Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odsouzený k věčnosti - 6. kapitola

07.01.2012 (09:15) • Kim, zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 3796×

6. kapitola

Crrr… Crrr…

Prudce jsem sebou při tom hlasitém zvuku, který přerušil ticho v pokoji, trhla a otevřela oči. Zírala jsem do tmy vládnoucí všude okolo a pokoušela se donutit k nějaké činnosti. V posteli jsem se otočila na druhý bok a mrkla na hodiny na nočním stolku. Šest hodin ráno. Na hlas jsem zaúpěla, ale k tomu, abych se z toho teplého místečka vyhrabala, jsem se neměla. Naopak jsem típla budík na mobilu a znovu se zachumlala do deky. Řekla jsem si, že ještě pět minut spánku mě nezabije.

Správně bych měla svůj zadek vykopat ven z postele, abych se připravila do práce, ale nešlo to. Byla jsem strašně unavená a udržet víčka otevřená byl nadlidský úkol. Domů jsem po noční dorazila ve dvě ráno a to jen kvůli Carle, která nemohla a já byla tak ochotná a směnu v nemocnici za ni vzala. Nejhorší na tom bylo, že mě hned po tom všem čekala ranní.

Stále jsem se pokoušela naslouchat zvukům všude okolo a zůstat tak při vědomí.

Najednou z ničeho nic bouchly dveře od vedlejšího bytu a ozval se štěkot psa. Hned mi bylo jasné, že paní Ritterová jde se svým pudlíkem na procházku. Byl to její každodenní rituál. Už od doby, co jsem se sem přestěhovala, to takhle bylo – jen co odbila –

Do háje! Kolik je hodin?

Pohledem jsem mrskla po digitálních hodinách na stole a v tu ránu byla zcela vzhůru. Málem to se mnou seklo, už jen když jsem spatřila sedmičku. Co bylo za tím, už mě tolik nezajímalo.

Z postele jsem vyletěla jako namydlenej blesk. Cestou jsem sebrala oblečení, co bylo přehozené přes židli, a zavřela se v koupelně. Na ranní sprchu, kterou jsem měla naplánovanou, jelikož večer už jsem se sotva držela na nohách, jsem mohla zapomenout. Nešťastně jsem se otáčela kolem dokola a nevěděla co dřív – učesat si vlasy, vyčistit zuby nebo obléknout?

Do pusy jsem si strčila kartáček v jedné ruce, do druhé vzala hřeben a pokoušela se tyto dvě činnosti zkombinovat dohromady. Přitom jsem pěnila vzteky. Už nikdy se nebudu nabízet, že něco za někoho vezmu, udělám a podobně. Teď mě přinejlepším Emilka seřve jako malou holku, anebo si po dnešku budu hledat novou práci. Prosím, ať je to ten řev, modlila jsem se v duchu.

Nakonec jsem na sebe natáhla oblečení, že jsem to na sobě měla i včera bylo vedlejší. S nějakým malováním obličeje už jsem se nezdržovala.

Při nazouvání bot mé oči náhodou stanuly na kuchyňských hodinách. Bylo po půl osmé a mou hlavou prolétla jedna jediná zoufalá myšlenka – jestlipak je někde poblíž jiná nemocnice, která hledá zdravotní sestru?

Do nemocnice jsem dorazila deset minut po osmé. Bývala bych to možná i stihla na čas, kdyby to hloupé metro nemělo pětiminutové zpoždění. Vážně si už budu muset pořídit auto.

Při procházení hlavním vchodem jsem skoro nedýchala a tvářila se jako neviditelná. Naštěstí paní vrchní nikde nebyla. To mě stejně nějak moc neuklidnilo, spíš naopak. Čím dál víc jsem měla pocit, že se nervozitou pozvracím.

Raději jsem se zhluboka nedechla a pokračovala v cestě do šatny. Tak trochu jsem doufala, že tam potkám i jinou spřízněnou duši, které vstávání, když budík zazvoní, nic neříká, jenže nikde ani noha.

„Vyspala jste se dobře, Swanová?“ ozvalo se mi za zády, když jsem chvátala k sesterně. Zvuk jejího hlasu byl jako led, který se mi dostal až po kůži a zmrazil moje srdce.

Zůstala jsem civět před sebe neschopná se pohnout ani o milimetr. Vyděšeně jsem poslouchala klapání bot a urychleně vymýšlela nějakou výmluvu. Ale to už sám ďábel stál přede mnou.

„Já… já…“ To bylo jediné, co ze mě vyšlo, když jsem viděla tu hlubokou vrásku mezi jejíma očima a pusu semknutou do úzké čárky.

„Jestli něco nesnáším, tak je to nedochvilnost. Uvědomte si, že tady už nejste na škole, kam jste si mohla chodit, kdy se vám zachtělo, tady jste v nemocnici –“

„Paní vrchní!“ zavolal někdo na konci chodby. Emilka se za tím dotyčným otočila a já se nepatrně vyhoupla na špičky a nahlédla jí přes rameno.

Rty se mi samy od sebe vytáhly do mírného úsměvu, když jsem uviděla toho staříka George, jak spěchá směrem k nám. Na chvilku mě přepadla myšlenka, že když se teď Emilka nedívá na mě, mohla bych vzít nohy na ramena. Ale jakoby mi snad dokázala číst myšlenky, se v ten moment znovu otočila na mě. Sjela mě pohledem od hlavy k patě a zase se obrátila zády.

„Potřebujete něco, pane Hornere?“ zeptala se a opět po mně hodila svým ostřížím zrakem. Proč se koukám na mě, já nevím, co chce, ale nebudu lhát, že mě to taky nezajímalo.

„Omlouvám se, že jsem sestřičku tak dlouho zdržel,“ řekl zadýchaně a významně na mě podíval. Zmateně jsem zamrkala a přemýšlela, jestli mi náhodou něco neuniklo. Možná ani nemluvil o mně, ale co pak znamenal ten zvláštní pohled? Když zrovna Emilka nedávala pozor, všimla jsem si, jak na mě George mrknul.

„Potkali jsme se se slečnou Bellou kousek před nemocnicí a já ji tak trochu přinutil, aby mi ten zbytek cesty sem dělala doprovod.“ Nemohla jsem tomu uvěřit tomu, co tu ten pán povídá. On mi tu právě dělal dokonalé alibi a podle výrazu paní vrchní, která hltala každé jeho slovo, mu to ona uvěřila. „Kdybych věděl, že vám to způsobí takové problémy, neotravoval bych vás, Bello.“ Své laskavé oči přesunul na mě a smutně se usmál. Ten chlápek se mi zamlouval víc a víc.

„Ale jaképak problémy,“ zasmála se Emilka a mávla rukou. „Swanová,“ začala vyčítavě, „proč jste mi o Georgovi neřekla rovnou? To bylo od vás hezké,“ uznala a mně spadl kámen ze srdce. „Teď už běžte a počkejte na mě na sesterně, hned přijdu za vámi a najdu vám nějakou práci.“ Samou radostí z jejích slov jsem poskočila na místě.

„Jistě, už tam běžím. Na shledanou, pane Hornere,“ rozloučila jsem se hlasem plným vděčnosti s mým zachráncem a rozešla se pryč.

Než jsem zatočila za roh, otočila jsem se a ústy Georgovi naznačila, že mu děkuju. Pak už jsem nadobro zmizela z jejich dosahu.

***

„Tak jak se má Adam?“ vybafla na mě nedočkavě Mary, když jsme společně obědvaly. Podívala jsem se na ni s pozvednutým obočím a nechápavě zakroutila hlavou.

„Adam? Jak to mám vědět?“ Pokrčila jsem ledabyle rameny a dál se věnovala svému jídlu. Nějak jsem nepobírala, proč se na něj ptá. Copak jsem jeho máma?

„Chodíte spolu přece.“ Nezeptala se, takže byla přesvědčená, že je to pravda, ale kde přišla na takovou hloupost? Už jsem otvírala pusu, abych jí odporovala, ale nestihla jsem to, neboť už zase mluvila. „Bello, máš veliké štěstí, Adam je fešák,“ rozplývala se, a kdybych nevěděla, že je vdaná, myslela bych si, že po něm jede. „Moc vám to přeju.“ Není co holka. „Já o vlku a vlk…“ oznámila tišeji a přitom se dívala někam za má záda. Zamračila jsem se a ohlédla se tím směrem. Adam mířil rovnou k našemu stolu. „No nic tak se měj, Bello. Uvidíme se později a všechno chci slyšet,“ šeptla ke mně a v tu ránu už byla pryč.

Zaraženě jsem se dívala na její prázdné místo a připadala si jako úplný blbec. Vždyť já s ním nechodím!

„Ahoj, kamarádko,“ pozdravil mě Adam, který se mezitím objevil vedle mě. Pousmála jsem se a ukázala na prázdné místo naproti mně. „Stalo se něco? Vypadáš v šoku.“ Měřil si mě ustaraným pohledem.

„Ona si myslí, že spolu chodíme. Tys někomu něco říkal?“ zeptala jsem se podezřívavě a netrpělivě začala prsty ťukat do stolu.

„Já?“ vykoktal a ukázal na sebe, jako by tu snad byl jiný Adam. „Proč bych měl někomu něco říkat, ženský jsou od přírody drbny,“ zamumlal a rychle si do pusy strčil kus masa. Hlavu sklonil tak nízko, že se jeho nos div nekoupal v bramborové kaši.

„Jenže já to nikomu neřekla.“ Zakroutila jsem hlavou.

„Tak nás možná někdo v tu noc viděl,“ prohodil Adam a zase sklopil červenající se tvář.

Pohodlně jsem se opřela o opěradlo židle, abych na něj lépe viděla, a ruce si založila na prsou. Mlčela jsem a pozorovala Adamovo rychlojezení. Všechno, co měl na talíři, do sebe strašně rychle házel. Skoro mi přišlo, že to dělal schválně, aby mohl zmizet pryč.

„Rád jsem tě viděl. Měj se,“ vyhrkl Adam, když v něm zmizelo poslední sousto, a vyskočil na nohy.

„Komu jsi to řekl, ty drbno?“ Uhodila jsem pěstí do stolu, až spadla malá vázička s umělou květinou. Pak jsem ho chytila za zápěstí a stáhla zpátky na místo. Provrtávala jsem ho přísným pohledem a stále držela jeho ruku.

„Možná jsem se jen zmínil, že spolu jdeme na rande,“ vypadlo z něho nakonec stydlivě. „Nemůžu za to, že si z toho vyvodili nesprávný závěr.“

„Tak se teď koukej zase zmínit, že jsme jen kamarádi, jasný?“ nařídila jsem mu a zvedla se od stolu. „Musím jít, než se Emilka začne shánět. Ahoj a nezapomeň, kamaráde,“ připomněla jsem Adamovi a rozeběhla se zpátky na oddělení.

***

Svlékla jsem ze sebe svůj hábit a pro dnešní den jsem mohla konečně opustit prostory nemocnice. Dneska se nic zvláštního nedělo, pokud ovšem nepočítám to ráno. Když jsem procházela halou směrem k východu, rozhlížela jsem se na všechny strany, jestli nikde neuvidím pana Hornera. Chtěla jsem mu poděkovat, jak zalhal před Emilkou. Bez jeho pomoci bych byla nahraná.

Na židličkách seděli všemožní staříci, ale toho hlavního jsem neviděla. Vlastně to bylo logické. Co by taky celé odpoledne dělal v nemocnici? Poděkuju mu někdy jindy, usmála jsem se sama pro sebe a pokračovala v cestě.

Když jsem vyšla ven, zůstala jsem stát jako opařená – venku vládla bíla tma. Tohle mi ještě scházelo – sníh. Na hlavu jsem si narazila kapuci, i když jsem věděla, že před zimou a studenými vločkami mě stejně neuchrání.

Cesta mi díky namrzajícímu sněhu trvala dvakrát déle než obvykle. Zajásala jsem, když jsem zahlédla poslední přechod, který mě dělil od mého neoblíbeného metra.

Promrzlá na kost jsem bezmyšlenkovitě udělala jeden krok do silnice. V tu chvíli se nedaleko mě ozvalo skřípění brzd. Vyděšeně jsem natočila hlavu doprava a uviděla velké, černé auto, jak se řítí přímo na mě. Místo toho, abych poslechla mozek, který na mě řval, ať okamžitě uskočím dozadu, jednoduše jsem zavřela oči a očekávala tvrdý náraz. Pud sebezáchovy jsem asi neměla.

Ten nepříjemný zvuk se přibližoval a najednou bylo ticho. Opatrně jsem otevřela oči a ihned je zase musela zavřít, kvůli dvěma světlometům svítícím mi přímo do tváře jen pouhý metr ode mě. Ubrzdil to. Byla jsem živá!

Zhluboka jsem oddechovala a stále nepřítomně zírala před sebe.

„Jsi v pořádku?“ Někdo na mě mluvil. Ten líbezný hlas přicházel jakoby z dálky. Až když ten dotyčný zatřásl mými rameny, začala jsem vnímat. „Nechceš odvést do nemocnice?“

„Ne, jsem v pořádku,“ odpověděla jsem a pohlédla osobě vedle mě do tváře. Jestli jsem do teď byla jen v šoku, tak nevím, jak bych nazvala stav, do kterého mě uvedl jediný pohled. Přímo přede mnou stál ten kluk, jehož jsem tenkrát spatřila přes ulici, když jsme byly s Anglenou v kavárně, a taky následně kousek od mého domu ve stejný den. Byl to ten samý, který se objevil ve stejné restauraci jako já s Adamem.

Neschopná dalších slov jsem zrakem jezdila po jeho starostlivé tváři a nemohla se odtrhnout o těch zelených zorniček.

„Pojď, raději tě přece jen odvezu do špitálu, ať se na tebe podívají.“ Ucítila jsem lehký tlak na zádech, jak se mě pokoušel rozpohybovat k svému autu. Tak to teda ne!

„Dobrý! Už jsem řekla, že jsem v pohodě,“ uskočila jsem stranou, „příště ale raději koukej na cestu.“

„Já?“ podíval se na mě nevěřícně. „To tys mi málem vletěla pod auto. Kdybych neměl dobrý brzy, bylo by už nejspíš po tobě.“

„Prosím? Takže za to můžu já?“ vyjela jsem na něj. „Chodcům na přechodu se dává přednost, pokud ti to není známo,“ prskla jsem a svůj obličej strčila blíž k jeho.

„Ale jen v případě, že mají zelenou.“ Rukou hodil směrem k semaforu, o němž jsem neměla tušení, že tam je. Stáhla jsem se o kousek zpátky a zčervenala.

„Tak on tu je semafor,“ zamumlala jsem potichu. „Já se omlouvám,“ řekla jsem, ačkoliv jsem nevěděla, za co přesně se mu omlouvám. Urovnala jsem si bundu a nervózně si odkašlala. „Raději půjdu, nebo mi ujede metro.“ Udělala jsem krok vpřed, ale on mě zastavil.

„Počkej!“ řekl naléhavě a chytil mě za bundu. Udiveně jsem na něj koukala a čekala, co z něho ještě vypadne. „Nechceš hodit domů?“

5. kapitola - 7. kapitola

Doufáme, že jste na nás po tak dlouhé době nezapomněli a zanecháte nám tu pár milých slovíček, co si o kapitole myslíte.

Autor: Kim (Shrnutí povídek), zuzka88, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odsouzený k věčnosti - 6. kapitola: