Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Od dětství po věčnost - Kapitola 3.

25.01.2012 (19:45) • KacenQaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 36× • zobrazeno 4700×

Kapitola 3.

„Opravdu si myslíš, že bych neměl jít s tebou? Vždyť je večer, Bello, co kdyby se ti něco stalo?“ neustále dokola se Elliot dotazoval jako malé dítě, kterému musíte dvacetkrát říct ‚ne‘, aby pochopilo, že to doopravdy dělat nesmí. Měla jsem pocit, jako by ani to neustálé papouškování nepomáhalo. Celý sklíčený seděl na židli u mého stolu, který mi v tu chvíli připadal spíše jako ošemetný vůči jeho róbě. Jako obvykle jsem pocítila výčitky svědomí, že jej takto odbíjím, ale já nemohla odolat. Celé tři dny jsem se klepala jako ratlík, až budu moc v půl osmé vyrazit k restauraci, kde jsme měli sjednanou schůzku.

Verze pro Elliota byla, že se mám sejít se starými kamarádkami. V první chvíli, kdy jsem mu to pověděla, mě hryzalo svědomí, že mu lžu. Nikdy jsem mu neřekla křivého slova, ale taky ne celou pravdu, což, ač jsem nerada připouštěla, působilo ke konci stejně. Původně jsem chtěla Ellitovi říct, s kým jdu na večeři, ale v poslední chvíli jsem si to rozmyslela. Zatím nebyl ten pravý čas, abych mu prozradila celý svůj příběh.

Bylo to pro mě více než osobní. Na jazyku jsem měla tolika otázek, snažila jsem se po nocích srovnat si všechny své roztěkané myšlenky, promyslet si, na co bych se chtěla Edwarda zeptat, vyslechnout si jeho verzi příběhu a mnohem, mnohem víc. Tohle bylo čistě mezi mnou a mým nejlepším přítelem.

A Elliot to prostě musel pochopit.

Posadila jsem se mu na klín, prohrábla mu černé, neupravené vlasy a věnovala pusu na čelo. „Říkala jsem ti, že se mi nic nestane. Ujišťuju tě, že ti zavolám, jakmile do restaurace dojedu, a jestli tě to uklidní, tak i potom, co dorazím domů.“ Těžce si povzdychl, jako by jej na plicích tížil kámen gigantické velikosti.

„Neumíš si představit, jak mě trápí, když tě pouštím. Mám o tebe prostě strach, to by měl každý, alespoň trošku rozumný, muž, který svou snoubenku miluje,“ nedal se odradit. Byl sladký. Špulil na mě rty, měl výraz spráskaného psa a mokrý vzhled mu rozhodně připisoval body navíc, ale já jsem si tvrdohlavě stála za svým, jako pokaždé, když jsem něco doopravdy chtěla.

Jedna věc mě na jeho poznámce ale zarazila; naše zasnoubení bral jako hotovou věc, což mnou mírně otřáslo.

„Opravdu jsi to myslel vážně?“ vylezlo ze mě zamyšleně. Zkoušela jsem si sama sebe představit v bílých šatech před oltářem, s kyticí v ruce a usměvavým výrazem ve tváři, ale jediné, co jsem si dokázala velmi dobře představit, byla maličká holčička v šatičkách po kolena, s vlasy v neupraveném culíčku s naaranžovanou květinkou ve vlasech, místo květů v ruce držela pár stébel trávy a místo zlatých prstenů jahodová a jablková lízátka. Jejím ženichem nebyl snědý Elliot se zelenýma očima, ale roztomilý klučina s pokřiveným úsměvem a vrabčím hnízdem na hlavě.

Jako živé, pomyslela jsem si v zápalu. Tomu všemu dominovala obrovská vrba, stojící těsně za nimi, jako by jim dělala garde.

„Co přesně máš na mysli?“

„Žádost o ruku.“ Zadívala jsem se do jeho očí. Byly vážné, bez špetky humoru. Chytil mě za ruku a přiložil si ji na srdce. Divoce bilo.

„Slyšíš to?“ tázal se s chvějícím se hlasem. Prkenně jsem přikývla. Pomaličku přivřel oči, jako by nechtěl, aby byla tato chvíle narušena. Napodobila jsem jej, zatímco mě hladil na ruce. „Vždy se takhle splaší, když jsi nablízku.“ Zhluboka se nadechl. „Jakmile spatří tvoji krásu, nezná nikoho, neposlouchá, co mu nařizuju, jako by samo ožilo.“ Můj pohled zjihl. Najednou jsem v něm neviděla muže se svaly, ale toho osamělého, milého a roztomilého kluka z deváté třídy, do kterého jsem se svým způsobem zamilovala. „Miluju tě, Bello, kdyby nebylo tebe, neměl bych chuť žít, jsi pro mě vším a děkuju osudu za to, že mi tě přivedl do cesty,“ pevněji mě stiskl, „tím mi vynahradil vše, co mi kdy v životě vzal.“

V očích se mi zatřpytily slzy. Ústa jsem křečovitě svírala u sebe, aby se mi nekřivila v plačtivý výraz, ale bylo pozdě. Po tváři mi stekla teplá slza plná bolesti, náklonnosti a vděčnosti v jednom. Objala jsem jej kolem krku, jako bych se bála, že se mi ztratí před očima, a zabořila jsem mu obličej do ramene. Tiskl mě pevně k sobě. Věděl, že právě teď potřebuju cítit oporu, mít pocit bezpečí a lásky, který mi Elliot s vervou nabízel.

„Nechtěl jsem se tě dotknout, neplač,“ prosil mě, když mi našeptával klidná slova do ouška. „Jestli si nedáš říct, budeš mít černé oči a to bys nechtěla, že ne?“ Zavrtěla jsem hlavou a pokusila se oči otřít tak, abych si je nerozmazala. Elliot mi pomohl, podal mi kapesník a začal mě něžně utírat.

„Mrzí mě to,“ omlouval se dál. Zastavila jsem jeho ruku v dalším pohybu, abych mu viděla do očí. Bylo v nich něco ohromného, nepoznaného. Když jsem se dívala do jeho rozšiřujících zorniček, příjemně mě zamrazilo v zádech.

„Nemá tě co mrzet, dojal mě tvůj proslov, který byl přímo od srdce,“ zaryla jsem nehty do své dlaně spojené za jeho zády, abych znovu nepodlehla zranitelnosti dojetí, „cítím se vinná. Mám výčitky svědomí už kvůli tomu, jak se k tobě chovám. Já…“ Hledala jsem vhodná slova, kterými bych mu dala najevo, že mi na něm opravdu záleží, ale moje srdce patřilo a vždy bude patřit Edwardovi, ale uvědomila jsem si, že to nebyl on, kdo mě vedl na maturitní ples. Edward nebyl ten, s kým jsem se stala poprvé ženou, nedoprovázel mě roky dospělosti a ani tu nebyl v té nejtěžší chvíli, kdy mi zemřeli rodiče.

Ve všem mě podporoval Elliot, vděčnost, kterou jsem k němu cítila, se nedala ani popsat. Elliot se musí dozvědět, kdo Edward je, aby mezi námi bylo jasno.

„Vůbec jsem k tobě nebyla upřímná,“ zabodla jsem pohled k zemi, „já se s Edwardem Cullenem znám už od dětství a… on byl důvod, proč jsem nemohla dovolit přejít k dalšímu kroku.“ Najednou vše utichlo. Drtila jsem jeho ruku, jako bych se bála, že teď odejde.  „Miluju tě,“ chrlila jsem ze sebe, „ale slovo zasnoubení, nebo dokonce svatba, ve mně vždy vyvolalo tolika strachu, že jsem na chvíli uvažovala o rozchodu.“ Upřel na mě své vyděšené oči, a tak muselo vše ven.

Řekla jsem Elliotovi vše o mně a Edwardovi. V první chvíli byl napjatý a nesvůj, ale jakmile zmerčil, že i mně vyprávění působí bolest, snažil se kvůli mně. To byla jeho slabost. Vždy chtěl, aby lidi kolem něj byli šťastný, aby je on sám činil šťastnými.

„Myslel jsem si, že tvoje dětství nebylo nejlepším.“

„Alespoň ne do jeho odchodu,“ přitakala jsem.

Poškrábal se na zátylku. „Popravdě, už dlouho jsem se chtěl zeptat na fotografii, kterou máš na ledničce. Vždy mi připadala jiná, hlavně ty,“ podíval se na mě, „samý úsměv, ďolíčky ve tvářích, ale pořád ta samá Bella, jež si získala mé srdce.“ Byl to svalnatý muž s jemně řezanými rysy, ale když jsem jej viděla v téhle situaci, připomínal m spíše spráskaného psa, který se jen tak-tak drží, aby se nesložil. „Tvůj pohled upřený na lednici v sobě vždy nesl smutný podtón, to byl důvod, proč jsem se tě na to nikdy neptal. Usoudil jsem, že mi sama povíš, oč jde, až ve mně budeš mít plnou důvěru. Ten moment nastal,“ upřel na mě své zelené oči, „a já ti za to děkuju.“ Zčervenala jsem jako rajské jablíčko. Přitáhl si mě k sobě a pevně objal.

To jsem potřebovala.

„Stále uvažuješ o rozchodu?“ zakoktal ta slova s nechutí a strachem najednou. Sklopila jsem pohledu k jeho chvějícím se rukou a pevně je sevřela.

„Přemýšlela jsem, ale nemůžu opustit někoho, bez koho bych žít nedokázala,“ slova ze mě plynula bez rozmýšlení, „když tě jeden den nevidím, cítím se sama. Zranitelně. Potřebuju tě mít nablízku, abych si byla jistá, že celý ten velký svět mě nezavalí,“ podívala jsem se mu zpříma do očí, „abych měla jistotu, že se nezhroutím pod sutinami osudu.“

„Říkal jsem ti, že bych tě nikdy nenechal samotnou,“ ubezpečoval mě. Políbil mě na nos, zatímco dlaní přejížděl přes má záda.

„Vím,“ přitakala jsem, nasála jsem veškerý rezervní vzduch v plicích a sebrala veškerou odvahu, „a proto je na čase, abychom v našem vztahu postoupili o krok dál,“ polkla jsem usedlý knedlík v krku, „Elliote Jacksone, ráda a se vší úctou si tě vezmu za svého manžela,“ pronesla jsem zastřeným hláskem, který se mi v polovině zlomil.

Konečky prstů jsem rázem necítila. Rozklepala jsem se jako osika. Nevím, jestli mnou ovládl třes či snad strach nebo lítost, jak rychle jsem zanevřela nad Edwardem, ale nemohla jsem se dívat, jak se přede mnou skládá hromada neštěstí, která mě podržela v té nejhorší chvíli a která mi dala důvod jít dál.

„Myslíš to vážně?“ ujišťoval se celý rozzářený a plný nejistoty. Bez dalších slov jsem přikývla a natiskla se na něj. Schoulila jsem se do klubíčka na jeho klíně, držela jsem se jej jako klíště a vdechovala jeho osobitou vůni. Uklidňující. Svěží. Láskyplná.

Polibek na rty, jenž mi věnoval, nebyl obyčejný a stejný jako každý jiný. Cítila jsem v něm podtón vděku. Něžně mě sundal ze svého klína, pomohl mi postavit se na nohy a klekl si přede mnou.

Pane Bože, pomyslela jsem si celá nervózní, když sahal do vnitřní kapsičky saka, proč jsem byla ale tak zklamaná? Jako malá jsem si představovala, že při zasnoubení budu usměvavá, veselá a šťastná, ale… realita byla jiná. Byla to úplně jiná situace. Sic jsem cítila podivné chvění v podbřišku a napjatě čekala, až vyřkne větu, tázajíc se, zda si jej vezmu za muže, nebyla to láska jako trám. Určité pochybnosti jsem v sobě stále měla, ale ty jsem vůlí zatlačila do zákoutí své mysli.

Alespoň pro teď.

„Na tuhle chvíli jsem čekal už od druháku. Vždy jsem tě chtěl svírat v objetí a pyšnit se tím, že jsi moje, jenom moje,“ začal, po čele mu stékaly krůpěje potu, „a proto se tě tážu,“ a je to tady, pomyslela jsem si, „vezmeš si mě za muže?“

„Ano,“ vyřkla jsem dříve, než bych si to zas rozmyslela. Elliot se rozzářil jako vánoční stromeček, nandal mi snubní prsten na levou ruku a naklonil se ke mně. Teď by měl být polibek, prolétlo mi hlavou. Jeho rty byly čím dál blíž, oči měl zavřené, celý uvolněný a šťastný se dožadoval polibku, kdežto já měla co dělat, abych nevyletěla překvapením a tíživostí z kůže. Ve chvíli, kdy se naše rty spojily, jsem padla do jeho ohromných rukou a nechala se nést.

„Miluju tě, přísahám, že tě učiním tou nejšťastnější ženou na světě,“ sliboval mi a přitom mi slíbával celičkou tvář. Tak silně mě drtil ve svém medvědím objetí, až mi zapraskalo v zádech. Jeho omluvný výraz byl plný něhy a překypující lásky. A vtom jsem si uvědomila jednu věc…

Elliotova láska ke mně je pravdivá, přímo od srdce. Miluje mě opravdu tak, jak mi dokáže dát nejlépe najevo, a jak se mu odvděčuju já? Lhaním a přetvářkou. Užírala jsem se vinou, nejraději bych sundala prsten z rukou a řekla mu doopravdy, jaká jsem. Že mu coby žena nejsem hodna, ale… nedokázala jsem jej zradit. Bolelo mě vidět, jak přede mnou klečel. V jeho očích jsem viděla odraz toho, co mi chtěl říct – jsi moje všechno.

„Taky tě miluju,“ vysoukala jsem ze sebe tak potichu, až jsem si v duchu říkala, jestli jsem to doopravdy řekla nahlas.

Tichý hlásek mi našeptával jediné – ohromná lež.

Dveře restaurace byly vzdálené pouhých padesát metrů od mého auta. Střídavě jsem hleděla na prosklená okna, za nimiž svítila neonová světla, a na sedadlo řidiče. Měla jsem nutkání nasednout, nastartovat a vyjet zpět domů, už jen kvůli tomu, že mě na ruce tížil prsten – a to svou tíhou, nýbrž slibem, který jsem dala.

Nebuď srab, Bello, vždyť je to jen Edward. Jen přítel, se kterým ses přátelila v dětství, říkala jsem si v duchu, ale moc dobře jsem věděla, že to není jen přítel.

Zhluboka jsem se nadechla, přidržela si kabelku těsně u těla a rázným krokem se vydala ke schodům. Restaurace byla zvenčí moderní stavba, z poloviny prosklená. Podobný dům už jsem viděla, ale nedokázala jsem si vybavit kde. Alespoň to zařízení kolem mi bylo povědomé. Možná z módního časopisu.

Edward tu zřejmě ještě nebyl, černý bentley jsem ještě nikde nespatřila a měla jsem divné tušení, že kdyby byl nablízku, cítila bych to v kostech.

Rozhodla jsem se usadit do boxu, než Edward dorazí. Hlava mi třeštěla, jako bych dostala beranidlem, a ačkoli jsem v sobě měla aspirin, nepomáhalo mi to.

Přešla jsem práh restaurace a v ten moment se rozezněl líbezný zvoneček nad mou hlavou. Střelilo ke mně hned několik párů očí. Mezi nimi jsem zahlédla i důvěrné zlaté duhovky, jež ve mně vzbudily maličký třes. Široký úsměv na jeho tváři byl příjemný a po tolika letech bratrský. Pamatovala jsem si jej matně, ale jeho ohromná ramena, útlý pás, pevné svaly a okouzlující výraz ve tváři mě praštil do očí.

„Bello?“ oslovil mě přes celou restauraci. Zčervenala jsem jako rak a snažila se splynout s dveřmi. Obešel barový pult a zamířil rovnou ke mně, aniž by hleděl na davy, jež nás zvědavě pozorovaly.

Připadala jsem si takhle maličká oproti jeho nátuře, která se ke mně velmi rychle blížila. Přistihla jsem se, jak se krčím. „Opravdu jsi to ty. Jsi… stále malá,“ konstatoval pobaveně a přesto vděčně, jako by byl rád, že mě vidí. Zdvihla jsem hlavu, abych mu viděla do očí. Zaklonila jsem se a snažila se držet balanc, když mě zachytil, abych nenarazila do hostů, jenž právě usedali.

„A stejně nemotorná,“ dodal tak tiše, abych to slyšela jen já. Roztáhl medvědí náruč, pohledem mě pobízel, abych k němu sama přišla, ale moje nohy nebyly schopny poslouchat.

„A ty ohromný,“ vydala jsem ze sebe udiveně. Emmett se usmíval jako měsíček na hnoji.

„Pojď ke mně,“ pobídl mě. Když mě objal kolem ramen a přivinul si mě od náruče, začala jsem se culit. Emmettova ohromná náruč byla příjemná i po tolika letech. Z neznámého důvodu jsem se cítila opět jako maličká holčička, jež se skrývá před celým světem právě tady. A věřila jsem, že tady mě nikdo nenajde. Tak velký byl pocit bezpečí.

S odtáhnutím se na mě podíval. „Takže s tebou tady má Edward rande, jo?“ Opět ten úsměv. Emmett se snad nikdy nemračil, pomyslela jsem si a zmateně přikývla.

„Není to rande, jen přátelské posezení,“ opravovala jsem jej.

„Takže přátelské rande,“ stále překrucoval moje slova, když mě vedl ke stolu v zadní kóji. Zřejmě nechtěl, aby nás všichni pozorovali, i mně to bylo nepříjemné. Na konci restaurace byl kulatý stůl s dvěma židlemi, prostřeno jako na svatební hostinu a na ní cedulka rezervováno. „Moje práce,“ pyšnil se. „Posaď se, přinesu ti lístek, Edward za chvíli jistě dorazí.“ Celá nesvá jsem se posadila a šeptla slova díků.

Červená, semišová sedačka, prosklená vitrína, v níž se pyšnily snad všechny značky alkoholu, moderní stoly a zařízení jako v Cullenovic domě. Pak mě to ťuklo… Esmé musela tuhle restauraci zařizovat.

„Prosím, mladá dámo.“ Byl tu mnohem rychleji, než bych čekala. S úsměvem jsem si od něj převzala jídelní lístek a sledovala, jak se pomalu posadil ke mně. „Tak co je nového, Bellinko?“ oslovil mě stejně jako kdysi.

Při slově nového jsem si vzpomněla na zásnuby, které proběhly relativně nedávno. Pohledem jsem střelila ke své ruce, ale pak jsem si to rozmyslela. „Nic, stále vše stejné. Nemotorná, upřímná a ráda upozorňující Bella.“ Usmála jsem se na něj, nemohla jsem jinak. Emmett pro mě byl vždy bratrem v pravém slova smyslu. S ním jsem na malou chvíli cítila, co je to mít sourozence. Vždy se mě zastal a bránil mě jako svou.

Edwardovu rodinu jsem mu záviděla, byli jako houf mravenečků, co si pomáhají a mají se rádi.

„Zato u vás zřejmě změny budou, když jste zase tady. Jste tu všichni?“ Přikývl.

„Ano, jsme tu všichni a právě teď sedíš v restauraci, která patří Esmé.“ Vyvalila jsem oči.

„Já myslela, že majitelem je Jack Willson, vždyť jsem tu ještě před měsícem byla,“ divila jsem se s otevřenou pusou.

Pokrčil rameny. „Rozhodli jsme se, že bychom se sem měli znovu vrátit, alespoň na dva roky,“ hodil po mně významný pohled, „vlastně to bylo přání Edwarda. Čekají na našeho rozmazleného kluka okovy manželství a předpokládám, že se chce rozloučit se svobodou.“  Ztuhla jsem na místě. Opravdu řekl manželství?

„Edward? Edward se bude ženit?“ vypadlo ze mě překvapeně. Přistihla jsem se, jak pohoršeně se tvářím. Podrbal se na hlavě, nervózně poposedl a poté přikývl. Nevěděla jsem, jestli se mám smát, plakat, anebo se zlobit, protože mi vůbec nic neřekl. Možná od všeho trochu.

„Kdo je ta šťastná?“ ptala jsem se naléhavě. Zrovna když se Emmett chystal odpovědět, ucítila jsem za zády nepříjemný chlad a otočila se. Edward za námi stál s květinou v ruce a opravdu nehezky si Emmeta prohlížel.

Do pytle! 

eMíku, děkuju ti! :-*

Autor: KacenQaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Od dětství po věčnost - Kapitola 3. :