Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nesni svůj život, žij svůj sen! - 8. kapitola - V rytmu tance, v rytmu srdcí

26.04.2012 (17:30) • Lucienne • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 2383×

VIII. kapitola – V rytmu tance, v rytmu srdcí

Nemohla jsem z hlavy dostat ten včerejší krátký okamžik, kdy jsem byla Edwardovi tak blízko. Z jeho chladných doteků se mi motala hlava ještě teď. Nemohla jsem zapomenout, protože to tučné písmo vyryté hluboko do mé paměti mi to zkrátka nedovolilo. Pořád tam bylo a blikalo jako maják na obzoru, neustále mi připomínající to, co je mi navždy odepřeno.

           Cítila jsem, jak se Edward pomalu ale jistě probíjí do hlubin mého srdce a zaujímá tu jeho část, která je v mozku zakódovaná jako láska. Rozhodně se ale nevejde do jednoho z těch malinkých šuplíčků pod heslem Letní láska, nebo Chození na střední. Ne. On si nárokoval opravdu velké území. A já jsem věděla, že to území bude už jenom jeho. 

A tak se stalo, že jsem se zamilovala do Edwarda Cullena. Jak se to stalo? A kdy? Co já vím. Já vím jen to, že se jedna hloupá holka zamilovala do toho nesprávného a dostala se tím do slepé uličky, ze které není cesty ven. A mapa k tomu labyrintu bohužel neexistuje.

Jak se v románech píše – dvě osoby, dvě srdce, jedna láska. No jo? Ale co když jsou tři osoby a tři srdce? To je snadné - jedna láska, dvě srdce a jedno zbude. Edward už půlku sebe dal. Tím to pro mě všechno hasne, protože já budu vždycky jen to zbytkové zboží. Láska na třetí zkrátka nemůže fungovat. K čertu s romantickými romány!

Jsem v pěkné kaši, uvědomila jsem si. Ale asi se z ní jen tak neprokoušu – nemám totiž lžíci.

Ve sluchátkách mi začala hrát další písnička. Ležela jsem na zádech v hebké měkké trávě Motýlího palouku (to jméno už považuji za oficiální) a sledovala oblohu. Motýli si na mou a Edwardovu přítomnost už stačili zvyknout, takže se nerušeně proháněli ve vzduchu sem a tam a radovali se ze sluníčka, které se marně pokoušelo svými slabými paprsky dostat přes mraky a zahřát chladný Forkský vzduch.

Tamten mrak vypadá jako čtyřlístek, uvědomila jsem si po chvíli. Třeba mi přinese štěstí, napadlo mě a usmála jsem se. Pak jsem se ale v duchu okřikla. Musím si přestat hrát na Bonnie z Upířích deníků a hledat osudová znamení za každým rohem. Mám důležitější starosti. Musím se postarat o to, aby se včerejší scéna v autě už neopakovala. Tohle bylo poprvé a naposled. Nemůžu si dovolit zajít dál. Prostě nesmím. Už takhle mu ubližuji  víc než dost.

Nad hlavou mi přeletěl motýl a usedl na květinu vedle mě. Přetočila jsem se na bok, abych mohla sledovat, jak vysává nektar z květu. Místo na motýla jsem však najednou upírala pohled do medových očí. Leknutím jsem sebou škubla a prudce se posadila.

„Edwarde!“ vyjekla jsem. „Tohle mi příště nedělej!“

„Ahoj, Vall, taky tě rád vidím,“ řekl zvesela tím svým sametovým hlasem jakoby nic. Protočila jsem panenky, ale usmívala jsem se u toho. „Napadlo mě, že bys mohla být tady.“

„Jo,“ přitakal jsem. „Dobře se tady přemýšlí.“ Položila jsem se zpátky do trávy a nepouštěla při tom pohled z toho anděla, který mi spadl z nebe.

„A o čem přemýšlíš?“ Ále, jen se utápím v sebelítosti a myslím na to, jak jsi strašně sexy.

„Psychicky se připravuji na tu zítřejší oslavu,“ odpověděla jsem místo toho. Ani jsem vlastně nelhala. Má oslava narozenin byl mým hlavním problémem číslo dvě. „Prosím tě, Edwarde, řekni, že Alici nějak usměrníte,“ žadonila jsem.

„Vlastně, kvůli té oslavě jsem tady. Je mi líto, ale musím zrušit tvou dnešní návštěvu u nás. Alice prohlásila, že musí připravit dům na tu ‚zítřejší brutální kalbu,‘ jak Emmett s oblibou říká,“ odpověděl a v hlase mu zněl jasný pobavený podtón.

„Kriste pane!“ Zítřejší brutální kalba... Asi si půjdu hodit mašli. I když, k sebevraždě by nejspíš stačilo jít na tu oslavu.

„A Alice se ptá, jestli máš radši zlatou nebo stříbrnou barvu,“ dodal a já schovala obličej v dlaních. Ne, že bych snad neměla oslavy ráda. Mejdany jsou fajn, ale tohle je trochu něco jiného. Jsem prakticky cizí, znají mě měsíc a to všechno... Ale přesto všechno mi věří. A to je dar, za který jsem vděčná ze všeho nejvíc.

„Klid, Vall. Bude to v pohodě. Dostaneš pár dárků, vyfotíme se... uvidíš, bude to zábava,“ uklidňoval mě Edward. Nejspíš vůbec nepochopil, čeho se vlastně bojím.

„Jestli utrpím nějakou psychickou újmu, budeš mě mít na svědomí.“ Edward se zasmál.

„Mělo to být sice překvapení, ale Emmett ti upekl dort. Vážně by ho ranilo, kdybys nepřišla,“ přesvědčoval mě.

„Teď jsi mě teda uklidnil,“ řekla jsem a pak jsem se zarazila. „Počkej... Když o tom teď tak přemýšlím, napadá mě... nemáš náhodou skafandr?“

„Co?“ zeptal se zmateně. Evidentně vážně zvažoval, jestli si o mě má dělat starosti.

„No, já jenom, že jestli to mám přežít ve zdraví, tak ho budu potřebovat.“

„Skafandr?“

„Jo. Protože počítám s tím, že ten dort, který mi Emmett upekl, jak říkáš, nejspíš skončí jeho dočiněním v mém obličeji ještě dřív, než vůbec stačím vejít do místnosti,“ vysvětlila jsem. Edwardovi ještě chvilku trvalo, než mu to došlo a pak se hlasitě rozesmál.

„Myslím, že teď už Emmett nemá šanci. Zavolej mi, až seženeš ten skafandr. Rád si tě vyfotím,“ smál se Edward dál.

„Jsem ráda, že jsem tě pobavila. Mimochodem, už přišly ty fotky ze včerejška?“

„Jo, nechal jsem ti je na stole.“

„Paráda! Díky,“ poděkovala jsem a pak jsem vyprskla smíchy, když jsem si znovu vybavila to odpoledne,kdy jsem Edwarda dokopala k profesionálnímu fotografovi.

„Čemu se směješ?“ zeptal se mě Edward.

„Hrozně se těším, až tě zase uvidím s tím úžasným červeným klaunským nosem,“ odpověděla jsem a prohýbala se smíchy. „Měl ses vidět, když sis ho nasazoval!“

„Tohle mám ještě u tebe.“

„Ale no tak, Edwarde! Co ten zamračený obličej? Byl jsi sekáč!“ Znovu jsem se rozesmála.

„Jsi cvok, víš to?“ oznámil mi Edward a usmál se. Tenhle jeho pokřivený úsměv mě vždycky dorazí.

„V tom případě jsme dva.“

„Tak to jsem rád, že jsem tě poznal, cvoku.“

„Nápodobně,“ řekla jsem s úsměvem. Ještě chvíli jsme se na sebe jenom dívali a křenili se u toho jako paka (teda – já jsem se křenila jako pako, Edward vypadal... prstě jako Edward – dokonalý a neodolatelně sexy).

„Smím?“ zeptal se náhle a ukázal na můj přehrávač, ve kterém se spustilo přehrávání alba znovu od začátku.

„Jasně.“ Vytáhla jsem ho z kapsy a podala mu ho. Edward odpojil od přístroje sluchátka, aby byla slyšet hudba nahlas, a začal přejíždět z jedné písničky na druhou. Mačkal tlačítka tak rychle, že jeho prsty tvořily jednu bílou šmouhu. Přejížděl z písničky na písničku a z každé jsem slyšela asi tak jednu sekundu a už jí vystřídala další. Edwardovi to ale evidentně k rozpoznání melodie stačilo.

Zastavil se u jedné z písniček, o které už jsem ani nevěděla, že je tam ještě mám. Byla to melodie samby, kterou jsem si stáhla, když jsem ještě chodila do tanečních. Edward se na mě podíval s vytaženým obočím.

„Tancuješ sambu?“ podivil se.

„Tancovávala jsem, když jsem chodila do tanečních. Podle našeho učitele jsme  byli s mým partnerem v sambě nejlepší ze skupiny. Posílal nás ještě s jedním párem na taneční vystoupení a tancovali jsme na tuhle písničku,“ vysvětlila jsem.

„Vážně?“ Proč se všichni tak diví, když zjistí, že mi jde samba? „A bavilo tě to?“ zeptal se.

„Jo, docela jo.“

„Tak to v tom případě...“ začal Edward a zvýšil hlasitost hudby. Pak se zvedl, přešel ten kousíček, který nás od sebe dělil, ze stoje se ke mně sklonil a napřáhl ke mně ruku. „Můžu poprosit o tanec?“

Celkem dost mě tím překvapil, ale podařilo se mi to nedat najevo a nasadila jsem nezúčastněný výraz.

„Na někoho, kdo mi před chvílí řekl, že jsem cvok, žádáš docela dost,“ poznamenala jsem.

„Dlužíš mi to.“

„Nedlužím,“ začala jsem smlouvat.

„Ale dlužíš,“ řekl Edward s úsměvem, ruku pořád napřaženou ke mně. Já jsem na něj jen vyplázla jazyk. „Buď půjdeš sama, nebo si pro tebe dojdu,“ vyhrožoval.

„Pche,“ řekla jsem rádoby povýšeně a obličej, který jasně vyjadřoval hrané opovržení, jsem natočila na stranu, víc ke sluníčku a předstírala, že se opaluji. Podepřela jsem se zezadu rukama, natáhla nohy a zavřela oči, jako by mě žádný Edward Cullen, který mě žádá o tanec, vůbec nezajímal.

„Jak chceš,“ slyšela jsem Edwardův ledabylý hlas. Pak jsem najednou ucítila na těle jeho chladný dotek a než jsem se nadála, už jsem stála uprostřed palouku těsně vedle Edwarda, který mě vzal za ruce a zaujal se mnou základní postavení pro společenské tance.

„Ty vždycky dostaneš, co chceš, viď?“ utrousila jsem a zavrtěla nad tím hlavou.

„Já jsem tě varoval,“ oznámil mi a pak jsem jenom zaznamenala, že mě jeho chladná ruka pustila a já jsem se začala točit jako káča několik kroků od místa, kde jsme stáli. To mě Edward bez jediného slova roztočil a než jsem stačila mrknout, byla jsem od něj asi pět metrů a točila bych se pořád dál, kdyby mě nezastavila jeho tvrdá paže, na kterou jsem se položila zády a visela jsem z ní s hlavou dolů jako hadrová panenka. Když jsem se z toho náhlého šoku vzpamatovala, zvedla jsem se a podívala se na něj.

„Působivé. Ale ne dost,“ řekla jsem sebevědomě, popadla ho za ruce a ujala se vedení. Zprvu mi chvíli trvalo, než jsem si stačila zvyknout na rytmus samby, ale rychle mi to naskočilo. V duchu jsem si odpočítávala jednotlivé doby a vlnila se do rytmu, jako by to bylo teprve nedávno, kdy jsme s mým dřívějším partnerem Lukášem vymetali parkety před publikem. Obtančili jsme několikrát kolem dokola celý palouk a já jsem se při tom neuvěřitelně bavila. Vůbec jsem nemusela myslet na své nohy a dělat si starosti s tím, abych nezakopla, nebo nedej bože nešlápla na Edwarda.

Vzhlédla jsem a zadívala se Edwardovi do očí. Smál se a nejspíš měl stejnou radost jako já jen z čistého tance. Zakončila jsem to pózou, při níž jsem byla natisknutá na jeho těle, a zvedla jsem nohu pokrčenou v koleni, kterou on pod kolenem podepřel.

Poté převzal vedení opět on. A šlo mu to úžasně. Kam se na něj hrabal Lukáš. Když vedl Edward, tančilo to samo. Když jsme se dostali do té části palouku, kde rostou plané růže, Edward nás jednou otočil o sto osmdesát stupňů a při otočce vytrhl jednu růži, kterou si strčil do pusy, a držel ji mezi zuby. Podíval se na mě a zakmital obočím nahoru a dolů. Rozesmála jsem se. Nedokázala jsem se udržet.

„Pleteš si to s tangem!“ zasmála jsem a on s růží v puse taky usmál. Popravdě řečeno, byla jsem ráda, že jsem se vůbec udržela na nohou, protože Edward  vypadal naprosto neodolatelně. Ty jeho rozesmáté zlaté oči v kombinaci s krvavě rudou růží...

Protančili jsme ještě několik koleček a pak mě Edward znovu vyslal otočkami od sebe a já jsem se dotočila na místo, odkud jsme začínali, a padla zády do trávy. Hlasitě jsem se smála jenom proto, že jsem byla šťastná a měla jsem pocit, že se se mnou točí celý svět. 

Edward elegantními otočkami přetančil prostor, který nás dělil, pak se přede mnou uklonil a podával mi onu růži.

„Prosím, má paní.“ Do tváří se mi nahrnula krev, ale jinak se mi podařilo mé rozpaky skrýt. Rozesmála jsem se.

„Děkuji Vám, sire,“ přijala jsem od něj růži a on ke mně zvedl hlavu se zářivým úsměvem ve tváři. Znovu jsem se položila do trávy a pokusila se zklidnit svůj zrychlený dech a splašené srdce. Nevědomky jsem přejížděla palcem po jemných plátcích růže.     

Nikdo z nás nepromluvil, ale nebylo to potřeba. Každý jsme byly zahloubaný do svých myšlenek.

Leželi jsme tam takhle asi deset minut, když jsem se podívala na hodinky. Jakmile jsem zjistila, kolik je hodin, zděsila jsem se.

„A sakra. Promiň, ale tvoje paní bude muset jít,“ oznámila jsem Edwardovi a zvedla se ze země. Začala jsem sbírat svoje věci a cpát je do ruksaku. „Mám internetové rande, a jestli přijdu pozdě, nedožiju se zítřka.“

„Máš kluka?“ Vážně jsemv jeho hlase uslyšela pod tou silnou vrstvou lhostejnosti podtón nelibosti a možná, ale vážně jenom možná, kapičku lítosti?

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou a zasmála jsem se nad jeho výkladem situace. „To rande je s kámoškou. To víš, drby a jiné holčičí záležitosti.“

„Tak to tě radši nechám jít,“ usmál se.

„To bych ti radila. A vyřiď Alici, že mám ráda zlatou,“ poručila jsem mu, a on předstíral, že si to poslušně zapisuje do notýsku. Nasadila jsem si na záda batoh a upravila si vlasy. „A řekni Emmettovi, že jestli ten dort nebude s tlustou vrstvou čokolády,  tak ať si mě nepřeje.“ Pousmál se a udělal do svého neviditelného zápisníčku tečku.

„Vyřídím,“ slíbil. „Ještě něco si budete přát?“

„Jo, pozdravuj ho.“ Zasmál se.

„Takhle si ho asi nezískáš,“ upozornil mě.

„Za pokus nic nedám.“

„Dobře. Zítra si tě vyzvednu v šest na obvyklém místě, platí?“

„Fajn. Tak se zatím měj,“ řekla jsem, věnovala jsem mu jeden ze svých zářivých úsměvů a vydala se k mému kolu, které na mě čekalo mezi stromy. Když jsem na něj nasedala, Edward na mě zavolal:

„Alice ti vzkazuje, že stříbrná se bude hodit lépe!“ Usmála jsem se a protočila nad ní očima. To je celá Alice!

„Tak teda stříbrnou, no,“ odpověděla jsem mu a vyrazila. Ještě pořád jsem měla na tváři úsměv.

Když jsem byla asi deset minut jízdy od palouku, pocítila jsem kolem sebe náhlý poryv chladného větru, i když do teď se nepohnul ani lísteček. Vysvětlení pro tento zvláštní úkaz se mi ale poskytlo okamžitě. Z přihrádky na pití na mě mrkala ona rudá růže, kterou jsem určitě nechala na palouku a kterou mi Edward teď přinesl.

Zalila mě vlna vděčnosti a náklonnosti, ale zároveň jsem věděla, že to není dobře. Jestli mě bude takhle rozmazlovat, tak se jednou prostě neudržím a vrhnu se mu do náruče.

Usmála jsem se na ten květ a jela dál. V duchu už jsem se psychicky připravovala na to, co budu Natt o Forks asi říkat, protože rozhodně si nemůžu nakráčet před monitor a říct: „Nazdárek Natt! Tady se ani tak nic moc neděje. Ale víš co? Potkala jsem Edwarda Cullena a bezhlavě jsem se do něj zamilovala. A jak se máš ty?“  Hm, tak takhle asi ne. Budu si prostě muset nějak poradit.

Autor: Lucienne (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nesni svůj život, žij svůj sen! - 8. kapitola - V rytmu tance, v rytmu srdcí: