Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nevyřčená přání - 22. kapitola

11.05.2011 (18:30) • Terisekk • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3000×

Edit: Článek neprošel korekcí!

Uběhly dva dny od doby, kdy Tanya přijela a já se ji stále nenaučila ignorovat. Možná, že mi lezla na nervy stále víc a víc. Je to možné? Dnes se vrátí zbytek rodiny, tedy aspoň v to doufám a zítra už končí víkend a já nastoupím do školy, to je pravá chvíle, jak vypadnout z domu od otravné Tanyi.

Ne, že by nějak obtěžovala mě, to ne. Ale svým pištivým hláskem, který vlastnila, informovala celý dům, co jí Edward právě dělá a ještě se u toho podle smála. No, na zabití.

„Edwarde, ne! Dost! To stačí!“ Slyšela jsem Tanyu zakřičet jejím pisklavým hláskem z patra. Pevně jsem chytla vidličku, kterou jsem měla v ruce a jedla s ní omeletu. Pod tlakem, kterým jsem jí držela v ruce, se vidlička ohnula. Sakra, jak tohle vysvětlím Esmé? Nakonec jsem dospěla k názoru, že se to nemusí vůbec dozvědět, proto jsem vyhodila vidličku do koše.

Láska je mrcha a já teď trpím. No, teď to mám. Dostala jsem pěkný kopanec za svou naivitu. Přece jsem si nemohla myslet, že jedno milování pro něj bude něco znamenat. Opřela jsem své čelo znaveně o stůl, na kterém jsme se  milovali a to je důvod, proč teď trpím, ale nemůžu si stěžovat, zasloužím si to. Připadám si jako o sto let starší. Nemůžu už dál, bolí mě celé tělo. Kdyby to nebyla aspoň Tanya. Bylo daleko více upírek, které stály za to. Nechápala jsem ho při výběru Tanyi.

Jsem strašný tvor, nezasloužím si žít. Já ubližuju svým blízkým, těm co mám ráda. Celý svůj život jsem se nedokázala zamilovat. Demetri mě miluje, Jasper mě miloval, Rick a Josh taky, ale nikdy jsem jim svou lásku nedokázala oplácet a teď, když jsem se konečně zamilovala, on o mou lásku nestojí. Pěknej paradox!

Domem se ozýval Tanyin výkřik Edwardova jména a po něm pisklavý smích. Zakázala jsem veškeré představy o nich dvou a o tom, co by mohli a určitě spolu dělali. Cítila jsem mokro na své tváři, až po pár vteřinách mi došlo, že to jsou slzy, které se mi hrnou z očí ven a nechtějí přestat téct.

Z hrudi se mi vydral hlasitý vzlyk. Chtěla jsem trpět mlčky, protože jsem věděla, že si bolest zasloužím, ale nešlo to ovlivnit i přes veškerou mou snahu. Potřebovala jsem si vybít svůj vztek. Vší silou jsem bouchla pěstí do stolu. Vím, že za ten stůl nemohl, ale maličko se mi ulevilo. Aspoň na zlomek vteřiny.

„Děje se něco?“ zeptal se mě sametový hlas ode dveří. Po jeho zaznění jsem sebou trošku škubla úlekem.

Nechci, aby mě takhle viděl. Roním slzy kvůli nám. Zakroutila jsem jen záporně hlavou, neměla jsem sílu ji zvednout, a ani jsem nechtěla. Přidřepnul si a dotkl se zlehka svou ledovou dlaní mého kolene. Kvůli jeho doteku mi na těle naskákala husí kůže, ale chladem to rozhodně nebylo. Ve vzduchu byla cítit jeho kolínská, krásně voněla.

„Bello, co se děje?“ zašeptal.

Pootočila jsem hlavu a upírala jsem na něho pohled. Tvář, kterou jsem měla horkou od svých slz jsem položila na stůl a ten ji příjemně chladil. Ne, že bych mu to nemohla říct, ale prostě jsem nechtěla. Nevím, jak se mám chovat, tohle jsem nikdy nezažila.

„Je to kvůli tomu, co se mezi námi stalo? Ublížil jsem ti?“ zeptal se mě se strachem v hlase. Mapoval mé tělo a zasekl se na krku. Moc dobře jsem věděla, co tam vidí. Rychle jsem si před hrdlo přehodila vlasy a zakryla tím pomalu mizící modřinu, která se tam objevila.

„Neublížil jsi mi, mám jen pár podlitin,“ odpověděla jsem mu. Na tu první otázku jsem radši neodpovídala a smetla ji pod koberec.

„Bells, tak proč pláčeš?“ zeptal se s opravdovým zájmem v hlase? Blbost. „Kvůli tomu, že tady mám Tanyu?“ Při vyslovení jejího jména z jeho rtů se mi naježily všechny chloupky na těle.

„Samozřejmě, že ne. Je to tvoje věc,“ odpověděla jsem zbrkle. Očividně mi nevěřil, protože nedůvěřivě zvedl obočí a měřil si mě pohledem.  „Byl to jen sex na jednu noc. Nic si od toho neslibuji!“ prskla jsem a vyskočila na nohy. Odešla jsem od nedojedeného jídla a obešla ho. V žilách se mi vařila krev a měla jsem neodolatelnou chuť ho praštit do jeho dokonalého obličeje! Zasloužil by si to!

Těžce jsem dopadala chodidly na podlahu a štrádovala si to ke dveřím. Venku aspoň budu mít chvilku klidu.

„Měl bys jít, aby tě Tanya nehledala,“ prskla jsem na něj sarkasticky, když jsem se soukala do bundy. Rychle jsem čapla kliku a vyšla ven, kde fičel silný vítr, ale neodradilo mě to od procházky. Pořád lepší než být s nimi uvnitř.

Šla jsem lesem, nedbala jsem na vyšlapanou cestičku ve sněhu, a šla si po svém. Zpočátku jsem nevnímala nic kolem sebe, protože jsem se musela uklidnit, ale po nějaké době jsem začala vnímat život v korunách stromu. Všechna zvířata se odklízela do svých úkrytů, aby unikla větru, aspoň ta co nespala zimním spánkem. Doopravdy se žene nějaká pořádná bouřka. Ani bych se nedivila, kdyby opět začal padat sníh.

Bezcílně jsem procházela lesem, i když se do mě dala zima. Zachumlala jsem se ještě více do své bundy a pokračovala dál, hlouběji. Párkrát jsem zakopla a jednou spadla, když mi neposlušné myšlenky utekly k domu a představovaly si všechno možné. Hlavně to, na co jsem nechtěla ani pomyslet.

Zrovna jsem byla zabraná do svých představ, že jsem si všimla až na poslední chvíli, že za mnou někdo přichází. Otočila jsem se a hledala očima narušitele mé samoty. Jen krátkou chvíli trvalo, než jsem spatřila přicházející osobu.

„Jaspere,“ vydechla jsem překvapeně. To už se vrátili? I navzdory mé náladě, se mi po tváři roztáhl úsměv. Ráda jsem ho viděla.

„Pojď domů. Je zima,“ pobídl mě.

„Ne!“ vyhrkla jsem. Možná, až příliš rychle. Litovala jsem mé spontánní reakce. Hned mu došlo, proč nechci jít zpátky a použil to proti mně.

„Žárlíš na ně?“ zeptal se. Stál ledabyle asi pět metrů ode mě a na tváři se mu zkroutily rty do výsměchu.

„Ne!“ odsekla jsem mu razantně a on se dal do smíchu. „Žárlit?! Ne, to já neumím.“ Přesvědčovala jsem ho, a nebo spíš sebe? Sama nevím.

„Cítím to z tebe a poznám to na tobě, znám tě dost dlouho,“ oponoval mi Jasper. Sklopila jsem pohled a pozorovala špičku tenisky oblepenou sněhem, ve kterých jsem měla promočené ponožky a necítila špičky prstů. Tak proč se mě ptá, když to ví líp než já? Tahle rodina je divná. „Není na tom nic špatného, jen jsi se zamilovala. Já taky občas na Alici žárlím, i když vím, že nemám proč. Prostě je to silnější než já. Když jsem se dozvěděl, že si mě podvedla, žárlil jsem tak moc, jako nikdy ve svém životě,“ svěřil se mi na oplátku.

Zvedla jsem zrak a vyhledala pohledem Jasperův obličej. Díval se na mě tak hezky, až jsem musela uhnout pohledem, abych se nerozbrečela. Všechno mi přišlo najednou tak líto. Strašně jsem teď potřebovala někoho u sebe cítit. Lidské teplo, přítomnost někoho. Prostě cítit tu blízkost a vědět, že nejsem sama. Nebudu si nic nalhávat, chtěla jsem Edwarda. Tak moc, až mi to trhalo srdce.

„Tak moc mě to mrzí. Omlouvám se za všechno, co jsem ti kdy udělala. Kdybych to mohla nějak odčinit…“ Zašeptala jsem. Klepal se mi hlas. Ucítila jsem objetí silných paží a pomyslné teplo z něčí přítomnosti. Stulila jsem se na jeho hrudi a snažila se zadržet slzy, abych mu nezamokřila košili.

„Nemusíš dělat nic. Už jsem ti dávno odpustil, Bells,“ zašeptal mi do ucha a pohladil mě po vlasech.

Nikdy jsem si neuvědomila, jak moc ho mám stále ráda. Samozřejmě, že už necítím k němu to, co dříve. Ale mám ho pořád moc ráda. Tolik mi chyběl.

„Musíme jít. Alice měla vizi o bouřce, ke které se schyluje,“ řekl jemně.

„Dej mi, prosím, minutku na uklidnění,“ fňukla jsem. Přetáhla jsem si rukáv do dlaně, abych si do něj mohla utřít mokré oči a tváře.  Chvíli jsem se ještě snažila zklidnit a dodávala si vnitřní energii a klid.

Vyhledala jsem Jasperovu ruku a nejistě jsem do ní vložila svou dlaň. Pevně mi ji stiskl a povzbudivě se na mě usmál.

Vykročili jsme vstříc domu ruku v ruce. Šli jsme uspořádaně, po cestičce a hlavně mlčky. Oba jsme byli zabráni do svých myšlenek. Nevím, nad čím přemýšlel on, ale já přemýšlela nad nadcházejícími dny. Možná se bojím, co bude dál...

„Je to blbec,“ řekl mi nedaleko od domu.

Všechno kolem mě jako by zamrzlo, dokonce i já. Proud myšlenek v mé hlavě se na povel zastavil. Celé mé tělo se napjalo.

„Já… já se o něm nechci bavit,“ vyštěkla jsem možná až moc zostra. Vysmekla jsem se mu a pokračovala dál sama. Hlasitě jsem dupala po sněhových závějí pod mýma nohama a rychle kráčela k domu. Moje těžce nabitá vnitřní vyrovnanost byla tatam.

<< // >>

Autor: Terisekk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nevyřčená přání - 22. kapitola: