Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nevyřčená přání - 21. kapitola

25.03.2011 (13:45) • Terisekk • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2974×

Pomalu jsem sešla schody. Rozhlédla jsem se po místnosti a spatřila je. Nějaká nazrzlá bloncka visela Edwardovi kolem krku a líbala ho. Ale co mě nejvíce dostalo – on jí polibky oplácel, tedy aspoň to tak vypadalo! Bylo to, jako by mě někdo silně udeřil do hrudi. Jako by mi někdo mačkal plíce a já se pomalinku dusila ve vlastním těle. Nitro mi zalila bolest a já se v ní pomalu utápěla.

Zvedl se ve mně silný pocit, který jsem neuměla pojmenovat, ale chutnal hořce. Měla jsem sto chutí po ní skočit a zpřerážet jí pracky, kterými sahala na mého Edwarda.

Pak jsem si to uvědomila. On není můj Edward. Nikdy nebyl. Proto mi nezbývalo nic jiného, než semknout rty a potlačit své pocity. Měla jsem co dělat, abych udržela slzy, které se mi nelítostně valily do očí. Nesmím plakat, nesmím uronit ani jednu slzičku. Ne pro něj! Nikdy mě nic tak nezranilo jako tohle, ani rozchod s Jasperem. Vždycky jsem všechny problémy hodila za hlavu, mávla rukou a šla se dál. Konec. Vyřešeno. Tečka. Ale tohle? Tohle mě ničí, užírá mě zevnitř a já netuším, co s tou bolestí mám dělat.

Hlučně jsem si odkašlala, abych dala najevo svou přítomnost. Edward se pohotově od ní odtrhl. Naše pohledy se střetly, to mi nahrnulo opět slzy do očí, které jsem tak pracně před chvilkou zaháněla. Rychle jsem uhnula pohledem do strany, abych nemusela sledovat jeho lítostivý pohled a já se naplno nerozplakala, naštěstí se to povedlo. Nebudu ukazovat, jak jsem slabá a jak mě to zasáhlo.

Ona nesouhlasně zavrčela a dál hledala jeho rty. Po žádné Edwardově odezvě se nesouhlasně zavrtěla a nakonec otevřela oči. Zmateně se dívala na Edwarda, a pak následovala jeho pohled. Její pohled spočinul na mně. Měřila si mě pohledem od hlavy až k patě, ani se to nesnažila skrýt. Dívala se na mě jako na odporný hmyz, který co nevidět zašlápne.

„Je to člověk?“ zeptala se zaskočeně blondýnka a tázavě hleděla do Edwardovy tváře a netrpělivě čekala na vysvětlení. Znala jsem ji jen pár minut a už mi tak nepředstavitelně lezla na nervy. To se nedalo ani popsat. Moje nevraživost k ní musela být cítit na kilometry daleko, ale ona si toho nevšimla. Sebestředná blondýna, co bych chtěla.

„Ne, je poloupír.“ Touhle odpovědí si vysloužil další tázavý pohled od blondýny. „Vysvětlím ti to později, hm?“ zašeptal jí laskavě do ucha. Změřila jsem si ho zlostným pohledem. Cítila jsem, jak uvnitř své hlavy stavím vysokou bariéru. Zeď, která nepropustí žádné vzpomínky ani city k Edwardovi. Každým laskavým slovem, který pověděl té blondýně se ode mě vzdaloval a bariéra byla vyšší a vyšší.

„Ehm… Bello, tohle je Tanya,“ vložil se do toho Edward nervózně.

Asi nepočítal s tím, že se tady objevím. Bál se, že vyzradím naše „sladké“ tajemství? Možná jo, u něj je možné všechno. Nevím, co od něj čekat. To je právě to, co mě k němu táhne a já to nesnášela. Nenáviděla jsem se za to, co jsem k němu pociťovala.

Tanya natáhla ke mně ruku. Asi čekala, že ji přijmu. Váhavě jsem se na ni dívala. Na malou chvíli mě napadlo, že bych jí mohla vyzradit, co se tady dělo, ale vzápětí jsem to zamítla. Ne, ona se nedozví, co se tady dělo, jen pár minut předtím než přijela. Takhle se opravdu nesnížím. Neochotně jsem k ní natáhla svou ruku a přijala její dlaň.

„Těší mě. Jsem Edwardova přítelkyně…“ Když tohle ta bloncka vyslovila, projelo mi hlavou asi sto způsobů, jak ji zabít. Šlehla jsem pohledem k Edwardovi. Obezřetně mě sledoval. Tak, jak jsem předpokládala. „Nezmínil se mi o tobě, Bello,“ obvinila ho na oko, ale spíš to vyznělo, jako by obviňovala mě.

„No, já jsem takové malé Edwardovo tajemství, že?“ objasnila jsem jí s přeslazeným úsměvem, který se mi zatěžko podařilo vytvořit na tváři.

Zachytila jsem Edwardův nesouhlasný pohled, a tak jsem dodala: „Dělám si srandu. Já jsem Jasperova známá. Vlastně se tady s Edwardem nemáme ani moc rádi.“ Věnovala jsem Tanye další falešný úsměv, který jsem vykouzlila na své tváři. Podívala jsem se po Edwardovi a dala jsem do něj veškerý znechucení nad jeho osobou, které jsem zvládla.

„Ani nevím proč, možná je to tím, že je sobeckej kretén, kterej neví, co chce!“ pokračovala jsem vztekle. Při posledních slovem jsem téměř křičela. Věděla jsem, že tím ničeho nedocílím, ale doufala jsem, že mi to trošku uleví. Neulevilo mi to od bolesti, ani co se za nehet vejde.

Otočila jsem se a šla do svého pokoje. Tanya na mě zavrčela. Nevěnovala jsem jí pozornost. Chtěla na mě zaútočit, ale Edward ji zastavil, jaká škoda! Aspoň bych měla důvod nakopat tý křehulce zadek. A to bych nakopala, ve Volteře se mi dostávalo prvotřídního vzdělání v boji. Tuhle nádheru bych zvládla raz dva, i přesto, že je upír.

Vydupala jsem vztekle schody do pokoje a práskla za sebou dveřmi. Plácla jsem sebou na postel, jak dlouhá tak široká. Přetočila jsem se na břicho a zabořila jsem obličej do polštáře a rozbrečela se. Docela mě to překvapilo, dlouho jsem neplakala. Vlastně skoro nikdy.

Dlouhou chvíli jsem hleděla do stropu. Spánek se nedostavoval a já zrovna po něm tolik toužila, ale nebyl mi dopřán. Zato jsem byla oddána na pospas svým myšlenkám, které mi způsobovaly tu největší bolest.

Probudila jsem se ráno celá rozlámaná a hladová. Žaludek se protestně kroutil a  dožadoval se jídla, div mi neproskočil břichem ven a nerozběhl se do kuchyně sám. S rezignací jsem vstala z postele. Přiznávám, trošku jsem se bála, že se hlady pozvracím. Šla jsem se dolů najíst. Postavila jsem se před lednici v kuchyni a hypnotizovala jsem jídlo, které mi někdo připravil. Předpokládala jsem, že Esmé. Kdo jiný by se taky obtěžoval? Studený vzduch narážel do mého těla, jak to bylo příjemné. Chvíli jsem zírala před sebe, ale když mi na kůži naskákala husí kůže, nakonec jsem si jídlo vyndala a ohřála. Posadila jsem se na židli za stůl a nepřítomně se pustila do jídla.

Nevím, co jsem si myslela, že se se mnou vyspí a skočí mi kolem krku? Že mi vyzná lásku? To jsem opravdu tak naivní, abych si myslela, že se se mnou vyspí a bude mě milovat? Vždycky jsem se smála naivním holkám ve filmech, které si to myslely. A teď patřím mezi ně. Mělo mi to dojít, spala jsem s mnoha muži. Nikdy to nebylo vážný, prostě jedna noc a konec. Kolikrát jsem neznala ani jejich jména. Tak proč jsem si sakra myslela, že tohle bude jiný?! Jen proto, že bydlím u jeho rodiny a mám společnou minulost s jeho bratrem?

Jsem hloupá husa, která se zamilovala. Bolí mě strašně moc, že je teď někde s Tanyou. Co bych za to dala, abych tam mohla být místo ní. Dotýkat se ho, líbat, přejíždět po jeho ledové pokožce… Tak dost Bello! okřikla jsem se v duchu a snažila se kočírovat své myšlenky.

„Můžeme si promluvit?“ promluvil za mnou nejnádhernější hlas. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla.

„Ne,“ obdarovala jsem ho jednoduchou a ráznou odpovědí. Očividně mu nestačila.

„Bello, chci ti to vysvětlit. Nemůžeme si sednout a promluvit si jako normální lidi?“ zkusil to znovu. To má tedy smůlu! Otevřela jsem oči a chladně se na něj podívala.

„Edwarde, zaprvé, na promluvení musí být dva a já vážně nemám náladu se bavit o tobě a Tanye. Zadruhý, musím tě opravit. Být tebou tak bych o sobě nesmýšela jako o normálním, protože často mám pochyby o gramotnosti vaší rodiny a občas mám nutkání se zamyslet, jestli vaše chování nehraničí s demencí. To musíš uznat, že mám pravdu. A zatřetí, o používání termínu lidé v našem případě také není moc výstižné. Takže má odpověď je: Díky, ale nemám zájem se s tebou o čemkoli bavit!“ prskala jsem na něj vztekle.

Zapřela jsem se chodidly do země, abych odstrčila židli od stolu. Rozzlobeně jsem vstala a odpochodovala do obývacího pokoje, kde jsem sebou hodila na pohovku a zapnula si televizi.

Obrázky, které se míhaly na obrazovce, jsem stejně nevnímala. Poslouchala jsem, co se děje v jídelně. Nemohla jsem si pomoc, stále mi na něm záleželo. Chvíli tam asi postával, usoudila jsem tak z tíživého ticha, které nic nenarušovalo, a pak odešel. Nic mi neřekl, jen kolem mě prošel, jako bych tam snad ani nebyla.

Bylo mi z toho úzko. Hlavně, když jsem si vzpomněla, jak nám bylo spolu dobře. Jak jsem se s ním cítila v bezpečí, jak na mě příjemně působily jeho dotyky, polibky... Musela jsem párkrát zamrkat, abych rozehnala slzy.

<< // >>

Autor: Terisekk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nevyřčená přání - 21. kapitola: