Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odsouzený k věčnosti - 2. kapitola

Odsouzený k věčnosti - 2. kapitolaZvědavá kamarádka, další den v práci a menší drama. Příjemné čtení přejí autorky Kim a zuzka88.

S hlavou nakloněnou na stranu a znechuceným obličejem jsem přešlapovala u otevřené lednice. Měla jsem obrovský hlad, ale má zásoba potravin byla víceméně na nule.

Včera jsem se najedla v nemocniční jídelně, ale dneska jsem měla jít až na odpolední, jak mi přísně oznámila paní vrchní, takže jsem byla odkázaná na domácí stravu. Jenže, kde ji vzít, když jsem zapomněla nakoupit?

Ukončila jsem bezvýsledné čučení do lednice a z vnitřku vylovila zbytek už trochu scvrklých rajčat a okoralého sýra. Na špagety to bude stačit. Do nerezového hrnce jsem napustila vodu, a zatímco jsem čekala, až se začne vařit, nakrájela jsem rajčata a začala s přípravou omáčky.

Zrovna, když jsem si strčila malý půlměsíček zeleniny do úst, abych ochutnala, zda je vůbec jedlá, rozeřval se telefon na stolku u gauče.

„Haló,“ zahuhlala jsem s plnou pusou do sluchátka a vařečkou promíchala vzniklou směs.

„Povídej, chci slyšet úplně, úplně všechno,“ vychrlila na mě osoba na druhém konci drátu. Protočila jsem oči a v duchu se nad její nedočkavostí zasmála.

„Ahoj, Angelo, taky tě zdravím. Jak se máš?“ řekla jsem nezaujatě s naprostým klidem. S poťouchlým úsměvem jsem naslouchala zvukům v telefonu. Nejdříve bylo ticho a poté se ozvalo naštvané zafunění.

„Ahoj, já se mám dobře, ale mě zají-“

„To jsem ráda. A co Hope? Jak se má moje malá princezna?“ jela jsem si dál to svoje a Angelu nepustila ke slovu.

„Bello!“ vřískla zoufale. „Ty víš, že my se máme skvěle, ale mě teď zajímá, co ta tvoje práce? Nějaký doktůrek, který by tě konečně mohl udělat šťastnou, hmm?“

„Práce v nemocnici je skvělá. Zatím jsem byla jen v ordinaci s Adamem, ale zrovna dneska mám odpolední na lůžkovém. Bojím se, jestli zvládnu pohled na ty chudinky děti,“ pípla jsem s obavami.

„Bell, ty to zvládneš. Jsi pro tuhle práci jako stvořená,“ ujišťovala mě Ang a já jí za její slova byla nesmírně vděčná, „a teď mi něco pověz o tom Adamovi.  Kdo je to? Je hezkej?“ A nedá pokoj a nedá.

„No… Adam je doktor, se kterým pracuju, a je to v podstatě normální chlap… Fajn, je úžasnej,“ potřebovala jsem se svěřit, „má krátké blond vlasy, nádherné pomněnkové oči, plné rty. Celkově je hodně vysoký, tělo samý sval a na pravé půlce má vytetovaného černého draka.“

„Na pravé půlce má draka, co tím myslíš?“ Kousla jsem se do rtu, abych nevyprskla smíchy nahlas. Slyšela jsem, jak jí to v hlavě šrotuje. „Ááá, tys s ním spala,“ vypískla, až jsem si musela dát sluchátko dál od ucha. „Holka, ty mě překvapuješ.“

„Uklidni se. Dělala jsem si jen legraci. Snad si nemyslíš, že bych…“

„Jsi blbá,“ řekla uraženě. „Myslím, že Hope právě chytla angínu. Budu s ní muset na lékařskou prohlídku. Kdy že tam ten Adam bude?“ Bylo mi jasný, že mě jen zkouší, protože byla šťastně vdaná a měla roztomilou půlroční dcerku, ale i tak se mi nelíbila představa, že ho bude okukovat. Tohle je přece práce sestřičky, mě!

„Hele, jo, asi si budu muset promluvit s tvým manželem,“ vyhrožovala jsem se smíchem.

„Já ho chci jen omrknout. Nechci, aby ses zase zklamala a celý následující měsíc se utápěla v slzách. Ty si zasloužíš někoho lepšího, než byl –“

„Neboj se, zlato. Tentokrát už ze sebe blbce dělat nenechám.“

S Angelou jsem se vykecávala ještě další hodinu. Pověděla jsem jí všechno o mé nové práci, přísné vrchní a zbytek jsme strávily rozebíráním Adama. Nakonec jsme se domluvily, že se příští týden zaskočíme na kafe a znovu to do detailu probereme.

Jeden výslech jsem měla za sebou, dva mě ještě čekaly. Musela jsem povinně zavolat mámě do Phoenixu. Ta bude taky určitě chtít vědět všechno a ještě by neuškodilo zavolat tátovi do Forks. Přece jen jsem pořád měla výčitky, že jsem ho tam nechala samotného. Ale tohle všechno až zítra…

Spolu s talířem plným rozvařených špaget, na které jsem během telefonování zapomněla, jsem se posadila na pohovku a zapnula nějaký argentinský blábol v televizi. Stačilo jedno sousto a věděla jsem, že tohle jíst nebudu. Zastesklo se mi po časech, kdy jsme s tátou jedli steaky a já se nad tím pořád rozčilovala. Co bych teď dala za jednu malou flákotu masa.

Celá otrávená jsem ten blaf vyhodila do koše a mrkla na hodiny nad dveřmi. Měla jsem ještě dost času, ale jelikož jsem doma neměla už co dělat, rozhodla jsem se jít do práce dřív. Možná si tak šplhnu u Emilky. Už při pouhé vzpomínce na její vážný obličej se mi stáhl žaludek nervozitou. Seber se, Bello! Jsi dospělá žena a ne nějaká malá, vystrašená holka.

Ještě jsem si dala rychlou sprchu a následně vybíhala z bytu na metro.

***

Píp.

Překvapeně jsem zalovila v kabelce a už méně překvapená četla zprávu od mámy. Jak jsem tušila. Ptala se na mou práci. Zabraná do psaní textovky jsem vešla do nemocnice a hned kousek za hlavním vchodem jsem se srazila se skupinou dívek, které vycházely ven. To teď budu dennodenně vrážet do lidí? Bohužel tím, jak se můj loket setkal s jiným, mi mobil, který jsem držela v ruce, vylétl a skončil neznámo kde.

„Sakra,“ zaklela jsem potichu. Já věděla, proč přijet dřív. Teď tu zbytek volného času strávím hledáním blbého telefonu.

Otáčela jsem kolem dokola, dívala se pod nohy, rozhlížela se na všechny strany, ale tu zatracenou věc ne a ne najít. Naštvaně jsem si dupla, až se na mě někteří pacienti zděšeně podívali. Omluvně jsem se usmála a s povzdechem si klekla. Ten mobil jsem prostě najít musela. Tohle nebyl předmět, nad kterým jsem mohla jen mávnout rukou.

S hořícími tvářemi jsem tam lezla po čtyřech jako pes a nahlížela pod židle. Bylo mi trapně.

„Hledáte tohle, slečno?“ Před obličejem se mi objevila vrásčitá ruka držící můj mobilní telefon. Celá šťastná jsem si přístroj převzala a s vděčným úsměvem se podívala do tmavých očí mého zachránce. „Dneska nikam nespěcháte, sestřičko?“ zasmál se stařík, do kterého jsem včera omylem vrazila.

„Dobrý den,“ pousmála jsem se na něj a posadila se na volnou židli vedle něho, „ne, dneska nespěchám a za ten včerejšek se vám znovu omlouvám. Snad se vám nic nestalo.“ Sjela jsem ho pohledem od hlavy a hledala známky jakéhokoliv zranění. Naštěstí jsem nic nenašla.

Muž zavrtěl hlavou. „Zdravý jako řípa. Vidíte?“ Pěstí se několikrát uhodil do prsou a okamžitě na to se ošklivě rozkašlal.

„Jo, to opravdu vidím,“ zamračila jsem. „Vážně vám nic není? Nechcete třeba sklenici vody?“ strachovala jsem a už se stavěla na nohy, abych pro ni doopravdy zaběhla. Ale zastavila mě jeho ruka.

„Už je to dobré.“ Stejně jsem mu to nevěřila.

„Swanová, co tu tak sedíte?“ Úplně ve mně hrklo, když k mým uším dolehl hlas ostrý jako břitva. Zhluboka jsem polkla a vystřelila na nohy. Mám i zasalutovat?

„Já… já,“ koktala jsem. Chtěla jsem říct, že mám ještě čas, ale když jsem se setkala s jejím ledově modrým pohledem, pusu jsem zavřela.

„Georgi, zase naháníte sestřičky?“ Emilka si založila ruce vbok, a pokud mě nešálil zrak, tak se i nepatrně usmála. „Swanová, vy se mazejte převléknout. Za chvíli si vás přijdu zkontrolovat.“

Jako velká voda jsem vlítla do šatny, kde v tu chvíli seděly dvě další sestřičky. Byly to ty, do kterých jsem omylem vrazila. Menší černovláska na mě nadšeně zamávala a div se jí od toho obrovského úsměvu neroztrhla pusa. Druhá, bruneta se na mě naopak ani nepodívala. Bylo mi to fuk.

Mary a Carla, jak jsem později zjistila, když se mi obě představily. Jedna velice ochotně, druhá už méně. Mary, černovláska, byla o tři roky starší než já a hodně ukecaná. Dozvěděla jsem se, že už tu pracuje druhým rokem a dneska budeme mít službu na stejné stanici. Carla byla zase stejně stará jako já, taky nováček, a to bylo všechno, co jsem věděla.

Celá odpolední směna proběhla bez problémů. Překvapilo mě, jak nás všechny děti, které jsme měly na starost, přivítaly s usměvavými tvářičkami. Psychicky jsem se připravovala na hysterické záchvaty pláče. Dokonce jsem si i připravovala osvědčené utěšovací fráze, ale nic z toho nebylo potřeba.

Většinu času jsem si hrála s dětmi. Když jsem se tak zamyslela, přišlo mi, že tolik jsem si nepohrála ani za mé dětství. Líbilo se mi to. Nejvíce jsem si ovšem oblíbila Amy. Byla to sedmiletá holčička s drobnými kudrlinkami kolem obličeje, která měla nadvakrát zlomenou ručičku. Vyprávěla mi, jak jela na svém růžovém kole a do cesty se jí připletla velká větev, kvůli níž tu právě ležela. Byla jsem z ní unešená, a kdyby se mi vešla do kabelky, vzala bych si ji ihned domů. Než jsem ji uložila do postýlky, slíbila jsem, že se za ní zase zítra zastavím.

„Holky, já padám,“ řekla jsem se škodolibým úšklebkem. Byla jsem ráda, že konečně můžu vypadnout. Oči se mi klížily a nohy mě bolely jako čert.

„Padej rychle, než po tobě stihnu něco hodit,“ zavrčela závistivě Mary a se smíchem se natáhla pro hrníček s tužkami. Carla si jen otráveně odfrkla.

„Měj se, Mary,“ mávla jsem na jmenovanou a pomalu couvala dozadu. „A že pozdravuju slečnu Emil-“ Nestihla jsem to doříct, protože mé tělo do něčeho vrazilo. Carla se zlomyslně uchechtla a já v tu chvíli věděla, kdo to za mnou stojí. Se srdcem v kalhotách jsem se otočila a stanula tváří v tvář… satanovi? Jo, ten pohled tomu odpovídal. „Omlouvám se,“ pípla jsem do mrzutého obličeje naší paní vrchní. Nic neřekla, jen semkla rty do úzké čárky a popostrčila si brýle na nose. „Na shledanou.“

Jako tryskáč jsem odtamtud vypálila. Cestou jsem nakukovala za sebe, jestli za mnou neběží. Až před nemocnicí jsem se zastavila a zhluboka dýchala. Ledový vzduch mě štípal v plicích. Venku byla neuvěřitelná zima. Bundu jsem si zapnula až úplně ke krku a vydala se na metro.

Poté, co jsem vystoupila, jsem se rozmýšlela, jestli si chytnout taxíka, jelikož do mého bytu to byl ještě kousek cesty. Nakonec jsem nad tím jen mávla rukou a vydala se pěšky. Třeba mě ten čerstvý vzduch probere.

Zkontrolovala hodinky na ruce, půl jedenácté pryč. Tak proto byly skoro všechny ulice prázdné. Jen sem tam se z barů a klubů, kolem kterých jsem procházela, vypotáceli opilci, jejichž nohy vypovídaly službu.

Zrovna jeden takový se motal naproti mně. Sklopila jsem hlavu a dělala, že tam vůbec nejsem. Když jsem procházela kolem něj, skoro jsem nedýchala. V duchu jsem se modlila, aby si mě nevšiml. Štěstí mi nepřálo. Tou svou opileckou hatmatilkou na mě začal něco pokřikovat a dokonce změnil směr chůze. Vydal se za mnou. Okamžitě jsem zrychlila, ale ne tolik, aby to toho muže ještě víc podněcovalo. Myslela jsem, že když budu mít náskok, nakonec ho to přestane bavit a půjde si po svých, ale zase jsem se spletla. Stále mě sledoval. Vykašlala jsem se na rychlou chůzi a naplno se rozeběhla.

Ještě, než jsem zaběhla za roh oprýskané budovy, jsem se pro jistotu otočila a spatřila mého pronásledovatele, jak vchází do herny. Ze srdce mi spadl obrovský kámen a už o trochu klidnější jsem zabočila do uličky, která byla sice neosvětlená, ale zase se nacházela blíže mému bytu.

Mé kroky se hlasitě rozléhaly a spolu s mým hlasitě bušícím srdcem to byl jediný zvuk široko daleko. Ačkoliv jsem věděla, že už mě ten člověk nesleduje, stále jsem se ostražitě ohlížela přes rameno. Asi jsem začínala být paranoidní, protože několikrát mi přišlo, že se v té tmě něco pohnulo. Mou mysl ovládla panika a já okamžitě přidala do kroku. Teď už jsem si byla jistá.

Mé kroky byly doplněny jinými, těžšími. Čím rychleji jsem šla já, tím rychleji se ozývaly i druhé kroky. Do mysli se mi vloudilo tátovo několikrát opakované varování, ať v noci v žádném případě nechodím sama. Oči se mi zalily slzami. Upřeně jsem se dívala před sebe, neměla jsem odvahu otočit se.

Ačkoliv už jsem viděla konec ulice a několik aut projíždějících po hlavní třídě, přišlo mi to všechno tolik vzdálené. Zrychlila jsem.

Vyběhla jsem z uličky a pokračovala dál přes park. Na škole mi běhání nikdy moc nešlo, takže mě po chvíli neskutečně píchalo v boku a já musela chtě nechtě zastavit. Chytila jsem se za bok a vystrašeně se podívala za sebe. Otřásla jsem se. I přes tu vzdálenost jsem viděla vysokou postavu s kapucí, jak postává u rohu té uličky a sleduje mě. Udělalo se mi zle při pomyšlení, co by se mi mohlo stát, kdyby mě ten muž doběhl.

Odtrhla jsem od něj zrak a zahleděla se na dům, ve kterém jsem bydlela. I když byl domov na dosah a v hlavě mi svítilo výstražné světlo hlásající uteč, nohy se nehýbaly. Až když ta osoba udělala jeden krok vpřed, rozhýbala jsem se. V rekordním čase jsem doběhla zbytek vzdálenosti, z kapsy vylovila klíče a s pocitem neskutečné úlevy zapadla dovnitř baráku.

Prolog + 1. kapitola - 3. kapitola

 


Já a zuzka88 Vám moc děkujeme za komentáře u předchozí kapitoly a doufáme, že nějaké zanecháte i u této. :)

Další kapitolu Vám napíše zuzka88.

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Odsouzený k věčnosti - 2. kapitola:

27.11.2011 [9:47]

leacullenfunfúha..... zaujímavá služba. teším sa, čo bude dalej... Emoticon Emoticon Emoticon

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!