Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nový vládce? Ne, konec utlačování! 23. kapitola

18.06.2011 (21:45) • Cora • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1127×

23. kapitola – "Normální" den

Renesmé Cullen

„Pojď, Jake tě určitě rád uvidí,“ pronesla jsem a věděla, že mu to odpustím. Nezabil ho, ani mu nepřihodil nějaká vážná zranění a to má jediné štěstí. A jak se říká: Odpouštíme, ale nezapomínáme.

Pomalu jsme spolu kráčeli po schodech nahoru a já ho nespouštěla z očí. Možná jsem hledala nějakou známku toho, že tu omluvu nemyslel vážně, nebo jsem hledala nějakou záminku, proč ho k Jacobovi nepustit. Sama nevím. Jedno vím ale jistě. Rozhodně se mu to nelíbilo. Vždy, když se naše pohledy střetly, on svůj pohled zamířil někam jinam. Většinou ale zůstávaly přikované k zemi. Když jsme došli až k jeho dveřím, zastavili jsme se. Potichoučku jsem je otevřela a podívala se, jestli náhodou Jake nespí. Když už jsem chtěla zavřít a říct Garrettovi, že odpočívá a já ho nechci rušit, zpoza peřin se ozval rozespalý, ale přitom, sladký hlas.

„Já nespím!“ Já i Gerr jsme se tomu pousmáli a já jsem vstoupila dovnitř. Ukázala jsem Gerrettovi, že má jít za mnou. Jen co ho Jake uviděl, zpozorněl. Odměřeně si ho prohlížel a jeho mozek šrotoval na plné obrátky. Dost mě mrzelo, že jsem nezdědila tátovu schopnost a neviděla mu do hlavy. Odpustí mu, nebo ne?

„Jakeu,“ promluvil Garr a udělal krok blíž k jeho posteli. „Chtěl jsem se ti oml-“ Ani to nestihl doříct a Jacob mu skočil do řeci.

„Mlč Gerre,“ řekl a posadil se. Chtěla jsem mu pomoct, ale rukou mi naznačil, že ji nechce a ani nepotřebuje. Radši jsem ho nechala a zůstala stát v koutě. Tohle si už musí vyřešit mezi sebou. Měla bych zřejmě odejít, ale chtěla jsem vědět, jak na to zareaguje…

„Nepřeji si, aby ses mi omlouval. Je to z části i má vina. Neměl jsem reagovat na tvé výpady tak přehnaně a impulzivně. To já jsem si vlastně začal. Chtěl jsem se vytáhnout před Nessie a přitom vlastně započal opravdový souboj…“ vypadlo z Jakea a já s Garrem jsme na něj jen vykuleně hleděli.

„Ehm… No, možná trochu ano, ale to pořád neomlouvá to, jak jsem se choval,“ vzpamatoval se Garr a začal se přít o to, kdo na té nešťastné události měl větší podíl.

„Jsi upír a já vlkodlak, tak co bys čekal? Že sebou párkrát hodíme o zem a to vše?“ zasmál se.

„No třeba,“ zasmál se s ním Garr. „Ale i tak. Jsi můj nejlepší přítel a já jsem ti dost ublížil. Prosím, odpusť mi,“ řekl teď už lítostivě Garrie.

„To víš, že jo. Ale až ty odpustíš mně!“ zasmál se.

„Platí,“ řekl se zářivým úsměvem a oba dva si podali ruce. Nakonec jsem byla ráda, že to takto dopadlo. Vždyť to byli nerozluční kamarádi, a kdyby je tohle rozdělilo, bylo by to hrozné… Ale zase na druhou stranu mu takto jednoduše odpustit? Už to radši nebudu řešit…

Garrett si nakonec přisedl k Jacobovi na postel a dlouhou dobu si spolu povídali. Nechtěla jsem je rušit a tak jsem se tiše vypařila z pokoje jako pára nad hrncem. Sešla jsem dolů, kde se Jazz s Emmem o něco sázeli. Zase.

„Tak o co je to tentokrát?“ zeptala jsem se posměšně a sedla si mezi ně. Oba dva dělali, jako by mě neslyšeli, odvrátili se na druhou stranu a přehlíželi mě.

„To snad ne! Zase něco se mnou, že jo! Vy jste ale hrozní strýcové! A co jste se vsadili, hm?! Emmette, Jaspere!“ zavrčela jsem. Oba dva mě stále ignorovali a tak jsem přešla k další fázi mého vyzvídání. Zvedla jsem se z pohovky a postavila se přímo před Emma a pohrozila mu ukazováčkem.

„Emmette, řekni mi to, nebo…“

„Nebo co?“ zasmál se pohrdavě.

„Jak chceš,“ usmála jsem se škodolibě a natáhla k němu svou ruku. Jemně, jen konečky prstů, jsem se dotkla jeho pevné tváře a vložila mu do hlavy obraz. Obraz pro něj strašidelný, vymyšlený mým mozkem.

Stál uprostřed modelingového mola a znovu měl na sobě šaty. Ženské šaty. K tomu doplňky, střevíčky a k tomu všemu byl namalovaný. Úžasný transvestita. Procházel se po molu a všichni reportéři, kteří zde byli a že jich nebylo málo, ho fotografovali a filmovali.

„Dost! Už dost!“ zakřičel zděšeně Emmett a strhl mou ruku z jeho tváře. „Dobře, vyhrála jsi!“ prohlásil po chvíli sklesle. „Vsadili jsme se, za jak dlouho se ti dva nahoře znovu pohádají,“ zašeptal potichu, aby ho Jake ani Gerr neslyšeli.

„Vy jste ale zmije!“ zasyčela jsem a uraženě odešla. Vím, že to nemyslí zle, ale sázet se na jejich přátelství? To už mi přijde opravdu hnusné…

„Ale, Ness, no ták!“ zavolal Jazz a dohnal mě. „Zkus si žít víc jak pět set let, aniž by ses nenudila… Už nemáme co dělat, a tak se sázíme i na takovéto věci. Vždyť víš, že jim nic špatného nepřejeme…“

„Ale můžete si najít jiné blbosti, na které sázet,“ řekla jsem a nabroušeně odešla z domu. Ještě ve dveřích jsem slyšela Emmetta promluvit.

„Hej, co si myslíš, nosí tanga…? Vsadíme se?“ Jak já bych ho někdy přetrhla! Zamířila jsem k lavičce na zahradě, kde jsem se usadila, a jen tak pozorovala přírodu kolem. Ptáčky poletující kolem s cvrlikajícími písničkami, stonky rostlin, které se ohýbaly v rytmu vanoucího větru, sem tam nějaký lísteček, který se zachytil do víru vzduchu a byl odnášen daleko od svého minulého stanoviště…

Probrala jsem se k vědomí a rukou jsem pohodila na bok. Ucítila jsem jemné, na dotek příjemné povlečení. Ale co to? Vždyť jsem byla venku! Rychle jsem otevřela oči a vyšvihla se do sedu. Zděšeně jsem se rozhlédla kolem, ale když jsem si uvědomila, že jsem ve svém pokoji, uklidnila jsem se. Zřejmě jsem venku usnula a někdo mě donesl dovnitř. Svůj pohled jsem obrátila k hodinám naproti postele, které ukazovaly deset hodin ráno. To jsem spala tak dlouho? Jen jsem se tomu podvědomě usmála a vyskočila na nohy. Vykonala jsem ranní potřeby, které dělám už dennodenně několik let a sešla dolů. Snídani jsem měla v sobě během chvilky a tak jsem zamířila do obýváku, kde, jak jsem zjistila, byla rodinná rada. Byli tam všichni až na mě a Jacoba. Ale kde je? Většinou se těchto hloupostí účastní…

„Rodinné rady nejsou hlouposti. Teď si tady sedni a poslouchej. Jake je u vlků,“ řekl mi rychle a stručně táta a dál pokračoval v rozhovoru s ostatními. Jak jsem během pár minut zjistila, bavili se o dalších zákrocích proti Wraithům. Nechyběli zde, samozřejmě, ani Denalijští.

„Několik skupin pobývá v Evropě, jedna je ještě v Americe a jedna teď řádí v Egyptě,“ pokračoval Carlisle a ukazoval přibližná místa na mapě.

„Tak nejdříve sejmeme tu nejbližší, ne?“ prohodil zkušeně Eleazar.

„Jistě. Dále bychom pokračovali těma v Egyptě a nakonec postoupili do Evropy. Není jistě, kde se budou za nějaký čas vyskytovat, vzhledem k jejich rychlým a ukvapeným změnám směru,“ oznamoval Carlisle.

„A kde jsou ti v Americe? Severní, nebo Jižní Amerika? A víme kolik jich tam je?“ ptala se Kate.

„Poblíž Vencouvru. Podle indicií, které máme, šli po stopách předchozí smečky, kterou jsme zneškodnili. Tyto zprávy máme už starší, takže je možnost, že jsou nám blíže, než si myslíme,“ pronesl takový strašidelným tonem Carlisle, až jsem se musela otřepat. Bylo to jako v těch hororech, kde lidi sedí v jedné místnosti a jeden z nich prohodí, že nic není jisté. Ani jejich životy. A pak už jen čekají, až je něco napadne a zabije…

„Bože, Nessie…,“ zakroutil nevěřícně hlavou táta. „Ty se vážně nebudeš dívat na žádné horrory ani thrillery! Pak z toho máš takovéhle představy…“ Radši jsem to nekomentovala a věnovala mu jeden ze svých kyselých obličejů. Ostatní to naštěstí nijak nekomentovali, ani neřešili. Měli jiné starosti, než abych se bála horrorů.

„Takže bychom měli vyrazit ještě dnes, abychom je zastihli nepřipravené a zvládli to tak, jako minule,“ prohlásil Eleazar a začal se zvedat.

„No já nevím,“ zapochyboval Jazz. „Než tam dojedeme a najdeme je, může už se stmívat. A jak je známo, jsou úžasní noční lovci…“

„No a?“ zasmál se Emm. „My jsme snad upíři, kdysi nejobávanější nestvůry noci, proboha! A teď se zalekneme nějakých zmutovaných ořechů?!“

„Emmette! Přestaň ano! Sám víš, co oni dokážou. Vždyť i tobě málem utrhli ruku!“ zavrčela na něj teta Ross.

„Každý máte z kousku pravdu,“ snažil se je utišit Carlisle. „Nejlepší by bylo je zlikvidovat ještě dnes, ale až se setmí, bude s tím větší práce a nikdo neví, jak se ty stvůry budou chovat. Zřejmě budou agresivnější a budou ve svém „živlu“. Ale zase kdo ví, kde budou až zítra…“ uvažoval nahlas. Všichni, až na mě, začali uvažovat, která ze dvou variant by byla nejlepší. Jen já jsem tam seděla a pozorovala je. Ať řeknu cokoli, stejně na mě nebude brán zřetel. „Vždyť jsem ještě „malé“ dítě…“ pomyslela jsem si ironicky. Nejraději bych odsud odešla, třeba za Jakem do rezervace, ale táta chce, ať tu jsem a tak se nedá nic dělat…

„Půjdeme ještě dnes,“ řekl rozhodně Elazar a všichni na něj upřeli svůj zrak.

„Sečetl jsi všechna pro a proti?“ zeptal se vážně Carlisle.

„Ano. Podle mě bychom měli vyjít co nejdříve a všechny je zničit. Čím dříve bude po nich, tím dříve se svět vrátí do starých kolejí,“ odpověděl sebejistě strýc El.

„Možná máš pravdu… Vyjdeme ještě dnes!“ rozhodl definitivně Carlisle, který byl považován za hlavu rodiny, tudíž měl největší hlas. Jasper si hlasitě odfrkl a nesouhlasně zakroutil hlavou. Chvíli se očima dohadoval s Carlislem, ale pak to vzdal a naštvaně odešel ven. Alice jako správná družka šla hned za ním potom, co se nám omluvila.

„Můžu už jít za vlky?“ zeptala jsem se otce a nadzvedla obočí.

„Zmiz, prosím tě… Poslouchat ty tvoje myšlenky je někdy až na sebevraždu…“ zavrčel táta. Já jsem se v mžiku postavila a vyběhla ze dveří. Naštěstí jsem měla dobrou paměť a pamatovala jsem si, kde přibližně La Push je.

Běžela jsem několik minut, až jsem doběhla ke známým stromům. Zpomalila jsem do lidského kroku a přecházela pomyslnou hranici. Najednou jsem uslyšela dunivé rány a rychlé kroky, které se nadlidskou rychlostí blížily ke mně. Srdce se mi rozbušilo a tep zrychlil. Otočila jsem se na stranu, odkud zvuky přicházely a trochu ustoupila zpět k našemu území. Ani jsem nemusela čekat dlouho a původce dunivých kroků proletěl kolem mě. Nebyl jeden, ale dva. Dva obrovští vlci, kteří se za sebou hnali jako lovec za kořistí. Jako první běžela bílá vlčice a několik metrů na ní obrovský černý vlk. Oproti vlkovi byla vlčice malá, ale kdybych ji srovnala se mnou, byla vysoká jako hora. Každým dalším krokem, nebo skokem, který ta sněhově bílá vlčice udělala, získávala náskok oproti havranímu vlkovi, který z toho byl asi pěkně naštvaný. Za sebou zanechával převrácené stromy a rozdupané kameny, které se mu připletly do cesty. Kdyby dostal vlčici pod tlamy, asi by z ní zbyl jen mastný flek. Zajímalo mě, co mu udělala…

„Same, přestaň! Leah za to nemůže!!“ křičel někdo zpoza stromů a snažil se ty dva dohonit. „Nessie? Co tady děláš?!“ zeptal se mě zmateně Jake, který právě vyskočil z hustého lesa.

„Šla jsem za tebou, a když jsem viděla tyhle dva,“ ukázala jsem na dva honící se vlky, „radši jsem se zastavila,“ odpověděla jsem mu.

„To jsi dobře udělala. Kdyby ses teď Samovi připletla pod tlapy, bylo by s tebou zle,“ řekl a zklamaně se na ty dva podíval.

„A co se vůbec stalo?“

„Sam vyvádí a snaží se Leah zabít…“ řekl jakoby nic.

Tak jak se vám to líbilo? Pročpak chce Sam zabít Leah?

Prosím o komentíky s kritikou, co mám zlepši, což určitě moc potřebuji :).

Autor: Cora (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nový vládce? Ne, konec utlačování! 23. kapitola: