Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Otisk nebo láska? 24. kapitola

14.12.2018 (12:00) • Kecka • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1639×

Bella:

Co jsem to udělala? Proč jsem ho líbala? Neměla bych se cítit šťastně, měla bych se cítit hrozně. Vždyť jsem právě podvedla Jacoba a ještě se u toho cítila tak báječně. Co se to stalo, proč se to stalo? A co je ten pocit, blízko mého srdce, který cítím? Sakra, proč mi to připadá správné, vždyť je to špatně, úplně celé.

Zmateně jsem doběhla k okraji vesnice, ale věděla jsem, že v tomhle zmateném stavu nemůžu přijít domů. Jacob by se ptal co se děje a já pro to zatím sama neměla vysvětlení. Rychle jsem se rozhodla. Půjdu navštívit Camovu mámu, svou kamarádku, kterou jsem už dlouho neviděla a návštěvu jí slíbila už před nějakou dobou.

Lia seděla na verandě a už z dálky se na mě usmívala. Její tvář brázdilo mnoho vrásek a víc než mou kamarádku připomínala babičku. Měla šedé vlasy a na tváři vrásky bolesti i smíchu. Právě v tomhle obličeji jsem našla po celý svůj život tolik útěchy a pochopení, že jsem nepochybovala, že dnes to bude stejné.

„Ahoj, Lio,“ pozdravila jsem ji a silně, tedy ne moc, ale přece, ji objala. „Tak ráda tě zase vidím.“

„Ahoj,“ oplatila mi pozdrav. „Jsem ráda, že ses rozhodla navštívit starou přítelkyni, moc mi chybíš.“

„Omlouvám se,“ sklopila jsem zrak, „ale v poslední době je toho na mě nějak moc. Vím, že tě zanedbávám a je mi to líto, ale děje se toho tolik.“

„Ta upíří rodina?“ zeptala se mě a pozvedla obočí. Její modré oči jiskřily a rty se zvedaly do úsměvu. V těch očích byste nehledali sedmdesáti letou starou dámu. Jiskřily jako oči dítěte, které žilo uvnitř téhle ženy.

„Ano,“ souhlasila jsem. „Víš, jsem tak ráda, že jsem se setkala s někým jako já. Je to pro mě tak nové a úžasné. Jenže…“ odmlčela jsem se. „Nevím, jestli to co cítím je jen nadšení z jejich přítomnosti. Jestli jsem opravdu tak šťastná, protože po padesáti letech je tu někdo, kdo mi může rozumět i jinak než jak mi rozumí vlci.“

„Čekala jsi na ně dlouho,“ usmála se a pohladila mě po vlasech. Její ruce byly konejšivé a utěšující. „Je pochopitelné, že v tuhle chvíli je chceš poznat a jsi zvědavá na všechno o sobě a své existenci. Vždyť - kolik ti toho mohli říct vlci? Chápu, že jsi nadšená z každé nové informace, kterou pro tebe mají.“

„To máš pravdu,“ přiznala jsem se sklopeným pohledem. „Jenže to není jen o nich, ale hlavně o jednom z nich. S Edwardem – to je jeden z nich. Cítím se s ním tak uvolněně a klidně. Můžu si s ním povídat klidně hodiny a přitom mám pocit, že čas stojí. Směji se s ním a hřeje mě u srdce.“

„Zakoukala ses?“ zeptala se zvesela. Nechápala jsem, jak to může myslet, měla by být naštvaná ne pobavená a radostná.

„Ne,“ odporovala jsem rychle. „Nebo možná jo,“ přiznala jsem, sklopila pohled a začala žmoulat lem svého trička. „Jenže to přece nejde, mám Jacoba.“

„Chceš říct, že máš bratra, který se o tebe stará a bojíš se, že to nepřijme?“ pozvedla obočí a měřila si mě zkoumavým pohledem.

„On není můj bratr,“ vydechla jsem. „A ty to víš.“ Namířila jsem na ni vztyčeným prstem a vyčítavě hleděla do těch jejích jiskřících očí. Pobaveně a něžně mě sledovala. Musela se ohromně bavit tím, jak jsem zmatená.

„Zlatíčko,“ pohladila mě po vlasech a na chvíli mi připomněla mou babičku. „Žijete tam spolu jako bratr a sestra. Vím, že mezi vámi byl otisk, ale ten je dávno pryč a všichni to vidí. Jacob se drží té představy a doufá, že je to v pořádku, ale všichni víme, že není. Cítí to celá smečka, ale nechtějí mu to říkat. Vždycky se totiž příšerně naštve. Navíc jsi žena a je přirozené, že se tak chceš i cítit, bez ohledu na to co jsi.“

„Takže ostatní to taky vědí?“ podivila jsem se a rozhlédla se po vesnici. Najednou jsem si připadala pozorovaná a zkoumaná. Věděla jsem, že mě nikdo nesleduje, tedy ne v tuhle chvíli, ale připadala jsem si jako pod mikroskopem.

„Všichni vědí, že sice žijete spolu, ale jen jako sourozenci,“ pokývala hlavou. „Všichni doufají, že si najde jinou ženu, ale on je příliš zahleděný do představy otisku s tebou. Osobně si myslím, že ses mu líbila už před otiskem a ten mu pak jen pomohl k tomu, aby tě získal. Usnadnil mu to.“

„A nemůže se otisknout do jiné ženy?“ zeptala jsem se. Naděje v mém hlase byla nepřeslechnutelná. Tolik jsem doufala.

„Kdo ví,“ pokrčila rameny. „Žádný vlk se neotiskne dvakrát. Nebo si to nikdo nepamatuje. Jenže nikomu se žena neproměnila na upíra jen pár týdnů po otisku. Většině ženy zemřely v pokročilém věku a v době, kdy už dávno měly děti. A mnohdy i vnoučata,“ zasnila se, jako by tušila, že s Cameronem se vnoučat jen tak nedočká, to jsem s ní však probírat nechtěla. Měla jsem tíživější problém.

„Jo, my prostě musíme mít něco extra,“ povzdechla jsem si. Ubíjelo mě jisté předurčení otisku a taky jeho nezvratitelnost. Co když Jacob se mnou jako s ženou nikdy žít nebude a já ani nevěděla, jestli bych o to teď ještě stála. Jenže pak to znamenalo žít jako bratr se sestrou v téhle vesnici do skonání světa.

„Jen nebuď skleslá,“ pohladila mě po rameni. „Bude to dobré, a jestli se ti ten upír líbí a cítíš k němu lásku, jdi za ním, protože a to si pamatuj, láska je víc než otisk. A vždycky byla. Vždyť i René s Lukem jsou toho příkladem.“

„Cože?“ podivila jsem se. „Copak oni už spolu zase mluví?“

„Dnes ráno jsem je viděla a i slyšela,“ přiložila si prst k puse, jakože mi sděluje tajemství a pokračovala. „Řekla mu, že sice cítí náklonnost k Oliverovi, ale stále miluje Lukea. Neví co s tím a neví jak se k tomu postavit, jestli žít s Oliverem jen kvůli otisku, nebo být s Lukem, protože ho miluje.“

„Nechtěla bych být v její kůži,“ přikývla jsem. Muselo být šílené cítit tyhle pocity ke dvěma mužům. Navíc dvěma mužům, kteří jsou spojeni vlčím poutem a přátelstvím tak silným, že rozdělit je by byl hřích. „I bez toho se cítím strašně, že Jacoba podvádím.“

„Nepodvádíš, nikdy si tě nevzal. Nikdy ti neslíbil věčnou lásku, jen se do tebe otiskl, ale ani ty ani on už otisk necítíte. Měli byste jít dál,“ řekla mi. „Oba. A jestli něco cítíš k tomu Edwardovi, tak se pořádně zamysli, jestli by ti chyběl, kdyby ses s ním už nesetkala. Protože jestli jo, tak ti musím říct: Běž a neohlížej se. Zvlášť jestli on to opětuje.“

„Nevím, jestli můžu,“ zamumlala jsem. A byla to pravda, nebyla jsem si jistá, jestli tohle můžu udělat Jacobovi, můžu ho po všech těch letech takhle zradit? Staral se o mě celých těch padesát let a to mě mohl klidně kopnout přes palubu. Nebo mě rovnou zabít.

„Hele, jsem už dost stará na to, abych měla rozum,“ dotkla se mého nosu. „A taky až příliš stará, abych viděla své blízké trpět, takže tě prosím, než umřu, chci tě vidět šťastnou.“

„To neříkej,“ sklonila jsem hlavu. Bylo hrozné nad ní takhle přemýšlet, bylo hrozné si jen představit, že jednoho dne se neprobudí a já si za ní půjdu popovídat jen na hřbitov. „A jsme skoro stejně staré,“ pronesla jsem, abych trochu odlehčila situaci.

„To sice ano, ale já si tykám se smrtí, kdežto ty se s ní asi nikdy neseznámíš. Tohle seznámení ti totiž otevře oči,“ poučovala mě. „A věř mi, i když tvůj život bude ještě dlouhý, je nesmyslné promarnit ho ve vztahu, který nikam nevede. Je málo času na to být opravdu šťastná. I když ty toho času máš o něco víc.“

„Nemůžu to Jacobovi udělat,“ zavrtěla jsem hlavou a bez rozloučení utekla. To co mi Lia řekla, mě dostalo. Dodnes mě ani nenapadlo, jak náš vztah vnímá smečka. Nebo lidé z vesnice, nějak jsem prostě chtěla věřit, že všichni žijí v představě zamilovaného páru, který to má sice složitější, ale je šťastný.

Jenže teď se ukázalo, že nikdo z nich si to nemyslí. Čekala jsem, že mě Lia pokárá, jaká jsem hlupačka, že chci opustit Jacoba a že jsem se zamilovala do Edwarda i když ho skoro neznám, ale ona ne. Ona musela říct, že mám běžet za svým srdcem, ačkoli vlastně nevím, kde to srdce je, nebo kdo ho drží pevně ve svých rukou.

Nevěděla jsem nic a cítila se zmatenější, než v tu chvíli, kdy jsem se odtrhla od Edwardových rtů a vyběhla zpět do vesnice. Milovala jsem ho? Bylo to to, co jsem cítila? Nebo ne? Byla jsem jen ráda, že je se mnou a vypráví mi o své rodině a o upírech? Cítila bych se stejně s Alice, kdyby mé výlety za ní vyšly?

Měla bych stejné pocity ke komukoli z Cullenových, nebo to ve mně opravdu vyvolával Edward a jeho rty? Neměla jsem tušení, co si mám myslet, nebo jak se cítit a věděla jsem, že v tomhle stavu prostě nemůžu jen tak přijít domů za Jacobem a nechat se vyslýchat, co že se mnou je.

Nevěděla bych, co mu říct. Jak mu vysvětlit svůj zamračený výraz nebo zamlklost, která mě nyní bude nějakou dobu provázet. Minimálně do doby, než si sama v hlavě srovnám, co že vlastně cítím a ke komu z nich.

Nepřemýšlela jsem nad tím, kam běžím, ani jestli mám cíl a tak jsem se podivila, když jsem se objevila na vysokých útesech, do kterých narážely obří vlny a tříštily se o skály dole. V tu chvíli jsem si připadala jako ta vlna, která se cítí silná a pak přijde srážka a ona se roztříští na malé kapičky. Zadívala jsem se dolů a pozorovala, jak se vlna za vlnou snaží překonat skálu a rozbít ji.

Posadila jsem se na okraj, sledovala vlny a znovu se zamyslela nad tím, co se stalo u vodopádů. Edward mě políbil a v tom polibku bylo víc citu, než jsem kdy cítila z Jacoba. Dokonce, pokud mohu soudit, jsem se s ním takhle nelíbala ani za svého lidského života. Ty vzpomínky byly zamlžené, ale já věděla, že takové to nebylo ani tenkrát.

Jak to říkala Lia? Mám se zamyslet, jak moc by mě bolelo, kdybych věděla, že už je nikdy neuvidím? Rozhodla jsem se nad tím zamyslet a v hlavě si probírala jednotlivé Cullenovi a zároveň i celou mou vlčí rodinu. Věděla jsem, že jakmile se rozhodnu jít za nimi, přijdu nevyhnutelně o vlky. Na svém území by mě dál netolerovali.

Zavřela jsem oči a začala si všechny promítat ve svých vzpomínkách:

Rosalie a Emmette by mi sice scházeli, ale rozhodně bych dokázala žít bez jejich společnosti. Neměla jsem zatím tolik možností se s nimi spřátelit. Byli jako vzdálení známí, se kterými se pozdravíte na ulici, ale nesvěřujete se jim s trápením a bolístkami.

Esme a Carlisle by mi chyběli víc, ale to byl jen pocit, protože Carlisle byl lékař a mohl zachraňovat mou vlčí rodinu. Esmeina mateřská náruč je sice skvělá, ale tady v rezervaci mám Liu, tedy rozhodně tady stále je a život bez ní bych si uměla představit méně, než ten bez Esme. A i když mě fascinuje Carlisle a jeho minulost i touha být lékařem přes všechny překážky, není to něco, co se nedá udržet na vzdálenost mnoha mil. Stále se přece můžeme navštěvovat, jako je navštěvují Denalijští.

Alice a Jasper – Ach Alice, ta by mi chyběla hodně. Jenže jsem neměla pořádně možnost se s ní spřátelit, asi i bez ní bych to nakonec zvládla a mnohem víc než ona by mi chyběl Cameron. Ten by mi chyběl moc, byl to můj nejlepší přítel, který mi stejně jako jeho máma vždycky rozuměl a dokázal skvěle poradit a pomoci. To Alice byla jiná, jakoby víc holčičí a možná jsem potřebovala kamarádku ve svém věku. Ha-ha. Jenže kdo ví, jestli Alice je ta pravá osoba?

Edward… Mé srdce se zase trochu potrhalo při představě, že ho už nikdy ve své existenci nespatřím. Bolelo to a v hlavě se mi stále objevovaly jeho dvě tváře. Jedna šťastná a plná úsměvů se zářícíma očima a láskyplným pohledem, který byl jen a jen pro mě a pak ta druhá. Ta, která byla zničená odmítnutím, přesně ta, kterou jsem viděla ve chvíli, kdy jsem prolomila náš polibek a utekla zpět do vesnice. Ustaranou tvář, na které rozhodně nebyl úsměv a oči plné bolesti a nenaplněných citů, které jsou hluboko v něm. O tom jsem nepochybovala. Věděla jsem, že cítí totéž co já a že ho stejně jako mě bolí naše rozdělení. Viděla jsem to v jeho očích, které uměly být tak hluboké a plné citu.

Jenže pak jsem si vzpomněla na Jacoba a představila si jeho ztrhaný výraz, kdybych mu řekla, že odcházím. Navíc ještě za jiným mužem, který je navíc upír. Nedokázala jsem si vůbec představit, že mu takhle ublížím, i když mezi námi není nic než přátelství a z Jacobovy strany snad i ochranitelský pud, který přetrval i přes to, co se ze mě stalo. Nejlepší by bylo, kdyby si i Jacob někoho našel, ale v to jsem doufat nemohla. Bylo příliš nepředstavitelné, že se něco takového může stát na povel, ale já si to vlastně přála už dlouho.

Příliš dlouho jsem Jacobovi přála lidskou ženu, se kterou by konečně došel štěstí a klidu, který se mnou nemá a jen tak mít ani nebude. Znovu jsem se zamyslela nad tím, kolik toho pro mě obětoval. Život bez opravdové lásky, život ve vlčím těle bez možnosti volby. Život plný strachu z napadení upírem, i když tohle je všechny bavilo, takže to jako mínus nepočítám.

Jenže ať jsem to brala zleva nebo zprava, vždy jsem došla k závěru, že toho pro mě Jacob obětoval strašně moc a já mu to prostě dlužím.

Autor: Kecka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Otisk nebo láska? 24. kapitola: