Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nový vládce? Ne, konec utlačování! 13. kapitola

07.04.2011 (08:30) • Cora • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 5013×

13. kapitola – Přátelství mezi ohněm a ledem

I přes to, že jsem včera, no, vlastně dnes, šel spát až ráno, vstával jsem velmi brzy. S ranní hygienou jsem si dal na čas a sešel dolů. Kromě Esmé, která opět tvořila nějaký dům na počítači, tam nikdo nebyl. Pozdravil jsem ji a sedl se vedle na pohovku. Celou dobu jsem pozoroval, jak tvoří v počítačovém programu úžasný dvoupatrový rodinný dům se zahradou pro nějakou rodinu z Kanady. Vypadal opravdu fantasticky. Pochválil jsem jí ho a přemístil se k televizi. Takhle po ránu se vždy nudím. Nic se mi nechce dělat a Nessie ještě spí.

„Tak si jdi ještě lehnout, Jaku,“ řekla mi Esmé, když viděla, jak zívám a s odporem přepínám jeden program za druhým. Dobrý nápad… Podíval jsem se směrem na schody, ale když jsem si uvědomil, že bych je všechny musel vyjít, radši jsem tento nápad hodně rychle vyhnal z hlavy. Nakonec jsem usnul na pohovce.

„Jaku, vstávej, už je půl jedenácté a Carmen s ostatními za chvíli přijedou!“ křičela na mě Nessie, když mě budila. Pomalu jsem otevřel oči a spatřil mého andílka. Posadil jsem se a popřál všem dobré ráno. Společně s Ness jsme si zašli na něco jako pozdní snídaní a dřívější oběd. Dostali jsme palačinky s nutelou a marmeládou. Já jsem po snídani vyšel ven a čekal na příjezd upírů z Denáli. Renesmé šla ještě s Alicí nahoru nalíčit se, obléct a kdo ví, co všechno tam ještě dělat. Protože jsem měl dlouhou chvíli, šel jsem se po dlouhé, úzké, příjezdové cestě projít až na hlavní silnici. Stál jsem tam několik minut, než jsem spatřil dvě nádherné a samozřejmě také drahé auta. Nemusel jsem dlouho přemýšlet, než jsem zjistil, že to první je červené a krásně naleštěné BMW M1 concept a druhé BMW M6 tuning s barvou tmavé noci. Oh, nádherné autíčka… Málem jsem z nich začal slintat. V rudém autě seděli Tanya, Kate a Garrett, který řídil. Lehce pootočil volantem a vjel na příjezdovou cestu, po které jsem přišel a přitom mi nadšeně zamával. Garrett je strašně fajn kluk/upír a můj velmi dobrý přítel. Vůbec mu nedělalo problémy se se mnou spřátelit, teda až na náš vzájemný pach, který jsme až tak moc v lásce neměli. Chvíli po nich se přiřítilo černé fáro, v němž na sedadle spolujezdce seděla Carmen a vedle ní, jako řidič, seděl Eleazar. Kousek po odbočce trhl volantem a smykem sjel ze silnice na vedlejší vozovku. Zvedl ruku na pozdrav, jako že si mě všiml a dál pokračoval v cestě s šibalským úšklebkem na rtech.

„Jen se předváděj, však dlouho se smát nebudeš, až si půjčím tu tvojí káru a náhodu si s ní půjdu zaplavat do moře, nebo si nevšimnu stromu!“ zabrblal jsem a utíkal  za nimi. Během pár sekund jsem stál vedle Gererretta, s kterým jsem se přivítal. Už dlouhou dobu jsme se neviděli. Já i zbytek mé rodiny jsme se přivítali s nově příchozími a já si pak mohl pořádně prohlédnout ty jejich mašiny. Ty ale jsou… Rukou jsem přejížděl po kapotě Garrettova auta a diskutoval s ním o jeho výkonu, za jak dlouho se rozjede na 100 km/h, spotřebě benzínu a taky co už s ním prováděl.

„Aby ses z toho auta náhodou neposlintal, psisko,“ pronesla posměšnou poznámku Rosalie, když kolem mě procházela.

„Je to lepší, než se na tebe dívat ve sprše. Takhle aspoň neoslepnu,“ vrátil jsem jí to a dál hladil ten úžasný stroj. Výhružně na mě zavrčela a Garrett se tomu jenom zasmál.

„No já nevím, Jaku, možná by to stálo za hřích,“ přidal se Garr a mrkl na mě.

„Pokud bys jako to poslední, co bys v tomto životě spatřil, chtěl vidět Rosaliino nahé tělo, tak možná,“ uznal jsem a začal se smát.

„Ale tím pádem, jak to dělá Emmett?“ Podíval se na mě Garrett. Vždy byl pro každou špatnost.

„Nevím… I když… Teď mi teprve dochází, proč mývá v koupelně ty svářečské brýle…“ pronesl jsem zamyšleně, ale to Ross už to nevydržela a se zabijáckým pohledem se na mě vrhla. Rychle jsem uskočil a se záchvatem smíchu a Garrettem v patách, jsem pelášil do domu za ostatními. Snad mě tady Ross nezabije. Dovnitř vtrhla jako rozzuřená saň hned za námi a chtěla mě rozsápat.

„Ross!“ okřikla ji vyděšeně Nessie. „Chceš mu snad ublížit?!“

„S radostí!“ zasyčela a přikrčila se do útočné pozice.

„Tak na to zapomeň!“ vykřikla Ness a napodobila její postoj. Rosalie z toho byla tak vykolejená, že předešlý incident nechala být. Takhle se můj andílek ještě k nikomu nechoval. Stále mi dokazuje, jak moc mě miluje…

„Díky, zlato,“ poděkoval jsem jí, když jsme si sedali v obýváku na gauč. Rychle jsem jí dal pusu na čelo a jednou rukou objal. Ještě že je Bella v kuchyni, jinak by se přidala ke skupince lidí, kteří by mě rádi viděli roztrhaného na kousíčky.

S Denalíjskýmy jsme si povídali celý večer, protože jsme jim museli vše vysvětlit. Souhlasili, že nám v likvidaci Wraithů pomůžou a protože se jedna skupina blížila čím dál více k Seatlu, museli jsme postupovat rychle. Nakonec jsme se dohodli, že výpad provedeme pozítří, abychom vše mohli dobře naplánovat a nachystat se na boj, který pro některé z nás může končit i smrtí.

Hned druhý den ráno jsme se sešli i se smečkou a společně trénovali boj. Bylo to sice jen laškovné, ale i tak se to neobešlo bez menších úrazů. Sem tam měl nějaký vlk naražené tělo, upír jizvu a naštěstí jen jednou se stalo, že Paul nechtěl pustit Emmettovu ruku. Celou dobu ho Emm provokoval, a když se do něj Paul zakousl, nehodlal ho jen tak pustit. Stáli tam snad půl hodiny, dokud Sam nepoužil alfa tón a Paula pořádně neseřval. Prostě legrace…

Kolem poledne jsem měl konečně možnost se poprat s Garrettem. Celou dobu jsme se sice protivníky měnili, ale proti sobě jsme prozatím ještě nestáli a tak si to teď musíme vynahradit. Postavil se naproti mě a přikrčil se do bojové pozice. Já udělal totéž, jen ve vlčím provedení. Jinak tichou mýtinou se rozléhalo naše soupeřivé vrčení. Začal jsem kolem něj kroužit a při tom jsem si všimnul, že přišla Renesmé, která pozorovala náš souboj. „Tak to se musíš snažit, chlape, ať uděláš dobrý dojem,“ řekl jsem si sám sobě. Po pár vteřinách kroužení jsem udělal první výpad. Byl jsem rychlý, ale Garrett rychlejší a tak stihl uhnout. Na nic nečekal a útok mi vrátil. Skočil po mně a strhl mě na stranu. Okamžitě jsem zareagoval a překulil se na bok, kde jsem měl lepší pozici na pořádný kousanec do jeho nohy. Okolím se nesl bolestivý křik zraněného upíra. Sice jsem ho nekousl pořádně, ale i tak ho to muselo dost bolet. I se zraněnou nohou dále pokračoval v souboji a uhýbal před mými výpady. Když mi opětovně útok vrátil, byl jsem připraven se bránit. Skočil po mně, ale já ho už za letu strhnul na bok a odhodil na strom. Ten se přepůlil a jeho kus, do kterého Garr přímo vrazil, se roztříštil na malinkaté třísky. Dosti naštvaně se zvedl a s rozzuřeným vrčením a nenávistným pohledem se na mě vrhnul. Strhl mě z mé pozice a drtícím objetím mi začal lámat kosti v těle. Z tak pevného sevření jsem neměl šanci utéct. Připadalo mi to, jako bych se vrtil v čase a opět stál proti novorozeným. Zoufale a bolestně jsem zakňučel a následovně zavil, ale s Garrettem to ani nehlo. Dál mi drtil kosti a tvářil se přitom tak nepřítomně. Zřejmě jsem to předtím přehnal, když jsem ho odhodil a kousl, ale teď to přehání on, když se mě snaží zabít.

„Garrette, přestaň! Vždyť ho zabiješ!“ zaječela Nessie a přiřítila se k nám. Snažila se ho ode mě odtrhnout, ale s její silou se jí to nemohlo povést. Garr byl stále mimo a já a ani moje mysl jsme tu bolest nedokázali dále snést. Z malé mýtiny jsem se přenesl do černočerného prázdna a necítil vůbec nic.

Přátelství je velký dar,

co nám náš přítel dal.

Však musí se střežit a vážit si jej musíme,

jinak se přetrhne a čas zpět nevrátíme.

I oheň a led se dokážou spřátelit,

oba jiní, ale přesto se nedají rozdělit.

Však jen malá chvíle přátelství rozbila

a jednoho z nich možná i zabila.

Jak to asi dopadne? Kdo ví, třeba bude o jednoho bojovníka méně...

Autor: Cora (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nový vládce? Ne, konec utlačování! 13. kapitola: