chápal jsem ji, ale zároveň věděl, že nemůžeme zasáhnout. Strašně jsem se bál, co se stalo nebo spíš stane. Pomalu se stmívalo a já mohl jen hledět směrem k lesu, jestli uvidím kouř.

V Alicině vizi byla úplná tma, kterou procházely plameny tisíce ohňů. Díval jsem se směrem k vesnici celou noc, ale žádný velký požár jsem nezaznamenal. Pokud by to bylo zlé z lesa by se kouřilo. Když nic jiného tolik ohně muselo způsobit kouř, jenže v dáli nebylo nic vidět ani náznakem. Nemohli jsme tam jen tak bezdůvodně vtrhnout, zvlášť když Alice nic dalšího neviděla.

Snažil jsem se vycítit pach pálícího se upířího těla, ale nikde ve vzduchu jsem necítil upíří pach ani spáleninu. Nebyl jsem si jistý, že mě to uklidňovalo, ale aspoň mě neděsil fakt, že by to mohla být Bella. Stále jsem tak mohl doufat, že uvidím její krásné oči, úsměv...

…

Uběhla celá noc a já stále hypnotizoval les. Podle myšlenek dělala Alice totéž. Z horního patra v dáli zahlédla nepatrný kouř, ale to mohl být jen ohýnek, na kterém si někdo opékal špekáčky. Prostě nic, co by svědčilo o něčem vážnějším. Pomalu se rozednívalo, když jsem v lese zaznamenal pohyb.

Něco velkého se dralo k okraji naší zahrady. Víc jsem zaostřil a rozpoznal srst rudohnědého vlka. Celá má rodina se seběhla dolů a společně jsme se vydali na verandu našeho domu. Byl to Jacob a v myšlenkách byl dost nervózní. Hranici lesa překročil už v lidské podobě a jeho výraz byl šílený strachy. Takže Alice měla pravdu, něco se stalo.

„Je tady?“ zeptal se a propaloval nás pohledem. 

Autor: Kecka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Otisk nebo láska? 27. kapitola: