Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nevyřčená slova lásky - 16. kapitola

traja


Nevyřčená slova lásky - 16. kapitolaOmlouvám se, omlouvám se. Opravdu to dříve nešlo, ale zase jsem dostala nápady na ještě napínavější zápletky. ;-). Podíváme se za Bellou a také nahlédneme, jak se daří v nové škole Edwardovi. S kým se Bella potká ve Francii? A co kuje Alice s Emmettem? KacenQaCullen.

Bella:

Uplynul již týden, co jsem si prohlížela krásy Francie. Už dlouhé čtyři dny jsem se nikomu neozvala, nenapsala jsem ani Alice. Musela být rozzuřená, ale opravdu jsem se v poslední době cítila šťastná, v rámci svých možností. Dneska jsem měla navštívit další krásu Francie, Eiffelovu věž.

Celý týden jsem se snažila nemyslet na svou rodinu, ne, že bych ji chtěla úplně vypudit ze své mysli, ale pár dní o samotě, jen s krásami Francie, to stojí za to. Doufám, že se na mě Alice nebude tolik zlobit, prolítla jsem kvůli ní celé centrum, abych sehnala nějaké oblečení. Trendy této země Alice uchvátí a její hněv nebude tak velký… snad.

Ovšem to bych předbíhala. Ani nevím, kdy moje srdce bude pokládat za správné, aby mě donutilo nasednout do letadla a letět domů. Vidět znovu Carlislea s Esmé, ztřeštěného Emmetta, krásnou Rosalie, prchajícího Jaspera před nákupní mánií Alice a… Edwarda. Člověka, kterého z celého srdce miluju, ale osud nám nepřeje, abychom byli spolu.

Už na mě opět doléhala úzkost, je na čase navštívit Eiffelovu věž. Pohlédla jsem do zrcadla a lekla se.

„Vypadáš jako křupan,“ nadávala jsem holce v zrcadle. Prohmátla jsem vlasy.

„Opravdu to chce změnu, budeš muset zajít ke kadeřníkovi.“ Koukla jsem na hodinky. Půl jedné. Prohlídka začíná kolem páté, to bych mohla stihnout.

Pořád jsem se rozhodovala, jít ke kadeřníkovi, či nejít. Koukla jsem se znovu do zrcadla a měla jsem jasno. Popadla jsem kabelku a vyletěla ze dveří s raketou u zadku…

 

Edward:

Neměl jsem radost, že mě vytáhli do školy. Moje noční můry se točily jen okolo tohoto tématu, tedy když jsem byl ještě člověk, což není moc daleko.

Emmett s Rosalie měli radost, Alice s Jasperem také, ale já šťastný nebyl. Ani jsem nemohl, moje štěstí, láska, radost je někde na míle daleko a já nemám tušení, zda se objeví, či nikoli. Celý týden jsem čekal, že se objeví ve dveřích, na tváři její krásný úsměv, hnědo – zlatavé oči, ve kterých jiskřilo šibalství. Ať jsem čekal, jak jsem chtěl, prosil Boha, modlil se, nikdo dveře nerozrazil. Nikdo tam nestál, ani Bella.

„Edwarde, vylez, jsme tady,“ zahulákala Alice. Od té doby, co jsme vyjeli, si chrání myšlenky, nemluvě o jejích očích. Jsem z toho nesvůj, bůh ví, co ten skřítek má za lubem.

„Jestli se z toho auta nehneš, vytáhnu tě kufrem a vlastní silou,“ zavrčela na mě.

„Už jdu.“ Jen co jsem otevřel dveře, všechny pohledy spočinuly na mně. Dříve jsem bojoval o uznání druhých, aby mě vychvalovali, povídali si o mně, ale dnes? Byl bych nejradši zavrtal hlavu do písku a nevylezl. Dostal jsem herdu do zad.

„Brácha, tohle je střední škola ve Forks,“ zahulákal Emmett. Vsadil bych se, že to slyšeli i v Port Angeles.

„Lidi, tohle je nový student, Edward Cullen. Budete se k němu chovat slušně, jasný?“ Polovina školy vzdechla údivem, polovina zavrčela.

„Děkuju za vřelé uvítání,“ procedil jsem skrz zuby. Teď bych ho nejradši odkopl na severní pól. Vyprostil jsem se z jeho objetí a vyšel ke dveřím školy. Přidal jsem do kroku, jinak by se mi kolem krku pověsila Alice a bylo by další ztrapnění. Výstup na parkovišti dostatečně stačil.

Dotěrné myšlenky mě bombardovaly ze všech stran, ať už pozitivní či negativní. Už abych tenhle den měl za sebou.

*To nevěděl, co na něj vybalí drbna místní školy.*

„Dobrý den, jsem Edward Cullen.“

„Vy jste ten nový?“

„Ano.“ Myslel jsem, že tu jsou divní jen žáci, ale i sekretářka je tu nechutná pijavice. Sjela mě pohledem od hlavy až k patě, skousla si ret a koketně zamrkala. Moje zděšení bylo znát, obličej jsem měl bělejší než jindy.

„Můžu dostat ty papíry?“ můj hlas vykouzlil nepříjemnou intonaci, ale byl jsem nervní, holt to schytá ona.

„Jistě.“ Asi jsem ji neodradil. Otočila se ke stolku s krabicemi, hodila po mně pohledem a ohnula se. Sukni si vytáhla ještě více, takže jsem měl výhled na kalhotky s růžovými medvídky. Přes tělové silonky bylo vidět, že nezná, co je to žiletka. Upřímně řečeno, asi ani hřeben jí nic neříká. Podala mi zažloutlé desky a plánek školy.

„Ten si nechte, mám tu sourozence, nepotřebuju ho,“ vzal jsem desky a uháněl ke dveřím.

„Máte taky tak ráda růžovou?“ nedalo mi to, abych se nezeptal. Sekretářka zrudla a v myšlenkách si uvědomila, že dnes měla kalhotky s medvídky. Se smíchem na tváři jsem odešel na hodinu… biologie. Po cestě mě zastavil Emmett.

„Kam si tak zmizel?“

„Pro papíry,“ neměl jsem v plánu se s ním bavit.

„Ty jsi naštvaný?“ Nic jsem neříkal.

„Proboha, to nic nebylo, každý musí vědět, ke komu patříš. Jsi teď Cullen.“

„Hm, ale nemusí to vědět celá škola.“

„Oprava, musí.“ Přidal jsem do kroku a vešel do třídy. Sedl jsem si do poslední lavice, která byla prázdná. Zaplul jsem do lavice, vyndal učebnici a čekal na zvonění. Učitel přišel do třídy s brýlemi na křivo, špatně zapnutou košilí a obráceným tričkem.

„Tak, vítám tu nového žáka, Cullena.“ Výborně, to budu snad místní atrakce.

„Kde máte sestru?“

„Sestru?“

„Isabellu Cullenovou.“ Zásah do černého, pane profesore, pomyslel jsem si. Kdybych věděl, kde teď je, tak bych tu neseděl a jel za svou láskou… Bellou. Bohužel nevím, jestli se má dobře nebo špatně, jestli je zdravá či nemocná, nevím vůbec nic.

„Odjela do Evropy… podívat se na vysoké školy.“ Dost blbá výmluva, sám jsem nevěděl, jestli je ve Spojených státech nebo v Evropě. Ale co jsem mu měl říct?! Odjela, protože jsem se přistěhoval já a ona se mnou nechce být v jednom domě? Tohle bylo lepší.

„Do Evropy? To nám bude studovat tak daleko?“

„Asi ano, zvolila si velké cíle.“ Byl jsem překvapený, že mluvím tak klidně, uvnitř jsem se měl rozervané srdce na kusy, při pomyšlení, že bude studovat jinde než já. Profesor toho nechal a začal vykládat látku. Jedním uchem jsem ho poslouchal, druhým vypouštěl, mé myšlenky se týkaly jen jediné osoby. Osoby, která tu není a možná ani nebude, při té představě se mi sevřelo mé kamenné srdce.

Alice:

Edward nebyl zrovna shovívavý, mohl být rád, že jsme ho nenechali ležet v pokoji a nechat skoro zemřít. Dokonce bych přes něj mohla číst knihu, jak byl bledý. Chápu, že se trápí kvůli Belle, ale není sám, i ostatní jsou z toho na nic. Nikdo se nechová, tak jako obvykle, ale Bella se snad brzy objeví, i když nevím kdy.

Poslední čtyři dny si natáhla štít, takže nevidím její budoucnost a Jasper necítí její emoce. Jsem z toho na prášky, obyčejně mi volala každý den, jak se má, co dělá, jak se má rodina a teď? Ani nevím, jestli se jí něco nestalo. Začal ve mně hlodat červíček pochybnosti, co když nemůže zavolat, protože ji někdo unesl? Nebo se zranila. Bože, smiluj se, aby se jí nic nestalo.

Tok myšlenek ohledně Belly zastavil Emmett. Doslova mi skočil na záda, až jsem se svezla k zemi.

„Alice, cos viděla ráno?“ tvářil se nedočkavě.

„Možná bys ze mě mohl slézt, a pak bych ti to mohla říct.“ Poslechl, já jsem si oprašovala vestičku.

„Ty jsi opravdu blbec, málem jsem si roztrhla novou kolekci,“ lamentovala jsem. Protočil oči.

„Alícku, mě teď opravdu nezajímá tvoje kolekce, ale Edward a Bella.“

„Dobře,“ zatáhla jsem ho za roh, aby nás nikdo ze studentů neslyšel. Edward, Jasper a Rosalie mají dorazit za chvíli.

„Slyšel jsi, co se bude v blízké době konat?“ Zavrtěl hlavou. Otočila jsem ho k nástěnce, kde viselo plno plakátů, a jen jeden svítil růžovou barvou.

„A?“

„Bože, Emmette. Srdečně Vás zveme na Jarní ples – dámská volenka.“ Úsměv na tváři se mu rozšířil od ucha k uchu.

„Alice, ty jsi génius,“ začal mě drtit v ohromném objetí.

„Rosalie půjde po třiceti letech znovu na ples,“ jásal jako malé dítě.

„Emmette, pusť,“ snažila jsem se dostat z medvědího objetí, ale šlo to těžce. Nakonec povolil.

„Poslouchej, mně nejde o tebe a Rosalii, ale o Edwarda. Je tu nový, je pohledný a je poslední Cullen, který nikoho nemá.“ Vsadím se, že v očích mi hrály jiskřičky ďábla, ale pokračovala jsem dál.

„Dívky ze zdejší školy by se mohly přetrhnout, aby o ně zavadil, tak proč toho nevyužít?“ Nějakou dobu tam stál jako opařený, jeho reakce mě překvapila.

„Ty jsi ta nejlepší sestřička, co mám, když opomenu Bellu. Jen je tu malý háček.“

„Myslíš Edwarda?“ Přikývl.

„O to už se postarám já.“ Postupně přišel zbytek rodiny, a tak jsme se tvářili jako neviňátka. Neměla jsem z toho dobrý pocit…

 

Bella:

U kadeřníka jsem strávila celé tři hodiny. Na mou hlavičku použil všelijaké nůžky různých rozměrů, až jsem měla halucinace. Kadeřnice vypadala jako střihoruký Edward. Edward… bože můj.

Radši jsem došla do skříně a začala si vybírat něco na sebe. Ve Francii je skoro dvacet osm stupňů, tady mám šanci si obléknout šatičky, které mi tenkrát Alice koupila, než jsme se měli stěhovat. To byla tenkrát situace.

Zahnala jsem myšlenky na svou rodinu, neboť bych tu skočila na podlaze uplakaná a zničená. Na dovolenou jsem jela, abych si to užila a uspořádala si svůj život. Tak toho využiju.

Vlasy jsem měla krásně vyfoukané, takže s tím jsem si dělat problémy nemusela. Natáhla jsem na sebe šatičky, které byly z 50% průsvitné, stoupla jsem si před zrcadlo a viděla svoje spodní prádlo.

„Není to průsvitné. Sama si řekni, že není nic vidět,“ přesvědčovala jsem se. Pořád jsem měla velké sebevědomí, ale nevím, jak se změní, až vyjdu ven mezi lidi.

Namalovala jsem si oční linky, vytáhla řasy, přejela rty leskem a bylo hotovo. Musela jsem se pochválit, opravdu se mi to povedlo. Najednou mě něco napadlo. Popadla jsem mobil a opět šla k zrcadlu. Nastavila jsem ho do takového úhlu, aby nebyl vidět a vyfotila se. Měla jsem tam opravdu vážný výraz, musela jsem se ovládat, abych nevyprskla smíchy. Aby se moje rodinka pobavila ještě víc, udělala jsem pozadí s nějakým kulturistou a stiskla odeslat MMS. To jsem zvědavá, co mi na to řekne Alice, snad se nebude zlobit.

Koukla jsem na hodiny, ručička táhla na půl páté. Rychle jsem popadla kabelku a běžela před hotel, kde měl být sraz. Ještě, že jsem se ubytovala blízko Eiffelovy věže. Z okna jsem na ni měla krásný výhled, ale vidět ji zblízka, nepopsatelná nádhera. Budu to muset nafotit a poslat Alice, aby se na mě nezlobila.

Všichni už čekali jen na mě, ještě, že tu uměli mluvit anglicky, jinak bych se s nimi nedomluvila. Já blbá, když mi Esmé domlouvala, abych se učila i jiné cizí jazyky, neposlouchala jsem, teď by se mi to hodilo.

„Slečno Isabell, čekáme tu jen na vás,“ usmál se jeden z vedoucích.

„Omlouvám se, ale kadeřník si dal na čas.“

„To chápeme, jste krásná,“ složil mi poklonu, při čemž mu zbytek osazenstva přitakalo. Červeň se mi nahrnula do obličeje.

„Nastoupíme do autobusu, abychom tam byli co nejdříve, přeci jenom si chozením nezničíte tak krásné botičky, jako má slečna Isabell, že?“ Bože, proč tu jsem středem pozornosti? Spořádaně jsme se vydali k autobusu. Zrovna mi zapípal mobil a já začala převracet kabelku vzhůru nohama.

Konečně jsem ho vytáhla. Pípala mi zpráva. To bude od Alice.

Nazdar dračice, to sis tam našla takového Francouze? Jak ty to děláš? Mimochodem, Alice tě nepoznala, musel jsem ji přesvědčovat, že je to naše krásná Bella. Opravdu ti to sluší, jsi kočka. Ať se ti tam líbí a zavolej nám, hrozně se mi stýská a ostatním taky. Už abys přijela, mám Tě rád. Emmettek.

Můj ty bože, jak mi bylo úzko, on mi psal Emmett? Jak se mi po něm stýská. Do očí se mi nahrnuly slzy, ale zatlačila jsem je. Nesmím a ani brečet nebudu, já si to tu užiju a vrátím se domů, když budou chtít. Možná, že moje rodina truchlí nade mnou, ale jeden člověk, u kterého bych si to přála ze srdce nejvíc, pro mě neuroní ani slzu, kdežto já jsem se tady mohla udusit vzlyky. Ani náhodou.

Během té krátké chvíle, co jsem připitoměle koukala do mobilu, jsem nedávala pozor a narazila do někoho. Ten někdo se na mě podíval jako na skřítka, udělal úšklebek a podal mi svou ohromnou tlapu.

„Ahoj, já jsem Jacob,“ krásně se usmál a tím odhalil bílé zuby.

„A-hoj, já jsem Bella, teda Isabella, ale radši mi říkej Bello,“ ohromně jsem se do toho zamotala.

„Dobře, Bello, co kdybys nasedla do autobusu a společně bychom vyjeli?“

„Ano,“ přitakala jsem a už seděla na hnědém povlaku. Celým autobusem se linula vůně levandulí, bylo to tak uklidňující, připadala jsem si jako v ráji. Seděla jsem v třetí řadě, vedle mě bylo jediné volné místo, takže jsem doufala, že mým společníkem bude Jacob. Taky, že ano.

„Milí cestující, doufám, že jste se pohodlně uvelebili a poznali svého druhého společníka,“ Jacob na mě blýskl zuby, „abyste se neztratili, tak budete v páru. Myslím, že by vám to mělo vyhovovat. Až přijedeme na místo, můžete společně odejít, kam budete chtít a sejdete se u hlavní brány kolem desáté večer, ano?“

„Ano,“ prohlásili jsme sborově.

Byla jsem šťastná, koutky stály v pozoru, ale ne proto, že bych chtěla já, samy se zvedaly, a ne je dát dolů. Jacob se na mě otočil a svýma černýma očima mě rentgenoval, při čemž se pořád usmíval. Sice neměl tak krásné oči jako Edward, protože Edward měl oči jako samotný Bůh, ale Jacob měl něco šibalského, vzrušujícího a přitažlivého ve svých očích, nemohla jsem se odtáhnout, neboť jsem se v nich začala topit…


Sice jsem psala, že přidávám jen o víkendu, ale dlouho jste čekali a já to sem prostě musím dát. ;-) Podívali jste se do Francie za Bellou, do Forks za Cullenovými a teď čekat jen na další díl, kde dojdeme k jádru věci a zároveň k zápletce celého děje.

A jaké jsou vaše první pocity z Jacoba?

Kdybyste nejraději další díl?

Mohla bych Vás o něco poprosit? Prosím, všechny, co čtou mou povídku, napište mi to sem, ať vím, jak na tom jsem. Děkuji.

KacenQaCullen.

15. kapitola - shrnutí - 17. kapitola

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Nevyřčená slova lásky - 16. kapitola:

 1
20.02.2012 [21:22]

kikuskaNo... Tak Jacob, to bolo silné kafé aj na mňa. Neviem prečo, ale mám pocit, že Jake neprinesie nič dobré. No a tá fotka s kulturistom, tiež z nej mám debilný pocit. Emoticon Emoticon Emoticon No čo si pomyslá chudášik Ed, keď ju uvidí? Emoticon Emoticon Už teraz mi je ho ľúto. Emoticon Emoticon No a ten Alicin nápad na ples. Nem dobrý nápad. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Žiadna ženská sa nebude okolo Eda motať! Emoticon Emoticon To môže len naša Bells. Emoticon A to isté pláti aj pre ňu a Jacoba. Nech si dá psisko odchod. Emoticon Emoticon Emoticon

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. fantomas
18.09.2011 [10:04]

Moc sem libi rozumny a zarovem ztresteny Emmett, ta SMS byla luxusni... jen je mi lito Alice. A Jacob tam vubec byt nemusel... jak ja ho nenavidim!

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!