Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nevyřčená přání - 25. kapitola

23.05.2011 (08:30) • Terisekk • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 3036×

„Rose, pomohla bys mi zabalit?“

Přestala se bavit s Emmettem a překvapeně se mě zeptala: „Proč? Ty někam odjíždíš?“ Všichni najednou zbystřili, dokonce i Edward a ta jeho Tanya. Odvrátila jsem od něj pohled, protože kdyby mě pohltily jeho očí, utopila bych se v nich a všechno bych mu řekla, a to nemůžu.

„Vracím se zpátky do hotelu,“ oznámila jsem jim v klidu, dokonce i mě samotnou to překvapilo.

…

„Proč?“ zeptala se mě Esmé zmateně. Viděla jsem v jejích očích smutek. Proto ze mě vyletěla odpověď dříve, než jsem si ji stačila promyslet. Hned bych si nafackovala. Neměla jsem v plánu jim říct, že jsem těhotná.

„Ty jsi těhotná? My budeme mít malýho špunta!“ radoval se Emmett, div neskákal radostí do vzduchu. Říkala jsem, že by si zasloužil být otcem. Potěšilo mě, že se radoval, a o to víc mě bolelo, že jsem mu tu radost musela zkazit.

„Emmette, já budu mít dítě. Je to moje osobní věc. Nemám zájem vás do toho zatahovat, proto se vracím do hotelu. Už vás nebudu obtěžovat,“ oznámila jsem jim.

„Neobtěžuješ nás. Jsem tak ráda, když se o tebe můžu starat, prosím, Bello…,“ zaškemrala Esmé smutně. Uhnula jsem pohledem a zadívala se na klavír, abych rozehnala slzy.

„Víte, jak to myslím. Nemůžu tu dál zůstat. Už se nejedná jen o mě. Budu matkou a měla bych se začít chovat zodpovědně,“ řekla jsem pevně, ale přesto se slzami v očích.

Vím, jak je to muselo bolet. I Emmettovi sklaplo a zůstal smutně sedět. Ale nemůžu tu zůstat a vychovávat Edwardovo dítě, to prostě nejde. Ještě když ani nevím, jak to půjde dál s jeho vývojem. Nebude to normální těhotenství, už teď je zrychlené.

„A Esmé, chci tě požádat, jestli můžu o něco žádat, abys mi v tom domečku zařídila místnost navíc,“ poprosila jsem ji. Jen smutně přikývla a opřela se o Carlisleovo rameno.

„Nechci, abyste si mysleli, že jsem nevděčná nebo tak něco. Moc vám děkuju za všechno, co jste pro mě udělali. Hlavně Esmé, která pro mě byla matkou, kterou jsem nikdy nepoznala, a Carlisleovi, který se ke mně choval lépe než můj vlastní otec. Moc vám děkuji,“ zašeptala jsem. Dojetím se mi nahrnuly do očí slzy a já se je opět snažila zahnat zpátky. Nechci před nimi plakat, musím být silná.

„Bells,“ oslovila mě Rose nejistě. Pohledem jsem jí naznačila, aby pokračovala, a usmála se na ni. „Čí je to dítě?“ zeptala se. Úsměv mi rychle na tváři zamrzl. Moje srdce jednou vynechalo a pak začalo tlouci jako o závod. Moje tělo se nepřirozeně napjalo. Tohle jsem nečekala, ale měla jsem. Tohle jsem opravdu měla čekat! Nadávala jsem si v duchu.

Moje oči zabloudily k otci dítěte a tam se zasekly. Díval se na mě stejně nedočkavě jako ostatní. Nehodlala jsem se jim tady svěřovat. Zpacifikovala jsem své oči a otočila se zády.

„Odvezeš mě, prosím, do hotelu?“ zeptala jsem se Jazze, stále stojící zády.

„Chceš něco s sebou?“ zeptala se Rose.

„Jen mi zabal do tašky to nejzákladnější, prosím. Nechala bych si ty věci tady, jestli bych mohla, a až pak bych si je všechny najednou přestěhovala do nového domu.“

„Samozřejmě, že můžeš,“ ubezpečila mě Rosalie. „Půjdu ti to zabalit.“

„Půjdu ti pomoct,“ nabídl se Jasper a vzápětí spolu zmizeli na schodech.

Vzala jsme si z věšáku svou bundu a šla k autu. „Bylo mi s vámi dobře, děkuji,“ zašeptala jsem u dveří. Nemohla jsem se na ně ani otočit, nechtěla jsem vidět jejich bolestné výrazy na tváři. Vyšla jsem z domu na terasu. Musela jsem se zastavit, abych si setřela slzy z očí, protože jsem přes ně nic neviděla, a vydala se přes zaledněný trávník do garáže.

Slyšela jsem za sebe bouchnout dveře, nepodívala jsem se za sebe, beztak je to jen Jasper. On by se kvůli mně nenamáhal. Vyhovuje mu to tak, jak to je. Studené ruce se obmotaly kolem mého zápěstí a donutily mě se otočil vzad. Narazila jsem hrubě tváří do něčí hrudi. Po chvíli jsem poznala Edwardovu košili.

„Promiň,“ zašeptal mi sladce do ucha. Hned jsem se od něj odtrhla, i když jsem nechtěla. Jeho ruce se přesunuly ze zápěstí na ramena. Snažila jsem se vymanit z jeho sevření, ale nedovolil mi to. Marná snaha. „Bells, čí je to dítě?“ zeptal se mě. Podívala jsem se mu vztekle do očí. To za mnou přišel jen kvůli tomu? Bojí se, že by mohl být taťkou? To si měl rozmyslet trošku dřív.

„Moje!“ odpověděla jsem ostře. Chtěla jsem se od něj odvrátit, ale jeho ruce mi to opět nedovolily. Zhluboka si povzdychl.

„Bello, víš moc dobře, na co se ptám,“ obvinil mě. Jo, věděla jsem, na co se ptá, ale chtěla jsem z toho nějak vykličkovat. To ovšem nezabralo. „Kdo je otec?“ položil mi další otázku.

„Nemusíš se bát, Edwarde. Jsem ve třetím měsíci,“ oznámila jsem mu. Nezatajovala jsem mu, že to dítě je jeho. Jen jsem to prostě vynechala. Úlevně si vydechl. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, co to mělo znamenat. Zasáhlo mě to, zalapala jsem po dechu, který jsem nutně potřebovala. Do očí se mi nalily slzy a náročně jsem polykala vzlyky. V hlavě mi začalo nepříjemně hučit, asi bych se měla uklidnit, ale musela jsem položit následující otázku.

„To by ti opravdu tolik vadilo, kdyby bylo tvoje?“ vydechla jsem přiškrceně. Celé moje hrdlo se stáhlo a stále se mi špatně dýchalo. Teď vyhasla i moje poslední naděje. Vím, že mu to nikdy neřeknu. Ne po tom, co teď udělal.

„Bello, já…“

„Nic neříkej, Edwarde,“ vykřikla jsem vysokým hláskem, „já to chápu. Pro dítě není místo v tvém dokonalém životě,“ vysoukala jsem ze sebe se vzlyky.

Vší silou jsem se mu vyškubla a šla jsem do garáže a následně do auta. Sedla jsem si na místo spolujezdce a zabouchla za sebou vztekle dveře. Vím, to auto za to nemůže, ale nemohla jsem si pomoc. Všimla jsem si, že Edward stále stojí venku bez hnutí. Viděla jsem ho ve zpětném zrcátku, protože jsem nechala otevřená vrata od garáže. Nechtěla jsem se na něj dívat, proto jsem odvrátila tvář a sledovala jsem zeď naproti mně.

Jak jsem si naivně mohla myslet, že by byl rád? To mě život za ty roky nic nenaučil? Možná, že teď jsem chtěla být šťastná. Konečně jsem se změnila, z té mrchy, kterou jsem byla. Chtěla jsem jen být s Edwardem, s tím, koho miluju. Opravdu jsem toho chtěla tolik? Asi ano. Za to všechno, co jsem ve svém životě provedla si nezasloužím ani toho drobečka, ale měla jsem takové štěstí a mám ho. Díky bohu, že je Edward nezodpovědný parchant a při sexu si nedává pozor stejně jako já. Ale nemám proč být na něj naštvaná. Vyspal se taky s každou na potkání, se všemi, které ho aspoň malinko okouzlily. Já jsem tohle taky dřív dělala. Nejvíc mě mrzí, že i Jasperovi.

„Opravdu sis to nerozmyslela?“ ozvalo se vedle mě. S leknutím jsem se vynořila ze svých myšlenek zpátky do reality. Dívala jsem se na Jaspera, sedícího za volantem. Vyjeli jsme zrovna z lesní cesty na hlavní silnici.

„Ano, ne já… musím do hotelu,“ zašeptala jsem mu na odpověď.

Hleděla jsem před sebe, nechtěla jsem, aby mě takhle viděl, ale chci, aby někdo věděl pravdu. Jasper mi pomůže a nikomu to neřekne, tím si mohu být jistá.

Zanedlouho už jsme byli u hotelu, ve kterém jsem byla ubytovaná před dvěma měsíci. Nechtěla jsem se sem vracet, ale nemám na vybranou. Pořád lepší, než být v jednom domě s Edwardem a s jeho Tanyou. Co pak bych tam mohla vychovávat jeho dítě a on by o něm neměl ani tuchy? To asi těžko…

„Půjdeš se mnou nahoru?“ zeptala jsem se a prolomila ticho, které tady vládlo po celou dobu jízdy. Měla jsem potřebu se někomu svěřit.

„Pokud chceš.“ Usmál se na mě a chytil mě za ruku. Potěšila mě jeho reakce, jako by mě jeho chladná ruka hřála.

„Děkuju,“ špitla jsem a stiskla jeho dlaň.

Chvíli jsme tak seděli a dívali se na sebe. Zase po dlouhé době jsem se cítila spokojeně a šťastně. Naposledy jsem se tak cítila, když… když jsem se milovala s Edwardem. To už je hodně dlouho a já už si kvůli němu nebudu trápit. On má Tanyu a tak to zůstane. Já budu šťastná s tím, co ve mně roste, i když bez něj.

Vystoupili jsme ven z auta. Už přestalo pršet, ale stále bylo zataženo. Počasí už mě tolik netrápilo, za tu dobu, co jsem tady, jsem si na déšť zvykla. Možná jsem ho začala mít i ráda, představovala jsem si, že smývá všechnu mou bolest, proto jsem ho vítala. Kéž by to tak fungovalo…

Posadila jsem se na pohovku, když jsem si zase vyžádala prezidentské apartmá. Nevím, proč ho tady mají. Asi o něj nebyl moc zájem, ani se nedivím, tři tisíce dolarů za noc to není málo. „Jsem ráda, že jsi tady,“ špitla jsem na Jaspera a opřela jsem si hlavu o jeho rameno. Jeho ruka se obtočila kolem mých ramen a přitáhl si mě blíž k sobě.

„Prosím, mohl bys mi odpustit?“ zeptala jsem se ho náhle. Teď je ta pravá chvíle. Jindy už by se nemohla naskytnout.

„Co bych ti měl odpustit?“

„Všechno. Všechno, co jsem ti provedla. Moc se ti omlouvám, neměla jsem tě nikdy nechat odejít. Nikdy jsem tě neměla podvádět. Proč si to vždycky musím uvědomit až tak pozdě? Kdybych mohla, všechno bych změnila. Jsem ráda, že jsi s Alicí. Jsi s ní šťastný, a tak jsem to měla nechat, nikdy jsem se neměla vracet do Forks. Neměla jsem si naivně myslet, že by jsme se k sobě mohli vrátit. Tím pádem bych se nikdy nevyspala s Edwardem a teď bych nemusela řešit tohle.“ Skončila jsem můj proslov.

Jak je možné, že jim vždycky řeknu víc, než chci? Ale je dobře, že jsem to ze sebe dostala. Malinko se mi ulevilo. Nelitovala jsem toho, že jsem se vyspala s Edwardem, jsem ráda, že se to stalo. Budu matkou, ale zase musím řešit své zlomené srdce.

„Bells, dávno jsem ti odpustil,“ řekl mi s úsměvem na tváři.

Náhle se natočil a přitáhl si mě na hruď, aby mě mohl obejmout. Spustily se mi z očí slzy a padaly na jeho modrou košili.

„To dítě je Edwardovo,“ zamumlala jsem mezi vzlyky.

Vyletělo to ze mě ani nevím jak, muselo mě to tížit víc, než jsem si myslela. Nejdříve jsem se myslela, že mě Jasper přes vzlyky neslyšel, ale když jsem se odtáhla a viděla jeho zaskočený pohled, tak mi bylo jasné, že slyšel moc dobře.

<< // >>

V neděli (22. 5.) odjížím na cyklistický kurz se školou. Když to stihnu, tak přidám ještě jednu kapitolu do odjezu, ale nic neslibuji! Jinak další kapitolu čekejte po 29. :)

Autor: Terisekk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nevyřčená přání - 25. kapitola: