Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nevyřčená přání - 24. kapitola

17.05.2011 (10:45) • Terisekk • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2985×

„Bells, půjdeš s námi zítra do školy?“ zeptala se mě Rose, když jsem se vracela od televize, kde jsem prospala celou noc, a střetla se s ní na chodbě. Mile jsem se na ni usmála. Její zájem mě zahřál u srdíčka.

„Nepůjdu. Carlisle by měl mít výsledky krve. Sice si myslím, že to nic není, ale pro klid v duši tady zůstanu a počkám, až se vrátí z nemocnice.“

„To ti schvaluji, Bello,“ pochválila mě. Ještě jednou se na mě usmála a pak zmizela po schodech dolů do přízemí.

Vrátila jsem se zpátky do pokoje. Rozhodně jsem netoužila po setkání s Edwardem a hlavně s Tanyou. Zavřela jsem za sebou dveře a zamkla je. Nechtěla bych tu mít nečekané návštěvníky.

Šla jsem do koupelny. Není špatný nápad si dát studenou sprchu. Svlékla jsem si oblečení a pozorovala své tělo v zrcadle. Nevypadala jsem tak strašné jako včera, ale nebylo to dokonalé. Stále jsem měla bledší pokožku, světlé kruhy pod očima, zplihlé vlasy a propadající se břicho dovnitř. Povzdechla jsem si nad sebou a radši šla pod vodu, nebo najdu další vady na kráse.

Pustila jsem na sebe vlažnou sprchu, aby mě probudila a doopravdy mi trošku pomohla. Namydlila jsem se, svoje vlasy napěnila šamponem a poté vše důkladně spláchla.

Obalila jsem se ručníkem, vyhnula se pohledu do zrcadla a vrátila se zpátky do pokoje. Už mi kručelo v žaludku, ale nevěděla jsem, kolik času uběhlo a nechtěla jsem riskovat, že by zbytek rodiny neodešel do školy. Dneska jsem měla štěstí. Esmé vytáhla Tanyu na nákupy. Asi abych měla s Carlislem soukromí.

Oblékla jsem se do normálního oblečení na doma – tepláky a tílko. Pročísla jsem si mokré vlasy, lehce namalovala – to abych zabrala čas. Když jsem uznala, že už by mohli odejít do školy, vylezla jsem ven a šla se do kuchyně najíst. Tedy pokud něco najdu.

Při pohledu na Esmé, jak kmitá u sporáku, jsem se zastyděla. Jak jsem mohla pochybovat? Chová se ke mně, jako bych byla její vlastní dítě. Byla by perfektní matka a každému bych ji záviděla.

„Dobré ráno, Esmé,“ pozdravila jsem ji mile.

„Dobré.“ Otočila se na mě s širokým úsměvem a položila na stůl vaječnou omeletu. „Uvařila jsem ti snídani. Běž se najíst. Jsi hrozně hubená. Skoro jako bychom tě nekrmili a trpěla bys hlady,“ řekla mi se zamračeným čelem.

„Vaříš dostatečně a dobře,“ upozornila jsem. Ještě, aby si se mnou přidělávala starosti. Posadila jsem se na židli a začala jíst. Bedlivě sledovala, jak mi bude chutnat. Nevím, proč si nevěřila, vařila excelentně.

„Máš to vynikající, Esmé,“ zahuhlala jsem s plnou pusou. Obdarovala mě líbezným úsměvem. Stejně bych to jídlo pochválila, i kdybych se později měla pozvracet, za ten úsměv to stojí. Dlužím jí více, než že jí budu chválit jídlo.

„Najez se,“ přikázala mi mateřsky a já poslušně přikyvovala. „Carlisle už je doma, čeká tě v pracovně. Já s Tanyou půjdu na nákupy. Tak se měj hezky, Bello,“ popřála mi. Pohladila mě ve vlasech a zmizela pryč.

Soustředěně jsem snědla vše, co jsem měla na talíři. Rychle ho pod vodou opláchla, nalila jsem si do skleničky vodu na pití a šla do Carlisleovy pracovny. Přešlápla jsem nervózně z nohy na nohu a pak zaklepala na dveře.

„Pojď dál. Už na tebe čekám.“ Ozvalo se za dveřmi. Stiskla jsem kliku a se srdcem až v krku jsem vešla dovnitř. Stále jsem zastávala názor, že se mnou nic není. Maximálně chřipka, ale… něco ve mně tušilo, že to bude horší…

Otevřela jsem dveře dokořán a zase je za sebou zavřela. „Posaď se,“ pobídl mě Carlisle, když jsem se k tomu sama neměla. Jen jsem přikývla a posadila se do měkkého křesla naproti Carlisleovi. Dělil nás od sebe stůl, který jsem zrentgenovala pohledem. Měl na něm nějakou rozečtenou knihu. Zajímalo mě, co je to za knihu, ale byla v nějakém jazyce, který jsem neznala.

„Tak co, Carlisle, jak to dopadlo?“ zeptala jsem se potichu. Byla jsem celá jak na trní. Přiložila jsem si k ústům skleničku s vodou a napila se. Studená voda mě trochu osvěžila, ale jen co jsem polkla, zase jsem měla v ústech divnou pachuť, proto jsem si lokla znovu.

„Bello, jsi těhotná,“ oznámil mi Carlisle. Měla jsem co dělat, abych nevyplivla na jeho bílý plášť vodu, kterou jsem měla v ústech. Cože? Rychle jsem namáhavě polkla, abych mohla mluvit.

„Dobrý vtip, doktore,“ řekla jsem zaskočeně. Vždyť upírky ani poloupírky nemůžou mít děti, že ne?! Prosím, ať to nemyslí vážně!

„To není vtip,“ odpověděl mi s hlasem profesionála. Hledala jsem jediný náznak smíchu, ale každý mimický sval byl na svém místě a držel vážnou tvář. Ne! To není možný!

Moje tělo najednou ochablo, když vstřebalo, že to opravdu není vtip. Sklenička mi vyklouzla z prstů a dopadla na podlahu, kde se roztříštila a zbytek vody vylil. Nemůžu být těhotná. To bych o tom musela něco vědět. Naposledy jsem se milovala před dvěma měsíci a ještě s Edwardem. To prostě nejde! Já nemůžu být máma!

„Nemůžu být těhotná. Poznala bych to na sobě.“ Snažila jsem se to vyvrátit, ale Carlisle je výborný doktor, je nemožné, aby se mýlil. Zajdu si k lidskému gynekologovi. Třeba se Carlisle doopravdy spletl.

„Krevní testy tak vyšly,“ zkonstatoval. Musel si být jist. Zatřepala jsem nesouhlasně hlavou. Nemyslí to vážně, utěšovala jsem se.

„Tak to asi vyšly špatně. Nemůžu být v tom! Víš, co by to znamenalo?“ zeptala jsem se mírně hystericky. Znamenalo by to, že Edward, zrovna Edward bude táta a vyvrátilo by to všechny teorie o upíří neplodnosti…

To není pravda. Musel se splést. Poznala bych, kdybych byla těhotná. Musela bych něco cítit. Co třeba ranní nevolnosti, které se nedostavovaly?! Jenom se mi točila hlava, občas se mi spustila krev z nosu, ale to přece nic nemohlo znamenat. Tohle nejsou příznaky těhotenství.

„Už musím jít. Promiň za tu skleničku. Měj se!“ rozloučila jsem se s ním rychle, než mohl reagovat. U dveří jsem se ještě zastavila a podívala se mu do očí. Přiměla jsem ho, aby s nikým o tom nemluvil a nemyslel před Edwardem. Ještě, aby se to dozvěděl, to by mi ještě scházelo! Vyběhla jsem spěšně z pracovny a seběhla schody až do garáže. Nasedla jsem do auta a rozjela se přímo do nemocnice. Před nemocnicí jsem ani nezamkla auto a rozběhla jsem se dovnitř.

Po pár minutách, než jsem se zorientovala, jsem našla gynekologické oddělení a vběhla do čekány prvního doktora, na kterého jsem narazila.

Když mi doktor oznámil: „Gratuluji, maminko. Budete mít miminko.“ Málem mě kleplo, ale víc mě zaskočilo, když mi oznámil, že jsem ve třetím měsíci. Nebyla jsem s nikým před Edwardem asi po dobu pěti měsíců a spala jsem s Edwardem před dvěmi měsíci. Něco je špatně.

Když jsem odcházela pryč, strčil mi do ruky fotečku ultrazvuku. Nebylo nic moc vidět, ale něco přeci. Byla to taková drobná fazolka - miminko.

Nemůžu být matka. Nikdy jsem se necítila na matku, neplánovala jsem dítě. Ani jsem nevěděla, že ho můžu mít. Stále jsem pohledem rentgenovala obrázek a snažila se to vstřebat? Co, proboha, budu jen dělat? Možná, by bylo lepší, kdybych si to nechala vzít. Ne, to ne. Nikdy, I kdybych ho měla vychovávat úplně sama, což budu.

Loudala jsem se pomalu ke svému autu. Bylo mi jedno, že zase prší a já budu zase mokrá. Vzpomněla jsem si na první den tady ve Forks, když jsem nadávala na nepříznivé počasí. Tehdy bylo všechno jinak. Byla jsem zodpovědná sama za sebe, ale teď? Teď už mám zodpovědnost i za to ve mně.

Prošla jsem snad každou louží, která se na parkovišti utvořila a došla k autu, které tam naštěstí stále stálo, i když jsem ho nechala odemčené.

Nasedla jsem do nitra vozu, položila si hlavu na volant a přemýšlela. Nevím, kam mám jet. Pojedu ke Cullenům, sbalím si věci a nastěhuju se zpátky do hotelu, než budu mít hotový můj domeček. Usoudila jsem. To bude nejlepší.

Šlápla jsem na plyn a rozjela se směr k nim domů. Klouzala jsem na kožených sedačkám kvůli mokrému oblečení, ale to teď je jedno. Nebo není? Co když to ublíží dítěti, co ve mně roste? Znovu jsem přidala plyn. Musím se co nejrychleji převléknout.

Zastavila jsem před jejich domem a vyběhla schody nahoru. Zpozorovala jsem, že všichni sedí na sedačce a o něčem diskutují. Běžela jsem rovnou do svého pokoje a otevřela skříň a oblékla si to první, co mi přišlo pod ruku. Natáhla jsem na sebe černé šusťákové kalhoty a bílé tílko.

„Promiň, už se to nikdy nestane. Budu na tebe dávat pozor,“ pošeptala jsem se skloněnou hlavou dolů. Směrem k mému bříšku. Nemohla jsem stále uvěřit, že něco ve mně je, ale to se snad časem zlepší ne? Naučím se to milovat a chránit? Doufám.

Vím, co ale teď budu muset udělat. Nadechla jsem se, abych si dodala kuráže a šla dolů. Už bylo dost hodin, takže se všichni vrátili ze školy, dokonce i Esmé z nákupů. Sešla jsem opatrně schody a došla až do obýváku.

„Kam jsi tak pospíchala?“ zeptal se mě zvědavě Emmett, který se roztahoval na sedačce v objetí s Rose. Tak moc jim to slušelo. Zasloužili by si dítě více než já. Oni by se o něj zvládli postarat.

Usmála jsem se na něj. Nechci být matkou, ale na jednu stranu se mi líbí představa, že kousek Edwarda ve mně roste, i když to ani jeden z nás neplánoval.

„Byla jsem na kost promočená a teď si nemůžu dovolit, abych prochladla,“ vysvětlila jsem mu a usmála se na Carlislea, který mi úsměv opětoval. „Rose, pomohla bys mi zabalit?“

Přestala se bavit s Emmettem a překvapeně se mě zeptala: „Proč? Ty někam odjíždíš?“ Všichni najednou zbystřili, dokonce i Edward a ta jeho Tanya. Odvrátila jsem od něj pohled, protože kdyby mě pohltily jeho očí, utopila bych se v nich a všechno bych mu řekla a to nemůžu.

„Vracím se zpátky do hotelu,“ oznámila jsem jim v klidu, dokonce i mě samotnou to překvapilo.

<< // >>

Autor: Terisekk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nevyřčená přání - 24. kapitola: