Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Otisk nebo láska? 26. kapitola

20.12.2018 (12:00) • Kecka • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1719×

„Ewo,“ začala jsem zlehka. „Alf ti nic neřekl, protože se bál co to s tebou udělá. Je to trochu děsivé.“

„Trochu?“ zapochybovala René, ale hned potom pusu zavřela. Asi jí došlo, že tímhle ničemu nepomůže.

„Je to hodně děsivé a hodně nebezpečné,“ usoudila Lia. „Ale ona je jeho žena v dobrém i zlém a otisk do toho netahej,“ dodala, když viděla, jak se René nadechuje k protestu.

„Takže…“ pobídla nás Ewa a hypnotizovala nás pohledem.

„Tvůj muž se stal ochráncem téhle vesnice. Je to dané geneticky a historicky a...“ Mluvila jsem a snažila se to nějak obšírně vysvětlit, když mě Ewa přerušila.

„To, že se mění ve velkého psa, už vím,“ zatvářila se nešťastně, ale její oči mě pobízely k pokračování.

„Ano…“ usoudila jsem. „To už víš. Víš ale i to, že se to děje kvůli mně?“ zeptala jsem se. Zpříma jsem jí hleděla do očí a snažila se z těch jejích vyčíst, co si asi myslí.

„Proč kvůli tobě?“ podivila se. Nechápavě pak těkala pohledem ze mě na Liu a zpět.

„Jsem upír,“ odpověděla jsem. „Neměla bych ti to říkat, ale je to součást příběhu. Určitě už jsi ho od stařešinů ve vesnici slyšela.“ Nechala jsem jí čas, aby tu informaci vstřebala. Nebo si třeba vzpomněla na nějakou pověst o chladných, rudookých, bledých…

„Upír?“ zasmála se. Nejspíš si myslela, že si z ní utahuji. A já si nebyla jistá, jestli je to dobře. Přece jen Edward říkal, že nesmím prozradit své tajemství. Myšlenka na něj mě zabolela, ale svou bolest jsem rychle zahnala. Nesměla jsem na něj takhle myslet.

„Ano,“ přikývla jsem. „To kvůli mně tahle vesnice potřebuje ochranu.“ Ewa se zatvářila víc skepticky než prvně, ale nic neřekla.

„Kecáš blbosti,“ utrousila René a nedůtklivě si mě měřila. Přerušila tak můj oční kontakt s Ewou. „Nemusí chránit vesnici před tebou, ale před rudookými. Ty jsi jen příčinou jejich proměny. Bez které by nás nemohli chránit.“

„Má pravdu,“ přikývla Lia a pohladila mě po zádech. Stejně jako vlci si i ony myslely, že vlastně nejsem nebezpečná. Kdyby tak jen tušily, jak nebezpečná jsem i právě v tuhle chvíli.

„Třesky plesky,“ mávla jsem rukou a pokračovala. Nechtěla jsem s nimi probírat, kdo je opravdu nebezpečný. „Vlci mají jistou věc, je to otisk. Něco na způsob jediné pravé lásky, aby byli s tou, se kterou mají prožít zbytek života. Aby i ona je milovala víc než cokoli. Jen taková žena pak dokáže vstřebat celou pravdu o vlcích a tom okolo. Musí být silná a statečná.“

„A to se stalo mě,“ ukázala na sebe René. „Nebejt toho, mohla jsem být šťastná s Lukem a ne se plácat v trojúhelníku mezi ním, Oliverem a sebou.“ Nešťastně kroutila očima a těkala po celé místnosti. Bylo jí nepříjemné o tom mluvit a já si byla celkem jistá, že teď vůbec neví, co cítí.

„Chcete říct,“ zatřásla se Ewa, „že by mě mohl Alf opustit, protože se otiskne do jiné?“

„Ne!“

„Ano!“

„Možná!“

Všechny tři jsme vykřikly jako sudičky, každá však s jinou odpovědí. Ewa po nás metala zmatené obličeje a já usoudila, že ji musíme i uklidnit, když už jsme ji takhle rozrušily. Taky se mohlo stát, že se otiskne do Ewy.

„Možné to je,“ přikývla jsem. „Nicméně nepravděpodobné. Alf s tebou má děti a mám dojem, že děti jsou hlavním cílem otisku. Prostě mít jistotu další generace s vlčím genem. A zároveň tak vlk získá, ženu, která pro něj znamená tolik, že s ní bude chtít umřít.“

„A Alf si tě už vzal,“ usmívala se Lia. „A máte děti, takže pochybuji, že se jen tak otiskne do jiné.“

„A je možné, aby se neotiskl?“ zeptala se vyděšená Ewa. V očích měla utrápený výraz a slzičky na krajíčku.

„Jasně,“ souhlasila jsem. „A v jeho případě je to téměř jisté, má skvělou ženu a domov. Co víc by od otisku získal?“

„Asi vám budu muset věřit,“ sklopila zrak Ewa. „A jak jsi to myslela s tím, že jsi upír?“ zeptala se, protože se prostě musela zeptat, že jo? Najednou jí všechno začalo dávat smysl. A dokonce snad i začala věřit, že jsem, kdo jsem.

„Víš, já,“ začala jsem zvolna a nechtěla pokračovat. Nevěděla jsem, kolik mohu prozradit a kolik toho smí vědět, když není upír a nikdy jím nebude. Nebo kolik by jí toho řekli vlci.

„Tady Bella se kdysi otiskla do Jacoba, jenže měla smůlu. Na procházce v lese ji dostihla upírka, která se rozhodla ji zabít. Nakonec ji Jake zabil, ale ona už stihla Bellu pokousat a tím změnit,“ vysvětlila ve stručnosti Lia. „No a Jacob s ní zůstal a i přes nepřízeň osudu ji po celou tu dobu chránil.“

„Kvůli otisku?“ ptala se dál Ewa.

„Ne,“ zakroutila Lia hlavou. „Kvůli uražené ješitnosti.“

„Ano,“ zaprotestovala jsem. I když měla Lia jiné mínění, já si byla jistá, že mě Jacob miluje. Chce mě chránit a být se mnou. Co jiného by to pak bylo?

Lia se na mě zmučeně podívala. Věděla jsem, že nesouhlasí s tím, jak chci žít nebo v co věřím. Viděla, jak spolu s Jacobem žijeme, ale já si nebyla jistá, jestli chápe, jak hluboký vztah jsme si za těch padesát let vytvořili.

„Asi se v tom nebudu plácat,“ usoudila Ewa a zadívala se někam za mě. Viděla jsem, jak se v jejích očích odráží myšlenky, které vířily její hlavou. Musely jsme jí nasadit pořádného brouka do hlavy.

Edward:

„Edwarde?“ promluvila na mě milým a docela tichým hlasem Alice. Něco takového bych od ní neočekával. „Co se stalo v lese?“

„Co by se mělo stát?“ oplatil jsem jí otázkou a zahleděl se přímo do jejích očí. To jsem však neměl dělat, viděl jsem zklamání, bolest a smutek. A taky jsem viděl, kdo a co to způsobilo. Alice měla vizi, ve které se s ní Bella navždy loučí. Říká, že už nás nechce nikdy vidět, že to tak bude nejlepší pro nás i pro ni.

„Stále mi chceš tvrdit, že se nic nestalo?“ položila další otázku a zpříma mi hleděla do očí. Bál jsem se jí zalhat, ale neměl jsem na vybranou. Nemohl jsem prozradit, co se mezi mnou a Bellou stalo v lese a co je opravdovým důvodem její nepřítomnosti do konce naší věčnosti.

Nemohl jsem být takový srab a prozradit, co jsem provedl. Musel jsem tím chránit Bellu, pokud ona nebude chtít, aby to někdo věděl, tak se to nikdy nikdo nedozví. Bude to mé krásné tajemství. Už navždy budu vzpomínat na polibek, který mi věnovala. Na touhu, která proudila našimi těly, na její rty na mých. Už navždy…

„Chci ti tvrdit, že se nic nestalo,“ usmál jsem se. „Bella běžela do rezervace, přesně jak jsi řekla.“ Lež… Bál jsem se, že to na mě Alice pozná, ale nemohl a nesměl jsem říct pravdu.

„Edwarde,“ zakňourala. „Já nechci, aby zmizela. Nechci o ni přijít, viděla jsem nás jako nejlepší přítelkyně. Viděla jsem…“ Z ničeho nic se odmlčela a zahleděla se přímo za mě. V jejích myšlenkách jsem viděl vize, které měla, než jsme se s Bellou seznámili. Stáli jsme spolu na krásné rozkvetlé louce, drželi se za ruce a usmívali se. Další vize byla stejně šťastná, seděl jsem s Bellou u piana a hrál nějakou svou skladbu. Alice ji neznala, ale já tu melodii poznával. V poslední době mě honila v myšlenkách a já stále nebyl schopen ji uchopit a zahrát.

Poslední vize - jsou Vánoce a já s Bellou a mou rodinou sedíme u krbu. V pozadí se třpytí vánoční stromeček a všichni se usmívají. Bella mluví s Alice a vzájemně se objímají. „Opravdu jsem myslela, že i ty budeš šťastný. S ní.“

„Má manžela,“ upřesnil jsem a Alice se zakabonila. „Vím, že je to pro tebe těžké, ale její rodina je v rezervaci a jestli bude pro Bellu lepší se s námi nestýkat, musíme jí vyhovět.“

„Nemáme na vybranou,“ kývla Alice a zahleděla se do lesa. Bylo jí jasné, že se jen tak nevydá na cestu za Bellou. Nenavštíví ji v jejím domově, tam nesměla, stejně jako já nebo kdokoli jiný z rodiny.

„Třeba se její rozhodnutí ještě změní,“ konejšil jsem ji. „Třeba se nakonec rozhodne s námi stýkat, jít s tebou na nákupy…“

„Tomu přece nevěříš,“ pokroutila smutně hlavou. „Navíc od téhle vize nevidím nic. Vůbec nic, jen tmu.“

„Dej tomu čas,“ pohladil jsem ji po rameni a vydal se do svého pokoje. Neměl jsem sílu být s Alice a vidět její ztrápený obličej. Bella jí bude hodně chybět. Nikdo jiný z rodiny jí tolik k srdci nepřirostl.

Bylo hrozné sledovat, jak se Alice trápí, ale mnohem horší bylo, co jsem věděl o Belle. Jak sama řekla, nevěděla, co se stane, až ji opustíme a teď jsem ji donutil, aby ona opustila nás. V podstatě jsem jí nedal na vybranou. Kdybych se ovládl a nezačal ji líbat, bylo by vše snazší.

Ano, po zbytek věčnosti bych za ní tesknil a jen doufal, že ji zase na pár chvil uvidím, ale aspoň by patřila do našich životů. V tuhle chvíli jsem nás z jejího života vymazal a já věděl, že ona už se zpět nevrátí. Nikdy…

Bella:

Další den jsme s děvčaty začaly chystat stezku odvahy a strašidla do blízkého lesíka. Nic složitého, jen stezka, kterou všichni skoro denně chodí, jen tentokrát jsme to ozvláštnily několika místy, kde musí přelézt pařezy a spadlé stromy, které polámal vítr v posledních měsících.

Vlci už nanosili hromady dřeva a začali stavět hranice v místech, které jsme jim označili jako místa pro ohně. Den ohňů měl být už zítra a já měla šílený pocit, že spousta věcí ještě není dodělaná. Konečná podoba se sice doladí až zítra, ale má dětská dušička se tak moc těšila, že být člověk ani neusnu.

„Kam s tímhle duchem?“ zamávala Ewa s velkým prostěradlem, které jsme plánovaly zavěsit do výšky. S trochou štěstí ho v pravou chvíli rozfouká vítr.

„Počkej,“ usmála jsem se na ni. „Tohle je moje práce.“ Vzala jsem si od ní prostěradlového ducha a vyhoupla se do korun stromů. Zpovzdálí jsem slyšela výdechy a bylo mi jasné, že takovou rychlost a obratnost Ewa ani René ještě neviděly. Lia s námi nešla, přece jen její věk a zdraví už jí nedovolovaly lítat po lese, jako nějaká mladice.

Zůstala jsem viset v korunách stromů a pomalu spouštěla prostěradlo. „Zakřičte, až bude ve správné výšce!“ zavolala jsem na holky stojící dole.

„Už,“ slyšela jsem Jacoba. Zřejmě se přišel podívat, jak nám to se stezkou jde. Nebo taky okouknout místa, na která se později rozestaví vlci. Přivázala jsem lanka k místu na stromě, které bylo pro tyhle účely perfektní, a ladně slezla dolů k němu.

„Děkuji,“ usmála jsem se na něj. Zářivě se na mě usmál a objal mě. Jakoby jen tak, bez pohledů zvědavých lidí, kteří chtějí zjistit víc o našem podivném vztahu.

„Abys věděla,“ pošeptal mi do ucha. „Vyděsila jsi je,“ dokončil a hrdelně se zasmál. Plácla jsem ho do ramene a šla rozvěsit další strašidýlka a lucerničky. Jenže měl pravdu, nikde v lese jsem Ewu ani René neviděla ani necítila.

„Nedošlo mi, že by je to mohlo vyděsit,“ svěsila jsem ramena, když jsem svou práci dodělala.

„Ony to rozdýchají,“ uculoval se. „Navíc… Přiběhl jsem jako vlk, takže jsem jim asi taky nepřidal.“

„Ou,“ vydechla jsem. „No, co už s tím. Podívej, tam a támhle a ještě tady,“ ukazovala jsem na několik míst v lese. Pěkně za stromy a v keřících, „se můžou kluci schovat a dělat zvuky a třeba i svítit baterkou.“

„Stezka vypadá letos báječně,“ pochválil nám práci a spolu se mnou se vydal do vesnice. „Bello,“ oslovil mě po chvíli. „Už pár dní vypadáš sklesle, nestalo se něco?“

„Ne,“ zalhala jsem. Nechtěla jsem se mu svěřovat s tím, co se stalo v lese ani s rozhodnutím, které jsem potom učinila.

„Bello?“ zastavil mě dotekem ruky. „Neříkej, že se nic neděje. Už pár dní nechceš ke Cullenovým, ani o nich nemluvíš. Jsi zamlklá a vypadáš ustaraně. Co se děje? Ublížili ti?“

„Ne,“ trvala jsem si na svém. „Prostě mám moc práce se dnem ohňů.“ Krčila jsem nevinně rameny a snažila se neprozradit, ale nikdy jsem nebyla dobrá lhářka.

„Nelži,“ oponoval Jacob. „Den ohňů miluješ, to by tě tak nevyčerpávalo.“

„Jacobe,“ promluvila jsem odhodlaně. „Nic mi není, učinila jsem jen pár rozhodnutí, která nebyla snadná. Ale jsem v pořádku, ano?“

„No dobře,“ sklopil hlavu. Nebyl spokojený s tím, co jsem mu řekla, ale copak jsem měla na vybranou? Nemohla jsem mu takhle ublížit, takhle ho zklamat.

„A už pojď, musím vařit a péct,“ popohnala jsem ho a upíří rychlostí se vydala zpět do vesnice. Proběhla jsem jí jako střela a zastavila se až v naší malé kuchyňce. Začala jsem po ní běhat ze strany na stranu a připravovat dobroty na zítřejší slavnost.

Jacob se do noci neobjevil, asi spolu s kluky připravoval hranice a nádoby na oheň, který v tento den plane po celé vesnici. Vždycky je to tak krásně romantické a mytické.

Autor: Kecka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Otisk nebo láska? 26. kapitola: