Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Omlouvám se - 12. kapitola Hrdličky

08.01.2012 (18:30) • AfroditaAliceCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1377×



„Mimochodem, jak se vůbec dostanou do školy sourozenci?‟ zeptala jsem se po chvilce uvažování nad jeho autem.

„Asi autem.‟ Trochu mě zaskočil.

„Jakým autem? Carlisle nejede do práce?‟

„Jede, ale každý, teda až na mámu, máme vlastní auto. No a Emmett si asi bude potřebovat dokazovat svoji mužnost,‟ začal se smát. Zprvu jsem nerozuměla čemu, ale pak mi hlavou prolítla vzpomínka na sázku a taky jsem úsměv nepotlačila.

***

Ke škole jsme dojeli mezi prvními, bylo tady sice pár lidí, ale ne takových, kteří by si nás všímali.

„Nedlužil jsem ti ještě před chvíli nějaké otázky?‟ zeptal se Edward, když zastavil. Rozhlídla jsem se okolo a pak se podívala na hodiny nad školou.

„Neboj, máme tak pět minut, než se sem nahrnou davy a patnáct, než zazvoní,‟ uklidňoval mě. Chtěla jsem z hlavy vydolovat nějakou rozumnou otázku, nebo alespoň odpověď, ale nic mě nenapadalo. Pořád se mi fantazie potulovala u Edwardových rtů a u toho, co by se asi stalo, kdybych z něj u nás neslezla a byla trochu odvážnější. Třeba bychom stejně nezašli dál, ale třeba taky ano.

Najednou mě po tváři pohladilo něco studeného a hebkého. Ihned jsem zvedla oči k vlastníkovi.

„Nevěděl jsem, jestli vnímáš.‟

„Ne, v pohodě, už jsem na planetě.‟

„Máš teda ještě nějaké otázky, nebo jsem tě uspokojil? Teda tvoji zvědavost myslím.‟ Svůdně na mě mrkl a mně vynechalo srdce jeden úder. Zároveň mi nějak nešlo se nadechnout.

„Ještě si plně neuspokojil moji zvědavost.‟

„Tak se ptej, hořím nedočkavostí.‟ Měl pravdu. Vypadal, že za chvíli vzplane.

„Kolikátý v pořadí ses dostal do rodiny?‟

„Byl jsem úplně první, po mně přišli Rosalie a Jasper, Emmett a nakonec Alice,‟ odříkaval zpaměti. „Všichni jsme strašně rádi, že se nás Carlisle a Esme ujali. Bůhví, co by z nás bylo, kdyby tak neudělali.‟

„Počkej, já myslela, že je Emmett starší než ty.‟ Zasmál se, to teda nechápu čemu. Mně na tom nic směšného nepřipadalo, ale asi zase nechápu ten jejich rodinný smysl pro humor.

„Taky že je, ale já jsem byl první dítě. Taky jsem přišel v nejnižším věku. Díky tomu si moc na rodiče nepamatuji,‟ povzdechl si. Vím, že nechce, abych se mu omlouvala, ale já opravdu nechtěla otevírat staré rány. Musela jsem mu nějak dokázat, že mi to není jedno. Nahnula jsem se přes řadicí páku a pohladila ho po obličeji. Slastně přivřel víčka s díky a úsměvem na rtech, pak ještě zamumlal, aby nezrušil atmosféru:

„Pokud mě budeš vždycky takhle utěšovat, když budu mluvit o něčem ze své špatné minulosti, tak asi začnu hlouběji vzpomínat.‟ Otevřel oči a mrkl na mě. Já se rozesmála a slabě ho plácla do ramene. On mě neuvěřitelně rychle za tu ruku chytl, hraně zaskučel a políbil ji.

„Čekám na ten příval otázek,‟ oznámil asi po další minutě.

„Už na ně nehledám odpověď.‟

„Proč?‟

„Už jsem si je našla sama.‟ Ztuhl, musela jsem tedy dodat:

„Sice ne na všechny, ale jen jedna byla nedůležitější a na tu jsem odpověď již našla.‟

„Můžu mít teda dotaz já?‟

„Zaleží na tom, jaký je to dotaz.‟

„No, vlastně se týká toho, jaká byla ta hlavní otázka, na kterou sis sama našla odpověď.‟

„Co to pro tebe znamenalo ve středu,‟ řekla jsem jednoduše.

Podíval se mi hluboko do očí a já se opět začala v těch topazech ztrácet.

„Všechno,‟ zašeptal a nahnul se ke mně k polibku. Jakmile jsme se políbili, měla jsem pocit, že jsem celá a jestli se moje skutečná polovina vzdálí, já puknu a nikdy nebudu moct normálně dýchat, či vůbec žít.

Oddělili jsme se na pár centimetrů a dívali se navzájem do očí. Tohle bych dělala klidně celý život, ale to by někdo nesměl zabouchat na dveře od auta tak hlasitě, až jsem na sedadle poskočila a zrušila tak náš oční kontakt. Potom jsem už jenom z obou stran, jak zleva ze strany řidiče, tak zprava z venku od narušitele, slyšela hurónský smích. Kdo jiný mohl být narušitel než Emmett v Rosaliině modelu. Ovšem smích ho ihned opustil, když k němu přiskočila Alice a začala mu nadávat.

Protože jsem seděla v zavřeném autě, nic jsem neslyšela, ale Edward zřejmě ano, jelikož dostal ještě větší záchvat.

„Neměli bychom jít?‟ přestal se smát a s nechápavým pohledem se ptal, když se rozhlížel kolem.

„Proč?‟

„No, asi bych se měla omluvit tvým sourozencům, že jsem jim tě ukradla a navíc si chci pozorně prohlídnout Emmetta.‟ Poslední část jsem jen zašeptala.

„Tak zaprvé, moje sestřičky byly unešené, že jedu za tebou, takže se zrovna za to, že jsi mě jim ukradla, nemusíš omlouvat, navíc aspoň si mě nemůžou zotročovat a k tomu všemu jsem tě ještě zachránil, abys zbytečně nešla pěšky do školy a o hodinu dřív a ještě jsem tě zabavil.‟ Zrudla jsem, když to řekl. Sice se nadechoval, že bude pokračovat, ale já mu bleskově skočila do řeči.

„Ty jsi prostě zázrak sám o sobě. Ochotně pomáháš sestrám, bratrům i rodičům. Ty snad ani nejsi člověk, ne?‟ Lehce zatuhl, ale když jsem se na něj usmála, usmál se na mě i on. „Mimochodem, bratříčci nebyli unešení?‟

„Ne, ti byli víc než to. Řekl bych, že si i dokonce oddychli.‟

„Proč?‟

„No, jak bych to řekl. Prakticky jsem neměl holku, a to hodně dlouho, tudíž už začali zpochybňovat moji orientaci a děsili se dne, kdy jednoho z nich políbím. Sice mě holky bránily, ale přeci jenom si Emm s Jazzem dělali srandu z mého osobního a toho... no... víš, toho... hm… no, sexuálního života.‟ Čekala jsem, kdy začne rudnout, ale on nic. Jak je nespravedlivé, že se někteří lidé nečervenají a jiní jsou rudý prakticky při každém náznaku!

„Takže já jsem vlastně jenom důkaz toho, že nejsi gay,‟ smála jsem se a díky tomu jsem celou tu větu odlehčila.

„Ty jsi něco mnohem víc,‟ řekl a políbil mě na spánek.

„A zadruhé?‟ zamumlala jsem po tom neuvěřitelném polibku.

„Co?‟

„No, začínal jsi tuhle konverzaci, „tak zaprvé‟ a já chci slyšet i to zadruhé,‟

„Hm, nějak se mi to vykouřilo z hlavy, zaplňuješ mi hlavu úplně jinými myšlenkami. Teď mě ale jedno zadruhé napadá. Ty ses starala, abys odchytla Emmetta, ale on tě sám bude nahánět. Pořád mu totiž ještě nikdo nevysvětlil, že za jeho outfit nemůžeš jenom ty.‟ Božsky se zasmál. Povzdechla jsem si.

„Snad mu to teda brzy někdo vysvětlí.‟

„Za chvíli budeme mít tu možnost.‟ Pohlédl mi za rameno a najednou někdo silně zatřásl s autem.

„Tak přestaňte vrkat, hrdličky!‟ zařval Emmett.

„Emme, vypadni, mně se chce ještě vrkat!‟ odpověděl Edward docela vážně.

„Asi bychom měli jít,‟ řekla jsem a začala se připravovat k odchodu z Volva, ale Edward mě chytl za ruku a já znovu ucítila to jiskření.

„A proč?‟

„To je jednoduché, nechci tu být, až se to auto převrátí,‟ zasmála jsem se rozpačitě, opět unešená jeho blízkostí.

„To je rozumný argument,‟ uvažoval nahlas. „Asi bychom opravdu měli jít,‟ přikývl a my se vydali ven.

To jsem ale ještě nevěděla, že se brzo sesypu k zemi.

Tak, co vy na to? Chtěla bych opět poděkovat MyFate za opravu. Byla bych strašně ráda, kdybyste mi opět po sobě zanechali nějakou stopu.

Děkuji, AfroditaAliceCullen

P.S.: Pro ty, co četli moji dvoudílnou jednorázovku Věty života a chtějí si přečíst pokračování, musím říct, že už se píše, ale abych vás ostatní nezklamala, tak říkám, že to bude Edwardův pohled.

Autor: AfroditaAliceCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Omlouvám se - 12. kapitola Hrdličky: