Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Omlouvám se - 9. kapitola Sen a zpoždění

22.11.2011 (15:45) • AfroditaAliceCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1595×

Asi ve čtyři v noci jsem se vzbudila a nemohla jsem uvěřit svým očím. Edward, to andělské stvoření, seděl ve starém houpacím křesle v rohu mého pokoje a potěšeně mě sledoval. Ani se nehnul, když jsem ho oslovila, proto jsem vstala z postele.

„Edwarde?‟ Pohlédl na mě s ještě šťastnějším výrazem a rozevřel náruč. Já jsem se do ní spokojeně uvelebila, stejně jsem se mu ale pořád dívala do těch slunečných očí, které zářily při svitu luny. „Co tu děláš?“ Posmutněl, když jsem se ho na to zeptala.

„Ty mě tu nechceš.‟ Spíše to konstatoval, než by se ptal.

„Chci, ale taky chci vědět, proč jsi přišel uprostřed noci.‟ Pousmál se a mně srdce poskočilo štěstím, že už má opět radost.

„Přišel jsem ti ukrást polibek,‟ řekl jednoduše, ale krásně. Hlasitě se mi rozbušilo srdce, i on to musel určitě slyšet. Čekal, až zareaguji slovně, ale já neměla slov. Nad jeho krásou se musí každý pozastavovat, problesklo mi hlavou, ale to už jsme k sobě přikládali svoje rty. Já dravě a vášnivě, on něžně a romanticky. Naše ústa se o sebe otírala, třela i opírala, ale jsem pouze člověk, takže mi po té dokonalé chvilce, kdy jsem si myslela, že už se do něj rozplývám, začal docházet kyslík. Nechtěla jsem se vzdát těch polibků. On snad moje lapání po dechu zachytil a znovu velice něžně a opatrně naše rty oddělil. Jemu asi vzduch nescházel, protože moji pokožku neopustil, jenom se přesunul níž a slíbával mi z krku krůpěje potu. Ztrácela jsem se v nejnádhernějších pocitech, jaké jsem kdy cítila. Už jsem tomu nezabránila a unikl mi nezbedný, vášnivý povzdech. Pocítila jsem, jak se Edwardovi v polibku pozvedávají koutky, znovu jsem neodolala a vydala ještě naléhavější sten. To již nevydržel ani on a znenadání jsem ležela ve své měkké posteli a na sobě cítila tvrdé tělo mého anděla.

„Miluji tě, Isabello,‟ šeptal do polibků mých ňader. Ani jsem si nevšimla jak, ale byla jsem nesmírně nadšená, že jsme oba nazí.

„Miluji tě, Edwarde,‟ oplatila jsem mu vzdechnutí. Pomalu se dostával přes mé bříško. To tempo bylo zničující. Oba jsme chtěli splynout do sebe, ale on mě jenom sladce trýznil. Zatímco já vzdychala jeho jméno, on se vrátil k mým rtům. Jemně jsme se o sebe otírali a připravovali se tak na nadcházející euforii. Pohladil mě po celé siluetě těla a já se vzdychem pootevřela ústa. On toho okamžitě využil a začal je plenit. Tančili jsme rytmický tanec svých jazyků a věděli, že je to poslední vteřina našich rozpojených těl. Už jsme se oba dva nadechovali ke slastnému nádechu, abychom po našem spojení mohli šťastně vykřiknout, když vtom…

Spadla jsem z postele a zaklela.

„Sakra.‟ Uslyšela jsem uchechtnutí v rohu mého pokoje, tak jsem tam pootočila hlavu. Sice bylo půl sedmé a pořád bylo špatně vidět, ale já rozeznala postavu. Byla chlapecká, ale přeci už mužná.

„Edwarde?‟ Postava zrozpačitěla. „Jsi to ty?‟ Vstala jsem ze země, abych rozsvítila, ale když jsem tak udělala a podívala jsem se na křeslo, nikdo tam nebyl. Přesto jsem cítila tu omamující vůni. Vůni Edwarda Cullena.

Celou čtvrthodinu jsem se snažila usnout. Ve tři čtvrtě na sedm jsem se smířila s tím, že dnes ráno už neusnu a s myšlenkou, že aspoň budu dřív u školy, jsem se vydala do sprchy.

Snažila jsem na celý můj sen a na tu prapodivnou událost, ze které mi naskakovala husí kůže, nemyslet, ale čím víc jsem se snažila zapomenout všechny ty vzdechy, steny a polibky, moje i Edwardovy, tím víc jsem si vše vybavovala. Vypadalo to, jako by mi to dělala moje mysl spíš naschvál. Bloumala jsem nad Edwardem, jeho rodinou a nad tím, jak jsme se poznali, když jsem Alex sdělovala drby o něm. Pousmála jsem se nad tou vzpomínkou. Spekulovala jsem nad polibkem, nad tím, co skoro byl, i nad tím, co byl opravdu. Oba momenty byly nepopsatelné – to očekávání a neuvěření, že se to děje zrovna mně. Vracely se mi všechny pocity, jaké jsem zatím v jeho blízkosti cítila. Ten příval emocí nešel zastavit.

Znovu jsem zavzpomínala, jak jsme se na parkovišti políbili a oba jsme byli z toho činu nadšení, jak jsem ho potom viděla jen v těch úchvatných boxerkách, jak jeho tělo viditelně prahlo po tom mém, když jsem na sobě měla to krajkové nic, jak se mi to líbilo.

Co asi vyprávěl ten sen? Že toužím po těle nejmladšího Cullena? To vím i bez toho. Že chci, aby mě miloval, nebo dokonce, abych já milovala jeho? Ne, to není možné, já přeci nechci, abych se do něj zamilovala. Zaprvé, na lásku, ani nic tomu podobného, nevěřím, ať si říká, kdo chce, co chce. Zadruhé, nikdy bych nemohla chodit s Edwardem Cullenem. Už jen kvůli tomu, že je nový a že je tak krásný, by mi ho Caroline nenechala. Zatřetí, co já vím, jestli někoho nemá. Každá holka a někdy dokonce i chlap se za ním otočí. Vždyť Rose už v obchoďáku vyprávěla, že vybočil z rodinných zvyklostí. Proč jsem to automaticky vztahovala na sebe? A rozhodně v neposlední řadě jsem se zamyslela nad sebou. Vždyť zvenku vypadám jako obyčejná uctívačka Caroline Brownové, školní superhvězdy, která se po usilovném šplhání stala její druhou rukou, a že mě nezajímá nic jiného, než jak se zrovna obleču, s kým se vyspím a kdy je nějaký večírek. Tak proč by o mě měl vůbec mít zájem? Proč by měl mít zájem o kousek, když může mít celý dort? Hm, vím, tahle terminologie je blbá... Ale pravdivá. Docela dobře to vystihuje. Proč by chtěl mě, když může mít Car? Takový malý hlásek ve mně hlodal, že když mě pozná, tak objeví, jak jedinečná jsem, ale další, mnohem mohutnější hlas ten první přeřval s tím, proč by to vůbec dělal.

Asi jsem byla ve sprše trochu dýl, než jsem si myslela, protože když jsem vylézala, bylo půl a já tvrdě nestíhala, takže nakonec z brzkého bude pozdní příchod. Už při oblékání jsem si vymýšlela všemožné věrohodné výmluvy. Nic sice neznělo tak věrohodně, aby tomu uvěřil i starý Jonas, ale on nevěří ani realitě, natož lži. V kuchyni jsem popadla jabko s tím, že se možná stačím najíst cestou, ale když jsem vyběhla před dům a doslova vlítla do mého broučka, jemu se asi dneska nikam už nechtělo, a tak jen neposlušně zaškrundal na protest.

Tohle už byl totální podraz. Nejdřív se mi zdá o Edwardovi, pak ho dokonce i vidím, pak o něm přemýšlím a potom nestíhám a ještě mi můj Chevy začne protestovat. To už vážně nemůže být horší. Jo, já zapomněla – pokud se dostanu do školy, tak mě ještě čeká řev na trigonometrii. Možná bych to ještě stihla, kdyby mě někdo do školy hodil. Táta! Teď, když nehlásí, přece vstává později, takže by mě mohl hodit do školy! Měla jsem v sobě kapičku naděje, ovšem když jsem se podívala na parkovací místo vedle sebe, tak jsem se potichu zanadávala na zákony pana Murphyho. Zrovna dneska musí mít výjezd tak brzy.

Opřela jsem si hlavu o volant a přála si probudit se z této noční můry. Vtom mi něco ledového začalo odhrnovat vlasy. Lekla jsem se tak, že jsem jako vždy vyjekla a rozhodila ruce, abych aspoň útočníkovi udělila pořádný políček, ale moji ruku chytla jiná studená a já uslyšela uklidňující šeptání:

„Promiň mi to, lekl jsem se, že se ti něco stalo. To jsem já. Nechtěl jsem tě vylekat.‟ Tak krásně se omlouval a snažil se odčinit něco, za co vůbec nemůže.

„Edwarde?‟ Byla jsem ještě chvilku vyjukaná, ale pak jsem se na něj podívala. „Co... Co tady děláš?‟

„No, večer jsme zapomněli na jednu tašku, tak jsem ti ji vezl.‟

„Jo, aha, tak... tak dík.‟

„Nemáš zač.‟ Teď nastala ta trapná chvíle ticha, kdy se každý bojí něco říct, aby to ještě nezhoršil, ale Edward tu situaci vyřešil za mě.

„Koukám, že tě auto už moc neposlouchá.‟

„No, můj brouček už asi dojezdil,‟ řekla jsem zklamaně a opatrně z auta vysedala, abych mu ještě více nepřitížila. Mně to připadalo smutné, že mě můj Chevy už nikam nedoveze, ale jemu to bylo k smíchu. „Můžeš mi, prosím tebe, říct, co je na tom k smíchu? Protože já bych se taky ráda zasmála.‟

„Promiň mi to, ale brouček?‟ Snažil se nesmát, ale když vyslovil moje pojmenování autíčka, znovu se rozesmál. Sice se smál nádherně a mě těšilo vidět ho takhle, ale v tuhle chvíli mě docela štvalo, že se mi směje. Když spatřil moji zabedněnou tvář, tak okamžitě výraz změnil. Teď byl jeho výraz omluvný. Podívala jsem se mu přes rameno a spatřila jeho Volvo.

„A jak říkáš ty svému autu?‟ Podíval se na svoje auto a pak zpátky na mě.

„Většinou miláček, drahoušek, krasavec a Volvánek.‟ Opět se rozesmál a teď už jsem se neudržela ani já.

„Vtipné,‟ řekla jsem ironicky.

„Promiň, tomu se nedalo odolat.‟

„V pohodě.‟ Pak mě napadlo, jestli bych ho za to nemohla využít. „No ale jestli mi dovolíš tě zneužít, tak ti odpustím.‟ Trochu zamrzl a nevěděl, co říct, pak se odhodlal.

„A jak bys mě chtěla zneužít?‟

„No, díky tomu, že mi můj brouček právě vypověděl službu, tak bych potřebovala svést do školy a protože jsi zrovna přijel, chtěla bych tě poprosit, jestli bys mě tam dovezl.‟

„Jasně, budu rád, když mě zneužiješ.‟

„Díky, díky, díky!‟ Začala jsem šťastně poskakovat a on se znovu smál.

„Vypadáš jako Alice, když jsem jí včera řekl, že s vámi pojedu nakupovat.‟ Běžela jsem k jeho autu, ale on jenom stál na místě. Otočila jsem se na něj.

„Co se děje?‟ Jen pokrčil rameny.

„Nic. Já jen, že asi nevíš, že dneska odpadly první hodiny, tudíž se nemusíš děsit trigonometrie.‟ Vykulila jsem oči. Měla jsem chuť vyskočit metr do vzduchu a celého ho zlíbat. To jsem ihned zavrhla, ale bohužel už jsem se neudržela a skočila po něm a začala ho tvrdě objímat. Objetí mi s chutí vracel, až jsem si říkala, jestli náhodnou až moc nevyužívá mojí radosti. Bylo mi to ale jedno, vždyť je dokonalý, tak proč se distancovat? „To ti to udělalo takovou radost?‟

„Ani nevíš, jak moc jsem ráda, že nemusím hned ráno poslouchat starého Jonase a jeho přednášku o tom, jak si mládí necení znalostí.‟ Smál se se mnou a já ho pořád objímala. Brala jsem to jako samozřejmost, jako vzduch. Ne, jeho přítomnost pro mě znamenala mnohem víc. Bylo to, jako když vykoukne slunce po několika propršených dnech, jako lehké jiskřivé kapky deště po úmorném horku. Bylo to něco tak samozřejmého a magického, až se mi z toho chtělo brečet štěstím. Takové pocity jsem ještě nikdy necítila. Proč tu ale vůbec je? Odhodlala jsem se a zeptala se nahlas.

„No… přece kvůli tomu oblečení,‟ odpověděl, ale nevypadalo to jako pravdivé tvrzení.

„Nechceš jít teda dovnitř?‟

„Proč ne. Kde je Charlie?‟

„Asi měl výjezd. Když jsem přišla dolů, tak už tady nebyl.‟

„Aha.‟

„Proč jsi přijel? Teda nemyslím ty tašky, ale když jsi věděl, že nemáme první hodinu, tak jsi mohl zůstat doma. Nemusel jsi mi je vozit ráno. Mohl jsi mi je přinést až odpoledne po škole.‟ Začala jsem odemykat dveře.

„Víš, já ani nevím.‟ Šel za mnou do domu.

„Přece se nestydíš.‟ Hodila jsem po něm svůdným pohledem, ale sama jsem zčervenala. Spolu jsme se zasmáli a on se pak sám odhodlal.

„Abych řekl pravdu, tak jsem se ráno vzbudil brzy a pak už jsem nemohl usnout. Chtěl jsem vzít ostatní, ale ti mi jenom vynadali, jestli jsem vůbec normální. Měl jsem nutkání se jen tak projet, ale pak jsem narazil na ty věci, co sis u nás zapomněla, a tak jsem si řekl, že se u vás zastavím. Doufal jsem v to, že o těch odpadlých hodinách taky nevíš. Měl jsem štěstí!‟

„Takže ty jsi přijel, protože ses ráno probudil a už jsi nemohl  usnout?‟ Musela jsem se zasmát té náhodě. On ale očividně nechápal.

„Víš, zdál se mi jeden sen a já se vzbudila a potom se mi asi ještě pořád něco zdálo, a tak jsem nad tím musela přemýšlet a pak už jsem vůbec neusnula. Byla jsem nadšená, že aspoň využiju toho brzkého vstávání, ale nějak jsem se ve sprše zamyslela, takže jsem najednou nestíhala a auto začalo protestovat, pak ty jsi přijel s tím, že ve škole odpadly hodiny. Prostě když to všechno shrnu, tak se mi chce smát tomu, co všechno se mi za jednu hodinu stalo. Ani tomu nemůžu uvěřit,‟ dokončila jsem svůj monolog a oddychla si, že už je konec a dneska se mi snad nic zvláštního nestane. I když jak jsem pochopila, Edward mě poveze do školy a vlastně ještě ta sázka! Znovu jsem se začala smát.

„Uniklo mi opět něco?‟

„Vzpomněla jsem si na tu sázku a zase se těším do školy!‟ Tentokrát se ke mně přidal. „Když o tom mluvíme, nebudou tě sourozenci potřebovat?‟

„Proč by měli?‟

„Přece jezdíte do školy vždy spolu, ne?‟

„Jednou se nic nestane. Vždyť mě sami vyhodili, ať je tak brzy ráno neotravuju!‟

„A co Emmett? Už se těší?‟ Usmál se.

„Abych nelhal, tak taky kvůli němu jsem se ráno zdekoval. Když jsem mu večer ukazoval ten komplet, co jsme spolu vybrali, byl docela naštvaný, že se o to kdy vsadil. Okamžitě se ptal, kdo to vybíral, a Alice se prokecla, takže ti slíbil pomstu.‟ Sedla jsem si na gauč.

„Tak a teď se opět bojím jít do školy.‟ Posadil se ke mně a pousmál se.

„Neboj, já tě ochráním.‟

Tak co? Jak se vám to líbilo dneska? Touto kapitolou bych chtěla oslavit premiéru Rozbřesku, takže jenom můj subjektivní názor na BD: WOW!!! a Aach! =oD

No a jaký je váš názor? A nejen na Rozbřesk, ale i na tuto kapitolu.

Chtěla bych poděkovat Myfate, a to nejen za opravenou kapitolu, ale i za komentář pod ní. Moc děkuji, strašně mi zvedl náladu, díky.

No a teď vás prosím, ještě jednou zanechte tady nějakou památku po sobě, ať vím, jestli se zhoršuji, nebo zlepšuji.

Děkuji všem, kdo čtou, AfroditaAliceCullen.

Autor: AfroditaAliceCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Omlouvám se - 9. kapitola Sen a zpoždění: