Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Omlouvám se - 7. kapitola - Nákupy

16.11.2011 (08:00) • AfroditaAliceCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1380×



První hodinu jsem měla historii, ale pak jsem měla algebru s Alice. Chtěla jsem se jí zeptat na nákupy, ale jako by to už věděla a místo pozdravu hned vybalila otázku ohledně nákupů a já to s ochotou přijala.

***

Přesně ve čtyři hodiny Alice zvonila u dveří. Teda, takhle přesnou holku jsem ještě nezažila, ale asi to bylo jen kvůli nákupům. Nevím, co mě to napadlo zpovídat zrovna Alice. Asi protože se Rose tak trochu bojím a Alice mi připadá jako moje dlouholetá kamarádka. Ale pokud se nebude mírnit, tak se neznám.

Otevřela jsem dveře a hned začala zdravit:

„Ahoj Alice! Jen si dojdu pro peněženku a hned jdeme.‟ Nevšimla jsem si ale, kdo s námi zřejmě pojede. Rose by mi ani tak nevadila, ale Edward mi možná bude trochu vadit. „Jé, ahoj Edwarde a Rose,‟ dodala jsem ke svému pozdravu. Rose se chopila slova. Teda takhle nadšenou jsem ji ještě neviděla.

„Ahoj Bello!‟ Dokonce předběhla i Alice ve švitoření. „Nikam nechoď. Pokud máš všechno, co potřebuješ, tak vyrazíme.‟

„Já si ale musím pro peněženku.‟

„Dneska to jde na nás.‟ Alice mě ani nenechala reagovat, otočila se a spěchala k jejich Volvu.

„Počkej, to nejde…,‟ řekla jsem a chtěla jsem pokračovat, zatímco jsem se vydala za nimi. Rose už taky stačila nasednout s Alice do auta, a tak jsme my s Edwardem statečně zdržovali.

„Ber to jako poděkování za tvou oběť,‟ zašeptal ke mně skoro neslyšně.

„Za jakou oběť?‟

„No, však uvidíš.‟ V ten moment jsem se začala strachovat, do čeho jsem se to hrnula.

„A za co tu seš ty?‟

„Byl jsem jedinej chlap doma, bohužel jsem se to doslechl jako poslední. Jazz s Emmem stačili zdrhnout, ale já už ne.‟ Bylo mi ho docela i líto. Sice nevím, jaké to musí být utrpení pro kluka, když musí strávit celý den v obchoďáku, ale umím si ty pocity docela živě představit. Mezitím jsme došli k autu – připomnělo mi to scénu z dnešního rána a trochu jsem zčervenala, naštěstí na předním sedadle seděla Alice a probudila mě včas, abych nechtěla opakovat déjà vu. Sedla jsem si dozadu a ke mně si přisedl i ten anděl seslaný z nebe. A pak mi to došlo – a jemu asi ve stejnou chvíli.

„Alice?‟

„Ano, Edí?‟ Tomu jsem se musela pousmát, ale bylo vidět, že jemu toto oslovení vadilo, takže jsem se smích snažila omezit na minimum.

„Proč vlastně nemůžu řídit svoje vlastní auto?‟

„Protože ty víš, kam jedeme.‟

„A to je problém?‟ Chtěla jsem to vědět a taky jsem chtěla být na Edwardově straně. Jemu se to taky líbilo, tak mi věnoval za podporu svůj strhující úsměv. Alice si toho všimla a taky mi zpětným zrcátkem poslala s úsměvem.

„Ty ho neznáš, normálně jezdí jako šílenec, ale když máme jet nakupovat, tak se táhne jako smrad.‟

„Já vím proč,‟ zašeptal Edward. Alice se tentokrát podívala dost naštvaně, až jsem se jí skoro bála.

„Takovou chybu už nikdy v životě neudělám, abych ho nechala řídit na nákupy. Jednou jedinkrát jsem to udělala a víš, co mi udělal?‟ Ani mě nenechala zakroutit hlavou, ale bylo vidět, že to i Edwarda i Rose, která jinak seděla neslyšně přede mnou, baví.

„Normálně jsme přijeli a všechny obchody už měly zavřeno!‟ Vypadalo to jako Alicin konec světa, a to jsem se neudržela ani já a vypustila jsem stavidla smíchu. Všichni kromě Alice jsme se začali nekontrolovatelně smát a nevypadalo to, že někdy přestaneme. Ale Alice utnula Rosaliin záchvat dvěma větami. „Ty se nesměj! Neříkej, že tě tenkrát nenamíchlo, že sis kvůli němu...,‟ teatrálně hodila hlavou dozadu a ukazovala tam, kde seděl Edward, „nemohla koupit ten den ty semišky od Prady.‟

„No, to jsem sice nemohla, ale, Alice, víš, ony obchody mají otevřeno každý den.‟ Tomu jsme se zase znovu smáli bez Alice.

„Jen se směj, Bellouši! Příště už tě nikam nevezmu!‟ U toho oslovení jsem se zasekla, přesně takhle mi říkal táta, když mě chtěl dostat do nepříčetnosti.

„Já bych řekl, že po tom tvém dnešním maratonu se k tobě už nebude chtít ani přiblížit,‟ začal mě roztomile bránit můj anděl a já měla sto chutí na něj skočit a obejmout ho.

Ježíši, jak já miluju tohle sourozenecký hašteření, jak já jim závidím. Vždycky jsem chtěla sourozence. Jen jsem si potěšeně vzdychla.

„Nad čím přemýšlíš? Snad ti už nelezu na mozek? To bys teda neměla žádnou výdrž,‟ chechtala se Alice.

„Ne, já jen, že vám závidím,‟ řekla jsem jakoby nic, ale je to očividně mrzelo. Ani nevím proč. Nemělo by je to spíš těšit?

„A co? Naši nadpozemskou krásu?‟ pravila sarkasticky Rose. Už nebyla tak veselá jako před chvílí.

„Nemáte nějaké přehnané sebevědomí?‟ chechtala jsem se, když jsem to říkala se stejným tónem jako ona. To všechny tři vykolejilo. Asi takovou odpověď nečekali.

„Co nám teda závidíš?‟ ptal se zvědavě Edward.

„Sourozence,‟ řekla jsem jednoduše. Doufala jsem, že se mi povede, aby to vyznělo tak hluboce, jak jsem chtěla, ale nepovedlo se.

„Proč?‟ Teď byly zaujaté i holky.

„Protože jsem vždycky aspoň jednoho chtěla. A vás je pět!‟

„Ale nevlastních,‟ opáčila Rose, ale nikde nebyl ani kousek zklamání z mé odpovědi. Jak je vidět, tak jsem ji potěšila. Asi svou rodinu, ač nevlastní, miluje víc, než jsem si myslela.

„Neříkej, že bys byla radši, kdyby byl Emmett tvůj biologický bratr?‟ musela si rejpnout Alice a my s Edwardem jsme zareagovali úplně stejně – obranou Rosalie.

„A Jasper?‟ řekli jsme unisono a všichni jsme se začali chechtat.

„Zanechme konverzaci na tohle téma, ano?‟ ukončovala náš rozhovor razantně a stydlivě Alice. Byla k smíchu. Normálně bych řekla, že už bude červená jak malina, ale nebyla, nebo to moc dobře skrývala, nebo to bylo tím, že jsou tak bílí a není to na nich ani poznat, když se červenají. Řekla bych, že občas trochu slunka by jim taky neublížilo – pokud teda na něj nemají alergii.

Než jsme dojeli do obchoďáku, zjistila jsem, kde bydleli, jak kdo předtím žil, a tak. Třeba Jasper a Rosalie jsou jediní pokrevně příbuzní, jsou prý dvojvaječná dvojčata. Potom jsme se opět vrátili k původnímu tématu a probírali jejich vztahy, ale jim to viditelně nějak moc nevadilo. Vtom Rose řekla něco, co mě odrovnalo. Šli jsme přes parkoviště, respektive nás Alice táhla.

„Aspoň že náš bratříček vypadne z normálního výběru a bude se držet dál od rodinného kruhu a já bych řekla, že si vybral dobře.‟ Trochu jsem zamrzla, ale snažila jsem se jít v klidu dál, aby na mně nebylo nic znát. Edward to asi vycítil a podíval se na mě. Než jsem stačila sklopit pohled, zahlédla jsem v jeho očích strach a úzkost. Alice vycítila napětí a začala zase organizovat, asi aby nás zabavila.

„Takže, vezmeme to od začátku, odspodu,‟ koukla na mě. Věděla jsem, že i kdybych měla svoje zkušenosti s nakupováním sebevětší, nikdy bych se nevyrovnala Alice a teprve v tuhle chvíli jsem si naplno uvědomila, jakou hloupost jsem udělala, když jsem s ní šla nakupovat, ale už bylo pozdě. „Začneme u bot, pak se propracujeme přes spodní prádlo a noční košilky k tričkám, blůzám, kalhotám, sukním a šatům. Poté přijdou na řadu mikiny, svetry, bundy a kabáty. A úplně na konci se zaměříme na doplňky.‟ Alice se usmála jiskřivým úsměvem, ale já naopak dostala strach.

„A vrátím se ještě někdy domů?‟ Edward se pochechtával, ale ona po mně hodila jeden ze svých vražedných pohledů, tak jsem jenom nakonec zašeptala na svou obranu. „No já jen, že mi to připomíná bojovku.‟

„To nejsi daleko od pravdy, ale je to spíš mučení,‟ zašeptal ke mně nazpátek Edward. Já se usmála a čekala na nějakou negativní reakci od Alice, ale ona se jen pousmála našemu tichému brblání.

„Fajn, tak, holky, já jdu. Za chvíli se uvidíme, bavte se!‟ Nikdo nic neřekl. Alice mě popadla za ruku a táhla vstříc asi padesáti obchodům.

Hned, jak jsme vstoupili do krámu, mě holky posadily a začaly mi podávat haldy bot. Nejdřív jsem bez řečí poslouchala, ale když mi podávaly už s deseticentimetrovými podpatky, pustila jsem se do odmlouvání.

„Holky, nevím, jestli je to dobrý nápad,‟ kroutila jsem hlavou nad pěti páry bot na jehlách.

„Nekaž nám radost, Bello,‟ přesvědčovala mě mile Rose. Možná není takový shopaholik, ale přece jenom v ní musí být aspoň malá nakupovací mánie.

„Ne, já jen, že nejsem schopná chodit na vyšších podpatcích. Okamžitě padám.‟ Trochu jsem se zastyděla za svou nešikovnost, ale aspoň jsem přesvědčila Alice, aby mě propustila a věnovala pozornost sobě a Rose. Naštěstí.

Potom mě vzali do dalšího krámu, se spodním prádlem, i když jsem v to moc doufala, tentokrát jsem se nevykroutila a přes protesty jsem skončila v kabince s další hromadou oblečení. Odmítala jsem si to zkusit, ale ani nevím jak, Alice mě donutila. Oblékla jsem si košilku a nevěděla jsem, co dělat dál. Rose to za mě vyřešila.

„Bello, vylez a pojď se nám ukázat,‟ řekla to skoro jako povel, takže jsem přestala odmítat. Vylezla jsem a holky se na mě obdivně podívaly.

„Teda, Bello, ty jsi ale kus.‟ Zčervenala jsem jako rajče.

„Nemusíš se stydět, Bello, zaprvé, jsme holky a zadruhé,‟ Alice se na mě podívala, jako by na mně měla najít nějakou nápovědu, „sakra, Bello, Rose má pravdu, jsi kočka!‟

„Hm, díky.‟ Už jsem začínala pomalu přestávat rudnout.

„Tak šup, běž si zkusit to ostatní.‟ Už jsem se tak nestyděla, a tak jsem si zkoušela i ty odvážnější modely od Alice. Právě jsme skončily s košilkami i se spodním prádlem. Měla jsem na sobě poslední kousek a asi i ten nejodvážnější kus prádla v mém životě. Byla to skoro podprsenka a skoro tanga. Byly z modročerných krajek. Bylo to sexy a nádherné. Naposled jsem vylezla z kabinky.

„Alice, je to nádherný, ale nemyslíš, že je to už trochu moc?‟ Zvedla jsem hlavu z podlahy a střetla se s pohledem mého anděla. Zatuhla jsem. Tentokrát se na mě nedíval těma něžnýma, zlatýma očima, ale nebezpečnýma očima, ze kterých vyzařovala touha. Jedno moje já to potěšilo, ale druhé vyděsilo. Vypadalo to, jako by se na mě chtěl vrhnout. Asi bych se mu nebránila, ale stejně. Ihned jsem byla rudá až na zadku a děsila jsem se toho výsměchu, co bude následovat. Snažila jsem se sklopit pohled, ale nemohla jsem se odtrhnout od té uhrančivé černi. Byla tak nebezpečná, ale i vášnivá. Právě v tuhle chvíli bych chtěla, aby mě znovu líbal a nikdy nepřestal.

„To si nemyslím, Bello, mně se to zdá jako to nejlepší, co sis dneska zkoušela,‟ probudila mě Rose. Když jsem byla při smyslech, tak jsem se ihned otočila a pádila do kabinky a oblíkla jsem se. Z části jsem se cítila ještě víc trapně, než když táta vyprávěl historky o mně a z části jsem byla potěšena jeho reakcí na moje tělo. Mé druhé já převládlo a já se usmála. Vyšla jsem z kabinky, před kterou pořád stál vykolejený Edward. Oči mu začínaly zase zlátnout, ale když jsem se snažila sklopit pohled, omylem jsem přejela přes výraznou vybouleninu v jeho kalhotách, až mi to vyrazilo dech. Oblečení jsem podala Alice a šla za Rose k východu. Počkali jsme chvíli na Alice a vydali se dál.

„Edwarde?‟ zeptala se Alice. Zřejmě ho chtěla jenom probudit, ale když se na ni podíval a vydal ze sebe něco jako souhlas, strčila mu do rukou tašky. Ochotně je od ní převzal. „Kde máš knížky a CDčka?‟ chechtala se mu, ale já ten vtip nechápala a ani Rose, jak jsem si všimla.

„Neměli tam nic, co bych chtěl.‟

„Já ti to říkala, že tam nic nebude, že jsi měl jít radši s námi!‟

„Fajn, měla jsi pravdu.‟

„Stejně se z toho nevykroutíš.‟ Nechápala jsem z čeho.

„Alice, máš Bellu, nemůžeš mě dneska vynechat? Budu ti místo toho dělat nosiče,‟ nabízel, ale Alice neobměkčil a mně konečně došlo, o co mu jde, když ho, jakmile jsme došli do obchodu, Alice strčila do kabinky a zamířila do pánského oddělení. Úplně stejně jako předtím mě. Byli jsme tady sami, Rose prý potřebuje něco pro Emmetta. Edward vyšel z kabinky a sedl si vedle mě.

„Nezabije tě, když zjistí, že jsi utekl?‟ zeptala jsem se pobaveně a ukázala na kabinku.

„Ne, místo toho mě bude mučit dalším oblečením.‟ Chvilku jsme se smáli.

„A jak se ti to zatím líbí? Nedusí tě Alice moc?‟

„Ne, ale chtěla bych vrátit čas a nikdy jí na to nekývnout.‟ V jeho očích se najednou usadil příšerný smutek, a tak jsem rychle dodala. „Strašně mě bolí nohy. Mám dojem, že mi upadnou. Nejradši bych se natáhla.‟ Zasmál se a to udělalo radost mně. Bylo hrozné vidět ho smutného. K tomuhle anděli se to vůbec nehodilo.

Udělal něco, co jsem teda vůbec nečekala. Než jsem se nadála, chytil moje nohy a přehodil si je přes ty svoje. Jen jsem na něj vyjeveně koukala. Za rohem se objevila Alice, nebyla skoro vůbec vidět a nesla spoustu pánského oblečení. Hodila ho kabinky a potom se otočila k nám.

„Dělej, nemáme celý den. Ještě máme spoustu práce.‟ Edward mi pomalu a opatrně položil nohy, jako by byly z porcelánu a vystřelil do kabinky.

„Co mám dělat já, generále?‟ zeptala jsem se jako na vojně a z kabinky se ozval nádherný smích. Alice po mně vrhla další vraždící pohled, ale pak se znova usmála.

„Ty jen seď, nabírej sílu a pomáhej mi komentovat mého bratříčka. A příště mě takhle neoslovuj, prosím,‟ zaprosila jako malé dítě, ale ve mně se usídlilo pobavení.

„Proč?‟

„Protože ji takhle oslovují na nákupech Jasper s Emmettem,‟ zasmál se ten božský hlas z kabinky.

„Ty se nevykecávej a místo toho se svlíkej!‟ Ihned zmlkl a já se začala bát svojí reakce. Proč řekla svlíkat a ne převlíkat? Já jsem ale okamžitě pochopila, proč řekla jenom svlíkat...

Tak jak? Jak jste sami poznali, kapitola je rozdělená do dvou a v příští budete mít možnost zahlédnout, nebo si spíš přečíst Bellin pohled na Edwarda. Zanechte, prosím, aspoň zmínku o sobě. Díky AAC.

Autor: AfroditaAliceCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Omlouvám se - 7. kapitola - Nákupy: