Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Otisk nebo láska? 25. kapitola

17.12.2018 (12:00) • Kecka • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1545×

Edward:

Po tom, co mě opustila v lese, jsem si připadal strašně. Chtěl jsem se jít zahrabat, zároveň jsem ale v jejím polibku cítil stejnou něhu a lásku, kterou jsem pociťoval i já k ní. Na stranu druhou jsem chápal, že se cítí strašně. Podvedla přece svého manžela a já ji k tomu svedl. Jsem hrozný člověk, hrozný upír a za všechno tohle skončím v pekle a budou si mě grilovat čerti.

Jsem svůdce, přitom stále muž, který na tu pravou čeká. Jenže já se dočkal a ta pravá už je zadaná. Bez jakékoli možnosti nápravy, je jeho a všichni to vědí a respektují. To jen já jsem se musel zachovat jako podrazák a špína společnosti.

Měl jsem se ovládnout a nelíbat ji, teď už se nebudu moct těšit její přítomností a jejím očím, ani vzdáleně přes myšlenky mé rodiny. Nebudu moct jít s ní a s Alice na nákupy, jak si to má sestřička plánovala. Teď jistě viděla, jak jsou její plány zmařeny a ona se s Bellou na nákupy nikdy nedostane. Byl jsem přesvědčen, že v tuhle chvíli už nevidí nic, co se týká Belly.

Jsem si naprosto jistý, že Bella už s námi nebude chtít mít nic společného. Bude naštvaná a už nikdy se s námi nesejde. Jediné v co jsem mohl doufat, bylo, že budou potřebovat lékaře. A Carlisle by mě vzal s sebou, o tom jsem nepochyboval. Jenže doufat v něco takového bylo snad horší rouhání, než myslet na cizí ženu, která je sice tak krásná a úžasná, ale nikdy nebude má. A to je to, s čím jsem se chtě-nechtě musel smířit a přestat doufat v lepší zítřky s Bellou po boku.

Bella:

Po dlouhé době jsem se zvedla od útesů a vydala se zpět k domovu. Byla jsem pevně přesvědčena, že jsem se rozhodla správně. Tady v rezervaci mám rodinu, která se o mě stará celých těch podělaných padesát let a já prostě nemůžu přijít o ně o všechny. Navíc Jacob toho pro mě udělal tolik, že opustit ho by byl hřích. On mě miluje a chrání a chce se mnou být.

Teď je to na mě, musím se víc snažit prohloubit náš vztah a třeba se jednoho krásného dne podaří ho prohloubit natolik, abychom byli zase jako muž a žena a ne jen jako sourozenci, kteří nějakým omylem začali žít spolu a jsou spolu takhle už víc jak padesát let, jen proto, že prostě jsou a nevědí co se sebou.

Doběhla jsem na okraj vesnice a pak se pomalým lidským krokem vydala k domovu. Víc než kterýkoli jiný den jsem si uvědomovala pohledy všech z vesnice. Co si o mě asi mysleli a jak vnímali to, kdo jsem a kým jsem. Jak pohlíželi na můj vztah s Jacobem a vztah ke smečce. Vždyť podle legend a mýtů mě měli vlci chtít zničit a oni si mě místo toho nastěhují přímo do domu svého alfy.

Nic z toho, co se stalo od mého otisku do Jacoba, nebylo správné a dnes jsem měla pocit, že to takhle vnímá většina naší vesnice. Jakoby všechny ty pohledy najednou prozrazovaly víc, než by měly, nebo chtěly?

Došla jsem domů a zavřela za sebou dveře, cítila jsem se tísnivě a sklíčeně. Jakoby za mnou šel stín, který se i přes zavřené dveře snažil dostat dovnitř a pohltit můj nově nabytý klid.

„Stalo se něco?“ strachoval se okamžitě Jacob, když mě spatřil, jak si čelo opírám o dveře a nesrozumitelně mumlám něco o nespravedlnosti vesmíru.

„Jsem v pořádku,“ usmála jsem se, odtrhla se ode dveří a šla rovnou k němu.

„Dobře…“ protáhl nedůvěřivě a celou si mě přeměřil pohledem. „Tak tedy, měli bychom probrat noc ohňů.“

„To už je teď?“ podivila jsem se, ani mi nedošlo, jak ten čas rychle běží. Noc ohňů byla má oblíbená slavnost. Po vesnici se zapálilo několik velkých hranic a všichni z vesnice přinesli jídlo a pití. Společně pak do uhašení poslední hranice slavili. Oslavovali tak moudrost duchů, kteří vesnici a její lid střeží. Stařešinové vyprávěli historky a legendy mladým a tím je děsili.

Vlci se měnili ve vlky a ukazovali lidem svou sílu, díky níž je mohli chránit. Byl to jediný večer v roce, kdy všichni mohli být uvolnění, klidní a sví. Tedy až na mě. Nikdo z vesnice se nikdy nesměl dozvědět, kým jsem a že vlci tolerují mou přítomnost na jejich území. Všichni si to stejně domysleli, ale jako hra to stačilo mě i vlkům.

Magická oslava konající se vždy na konci září byla doprovázena milionem ohýnků a dobrého jídla. Každoročně jsem se na ni těšila, jako malé dítě na kus čokolády. A letos jsem na to málem zapomněla.

„Ano,“ zasmál se nakonec Jacob, „už teď. Mary se ptá, jestli uděláš svůj vyhlášený koláč a Luisa zase, jestli napečeš polínka na slano.“

„Jasně,“ souhlasila jsem a mé myšlenky se konečně odtrhly od té hrůzy, která se odehrávala hluboko uvnitř mě. „Napíšu nákupní seznam, abys věděl, co budu potřebovat a taky zkusím zajistit nějaké popadané stromy z okolních lesů. Natahám je k hranicím vesnice.“

„O to se můžou postarat vlci,“ pohodil ledabyle hlavou. „Stejně jinak jen pobíhají po lesích, aspoň budou užiteční.“

„Tak dobrá,“ přikývla jsem, „ale kdybych mohla ještě nějak vypomoct, tak mi klidně řekni.“ Neskonale jsem se těšila. Slavnost ohňů byla má nejoblíbenější za celý rok. Připadala mi tak myticky romantická o to víc, že jedním z mytických stvoření jsem byla já sama. Možná jsem tím měla blíž ke všem těm legendám a pověrám, které ten večer stařešinové vyprávěli.

„Neboj,“ pohladil mě po rameni. „Ale nezapomeň na schůzi se ženami členů smečky.“ Zasalutovala jsem a pak si přitáhla zmateného Jacoba. Musím se pokusit prolomit tu bariéru mezi námi. Musím se pokusit náš vztah posunout na další úroveň, než mě to celou nadobro semele.

„Co se děje?“ zbystřil, když jsem ho chtěla obejmout a jen letmo políbit na tvář. Dost mě tím naštval, protože mi přišlo hloupé si myslet, že se snad něco stalo. Jen proto, že se s ním chci obejmout a políbit ho.

„Jen jsem ti chtěla dát pusu,“ řekla jsem. „Netušila jsem, že tohle už mezi námi není.“ Svěsila jsem hlavu a nešťastně si uvědomila, že Lia měla pravdu. Jsme jako bratr se sestrou, kteří spolu nějakým omylem žijí padesát let a nemají ani nárok na smrt.

„Promiň,“ zahuhlal a naklonil se ke mně. Jenže já o polibek ztratila zájem, odklonila jsem se a raději šla chystat večeři. To mělo být všechno, jen – promiň? Copak mezi námi opravdu není vůbec nic, ani kousek něhy a lásky? Jen povinnost…?

…

Druhý den jsem celá natěšená vytáhla desky k přípravě oslavy. Nechtěla jsem se další den trápit tím, jestli miluji nebo nemiluji a koho. Musela jsem se pokusit to vytěsnit a hledat štěstí tam, kde jsem byla. Musela jsem se vzpamatovat a jediná cesta byla odtrhnout se od Cullenových a zaměřit se na vesnici a lidi v ní.

Prolistovala jsem celou tlustou knihu a už teď se těšila na odpolední setkání s ženami vlků, které měly tuhle tradici ve vesnici na starost. Byla jsem ráda, že já a Lia nejsme jediné dvě ženské, které se o to musí starat. Povinně se k nám dnes přidá i Ewa a René. Takže ať tak či tak bude nás dvakrát tolik. Lia jako nejstarší uspořádá odpoledne sezení u nich v domě, všechny budeme baštit koláčky, pít kávu a čaj a debatovat nad každým hloupým detailem oslavy.

„Ahoj,“ pozdravila jsem Liu, když jsem se po poledni dostavila do jejich domečku. Byl útulný a vyhřátá. Kolem voněly koláčky a já opět zalitovala, že jejich chuť už nikdy neokusím.

„Jsi první,“ řekla místo pozdravu a pobídla mě k židli hned vedle té její. „Už se těším, až si ten můj holomek najde ženskou, nebo klidně chlapa.“

„Cože?“ podivila jsem se nad poslední poznámkou. Nečekala bych, že zrovna Lia bude tak volnomyšlenkářská.

„No co?“ zeptala se. „Cokoli je lepší, než aby byl sám. A navíc už se těším, až nebudu muset pořádat tyhle dýchánky. To je totiž pořád něco,“ vychrlila ze sebe a začala jmenovat jednotlivé oslavy, které musíme jako ženy vlků plánovat: „Den ohňů, Slavnost duchů, Díkůvzdání, Halloween, Vánoční večírek, Novoroční oslavu, Velikonoční hledání vajec pro děti, Slavnosti jara, Letní grilování u moře a nesmíme zapomenout na Noc padlých vlků,“ zakončila všechny oslavy, na kterých jsme se musely aktivně podílet. „Už na to nemám síly,“ povzdechla a složila ruce do klína.

„Máš pravdu, je toho hodně,“ usmála jsem se konejšivě. „Ale příště můžeme sešlost udělat u nás. Pro změnu ať si kluci dělají porady jinde. Budeš mít méně práce a naopak si oddechneš.“

„Ale proto to neříkám,“ mávla rukou. „Baví mě to, ale bojím se, co bude s Camem až já tady nebudu.“

„Neboj,“ pohladila jsem ji po ramenou a něžně se na ni usmála. „Postarám se tady o něj, bude se mít jako v bavlnce.“

„Děkuji,“ poplácala mě po rukou. „Vím, že se o něj postaráš, i kdyby ti to Jacob stokrát zakazoval.“

„Mám ho ráda jako vlastního syna,“ usmívala jsem se na ni. „Ty a on pro mě znamenáte strašně moc.“

„Ty pro nás taky,“ kývla a objala mě vroucím objetím. „Mám tě ráda jako svou dceru, kterou mi Bůh nedal. A proto tě chci vidět šťastnou.“ Odtáhla jsem se na délku paží, pohlédla jí hluboko do očí a uvnitř sebe uzavřela tu strnulost, která mnou procházela při pomyšlení na Edwardův odchod.

„Jsem šťastná,“ prohlásila jsem pevným hlasem a s odhodláním, které jsem v sobě našla, ani jsem nevěděla, kde se ukrývalo.

„Myslím opravdu šťastná,“ pokárala mě. Bez pochyby mou lež prokoukla, ale já jí nechtěla dát záminku ke smutku.

„Jsem opravdu šťastná,“ zopakovala jsem. „Moje rodina je zdravá a šťastná a tak i já jsem šťastná.“

„Chci, abys opravdově milovala,“ pohlédla na mě přísným rodičovským pohledem. Chtělo se mi uhnout pohledem, ale udržela jsem se a zrak nesklopila.

„Opravdu miluji,“ usmívala jsem se a tentokrát ani nelhala. Opravdu jsem milovala ji, Camerona, Jacoba i ostatní členy smečky. Nebyla to láska milenecká, ale byla to láska silnější, než jakou by vymyslel básník ve své básni.

„Nebudu se s tebou hádat,“ zavřela oči. „Ale myslím, že sama nevíš, co je to láska.“

„Tak to přičti mému mládí,“ vyplázla jsem jazyk. Byly jsme téměř stejně staré a ona mě tu bude poučovat jako nějakou puberťačku.

Klep, Klep, Klep – spásné klepání pomyslela jsem si, když jsem viděla, že se chce Lia začít přít.

„Jdu tam,“ usmála jsem se a už se zvedala, abych nově příchozí přivítala v Liině domě. „Pojďte dál,“ pokynula jsem do útrob domu. Ewa i René mi pokynuly hlavou a ladným krokem se kolem mě prosmýkly až k Lie, která už nalévala horký čaj do dvou hrnků pro návštěvu.

„O co přesně se máme postarat?“ zeptala se zvědavě Ewa a probodávala nás zkoumavým pohledem. Rychle jsme jí i René vysvětlily, že naší povinností je v podstatě všechno od rozmístění stolů s občerstvením, po rozmístění hranic a ohňů po vesnici. Musely jsme naplánovat, kde budou sedět stařešinové a kde se budou moct děti vydat do lesa na stezku odvahy. Prostě úplně všechno co souviselo s oslavami Dne ohňů.

„Jedna z vás by mohla obejít ženy z vesnice,“ pousmála jsem se na ně. „A zjistit, co plánují péct nebo vařit, aby se nestalo, že něco budeme mít mockrát a něco zase vůbec.“

„Krista by mohla udělat svou pověstnou salsu,“ uculila se Lia a mlsně se olízla. „A pokud vím ,Mary se dala na pečení jednohubek s náplní.“

„Takže máme jít dům od domu a ptát se ženských čím přispějí?“ zhrozila se René, jakoby to mělo lidi z vesnice obtěžovat.

„Neboj,“ usmála jsem se na ni. „Všichni se na to těší, nikdo tě nevyhodí, že otravuješ, nebo něco podobného.“

„Jasně,“ přitakala nejistě. „Jenže mě to přijde, tak nějak otravné. Chodit dům od domu a doprošovat se o pomoc.“

„Nejde o doprošování,“ zavrtěly jsme s Liou hlavou. „Prostě se každé ženské ve vesnici zeptáš, co plánuje uvařit, abychom měly představu, kolik jídla nakonec bude. Tak jako tak se budou grilovat klobásy a maso, ale lidi si rádi dají sladké.“

„Jasně,“ zarazila můj monolog Ewa, „obejdeme všechny ve vesnici, abychom měly představu. Co ten strašidelný les pro děti, jak se to připravuje?“

„To je jednoduché,“ mávla jsem rukou a byla ráda, že se Ewa chce zapojit do příprav. „Prostě nachystáme nějaké strašidla z prostěradel a lampióny podél cesty. Pak ve správný čas nám pomůžou kluci a rozestaví se po trase, aby dělali různé zvuky. Děti se tím postraší a zabaví, navíc za soumraku je les dost děsivý i bez strašidel. Všechny ty stíííny...“

„A ty strašidla vyrobíme kdy?“ ptala se aktivně. Potěšilo mě, jak rychle se chce zapojit do našeho běžného nudného života. Nejspíš se jí líbila ta představa, že se pro změnu aktivně zapojí do příprav. Pokud vím, dřív tyhle oslavy moc neřešila, byla jednou z davu, která se s dětmi a manželem stavila, ale nikdy moc dlouho nepobyli.

„Domluvíme se třeba na pozítří odpoledne?“ podívala jsem se na všechny přítomné. „Můžeme se sejít u nás a rovnou pak jít naplánovat trasu.“

„Zní to skvěle,“ usmívala se Lia i Ewa, jen René se netvářila nijak přívětivě, ba co víc, vypadala, že ji tahle sešlost obtěžuje.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se nedůtklivě René. Ještě ráno jsem s její situací soucítila, teď si ale začínám myslet, že si to i zaslouží. Tvářila se otráveně od chvíle, kdy vešla do domu. Ona, víc než která jiná, by se měla zapojit do příprav, i když chápu, že celá ta situace s vlky byla spíš zatěžující než povzbudivá.

„Ne,“ zavrtěla hlavou, „jen mám takový hloupý pocit, že sem nepatřím. I když mám vlastně pletky hned se dvěma vlky.“

„Trápí tě to?“ zeptala se Lia a soucitně na ni pohlédla. Všem nám bylo jasné, jak komplikovaná ta situace je. Jen Ewa se dívala poněkud nešťastně a těkala ze mě na Liu a René. Nechápala, co se to děje, nebo jaký význam mají ta slova.

„Nevím,“ odpověděla a zdálo se, že pravdivě. „Jen je to zatraceně složité. Copak můžu jen tak vymazat ty roky s Lukem? I když jsem naštvaná, že mi neřekl o té vlčí záležitosti. A Oliver… Ten mi vždycky lezl krkem. Neměla jsem ráda jeho přítomnost, ani to jak neustále lozil za Lukem.“

„Nechápu to,“ promluvila z ničeho nic Ewa a podezřívavě se na nás dívala. „O čem to tady mluvíte?“

„Předpokládám, že ti Alf nic neřekl,“ pokroutila jsem hlavou a ona tu svou jen nešťastně sklopila. Bylo jasné, že Alf raději mlčel, než by něco řekl.

„Možná bychom jí neměly nic říkat,“ usoudila René a podívala se šejdrem jinam. „Neměly bychom...“

„Už jsme to nakously,“ zavrtěla jsem hlavou, „jen těžko můžeme předstírat, že jsme nic neřekly.“

Autor: Kecka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Otisk nebo láska? 25. kapitola: