Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Od dětství po věčnost - Kapitola 4.

miminka


Od dětství po věčnost - Kapitola 4. „I kdybych byl přivázaný k posteli řetězem, nemohl se dostat z domu, nebo se neměl jak dostat k tobě, udělal bych cokoli, aby se to změnilo. Vždy bych si k tobě našel cestu, Bello, a to se nezmění, ani když budu ženatý,“ namítl vážně. Věřila jsem mu.

Kapitola 4.

Rozpačitě se škrábal na hlavě, zatímco jej Edward probodával pohledem. V první chvíli měl Emmett provinilý výraz, jímž se Edwardovi omlouval, ale když intenzita Edwardova pohledu sílila, Emmett se začal naparovat. „Co kdybys vyprávěl o svém životě všem, co potkáš?“ pronesl jízlivě. Cynismus v jeho hlase byl znát. Zamrazilo mě v zádech.

Emmett si přehodil utěrku přes rameno a postavil se naproti Edwardovi. Ve výšce mezi nimi nebyl značný rozdíl, ale ve fyzické síle mi přišli velmi odlišní. Emmett měl široká ramena, mohutné, svalnaté ruce, stejně tak i stehna, a byla jsem si jistá, že by s Edwardem zametl jako s hadrem na podlahu. Na maličkou chvíli jsem o Edwarda měla strach, kdyby se do sebe pustili – a že to právě v téhle chvíli tak vypadalo – Edward by vyšel jako poražený, ačkoli nebyl žádné střívko.

V jednom jsem ale měla jisto – Edward byl oblíbený člen rodiny, vždy jej uznávali a rozmazlovali, protože byl jediné dítě, které viděli vyrůstat odmalička. Nikdy by mu neublížili, ale ten strach tu stále byl.

„Jen jsem si tady s Bellou povídal, když ji tu nějaký gentleman nechal čekat,“ cedil skrz zaťaté zuby.

Edward udělal dva kroky směrem k nám. „Zdržel jsem se, protože nějaký inteligent si půjčil mé auto a jaksi mi zapomněl natankovat,“ zaútočil na Emmetta, kterému na obličeji pohrával mírný úsměv. V tu chvíli jsem vstala z lavičky, postavila se mezi ně a na oba se zadívala s přísným pohledem. Zapřela jsem se dlaněmi o jejich svalnaté hrudě.

„Přestaňte!“ zamumlala jsem výhružně. „Všichni se na nás dívají, tak toho laskavě nechte, jestli nechcete, aby kvůli vašemu pošťuchování bylo jméno restaurace nadobro zničené,“ domlouvala jsem jim trpělivě, ale sama jsem neměla daleko k tomu, abych na ně začala řvát. Oba svou váhou nalehli na mé paže, až jsem mírně povolila. Nejhorší představa byla, že by se do sebe pustili a já bych uvízla mezi nimi. Nepochybně by ze mě zbyl pouhý bílý prach, po kterém ani pes neštěkne.

„Bella má pravdu,“ usmál se Emmett, vyndal si ze zástěry blok s propiskou a něco do ní naškrábal, „půjdu raději obsluhovat a vy si v klidu vyberte, za chvíli k vám pošlu Lauru,“ hodil po Edwardovi jízlivý pohled, „ta vás mile ráda obslouží.“ Sklonil se ke mně, políbil mě na tvář a zmizel, aniž by se jediným slovem rozloučil. Kuchyňské dveře se za ním zavřely a my s Edwardem jsme v zákoutí osaměli.

Najednou jsem měla i strach otočit se a podívat se mu do očí, které byly zřejmě rozzuřené, soudě podle jeho tónu. Posadila jsem se zpět na své místo a čekala, zda se posadí naproti mně.

Nezklamal.

Jeho obličej už byl takový, jaký jsem si pamatovala. Usmíval se, až jsem zahlédla mírné prohlubně podobající se ďolíčkům, rozházené bronzové prameny vlasů, tekuté zlato mě bedlivě pozorovalo a já se snažila zachovat si chladnou hlavu.

„Omlouvám se, Bello,“ začal smutným hlasem, „nechtěl jsem tě tu nechat čekat, ale zdržel jsem se s autem,“ nataženou ruku na stole chytil do své a pevně ji stiskl, „měl jsem ti alespoň napsat zprávu,“ omlouval se dál. Zavrtěla jsem hlavou a stisk mu opětovala.

„Nic se nestalo, nebyla jsem tu dlouho bez dohledu, nemusíš se bát. Nejsem už malá holka.“ Pokusila jsem se o úsměv se ztuhlými, mimickými svaly. Podal mi květinu červených růží. Když jsem ji převzala, vděčně jsem se usmála a směle poděkovala. Okamžitě jsem do nich zabořila nos a nestačila se divit nad tou krásou. Milovala jsem růže a Edward to moc dobře věděl. „Děkuju, udělal jsi mi nesmírnou radost,“ přiznala jsem se a nabrala nachovou barvu.

Pokřiveně se na mě usmál a stáhl svou ruku zpět. Uprostřed stolu stála keramická váza, v níž byly umělé květy. Edward je vyndal, schoval pod stůl, abych mohla růže vložit do vázy. Zrovna jsem se chystala je tam prozatím uložit, když jsme se dotkly dlaněmi ve stejné chvíli. Studený dotyk mě nabudil natolik, až mnou projela elektrická vlna. Stáhlo se mi hrdlo úzkostí, ruce jsem přemístila zpět k tělu a snažila se působit v pořádku, ale byla jsem překvapením rozhozená.

Zdvihla jsem pohled k jeho obličeji a dostala jsem přímo ránu mezi oči. Intenzivně si mě prohlížel, aniž by vnímal okolí. Taková nesvá jsem se v jeho přítomnosti ještě nikdy necítila, pomyslela jsem si vyděšená a zároveň vzrušená z toho, jak to na mě působí. S Edwardem jsem vždy byla sama sebou, nehrála jsem si na nic, co bych nebyla. A on pro mě byl vzorem, kým bych se stát chtěla, ačkoli zastával názor, že jeho druh postrádá duši a cit milovat nebo mít rád. Nesouhlasila jsem s ním. Edward byl ten nejlepší člověk na celém světě a měl tak veliké srdce jako nikdo jiný.

„Stále se červenáš,“ poznamenal jakoby nic svým sametovým hlasem, „vždy jsem na tobě obdivoval červenající se tváře, které mi odhalily, kdy jsi v úzkých,“ natáhl se přes stůl a přiložil svou dlaň na mou tvář, „do teď mám v živé paměti okamžik, kdy jsem tě viděl v jezeře jen v kalhotkách.“ Usmál se, jeho pohled byl zabodnutý do mě a v jeho očích jsem měla možnost spatřit tutéž situaci. „Ihned sis překřížila ruce na hrudi, na níž nebylo vůbec nic, a křikla jsi na mě, ať vypadnu,“ připomínal mi. Moc dobře jsem si ten moment pamatoval. Byla to také první noc, kdy se mi o Edwardovi zdálo. Nebyly to ty dětské sny, kdy bychom se přejídali sladkostmi, ale byl to sen, kdy spolu jsme jako pár, držíme se za ruce a na každém rohu si vyznáváme lásku polibky. Následujícího rána jsem se culila jako idiot.

„Jo, řekl jsi mi, že tam mám stejně lentilky pod kobercem.“ Našpulila jsem pusu, načež Edwardovi povyjely koutky, byť se usilovně snažil.

„Máte vybráno?“ vyrušila nás mladá dívka.

Urychleně jsem odvrátila pohled. Edward se usadil zpět na své místo, nevypadal vůbec rozhozeně, ani mu srdce neuhánělo jako splašené. Jen já jsem cítila, jak mám splašený tep a nemůžu se pořádně soustředit. Složila jsem si ruce do klína a nervózně si s nimi pohrávala jako vždy, když mě někdo při něčem přistihl a já zrudla jako pivoňka.

„Ehm,“ odkašlala jsem si, doufala jsem, že Edwarda napadne, aby začal. Nějak jsem v té chvíli ztratila hlas a nebyla jsem schopná promluvit si s číšnicí v klidu.

„Mně přineste jen salát,“ objednal si skromně a mrkl na mě. Neměla jsem vůbec vybráno, ale je pravda, že jsem šilhala hlady. Koutkem oka jsem nakoukla do jídelního lístku, jenž měl Edward v ruce, a objednala si hned první jídlo, které mi padlo do oka.

„Dám si těstoviny se čtyřmi druhy sýrů,“ špitla jsem. Číšnice se ke mně musela naklonit, aby se ujistila, že slyšela dobře.

„Bude to vše?“ Oba jsme naráz přikývli.

„Přineste nám ještě lahev červeného, určitě bude dnes co oslavovat,“ pronesl Edward mírně nahořkle a zároveň vesele. Provinile jsem se usmála a schovala levou ruku více pod stůl. Proč jsem měla pocit, jako by mě ten zatracený, zlatý kroužek na ruce tak pálil? Nejraději bych jej sundala a uklidila do kabelky, ale nakonec jsem si to rozmyslela – opět jsem před sebou viděla zářící obličej Elliota a neměla jsem to srdce, abych to udělala. Nemohla jsem. A nenáviděla jsem se za to, jak ubližuju sobě, svému okolí a hlavně jemu.

„Nevím, jestli bych si měla dávat alkohol,“ odhodlala jsem se k první větě, která mi připadala celkem nevinná. Stále jsem se cítila rozpačitě, Edwardův pohled mě nesnesitelně pálil, až jsem se bála podívat před sebe.

„Pročpak?“ otázal se směle. „Máš nějaký důvod, proč bys pár promilí v krvi nesnesla?“ Zdvihla jsem hlavu a viděla, jak se mu v očích nebezpečně zablýsklo. „Třeba… v sobě nosíš špunta, že bych byl strejdou?“ dělal si ze mě legraci, ale ve mně v tu chvíli hrklo.

Byla bych radši, kdyby otcem, pomyslela jsem si.

Křečovitě jsem sevřela stůl a začala vehementně kroutit hlavou. „To určitě, nevíš, kde bych jej vzala?“ zasmála jsem se. Tentokrát v něm byla cítit panika a strach. Bylo mi skoro dvacet pět a já jsem stále netoužila po dítěti. Ne že bych nad ním někdy nepřemýšlela, kolikrát jsem měla pocit, že bych byla dobrou matkou, obzvlášť ve chvíli, kdy mi zemřeli rodiče před sedmi lety a já se cítila osaměle. Potřebovala jsem nějakou útěchu a povinnosti, ke kterým bych byla nucena, ale nutkání pořídit si miminko mě ihned přešlo. Nebyla jsem na to ještě psychicky připravená.

„Jak bych ti to vysvětlil…“ založil si ruce na hrudi, ležérně se opřel o sametovou pohovku a udělal si pohodlí, „když se dva lidi milují, jako mají fyzický kontakt, tak -“

„Edwarde,“ sykla jsem na něj usměvačně, „já vím, jak děti vznikají,“ upozornila jsem jej.

„Tak proč se tak hloupě ptáš?“ Opět mě obdařil pokřiveným úsměvem.

„Na hloupou otázku hloupá odpověď,“ utrousila jsem nakrknutě. „Věděl jsi, jak to myslím.“ Nakonec se zatvářil omluvně a přikývl. Abych byla upřímná, moc dobře jsem si Edwarda uměla představit v roli otce. Byl na to tak nějak stavený. Vždy mi připomínal rodinný typ, který by byl ochoten dát za svou rodinu život. V tu noc, kdy jsem jej viděla po tolika letech znovu, se mi opět vrátily splašené sny, jež jsem mívala jako náctiletá dívka. Tentokrát onen muž nebyl jen mou fantazií, nýbrž opravdu takový, jakým je.

„Omlouvám se, jestli jsem se tě jakkoli dotkl,“ začal ihned, „to jsem rozhodně neměl v plánu.“ Mávla jsem nad tím rukou a pokusila se o úsměv. K mému překvapení to nebylo vůbec těžké, alespoň do té chvíle, než jsem si vzpomněla na rozhovor s Emmettem.

Tak Edward se bude ženit a nic mi neřekl.

„V pořádku,“ ujistila jsem ho. Chtěla jsem se jej na to zrovna zeptat, když před námi číšnice postavila naši objednávku. Aniž by se na nás podívala, otočila se, hodila letmý úsměv na Edwarda a vytratila se opět v kuchyni.

Bez dalších slov jsme si vzali do rukou příbor a pustili se do jídla. Edward zeleninu jen přehraboval z místa na místo, stejně tak jako já. „Elliot není vůbec špatný muž. Miluju ho a mám ho svým způsobem ráda, ale v roli otce jsem si jej představit nedokázala,“ svěřila jsem se nahlas. Cítila jsem, jak se na mě zvídavě podíval, ale raději jsem se nepodívala já na něj.

„Je to opravdová láska?“ Nečekaná otázka mě zasáhla velkou ranou. Mohla jsem Edwardovi lhát? Poznal by, jestli mluvím pravdu? Na tyto otázky jsem odpovědi neznala, ale co mě trápilo mnohem více, byl fakt, zda umím na položenou otázku vůbec odpovědět. „Nechci tě uvádět do rozpaků, jen chci vědět, jestli tě opravdu miluje a ty jeho.“ Chytil mě za zápěstí a pevně jej stiskl. Jeho dotek byl tak příjemný a na místě. „Chci pro tebe jen to nejlepší.“

To mi odešlo před sedmnácti lety, proběhlo mi v hlavě.

„A-ano,“ vydala jsem ze sebe, „Elliot mě miluje a já jeho… taky.“ Nemusela jsem mít upíří schopnosti, abych cítila ve svém hlase zaváhání. Sakra! Edwardův úsměv byl vítězný? Ne, spíše spokojený, jako by tušil, co ze mě vypadne.

„Bells, nechci se další léta dívat na to, jak se trápíš kvůli rozhodnutí, které jsi původně udělat nechtěla. Vlastně,“ na chvíli se odmlčel, byla to příjemná atmosféra, při které jsem zapomínala na vše ostatní. Cítila jsem se znovu lehká a jako maličká holčička, kterou nečekají žádné povinnosti, zátěže ani ji netíží žádné problémy, „vrátil jsem se z jednoho důvodu, který jsem své rodině ani nesdělil.“ Zamračila jsem se. Tajemnost jeho slov mě nepříčetně dráždila.

„Nenapínej mě, Edwarde,“ zamumlala jsem nevrle. Jeho úsměv se rozšířil.

„Chtěl jsem tě vidět před tím, než se odhodlám k dalšímu kroku ve svém životě,“ odmlčel se a polkl tlustý knedlík, „vlastně jsem ani nedoufal, že bys mohla být ještě svobodná,“ vykrucoval se z toho jako žížala. Posadila jsem se vzpřímeně, abych na něj viděla a abych se mu mohla dívat zpříma do očí.

„Ale k jakému dalšímu kroku?“ naléhala jsem.

Edward si povzdechl, jako by pro něj bylo nadlidským úkolem říct mi, oč se jedná. To mě celkem zradilo. Vždy jsme si říkali vše, neměli jsme mezi sebou tajemství, a jestli mi chce něco zatajit, jen tak mu to neodpustím.

„Budu se ženit, Bello,“ pověděl mi novinku, o které jsem se dozvěděla od Emmetta, a abych pravdu řekla, vůbec se mi nezamlouvala, ale já jsem neměla co mluvit, „a nedostál jsem slibu, který jsem ti dal.“ Bolestná grimasa v jeho obličeji mě bolela. Chytila jsem jej za ruku a pevně ji stiskla. Nedokázala jsem ze sebe vyloudit slova útěchy, protože i mě to zasáhlo, ale nemohla jsem Edwardovi ještě přidat na vině. „Slíbil jsem ti, že jedinou ženu, kterou budu kdy milovat, budeš ty,“ ano, to jsem ti řekla taky, prolétlo mi hlavou, a dneska jsem zhřešila, „a taky to tak stále zůstává, ale požádal jsem o ruku dívku, se kterou jsem dokázal zdolat zbytek života, a to jen z toho důvodu, že jsem nemohl být s tebou. Jasmin ve mně dokázala vzbudit zájem a už to pro ni bylo vítězné.“ Jakmile se zmínil o zamilovanosti, moje srdce se, bohužel neprávem, zatetelilo blahem a já posmutněla. Copak jsem mu mohla říct, že cítím to samé? Že v posledních dnech se cítím vinna za to, jak kolem sebe šířím lži, které nemají ani hlavu ani patu. Dostala jsem se do úzkých. Rozhodovala jsem se, zda se mám přiznat. Ale nač vířit vodu.

„Nezklamal jsi mě, Edwarde,“ podíval se mi do očí, „jsem ráda, že se konečně pohneš dál. A mrzí mě, že jsem ti stála v cestě, alespoň vidíš, že i já se mám dobře,“ zalhala jsem a pokusila se o úsměv. Věděla jsem, že by odhalil moje cukání v oku, a tak jsem odvrátila pohled na stranu v pravou chvíli. Zakručelo mi v žaludku, uchopila jsem do jedné ruky vidličku a začala do sebe házet těstoviny. Panovalo mezi námi napjaté ticho a bylo slyšet jen cinkání příborů, což mě mírně znepokojovalo.

„Co se stalo Renée a Charliemu?“ zeptal se z ničeho nic a já se zajíkla těstovinami. Automaticky jsem pocítila prázdnotu na hrudi. Pustila jsem jeho ruku a objala se. Potřebovala jsem cítit teplo a pevnost paží, neboť jsem měla strach, že se sesypu. „Omlouvám se, jestli jsem se tě tolik dotkl, já jen…“ Zmlkl. Vstal od stolu a obešel ho. Nebyla jsem schopna vnímat okolí, snažila jsem se krotit nesnesitelnou bolest na hrudi. A když moje ruce vystřídaly ty jeho, pevně mě objal a nechal mě, abych si položila hlavu na jeho rameno, pustila jsem dvě slzy na svobodu.

„N-e, asi bys měl vědět, co se jim stalo,“ zalykala jsem se slzami. Pevné objetí mi dodávalo sílu, kterou jsem potřebovala k tomu, abych se mohla vrátit do nejhorší chvíle mého života. Druhá nejhorší katastrofa, která se stala po jeho odchodu.

„Pamatuju si na tu noc, kdy jsem přišla domů a nikdo mě doma nečekal,“ přivřela jsem oči, snažila se ignorovat šum kolem nás a vrátila se v čase, kdy jsem vcházela do temně opuštěného domu, ve kterém jsem vyrůstala. Byl sice můj, od malička jsem jej znala, ale měla jsem pocit, jako bych se vracela do cizího domu, za jehož dveřmi se skrývá něco zlého. „Světla byla zhasnutá, dům zel prázdnotou a všude byla kosa. Přečkala jsem noc bděním, zkoušela jsem na jejich telefon několikrát volat, ale vždy se ozvala ta otřepaná fráze, která mi pomalu ale jistě brala naději – Vstoupili jste do hlasové schránky, opakujte, prosím, volání později.“ Vztek a zklamání mnou projelo najednou.

„Tu noc jsem byla jako na jehlách. Když mě ráno přišel navštívit tátův přítel z práce, šerif McFiel, cítila jsem v kostech, že není něco v pořádku. Už jen podle zarmouceného pohledu jsem věděla, že se děje něco špatného, a když mi se slovy soustrasti podal černou stuhu ‚Odpočívej v pokoji‘, zhroutila jsem se.“ Jejich svatební fotografii jsem si nechala na ledničce, abych ji měla na očích každý den. Černá stuha byla její nedílnou součástí. Vždy, když jsem se na ně podívala, vzpomněla jsem si na to, co pro mě udělali. Počínaje početím a konče skvělým životem, ačkoli mušky tam byly, ale kde ne.

„Bylo těžké se přes to období dostat, nebyla jsem ještě natolik schopná, abych se o sebe postarala, a finance, které mi po rodičích zůstaly, mě nemohly dlouho uživit. Řekla jsem si, že je na čase, abych se postavila na vlastní nohy.“ Nehnutě seděl vedle mě, naslouchal mi a přitom se tvářil zarmouceně. Smrt mých rodičů jej zasáhla, neboť Edward je měl stejně tak rád jako já. „Dokončila jsem střední školu s maturitou, kde jsem potkala Elliota. Kamarádili jsme se spolu už dříve, ale teprve až po jejich smrti jsem si řekla, že on je ten pravý.“ To byla samozřejmě lež. Jediný, kdo mohl být tím pravým, byl Edward, ale to se nesměl dozvědět. Ne teď.

„Neumíš si představit, kolikrát jsem na tebe myslela. Ve svém životě jsem neměla žádné krásné okamžiky, na které bych vzpomínala, krom těch s tebou. Ale čím víc jsem se vracela do minulosti, tím víc jsem se tahala ke dnu. Zavřela jsem za sebou jejich ložnici na zámek a už nikdy ji neotevřela. Odešli na druhý konec důstojně a já jejich památku uctila, jak nejlépe jsem vzhledem k finančním možnostem mohla.“ Oči jsem měla plné slz, a ačkoli jsem se v duchu nabádala, že bych si je mohla rozmazat, nedokázala jsem je zastavit. Tekly stále dál, až dorazily k srdci.

Jedna dopadla na Edwardovu dlaň. „Mělas mi dát vědět. Uhradil bych vše, co by bylo třeba!“ zareagoval tak, jak bych čekala.

Zakroutila jsem hlavou. „Tohle byla moje povinnost, Edwarde, bez toho bych neměla v duši klid,“ oponovala jsem mu. Stiskl mi pevně ruku a bradu mi podepřel dvěma prsty.

„Mrzí mě, že jsem se s nimi nemohl rozloučit. Zklamal jsem tě a nechal tě samotnou ve chvíli, kdy jsi na tom byla nejhůře. Promiň mi to,“ omlouval se. V očích se mu zatřpytily slzy, ale nepřetekly přes okraj. Vlastně jsem si nikdy nepamatovala, že by Edward brečel. Vždy si zachoval chladnou masku, byť okolnosti byly srdcervoucí.

„Nemáš se za co -“

„Bello,“ oslovil mě trpělivě, ale v jeho očích, ale i stisku, jsem poznala, že má co dělat, aby se udržel, „vím, že jsem tě zklamal.“ Chtěla jsem něco namítat, ale umlčel mě. „Nemusíš mě na to upozorňovat, nikdy nezapomenu, jak ses na mě dívala ten den, co jsem odjížděl. Možná, že jsem vypadal silně, ale uvnitř jsem byl zlomený, zničený.“ Jeho slova se v této chvíli poslouchala mnohem hůř. Sevřela jsem oči křečovitě k sobě, více se zavrtala do jeho náruče a vdechovala omamnou, známou vůni.

„Důležité je, že jsi zase zpět,“ zašeptala jsem do jeho hrudi. Alespoň na chvíli, dodala jsem v duchu.

Na večeři jsem už ani nesáhla. Nechala jsem ji skoro netknutou, opřená o Edwardovu hruď a snažila si užít, pravděpodobně, poslední chvíle, kdy budeme moc být k sobě takto blízko. Nechala jsem se vískat ve vlasech a bylo mi jedno, že nás mohl kdokoli vidět. Poprvé jsem cítila opět svobodná, volná a svá po tolika letech. Zatímco jsem vzlykala a smáčela slanými slzy jeho košili, on mě objímal, hýčkal a chlácholil slovy, která mě hřála u srdce.

„Připomínáš mi chvíli, kdy jsem tě utěšoval za špatnou známku,“ poznamenal po chvíli ticha. Povytáhla jsem koutky úst a s červenýma očima se na něj zadívala. Sic na jeho tváři plál hříšný, klukovský úsměv, jeho oči byly smutné a bez mně známé jiskry.

Popotáhla jsem. „Ano, tenkrát jsem se bála přijít domu,“ přiznala jsem a vybavila si okamžik, kdy jsme společně seděli na lavičce před školou. V ruce jsem svírala písemku z matematiky a slzy mi kanuly po velké pětce. Edward si ke mně přisedl, položil batoh na zem a objal mě kolem ramen.

„Neplač,“ pronesl hlasem plným naděje, „jedinou špatnou známkou nic nekončí, Bello.“

„Jak to víš?“ zeptala jsem a otřela si červený nos. „Nikdy jsem takovou známku nedostala.“ Pokrčil rameny a pak na mě uličnicky mrkl.

„Znáš Alice, vždycky mi dokáže i tu nejhorší chvíli rozjasnit,“ prozradil mi.

Musela jsem mu dát už tenkrát za pravdu. Alice byla Edwardova nejoblíbenější sestra – jeho osobní slunce. Všimla jsem si úplně prázdného stolu, když mi v kapse zavibroval mobil. S roztřeseným pohybem jsem jej uchopila do prstů a zadívala se na displej, který jsem viděla rozmazaně.


Nezavolala jsi? Je vsechno v poradku?

Miluju Te. E.


Pousmála jsem se. Až když si Edward odkašlal, zpozorněla jsem a došlo mi, že tu nejsem sama. Rychle jsem napsala stručnou odpověď – ano – a zastrčila mobil zas do bundy. Tváře mi v tu chvíli hořely jako uhlíky. Edward mě svým pohledem propaloval. Mírně jsem se od něj odtáhla. Cítila jsem prokletý, zlatý kroužek na levém prsteníčku. Měla jsem pocit, jako by hořel a přímo se vystavoval na světlo.

Jeho pohled šlehl k mé ruce a já ji instinktivně schovala za zády. „Neřekla jsi, že jsi vdaná,“ zamumlal suše tichým hlasem.

„Zasnoubená,“ ihned jsem jej opravila a zarděla se. Jeho překvapenost se ale nevytratila. Promnula jsem si krk. Na čele se mi perlilo pár kapek potu, dlaně jsem měla též zpocené a pomalu se mě zmocňovaly návaly horka. „Stalo se to dnes,“ dodala jsem na vysvětlenou, aby si to nevysvětlil špatně. Z neznámého důvodu jsem si to tak nepřála.

„Gratuluju,“ pohladil mě letmo po ruce, „doufám, že budeš jenom šťastná, Bells,“ oslovil mě něžně. Byl rozdíl, když mě takto oslovit Elliot a když to vyšlo z Edwardových úst. Vibrace jeho tónu mě rozechvěly mnohem více. A to bylo špatně. Vyšla jsem z boxu a postavila se na nohy, abych je trochu rozhýbala. Připadaly mi jako ze dřeva. Aby taky ne, když jsem seděla dobré čtyři hodiny na zadku.

„Děkuju,“ špitla jsem polohlasně, „vážím si toho.“ Chvíli jsme seděli jako pecky na místě a dívali s vzájemně do očí, až mi zacukaly koutky. Nikdy jsem nevydržela dívat se Edwardovi do očí s takovou intenzitou, jako to dělával on. Stejně jako mně se doširoka usmál a nastavil mi náruč. S vděčností jsem do ní zapadla. Přiložil dlaně na má záda, nikoli na pas, což mě mírně vykolejilo, ale i potěšilo. Zbytečně bychom si to dělali těžké.

Položila jsem hlavu na jeho hruď a přivřela víčka. Najednou na mě dolehla tíha toho všeho. Byla hrozně těžká… jako bych na nich měla závaží.

„Vypadáš unaveně,“ konstatoval pobaveně, když jsem špulila rty.

„Nejsem.“

„Nelži mi,“ upozornil mě, „špulíš rty jako ve spánku.“ S pozdviženým obočím jsem se na něj podívala.

„Ty si to pamatuješ?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Na tohle se zapomenout nedá.“ Věnoval mi další ze svých okouzlujících úsměvů a pustil mě, když se u nás objevil Emmett. Jeho obličej byl opět zkřivený v příjemný úsměv, až jsem viděla chlapecké ďolíčky, v ruce držel tác s lístkem, můj kabát a chystal se uklidit poslední zbytky ze stolu. Podal Edwardovi lísteček a ten si jej bez dalších slov schoval do kalhot. Vůbec se mi nelíbilo, co tady proběhlo za výměnu, ale mně do ní nic nebyla, a tak jsem se snažila svou zvědavost krotit.

„Doufám, že sis pochutnala, potřebovala bys nějaký to kilo přibrat,“ poznamenal vesele. Starý, dobrý Emmett… vždy si utahoval z mé velikosti. Byla jsem pro něj malý skřet, kterého je potřeba chránit vlastním tělem.

„Určitě,“ usmála jsem se na něj a nechala jsem, aby mi pomohl s kabátkem. Edward už čekal oblečený u dveří a z povzdálí nás sledoval. Emmett si všiml mého zaujatého pohledu jeho směrem a jemně do mě strčil. S úsměvem jsem se na něj otočila. Jeho obličej byl mírně zamračený a mezi očima měl maličkou vrásku.

„Nemrač se,“ pokárala jsem ho a napodobila jsem jeho čin s prstem, ale myslela jsem, že jsem si jej zlomila o jeho tělo.

„To bych nikdy neudělal,“ dodal. Edward se zatím vytratil ze dveří a pokračoval na parkoviště, kde na mě měl počkat v autě. Chtěl nám s Emmettem nechat trochu soukromí. Obdivovala jsem jeho ladnou chůzi ze zadu a v duchu se kárala, na co to zas myslím. Byla jsem nepoučitelná.

„Hodně vyrostl od té doby,“ konstatoval tiše. Nejdřív jsem si myslela, že je to můj tichý hlásek, ale pak jsem si uvědomila, že to je Emmettův. „Ani nevíš, jak dlouho jsem neviděl na jeho tváři tenhle úsměv – šťastný a spokojený. Možná to je tím, že je zas tam, kde se narodil.“

„Anebo tím, že má konečně protějšek, který je schopný jeho lásku opětovat naplno,“ doplnila jsem svou teorii.

„I to je možný, ale spíš v tom hraje roli ty,“ přitakal zachmuřeně, ale než jsem se stihla zeptat, co tím myslel, zapípala mi další zpráva. Kdo jin to mohl být než Elliot. Emmett si všiml mého rozpoložení a usmál se.

„Jdi, už na tebe čeká, určitě se ještě uvidíme,“ pověděl mi bratrsky a objal mě. Pusa, kterou mi věnoval na čelo, byla mlaskavá a přesně taková, jakou bych si přestavovala od velkého bratra. „Mám tě rád, Bello, na to pamatuj,“ zašeptal mi do vlasů. Nemohla jsem ze sebe vydat hlásku, aniž bych se rozbrečela. Jen jsem přikývla a to bylo vše, na co jsem se zmohla. Do ruky mi vložil Edwardovy květy v papírovém kapesníku.

Vyšla jsem pomalým krokem z restaurace a zastavila se před Edwardovým vozem. „Nastup si,“ přikázal mi něžným hlasem.

„Já tady ale auto mám,“ odporovala jsem.

„Ale domů tě doprovodím,“ stál si na svém. Souhlasila jsem, neměla cenu, abych odporovala. Vlastně jsem ani nechtěla. Než jsem si sedla za volant a nažhavila motor, přišlo mi to jako věčnost. Ruce se mi klepaly, hlava mě bolela a cítila jsem se celá nesvá. Nechal mě, abych jela první, a držel se v těsné vzdálenosti za mnou. Celou cestu jsem měla před očima jeho pohled, když spatřil zlatý kroužek na mé ruce. Cítila jsem se divně, jako bych jej zradila, ale nemohli jsme si nic vyčítat. Edward se měl také ženit, a ačkoli mi to v první chvíli přišlo líto a otřáslo to mým srdcem, věděla jsem, že jeho štěstí je pro mě důležité. Stejně tak jako to mé pro něj.

Odbočila jsem na zalesněnou cestu, až jsem se objevila na konci městečka, kde jsem bydlela. Zastavila jsem na příjezdové cestě. Okna v domě byla temná, nikde nebylo světlo. Pocit stísněnosti byl totožný s tím, který jsem cítila před mnoha lety při smrti rodičů. Ale tentokrát jsem věděla, že to nebyla smrt fyzické osoby, byť mých stále se držících citů k Edwardovi.

Nestihla jsem ani otevřít dveře auta a Edward stál přede mnou. „Gentleman jako vždycky,“ utrousila jsem. Nijak na to nereagoval. Společně jsme došli až ke dveřím domu a nastal čas rozloučení. Nemohlo to být klasické završení večera, jaké bývalo ve filmech. Nutno podotknout, že to byl ten nejlepší večer za poslední léta. Nemohla jsem popřít, že se mi jeho přítomnost líbila. A nejhorší na tom bylo, že to bylo naposledy. Pochybovala jsem, že by Edwardova budoucí žena svého muže pouštěla na večeři s jinou. Byla by úplně blbá.

„Opět je tady loučení,“ dořekl za mě rozpačitě. Zčervenaly mi tváře.

„Ano,“ špitla jsem potichu a sklopila pohled k zemi. „Chtěla bych ti poděkovat za večer. Bylo to krásné a budu na něj vzpomínat jen v tom dobrém.“

„Mluvíš, jako by byl poslední,“ konstatoval smutně.

„A taky že ano, vždyť budeme mít každý svůj život, Edwarde,“ vyvrátila jsem mu jeho domněnku a přitom jsem chtěla pravý opak. Jedna ruka vyhledala tu mou a ta druhá se dotkla mé tváře. Napětí mezi našimi těly bylo doslova hmatatelné.

„I kdybych byl přivázaný k posteli řetězem, nemohl se dostat z domu, nebo se neměl jak dostat k tobě, udělal bych cokoli, aby se to změnilo. Vždy bych si k tobě našel cestu, Bello, a to se nezmění, ani když budu ženatý,“ namítl vážně. Věřila jsem mu. Byl tak rozhodný a sebejistý, což vzbudilo důvěru i ve mně. Jeho andělská tvář se ke mně začala sklánět. Krátil se mi dech a stával se mělkým. Chybělo jen pár centimetrů, abychom se políbili, když se zastavil.

„Vždy budu s tebou.“ Letmo mě políbil na tvář. Byl to silný, zdlouhavý a přesto příjemný polibek, se kterým bych mile ráda usínala. Byla jsem v pokušení říct mu, aby dnes zůstal se mnou. Dva staří přátelé, kteří se sešli, ale to jsem nemohla udělat. Nesměla jsem.

Odkašlala jsem si a ustoupila o krok. „Víš, byla bych ráda, kdybys mi šel za svědka,“ vypadlo ze mě. Vmžiku mi to přišlo jako špatný nápad – Co jsi čekala? Že ti horlivě přikyvovat a podporovat tě v tom, že rušíš slib, který jste si dali? Jsi naivní, Bello, jako malá holka.

„Rád půjdu za svědka na svatbu své nejlepší přítelkyni,“ slíbil mi. „Dobrou noc, přeju krásné sny, rozumbrado.“ A s polední polibkem na čelo odkráčel ke svému autu. Zamávala jsem mu se slzami v očích a on mně.

Potom kola auta zakvílela a on byl v dáli za černým kouře.

Když jsem přešla práh domu, posadila jsem se na botník. Neměla jsem ani sílu, abych si sundala boty. Byla jsem zcela vyčerpaná, unavená a svým způsobem i smutná. Vzpomněla jsem si na sms od Elliota. Vytáhla jsem mobil, kde na mě svítila naše společná fotka.


Zastavim se za tebou zitra. Chtel jsem ti to rict zítra jako prekvapeni, ale nevydrzel bych to. Byl jsem dohodnout termin nasi svatby. Za ctrnast dni se z tebe stane pani Jacksonova. Ani nevis, jak stastnym jsi me ucinila. E.


Jedna slza mi ukápla.

Druhá slza mi stekla na hřbet ruky a… následoval potok slz, jenž zamlžil celou obrazovku milostného vyznání.


 Sice jsem se trochu zpozdila, ale zase jsem vám ji naservírovala delší. Nejprve jsem to chtěla někde seknout, ale nemělo by to takové kouzlo a atmosféru, jakou jsem chtěla. Děkuju vám. 


 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Od dětství po věčnost - Kapitola 4. :

 1 2 3   Další »
30.04.2012 [19:06]

monokl009 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

04.02.2012 [15:03]

kikuskaBože, toto bolo také... plné emócií. Inak to ani opísať neviem. Krása. Raz som sa usmievala šťastne, inokedy smutne, dokonca mi bolo aj do plaču. Vážne neviem, ako toto skončí, ale som príšerne zvedavá. Krása. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

28. Lucie7
04.02.2012 [11:29]

Lucie7skvělé

27. šmudla
03.02.2012 [22:45]

Já toho Elliota TÁÁÁK nemám ráda!!! Emoticon ...Bella i Edward se zbytečně trápí, sakra! ...Ani by mě nepřekvapilo, kdyby si Bells Elliota už skoro vzala, ale jakmile by se oddávající dotázel, jestli má někdo nějaké námitky, vystoupil by Emmett!!! ...Jo, tohle si dokážu živě představit Emoticon ..Jinak opět dokonalá kapitola Emoticon

26. LuLuu
03.02.2012 [21:09]

LuLuu Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

25. Lucka
03.02.2012 [19:49]

no tak to jsem zvědavá, jak to celé dopadne. Jestli se opravdu Bells vdá. Moc se těším na další díl Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

24. Gabbe
03.02.2012 [18:58]

GabbeWow, tak Bella šetřená teda opravdu není. Ta schůzka s Edem - perfektní. To jak k sobě oba dva mluví. Naznačují, nechcou volit špatná slova, ale přece se nevyhnou těm, které by je doveldy až k miulosti, to bylo opravdu moc pěkné a soucítím s našou chůďou. Měla by s tím něco dělat, když vidí, že Elliot není to pravé, ale zase na druou stranu Jasmin... Áááá, ta představa mě bolí víc než Bellu.

Kačko, děj byl pěkný. Snažíš se psát spisovně, což je pěkné, ale někdy se ti stane, že tu dokonalou hormonii - to křehké sklo - rozbiješ špatně zvoleným slovem. Třeba ta kosa v domě. Byla jsem v tom ponurém domě s ní, vcítila jsem se do role, ale ta kosa iluzi rozbila a já se octila doma, já osobně bych volila něco jako strašná zima. Samozřejmě, bylo to dané tím, že se bavila s Edem, ale určitě by mu řekla, že přečkala noc bděním v normálním rozhovoru?

Jinak moc pěkné a bacha na slůvka. Emoticon
Emoticon Emoticon

03.02.2012 [18:14]

TeenStarShit, zase neskoro! Emoticon Mrzí ma to, fakticky, no ja som si novú kapitolu vážne nevšimla. Mám jedno šťastie, že chodím kontrolovať tvoj profil, pretože inak by mi to bolo ušlo... Emoticon Emoticon
Takže... V prvom rade sa ti musím priznať, že aj keď je táto poviedka ešte len v začiatkoch, už teraz mi prirástla k srdcu. Emoticon Máš naozaj nádherný štýl písania a o deje tejto poviedky ani nehovoriac. Proste nádhera. Emoticon
Uznávam, že táto kapitola bola naozaj hrozne smutné. Emoticon Klamala by som, ak by som napísala, že som plakala. Lenže môžem s čistým svedomím tvrdiť, že som už slzy v očiach mala. Najmä pri časti s jej rodičmi... Emoticon
Ale bolo to skvelé. Celé. Nemám slov... Myslím, že ich večera prebehla vcelku dobre. Edward je vážne úžasný a Bella... Bella je Bella.
Kačí, opäť dokonalá kapitolka! Až sa hanbím za to, že sa neustále len a len opakujem, ale inak to ani nejde. Nádhera! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

02.02.2012 [20:56]

BellaSwanCullen8 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

02.02.2012 [20:24]

agathkaoba je nechápu Emoticon hlavně Edu, je viditelně štastný s Bells a taky ji to i říká a zvesele si chce vzít jinou Emoticon jsem hrozně zvědavá na další kapitolky Emoticon jen tohle je snad poprvé, kdy je mi možná i jedno, jestli skončí Bells s Edou Emoticon docela jsem si Elliota oblíbila Emoticon Emoticon je na ní strašně hodný Emoticon

 1 2 3   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!