Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nevyřčená slova lásky - 15. kapitola

06.11.2010 (14:15) • KacenQaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3408×

Alice:

Týdny, dny ubíhaly a Edward paty z pokoje nevytáhl. Zavřel se u sebe, s nikým mluvit nechce, jen tiše trpí a doufá, že se Bella ve dveřích objeví. Má pravdu, Bella se objeví, ale sama nevím kdy, žádnou vizi nemám, poslední dny mi ani nevolá, nevím, jak se má, jestli se jí něco nestalo. Zkrátka nevím nic, jsem bezmocná a to mě příšerně rozčiluje.

Celá rodina sedíme s hlavou v klíně, neustále propalujeme dveře a čekáme, kdy se uráčí otevřít a v nich by stála naše Bella. Když to nejsou dveře, tak alespoň telefon. Emmett už je zoufalý, nemůže vydržet pohled na Edwarda. Den co den jeho kůže prosvítá, na lov se nechystá, ulovenou krví opovrhuje.

„Vstávat, jde se do školy,“ křičel na celý dům Emmett.

„Ty pako, teď mám všude rozlitý lak, jak jsem se lekla,“ na oplátku řvala Rosalie.

„Promiň mi to, broskvičko.“

„Já ti dám broskvičku, ty sem měsíc nepolezeš.“

„No tak, lásko, přeci tě to nerozhodí.“

„Ne, jen pořádně rozčílí!“ Práskla dveřmi a zamkla. V posteli jsem se otřásala smíchy v Jasperově náruči. Poprvé na jeho tváři hrál nepatrný smích. Od té doby, co Bella odjela, tu moc do smíchu není.

Emmett:

Pohádal jsem se s Rose jen kvůli Edwardovi. Jestli si hošánek myslí, že bude ležet v posteli a pořád bulet jako nějaká ženská, tak je na omylu. Bella nám tu chybí každému, ale nezavíráme se do pokoje a neignorujeme ostatní.

Vyrazil jsem dveře. Pohled na něj sice bolel, byl schoulený v klubíčku a hleděl na pelest postele. Oči černé jako uhel, skoro průsvitná pokožka. Vlasy ledabyle hozené na jedné straně a oblečení, které má alespoň dva týdny. To už vadilo i mně.

„Edwarde, vstávej, jde se do školy.“

„Nikam nejdu, jděte sami.“

„Tak a dost,“ zahřměl jsem, až se lekl a konečně se mi koukl do očí. Přeběhl jsem krátkou vzdálenost a zavřel dveře.

„Ty,“ zabodl jsem prst do jeho těla, „se hezky oblékneš a půjdeš s námi. Koukni se, jak vypadáš. Troska, nicka. Nic z tebe není. Nad čím pořád tak truchlíš? Nad Bellou? Prosím tě, ta se brzy vrátí. A i kdyby ne, nemůžeš tu celou věčnost ležet a brečet do polštářů. To se mi opravdu nelíbí, musíš žít, trochu radosti do toho života. Začneme školou, aspoň poznáš nové lidi a odreaguješ se.“ Mezi dlouhým kázáním jsem se přehraboval v kupě oblečení a vybíral mu něco na sebe.

Bylo to pro mě potupné, sobě samému jsem nikdy oblečení nepřipravoval, ale teď je to stav nouze a já, Emmett to musím vzít do svých rukou, nikdo na Edwarda a jeho obličej nemá nervy.

„Emmette, já fakt nikam nejdu, tvoje snaha je marná.“ Otočil jsem se a probodl ho pohledem.

„I kdybych tě měl sám obléknout, dát ti najíst a donést do auta. Tak svůj kamenný zadek zvedneš a půjdeš s námi, jinak za sebe neručím. Myslíš si, že tu lítám s věcmi jen pro srandu králíků? Tak to se pleteš. Hejbni zadkem, nebo tě obléknu já.“ Konečně vstal z té postele. Vydal se směr koupelna, ale po pár krocích klopýtl, a tak jsem ho radši podepřel.

„Asi budeš potřebovat krev.“ Jen zakýval hlavou na souhlas a snažil se dostat do koupelny. Opřel jsem ho o umyvadlo a běžel do kuchyně, kde by měla být zásoba krve.

Nalil jsem ji do hrnku, vložil do mikrovlnky a čekal, než to protivné malé kolečko zastaví na nule. Konečně jsem se dočkal a mikrovlnka zazvonila. Hrnek jsem vytáhl a přičichl k němu. Voněla lákavě, ale nad čerstvého medvěda není. Nic jiného se teď nedá dělat, Edward má málo sil a na lovu by se akorát přizabil, hypoteticky to není možné, ale od něho se dá čekat leccos, když už uronil i slzu.

Vrátil jsem se zpět do pokoje a podával mu hrnek s krví. Nejdříve ohrnul nos, už jsem mu chtěl něco vpálit, ale na jeden lok vše vypil. Než stačil něco namítnout, začal jsem první.

„Není zač, aspoň máš lepší barvu. Teď se umyj a já dojdu pro Alice, aby ti pomohla. Přeci jenom nevypadáš jako náš dobrý Edward.“ Byl jsem na odchodu, když jsem na ruce ucítil slabý stisk.

„Emmette, děkuju,“ zaskuhral.

„Brácha, za málo, víš, jak jsem rád, že je ti líp? Nesmírně moc,“ usmál jsem se a mířil do pokoje za Alice. Jen doufám, že je nevyruším v nějaké činnosti, to by mi Alice hlavu utrhla a o to vážně nestojím.

Tiše jsem zaklepal, ale žádná odezva. Ještě jednou, ale znovu nic. Přiložil jsem ucho na dveře a zaposlouchal se. Stále žádné zvuky, jsou vůbec uvnitř? Dostal jsem milou odpověď. Alice rychlým pohybem otevřela dveře, při čemž moje tělo to nečekalo a chystalo se uvítat se zemí. Ruce jsem si dal před obličej, abych zmírnil náraz. Nepomohlo. Moje tělo dopadlo, jako když těžký balvan pustíte z dvoumetrové výšky.

Jasper se otřásal smíchy, obalený v bílém prostěradle. Alice stála za dveřmi už oblečená, nalíčená a koutky roztáhlé od ucha k uchu. Musela to být pěkná rána, do pokoje se strachem v obličeji vletěla Rosalie, za ní Carslisle, Esmé a dokonce i Edward s kartáčkem v puse.

„Co se tu děje?“ ptal se Carlisle.

„Nic, jen si Emmett hrál na Jamese Bonda,“ pronesla Alice a bylo vidět, že do smíchu nemá daleko.

„Bože, co jsem si to vzala za pako. Že já jsem si nevzala někoho z Volterry,“ lamentovala Rose a scházela schody do kuchyně. To mě zvedlo ze země a uháněl jsem za ní.

„Alice, pomož Edwardovi,“ zakřičel jsem z přízemí. Rosalie se opírala o kuchyňskou linku a z hrnku pila krev. Když mě zpozorovala, nepatrně jí koutky vylezly nahoru, ale nedala to na sobě znát.

„To odvoláš,“ zahřměl jsem.

„A co?“ dělala ze sebe blbou.

„Nikdo není lepší než já, a už vůbec ne z Volterry,“ překročil jsem vzdálenost mezi námi a chytl ji okolo pasu.

„No, to já nevím. Nemáš to, jak dokázat, a myslím, že divadlo u Alice mi to dostatečně ukázalo.“

„Broskvičko, to nemyslíš vážně, že?“ Udělal jsem psí pohled. Nejdříve se tvářila odvážně, ale když jsem na ni upíral své očka, její oči zněžněly a objevila se v nich láska. Věděl jsem, že mám vyhráno, ale ještě musím udělat jednu věc. Pomalu jsem se začal naklánět blíž k Rose. Hrnek dopadl na zem a červená tekutina se začala rozlévat po linoleu.

„Vidíš, jak jsi nešikovná, lásko,“ zašeptal jsem a spojil naše rty. Pootevřel jsem pusu a Rose nezklamala. Začali jsme tančit  jazyky a vyžívat se v tom. Chytl jsem ji za stehna a vysadil na linku. Polibek začal nabírat na náruživosti. Kdyby nepřišel Jasper a nevyrušil nás, bůh ví, jak by to dopadlo.

„Myslím, že tohle Edwardovi moc nepomáhá. Tak laskavě přestaňte, nechte si to ne večer. Nikdo na to není zvědavý.“ Rosalie by ho nejradši uškvařila na místě, ale Jasper měl pravdu. Edward potřebuje přijít na jiné myšlenky a já, jakožto jeho bratr a nejlepší kamarád, mu musím pomoc.

„Škoda, večer už nebudu mít takovou energii jako teď.“

„No, je na čase vyrazit, opět nudný stereotyp a chovat se jako slušní puberťáci.“

„Jak já tě miluju, lásko,“ políbil jsem Rosalie na ouško.

„Já tebe taky. Odvolávám vše, co jsem o tobě řekla.“ Byl jsem radostí bez sebe, moje myšlenky lítaly od Rosalie po její noční košilku, ale opravdu bych se měl krotit, musím se soustředit na něco jiného.

Alice s Edwardem scházela po schodech a společně si povídali. Vypadal o něco lépe, nebyl tak bledý, úsměv na tváři mu hrál, i když nechtěný. Kdyby se odvážil vkročit na školní pozemek v podobě ducha, kterého připomínal ráno, asi by ho strčili do márnice.

„Koukám, že je ti líp,“ pronesl jsem na oko vážně.

„Jo, je to lepší, dík.“

„Nemáš za co, jsem rád, že mám zpět Edwarda,“ poplácal jsem ho po zádech. „Mimochodem, dneska poprvé po dlouhé době do školy, jak si to užíváš?“ Udělal kyselý obličej.

„Věř, že škola mi nikdy nešla a nepočítám, že by se něco změnilo, patřil jsem mezi trojkaře,“ konstatoval Edward.

„Tak to se změní, jako upíři máme nejen ostré smysly, dary nebo krásu, ale i výbornou paměť. Stačí, když si něco přečteš a hned umíš vše do jediného písmenka, nemluvě o tvém daru, který se ti hodí i ve škole,“ prohlásil jsem s jistotou.

„Snad najdu alespoň nějakou výhodu upírského života, zatím jsem ji nenašel.“

„Neboj,“ táhl jsem ho do svého auta.

„Emmette,“ řvala na mě Alice.

„Jo?!“ Přispěchala za mnou a vlepila mi pusu na tvář.

„To je za co? Narozeniny nemám, svátek taky ne, udělal jsem něco?“

„Blázínku, moc ti děkuju za Edwarda, nevypadá moc dobře, ale konečně se dnes smál. A také ho ve škole čeká překvapení,“ mrkla na mě a odkráčela do žlutého Porsche.

Tohle jsem na Alice neměl rád, vždy, když měla vizi nebo něco důležitého, si to nechala pro sebe a nám to řekla na poslední chvíli.

Tentokrát jsem jí to zazlívat nemohl, Edward strčil hlavu do dveří.

„Nechceš hejbnout tím svým kamenným zadkem?“ zopakoval moji větu z rána. Jen jsem se usmál, chytl ho okolo ramen a spolu se vydali vstříc školnímu dobrodružství.

A že bylo překvapivé…

Moc se tady neděje, ale potřebovala jsem se hnout z místa a škola, jakožto nejhorší nepřítel, se mi zdála ideální. Čekám na vaši kritiku, s radostí ji přijmu.

KacenQaCullen.

14. kapitola - shrnutí - 16. kapitola

Autor: KacenQaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nevyřčená slova lásky - 15. kapitola: