Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odsouzený k věčnosti - 5. kapitola

Breaking Dawn 05


Odsouzený k věčnosti - 5. kapitolaSetkání s kamarádem, setkání se známým...

5. kapitola

Adam mě doprovodil k domovním dveřím a počkal, až odemknu. Bylo to tady. Rande bylo u konce a na řadu mělo přijít loučení. Nervozitou mě brnělo celé tělo. Se skousnutým rtem jsem se otočila a pohlédla do Adamovy tváře, která byla tak blízko. Očima jsem sjela na jeho rty a s nadějí sledovala, jak se začal sklánět.

Ani jsem nedýchala. Zavřela jsem oči, naklonila hlavu a… můj nos se srazil s jeho. Naklonila jsem se tedy na druhou stranu a zase. Pak se najednou má pusa srazila s jeho. Naše čela o sebe bouchla, jen to zadunělo. Au, au.

Jak jsem se zakymácela, šlápla jsem mu na nohu. Rychle jsem poodstoupila a dlaň si přiložila na postižené místo. Adam na tom byl podobně. Pěkný trapas. Co to jako mělo být? Jak puberťáci, kteří nevědí, jak na to. Houby, ani tehdy se mi nic podobného nestávalo.

A co teď? Veškerá romantická atmosféra byla pryč. Měla bych ho pozvat k sobě?

„No… já asi půjdu,“ řekl Adam a tím vyřešil mé dilema. Naklonil se ke mně, aby mi dal pusu na tvář. Po posledních zkušenostech, bych to raději nepraktikovala, ale jeho to zdá se neodradilo. Ani jsem se nehnula, když se mě jeho rty jemně dotkly na tváři. „Uvidíme se zítra.“
„Jasně. Díky za večeři, bavila jsem se.“ Když tedy pominu to rozloučení.
„Já taky, ahoj.“

Dívala jsem se za jeho odcházející postavou, a když mi zmizel z dohledu, zavřela jsem dveře a opřela se o ně. Tak to by bylo. Průšvih.

Okamžitě jsem popadla telefon a zmačkla dvojku, kde se pod rychlou volbou skrývala Angela. Tohle jsem musela s někým probrat.

ȣȣȣȣȣ

Zapisovala jsem údaje do karty a přitom nenápadně pozorovala Adama, který upřeně zíral na monitor počítače.

Naše ranní setkání nebylo až tak nemožné, jak jsem předpokládala. Pozdravili jsme se, prohodili pár slov, avšak nic o včerejšku. Možná že to tak bylo lepší, protože přiznejme si, nebylo to nic, na co bych byla pyšná a co bych musela rozebírat. Nejlepší bude, když to prostě vyšumí. Stalo se, stalo, už to nezměníme.

„Už to máš?“ ozvalo se od protějšího stolu. Vzhlédla jsem.
„Skoro.“
„Fajn, tak to pak založ do kartotéky, jo? Zajdu zatím za Davidem, slíbil jsem mu, že zjistím, kdy může jít domů.“ Přikývla jsem a sledovala, jak odchází.

Ne, tohle nebylo v pohodě. Takové nepříjemné tření. Jen nevím, jak se toho zbavit. Byla by škoda, kdyby to tak mělo pokračovat. S Adamem jsem si rozuměla a včerejší schůzka to jen dokazovala. Kdyby nebylo toho polibku. No, on to ani polibek nebyl. Prostě toho závěru.

Dopsala jsem, zacvakla propisku a opřela se o opěradlo. Hlasitě jsem vydechla, protáhla se a libovala si v tom tichu.

Dopoledne bylo krušné. Dětský pláč, spousta štěbetání, překřikování. Tohle byl balzám na duši.

„Bello, měla bys jít domů.“ Vyskočila jsem, jako by mě do zadní části píchla vosa a rozhlížela se kolem. „Asi jsi toho moc nenaspala,“ hádal Adam, který se opíral o můj stůl. Jak to, že jsem ho neslyšela přijít? Mimochodem, měl pravdu. S Angelou jsem mluvila asi hodinu. Nemohly jsme se dohodnout na žádném řešení, či vysvětlení, a tak jsem nad tím pak do dvou do rána dumala sama. A výsledek? Nic.
„Jsem v pohodě.“ Zakroužila jsem rameny a šla uklidit karty.

S drnčením jsem vytáhla kovový šuplík a hledala příslušná písmenka. Nemocnice si vedla záznamy v počítačích, ale někdo nařídil, aby byly k dispozici i papírové karty. Akorát práce navíc. Šuple jsem s hromovou ranou zastrčila a otočila se k Adamovi.

Pořád se mi opíral o stůl a nerozhodně si mě prohlížel.

Zvedla jsem tázavě obočí. Pochopil a začal mluvit.

„Víš, napadlo mě, že bychom mohli… třeba zítra… co takhle kino?“ Nevím, jestli se zadrhával, protože byl tak nervózní, nebo proto, že se mu do toho nechtělo o nic víc než mně. Představa dalšího rande mě pranic nelákala. Měla jsem úplně před očima, jak budeme po kině stát u mě před domem a nastane ta chvíle, kdy se zase nakloní… Otřásla jsem se. Ne, nebudu nad tím přemýšlet. Tohle prostě nemá cenu.

„Adame, nechci, abys to chápal nějak špatně, ale…“ nakrčila jsem nos, „tohle asi nepůjde. Včera to s tebou bylo moc fajn. Fakt jsem si to užila, ale pak -“ Pokrčila jsem rameny. Zdálo se mi to, nebo si vážně úlevně oddychl? Ještě by si mohl otřít čelo, ne? Nevěděla jsem, jestli nemám být náhodou uražená. Dala jsem si ruce v bok.
„Nezlob se na mě,“ usmál se, přešel ke mně a objal mě kolem ramen. „Jak říkáš, bylo to fajn, ale nepřitahuješ mě.“
„Nepřitahuješ mě,“ řekli jsme ve stejný okamžik.

Tohle bylo úlevné, říct si pravdu. Aspoň kolem sebe nebudeme chodit po špičkách.

„Kamarádi?“ zeptala jsem se a natáhla k němu ruku.
„Kamarádi,“ potvrdil a pevně mi stiskl dlaň. „Tak co, kamarádko, zítra kino a pizza z krabice?“
„Moc ráda, kamaráde. Letím domů, potřebuju ještě nakoupit. Měj se, zítra.“ Mávla jsem mu a spěchala do sesterny.

Cestou domů jsem se stavila pro nějaké jídlo, abych si mohla dát trochu do nosu. Nezapomněla jsem taky zavolat Angele a svěřit se jí s nečekaným vývojem událostí. Byla zklamaná, že mi to nevyšlo, a nechápala mé nadšení z toho, že mám jen dalšího kamaráda. Potřebuju prý pořádnýho chlapa a tímhle stylem ho nenajdu. Odkývala jsem jí to a v duchu jí dala za pravdu. Takhle ho nenajdu, ale proč bych ho, ksakru, měla hledat já? Nemohl by si on najít mě?

Ze schránky jsem vytáhla poštu a noviny, pozdravila paní Ritterovou, která šla s Pegginkou, bílým načesaným pudlíkem na procházku. Byla to malá paní s bílými vlasy uspořádanými do drobných kudrlinek, na kterých nesměl chybět klobouček, nosila boty na podpatku, a to v jakékoliv situaci, nikdy jsem ji neviděla v kalhotech, na rukou s růžově nalakovanými nehty nosila ručně háčkované rukavičky a kolem krku háčkované límečky. Netušila jsem, kolik jí je, asi hodně, ale rozhodně o sebe dbala a její drobná postavička byla nepřehlédnutelná.

Svůj náklad jsem uklidila do ledničky a hned koukala, co bych si dala. Pak jsem si uvařila kafe, zalila ho trochou mléka a přidala cukr. Spolu s ním a novinami jsem se uvelebila na gauči.

Usrkla jsem horké tekutiny, trochu si připálila jazyk a s nadáváním rozložila Seattle Times. Noviny mi sice chodí každý den, ale já je čtu tak jednou týdně. Víc nestíhám.

Projela jsem zprávy z domova, ze zahraničí. Samé politické problémy. Ti chtějí to, ti zase to a dohodnout se prostě nemůžou. Sport jsem přeskočila, protože mi to nic neříkalo. Už od školky jsem měla problém chytit míč a to mi zůstalo dodnes.

A pak jsem na to narazila. James McMahon. Jeho sloupky byly nejlepší. Psal vtipně, výstižně. Nebyl hrubý a přitom dokázal pěkně ostře vyjádřit, co se mu líbí nebo ne. Dlouho jsem od něj nic neviděla, a proto jsem nedokázala skrýt nadšení z jeho návratu.

Napila jsem se, nohy stočila pod sebe a pustila se do čtení.

 

Život dokáže být pes. Každý to ví, ale všichni o tom mlčí. Je to snad nějaká obrana lidí? Nemluvíme, neslyšíme, neexistuje? Bohužel tohle schovávání je k ničemu. Realita se dřív nebo později objeví a v tu chvíli nám nezbývá než se s ní pustit do křížku. Dennodenní boj člověka unaví, vyčerpá a nakonec úplně vyšťaví, takže se pak odplazí do kouta lízat si rány.

Jenže pak nastane další den, další týden, další měsíc, další rok a všechno se znovu a znovu opakuje.

Přijde někdy zlom? Zadostiučinění, že to, co jsme museli vytrpět,  to, co jsme obětovali, nebylo tak úplně k ničemu?

Optimisté říkají ano, pesimisté ne. Skutečnost je někde mezi. Jsou šťastlivci, kterým je dopřáno zahlédnout světlo naděje, že se vše v dobré obrátí. Pocítí, co je to štěstí a že ne všechno stojí za starou bačkoru, jak se zpočátku zdálo. Pak jsou ti méně šťastní, kteří za celý svůj krátký život nepoznají nic lepšího a s pocitem, že všechno, oč se snažili, bylo zbytečné, s radostí opouštějí tento svět doufajíce, že jinde bude líp. To jim ale nikdo nezaručí.

Musela jsem se nadechnout. No páni.

Nezoufejte však. Je třeba věřit, že těch šťastných duší je většina. S představou, že na každého čeká někde láska, kariérní úspěch, spokojený rodinný život nebo třeba jen výhra ve sportovním utkání, se přece jen žije o mnoho líp, ne? Každá z těchto věcí přinese dotyčnému hrst, hromadu, kopec nebo třeba rovnou celou horu radosti, která mu zlepší život plný boje o místo na výsluní.

Zírala jsem na novinový papír a v hlavě nechala doznívat ta slova.

Ten chlap měl naprostou pravdu. Život je boj, ale výhra stojí za to. A já byla odhodlaná ji získat. Vlastně jsem už jednou vyhrála, stala se ze mě sestřička. Teď je na řadě láska. Zatím to vypadalo bledě, ale věděla jsem, že tam na mě někde čeká a já ji najdu. Tím jsem si byla jistá.

Vyskočila jsem z pohovky a v šuplíku hledala nůžky. Ano, přiznávám, jsem blázen, co si vystřihuje novinové články. Od Jamese McMahona jsem měla všechny.

Vyšmikla jsem obdélník a vložila ho do připravených desek. Do růžku jsem si napsala den a číslo novin. Tak to by bylo. Spokojeně jsem desky uklidila a šla si dopít už vystydlé kafe.

ȣȣȣȣȣ

Stáli jsme s Adamem před sálem a čekali, až nás pustí dovnitř. Všude byla spousta lidí a já stále nemohla uvěřit tomu, na co mě vzal. Šli jsme na horor o upírech. Bohužel jsem se na té naší večeři zapomněla zmínit, že mám strach i z malých myší a sledování hororů je pro mě jako zkouška ohněm. Dovedu si představit, jak budu spát se světlem rozsvíceném v celém bytě a před spaním třikrát zkontroluju, jestli se někdo neschovává pod postelí nebo třeba ve skříni.

Zašklebila jsem se. Skvělé vyhlídky.

„No tak, to bude dobrý, uvidíš, že se ti to bude líbit,“ řekl Adam, který zahlédl můj radostný obličej. On sám se na to těšil, proto taky ten film vybral. Celou dobu mě tu utěšoval a sliboval, že mě před vším ochrání. To mi tak bude něco platný.

I přes všechny své obavy jsem se neubránila rozhlížení se. Nedělala jsem to jen tak samozřejmě. Bůhví proč mě napadlo, že bych tu mohla zase náhodou narazit na toho zvláštního krásnýho kluka. Ale kde nic, tu nic.

„Hledáš někoho?“
„Ne, jen koukám, co je tu bláznů,“ vyplázla jsem na něj jazyk.
„No jo, kamarádko, mám to na paměti. Příště vybíráš ty,“ oznámil mi velkoryse.
„Máš se na co těšit, kamaráde.“ Můj úsměv se nebezpečně podobal tomu Grinchovu, když kradl v domech vánoční stromky. Adam hraně zasténal, ale to už jsme byli vpuštěni do zšeřelého sálu, takže jsme to dál nerozebírali. Ale na tohle určitě nezapomenu.

Nakonec to nebylo tak hrozný, ale to z jediného důvodu. Nedívala jsem se. Celý film jsem měla oči přikryté dlaněmi a litovala, že nám ještě jedny ruce, abych si zacpala i uši, protože ty zvuky… Brrr. Doufala jsem, že se mi o tom nebude zdát.

Cestou domů mě Adam přesvědčoval o tom, že to bylo fajn a já v tom jasně cítila naději, že moje pomsta nebude tak sladká, jak jsem plánovala, ale o tom si mohl nechat jen zdát. Já trpěla, on bude taky. Haha.

Na rozloučenou jsem mu dala malou pusu na tvář. To šlo snadno. Čekala mě teď služba na lůžáku, takže se pár dní neuvidíme. Bylo mi to docela líto, v ordinaci nám to klapalo úplně samo.

Nespala jsem sice s rozsvíceným světlem, ale té kontrole jsem se neubránila.

ȣȣȣȣȣ

Přiběhla jsem akorát na ranní vizitu.

S doktory, mediky a ještě jednou sestrou jsem obešla oddělení, zapisovala, co se řeklo, a pak oběhla děti, které nemohly z postele s tácy se snídaní.

Když jsem připravovala věci na převlékání postelí, zjistila jsem, že nám chybí nějaká prostěradla, takže jsem se se Sashou dohodla, že skočím do prádelny. Nevadila mi trochu delší procházka nemocnicí. Ráda jsem pozorovala cvrkot a neslyšně proplouvala různými odděleními.

Takhle po ránu byla všude spousta pacientů. Lidé posedávali na lavičkách nebo postávali kolem zdí. Na všechny jsem se usmívala a tanečním krokem procházela chodbami.

A pak jsem mezi tou spoustou obličejů rozeznala známou tvář. Zachránce mého telefonu.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem ho a zastavila se před ním. George, aspoň myslím, že mu tak Emilka říkala, seděl na jedné z laviček. Vypadal malý a podivně shrbený. Vrásky v obličeji se zdály hlubší než minule.
„Dobrý den, slečno Swanová.“
„Bella,“ opravila jsem ho a usmála se.
„Já jsem George.“ Podal mi ruku a mou dlaň stiskl s překvapivou silou.
„Jdete na kontrolu?“ zeptala jsem se a rukou mávla ke dveřím ordinace. Přikývl.
„Nepřisednete si na chvíli?“ nabídl mi místo, které se uvolnilo po paní, jíž zavolala sestra.

Rozhlédla jsem se, jestli někde není někdo od nás, protože kdyby to viděla Emilka, dostala by asi psotník.

„Na chviličku.“ Sedla jsem si. „Jak se máte? Chodíte sem nějak často.“
„Tak… to víte, už nejsem nejmladší,“ řekl a jeho oči se v úsměvy schovaly do malých tmavých dírek.
„Vážně?“ Vykulila jsem překvapeně oči.
„To od vás není hezké, dělat si legraci ze starých lidí,“ káral mě, ale bylo vidět, že se dobře baví. „A kam musím jít, abych potkal tak krásnou sestřičku, jako jste vy?“
„K malým dětičkám,“ odpověděla jsem. Dál se vyptával na mou práci, a kdybych si neuvědomila, že jsem šla pro prádlo a brzy se po mně bude někdo shánět, povídala bych si s ním dál.

Byl to moc milý starý pán. Živě jsem si ho dokázala představit ve starém ušáku s fajfkou v puse, na nose brýle na čtení, v rukou knihu v kožených deskách a na dřevěném stolku vedle sklenku s brendy.

Když jsem byla malá, moc jsem si přála dědečka. Měla jsem akorát jednu babičku, ale ta nás taky brzy opustila. Záviděla jsem spolužákům, kteří na víkendy jezdili k prarodičům. Nikdy jsem to nezažila, protože babička těch pár let bydlela s námi.

Vyzvedla jsem prostěradla a mazala zpátky, aby nebyl průšvih. Když jsem šla kolem čekárny, George už tam nebyl. Sama pro sebe jsem se usmála a trochu přidala do kroku.


Především bychom Vám rády poděkovaly za komentáře, které nám u povídky necháváte. Doufáme, že se Vám povídka i nadále líbí.:)


4. kapitola ȢȢ Kim Ȣ zuzka88 ȢȢ 6. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Odsouzený k věčnosti - 5. kapitola:

 1 2   Další »
16. morningstar
15.12.2012 [16:24]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

15. SiReeN
22.08.2012 [21:35]

SiReeNNemůžu říct, že bych si ten začátek neužila. Emoticon Možná je to škodolibé, ale takhle nějak to mělo dopadnout. Emoticon Jsem ráda, že jsou jen přátelé.
Co se týče hororů a Belly, v tom kontrolování, jestli někde někdo není, se s ní úplně shoduju, až na to, že mně k tomu stačí i obyčejná, trochu víc akční detektivka. Emoticon Takže tímhle si Bella u mě hodně šplhla. Emoticon
George se mi začíná pozdávat, je to takový milý starý pán. Jen doufám, že ho neplánujete v budoucnu nechat zesnout. Emoticon

24.04.2012 [12:50]

Michaela36jůů

13. Wera
27.03.2012 [7:25]

Wera Emoticon Emoticon

12. Lampas
22.12.2011 [9:12]

Lampas Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

11. Faninka
19.12.2011 [23:19]

Moc krásná kapitolka, a jsem nesmírně ráda, že minule dopadla tak jak dopadla Emoticon já vím, škodolibá.
Vy dokážete člověka napínat, pořát čekám kdy se tam objeví pan neznámý. A jsem zvědavá co s tím má společného oblíbený Belli sloupkař Emoticon
Těším se na další kapitolku Emoticon Emoticon

19.12.2011 [21:26]

nicolecullenhaleMě se moc líbila jen tak dál holky Emoticon Emoticon Emoticon

9. Jula
19.12.2011 [21:13]

Líbí líbí, čekám na další kapitolku Emoticon
No jo, s Adamem to nevyšlo, ale jsou alespoň kamarádi, těch není nikdy dost.

19.12.2011 [19:59]

TeenStarOch, náhodou, veď to s tým Adamom bolo strašne sladké. Emoticon Ja som veľmi rada, že sú len priatelia, pretože tak z toho nebude žiadny milostný trojuholník a navyše sa zdá, že im to ako kamarátom pekne klape. Emoticon
Už sa veľmi teším na Edwarda a... Táto kapitola bola naozaj nádherná, Zuzi. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

19.12.2011 [19:55]

BellaSwanCullen8 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!