Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nesni svůj život, žij svůj sen! - 7. kapitola - Narozeniny

Nesni svůj život, žij svůj sen! - 7. kapitola - Narozeniny... Věděla jsem, že na tenhle okamžik nikdy nezapomenu. Vryje se mi do paměti tučným, výrazným písmem, které mi zkrátka nedovolí zapomenout...

 VII. kapitola - Narozeniny

Jak to tak vypadá, Edward na mě nejspíš působí jako droga, jelikož na jeho přítomnosti se začínám stávat značně závislá.  A mám takový pocit, že téhle závislosti se nezbavím tak snadno jako závislosti na čokoládě. (Asi bych měla dodat, že závislosti na čokoládě jsem se nezbavila nikdy. Copak to jde, odolat tomu sladkému pokušení? To je nadlidský úkol! Ukažte mi jediného člověka, který to dokázal a nepřišel při tom o rozum, a já se postarám o to, aby dostal metál.) Vedlejší účinky? Přespříliš častá zasněnost, zamyšlenost, při které vždy vykouzlím na tváři přiblblý úsměv, a věčná chuť kreslit.

Ten poslední bod myslím doopravdy vážně. Jakmile přijdu domů – kreslím. Jakmile ráno vstanu – kreslím. Když v noci nemůžu spát – kreslím. Kreslím zkrátka pořád.  Je jasné, čím to je – splněný sen si vybírá svou daň. Když přijdu domů, jsem plná různých nálad, vzpomínek a vjemů z různých okamžiků a musím je vykreslit ze sebe ven. Je to pro mě stejně důležité, jako pro kohouta ranní kokrhání.

Všechny moje obrázky jsou úplně jiné, ale v podstatě stejné, jelikož se točí kolem jednoho jediného bodu. A ten bod má zlaté oči, bronzové vlasy a naprosto mě zblbnul.

 

Podívala jsem se na hodiny a povzdechla si. Zelené číslice na displeji mého budíku mi říkaly, že je dvacet minut po půlnoci. Odložila jsem tužku a promnula si unavené oči. Asi bych to měla zabalit. Mám za sebou náročný den a na zítra bych měla být vyspalá. Zvedla jsem se ze židle a protáhla se. Pak jsem se podívala na nedokončený obrázek, na kterém chybělo jen několik tahů a čar. Usmála jsem se, když jsem si při pohledu na něj vzpomněla na to, co všechno jsem zase dneska zažila.

 

Hned po obědě jsem vytáhla Edwarda do Port Angeles pod záminkou, že si chci prohlédnout město. Pro tentokrát jsme jeli v jeho Astonu. Nevím, jestli ho vybral proto, aby na mě udělal dojem, ale jestli ano, tak se mu to povedlo. Samozřejmě jel celou cestu jako blázen, ale to už mi tak nevadilo. Za tu dobu, co jsem ve Forks, jsem si na Edwardův zběsilý styl jízdy stačila zvyknout.

V Port Angeles jsme procházeli širokými ulicemi města a občas jsme vlezli do nějakého knihkupectví nebo obchodu s hudbou. Dokonce se mi povedlo Edwarda zatáhnout i do alteriéru k profesionálnímu fotografovi.

„Alespoň budeme mít na sebe nějakou hezkou vzpomínku,“ prohlásila jsem a aniž bych čekala na Edwardův souhlas, jsem zmizela v obchodě.

Fotograf byl velmi sympatický, ale zato rázný člověk. Radil nám, jak se máme postavit a jak se tvářit, a my jsme před fotoaparátem předváděli různé grimasy a pózy. Byla to docela zábava. Já sice focení obecně nemusím, ale tohle mě bavilo. Asi jsem v sobě objevila to, čemu Alice říká „dívčí foto-gen“.

Na jedné fotce visím Edwardovi na zádech jako klíště, na jiné spolu sedíme na dvojkole. Pak mě fotograf navlékl do nějaké dlouhé róby a Edwarda do smokingu, do ruky mi vrazil kytici a fotil nás při tanci. Na další sérii fotek jsme zase převlečení za cirkusové klauny s červenými pěnovými nosy. Málem jsem umřela smíchy, když si Edward ten svůj nasadil. Takový pohled se vám nenaskytne zrovna každý týden. Ale úplně nejvíc mě rozsekalo, když fotograf prohlásil, že mezi mládeží teď letí upíři, a vrazil Edwardovi do ruky plastové tesáky.  To už mě od smíchu bolelo břicho tak, že jsem sotva stála. Takže máme i fotky, na kterých visím Edwardovi přes ruku a on mi z hrdla saje krev, jak mě honí s vytasenými zuby a já křičím jak umanutá, nebo jak na něj jdu s dřevěným kolíkem a česnekem. Celkem mě překvapilo, jak snadno na to všechno přistoupil a dokázal si z toho ještě udělat legraci. Přišlo mi to hodně zvláštní, myslela bych, že při těch všech scénách, které kolem své existence tak často dělává, tohle prostě odmítne. Ale překvapil mě, to se musí nechat. Pak mi taky dali zuby, takže jsme byli upíři oba. To byl zážitek!

 

Když jsme o tři hodiny později vycházeli celí vysmátí z alteriéru, Edward mě pozval na něco na zub. Zalezli jsme tedy do blízké kavárničky, kde jsme strávili další půlhodinu. Zhruba okolo sedmé večer jsme se vydali zpátky k autu. Uvolněně jsme si povídali a konverzace se náhle stočila k jeho rodině.

„A na Emmetta si dávej pozor,“ varoval mě Edward, když jsme zacházeli za roh a procházeli ulicí s módními obchody s elegantním a značně předraženým oblečením. V krku mi zaskočil lok vanilkového shaku, který jsem si v kavárně koupila na cestu, a rozkašlala se.

„Co na mě, proboha živého, chystá?“ vysoukala jsem ze sebe s obavami v hlase. Já jsem věděla, že si Emmett neodpustí nějaký ten fórek. Edwarda to zjevně pobavilo.

„Zatím nic konkrétního. Ale vsadím se o co chceš, že na něco přijde. Má radost, že má nový cíl, který se navíc téměř nemůže bránit.“

„Bránit?“

„Rosalie ho minule vzteky vyhodila z okna,“ vysvětlil. Rozesmála jsem se.

„Co jí udělal?“

„O Halloween jí předělal její kabriolet do stylu Scooby-Doo a zdůvodnil to tak, že to prý bude podtrhovat tu správnou strašidelnou atmosféru,“ pokrčil rameny, jako by se takové věci na světě stávaly den co den. Vyprskla jsem smíchy.

„Dobře mu tak!“

„Jo, asi si to zasloužil. Ale být tebou, tak se mám před ním na pozoru – při jeho posledním vtípku Carlisle málem přišel o celou svou sbírku obrazů a z Esmeiny kuchyně udělal kůlničku na dříví, když ho Alice požádala, aby vyzdobil dům květinami na její a Jasperovu svatbu. Naskládal do ní snad celý les stromů a prohlásil, že to takhle vypadá mnohem přirozeněji, než kdyby tam byly naaranžované barevné kytky.“

„Panebože,“ řekla jsem a přemýšlela, kam před Emmettem schovám své obrázky, knížky a ostatní poklady. „Já bych s ním nemohla žít v jednom domě,“ poznamenala jsem. „Vždyť je to o krk.“

„Není to tak zlé,“ zastával se ho. „Alespoň nám něčím oživí tu jednotvárnou věčnost.“

„Myslím, že by jsi mluvil jinak, kdyby ti rozsekal klavír na třísky a vymlouval se na to, že chtěl z jeho dřeva vyrobit pro Esme nový stůl, když ho minule zdemoloval.“

„To máš asi pravdu. Nejspíš by nepřežil o moc déle než to piáno,“ dal mi zapravdu a zasmál se.

„No, každopádně se vašemu domu a hlavně Emmettovi budu pro jistotu obloukem vyhýbat. Nechci se ráno probudit holohlavá a s plastikou nosu a jediné vysvětlení by bylo to, že si Emmett myslel, že mi styl alá Lord Voldemort bude slušet víc, nebo něco podobně praštěného,“ řekla jsem s náznakem sarkasmu v hlase. Edward se mému vtípku pousmál.

„Tak to mám asi smůlu. Já jsem tě chtěl totiž na zítra pozvat k nám,“ oznámil mi a při tom mě kousek předešel a couval přede mnou tak, aby mi viděl do tváře.

„Fakt?“ zeptala jsem se a napila se svého lepivého vanilkového nápoje v papírovém kelímku se značkou kavárny.

„Jo. Jestli mi teda nedáš košem,“ řekl a zablýskl svým pokřiveným úsměvem.

„No, nevím, nevím,“ hrála jsem nerozhodnou. „S tím košem si to musím ještě rozmyslet...“

„Hele, donutila jsi mě si nasadit tohle,“ vytáhl z kapsy plastové zuby, které nám fotograf nechal, „takže mi to dlužíš,“ řekl a zacvakal jimi. Rozesmála jsem se.

„Tak fajn, ty Drákulo. Ale postaráš se, aby byl Emmett někde hodně daleko.“

„Platí,“ řekl a zastrčil si zuby zpět do kapsy.

 

Procházeli jsme kolem různých obchodů a já zvědavě nakukovala do výloh. Viděla jsem několik večerních i svatebních šatů a hromady šátků, klobouků, střevíců a hodinek. Edward se mi smál, že jsem od Alice chytla shopaholismus, ale já jsem ho ignorovala. Tuhle dívčí vášeň a okouzlení novými věcmi na sebe kluci nejspíš nikdy nepochopí a já jsem neuznala za vhodné, abych mu to nějak složitě vysvětlovala.

U jedné z výloh jsem se ale zastavila. Edward si toho nejprve nevšiml, takže se těch několik kroků, jimiž nás od sebe vzdálil, musel vrátit. Já jsem mu vůbec nevěnovala pozornost a s obdivem jsem pohledem rentgenovala šperk, který mě přímo oslnil. Byl to masivní stříbrný medailonek. Jeho dvířka lemovaly červené kamínky podobné drobným rubínům, které byly vyskládané do řady a jako had se obtáčely kolem ozdobného písma, které bylo vyryto do kovu: Nesni svůj život, žij svůj sen... V pozadí byly vyryté drobné ornamenty a podtrhovaly výraznost těch krásných kamínků.

„Podívej,“ pobídla jsem Edwarda. „Ten je krásný, viď?“ řekla jsem a kývla jsem k medailonku.

„Líbí se ti?“ zeptal se a zkoumavě si prohlížel vystavený šperk. Přikývla jsem. Jak by se mi mohl nelíbit? Když jsem se na něj tak dívala, vypadalo to, že mě jeho lesk láká čím dál tím víc, a náhle jsem měla pocit, že ho postě musím mít. Znáte to, když něco chcete tak moc, že si myslíte, že byste kvůli tomu klidně i vraždili. Pak můj pohled sklouzl z medailonku o kousek níž, kde byla cenovka. Hned mě moje chuť vraždit přešla a s jistými potížemi jsem smutně odvrátila pohled od toho stříbrného pokladu. Stál víc, než kolik čítalo moje kapesné na rok. Povzdychla jsem si. Teď, když bylo jasné, že tu ten medailonek nečeká na mě, mi připadalo, že jeho jednoduchá krása mě svádí a kamínky na mě pomrkávají jako červené hvězdy na obloze. 

„Ach jo,“ povzdychla jsem se znovu a otočila se k odchodu.

„Co je?“ zeptal se mě Edward.

„Je moc drahý,“ vysvětlila jsem, „ten si nemůžu dovolit. Pojď, pojedeme domů.“ Edward ještě chvíli postával u výkladní skříně, ale pak se ke mně připojil.

 

Když jsme nasedali do auta, rozvibroval se mi mobil. Zabouchal jsem za sebou dveře a otevřela textovku, která mi právě přišla.

 

Nazdar kočko! Jak si to, prosím tě, představuješ, že mi ani nenapíšeš? To se tam nic neděje? Tomu se mi nechce věřit! :D

Ale teď ti píšu hlavně proto, že ti chci popřát všechno nejlepší k narozeninám! Máš sedmnáct, tak si to užij a pořádně to tam oslav!

Už se moc těším, až se zase uvidíme.

Natt

 

Moje nejlepší kamarádka si nemohla vybrat lepší načasování pro své blahopřání. Edward se právě chystal nastartovat auto, když mi zpráva přišla. Jakmile jsem se dostala k té části s narozeninami, pokusila jsem se zprávu před ním schovat, ale bylo to, jako bych chtěla namluvit rozzuřenému býkovi, že ten šátek, který mám na sobě, vůbec není červený – bylo to stejně naprosto zbytečné. Edward samozřejmě věděl všechno ještě dřív, než jsem se dokázala vzpamatovat.

„Ty máš dneska narozeniny?“ zeptal se.

„No...“ řekla jsem vyhýbavě. „Tak trochu...“

„Proč jsi mi to neřekla?“ Snažila jsem se nevnímat ukřivděný podtón v jeho hlase, ale šlo to jen velmi těžko.

„Neptal ses,“ odpověděla jsem a pokusila se dívat kamkoli jinam než na něj. Následovala krátká odmlka, při které se na mě Edward upřeně díval, jako by čekal, že k tomu řeknu ještě něco, ale já zarputile propalovala pohledem palubní desku Astonu. Pořád jsem se k ničemu neměla, a tak ticho prolomil on.

„Ani jsem neměl příležitost ti koupit dárek.“

„Nedlužíš mi žádný dárek,“ zavrtěla jsem hlavou. „Dnešek jsem si užila a to mi stačí.“ To byla pravda, dnešek byl opravdu parádní den – i když moje peněženka, která teď byla o dost lehčí, než když jsme sem ráno přijížděli, by mohla protestovat.

„Ale dlužím, a ne jenom dárek k narozeninám. Dlužím ti mnohem víc.“ Cítila jsem na sobě jeho pohled. Cítila jsem, jak se do mě vpaluje, jak se mě ten med jeho očí snaží přimět, abych to pochopila. Já jsem ale chápala, to on nevěděl. Vzhlédla jsem a podívala jsem se mu zpříma do očí, ve kterých vířilo tekuté zlato.

„Víš, proč jsem ti to neřekla? Protože mi bylo jasné, že Alice bude ctít uspořádat oslavu.“

„Jo, to jistě bude chtít.“

„No, a mně to nepřipadalo příliš... vhodné po tom, co...“ Nechala jsem větu nedokončenou. Co jsem asi měla říct? Po tom, co Jasper napadl Bellu? Jo, to by mu fakt pomohlo. Následovala další tichá pauza.

„Bojíš se?“ přerušil po chvíli Edward nepříjemné ticho. Tahle otázka mi připadala až moc známá. Stejně jako moje odpověď:

„Bojím. Ale nemám strach o sebe.“ Ještě chviličku jsme si jenom hleděli do očí, Edward smutně a já soucitně.

Ani jsem si neuvědomila, kdy jsem to udělala, nebo proč jsem to udělala, ale najednou jsem... prostě jsem se mu najednou vrhla do náruče. Objala jsem ho úplně instinktivně – bez jakéhokoli přemýšlení nad následky nebo nějakých vedlejších úmyslů. Zkrátka jsem to udělala. Nebylo v tom nic, co by pro mě mělo být tabu. Jen čisté utěšující přátelské obětí. Ale i přes to nic tam něco bylo. Vím, že je to zmatené, ale něco jsem cítila. Já... nedokážu to popsat. Nikdy jsem ten pocit nezažila, ale vím, že je silný. A dobrý. Nevím, co cítil Edward, ale nijak se nebránil. Své silné, studené paže mi ovinul kolem těla a já jsem mu položila hlavu na rameno.

Věděla jsem, že na tenhle okamžik nikdy nezapomenu. Vryje se mi do paměti tučným, výrazným písmem, které mi zkrátka nedovolí zapomenout.

Trvalo to jen chviličku, jen několik vteřin, které mi ovšem připadaly mnohem, mnohem delší.

A pak mi zazvonil telefon.

Ten zvuk jako by mě vytrhl z nějakého snu a já si uvědomila, co děláme. Okamžitě jsem se odtáhla, jako bych se právě načapala při něčem špatném. Krev se mi nahrnula do tváří a já se zhluboka nadechla. Rejdila jsem kolem pohledem, jen abych se nemusela setkat s Edwardovýma žhavýma očima, a hledala po kapsách mobil. Uvědomila jsem si, že mi po tváři stéká jedna jediná slza, která za sebou zanechává mokrou cestičku. Rychle jsem ji setřela a doufala jsem, že si toho Edward nevšiml. Konečně jsem našla mobil, který mi zuřivě vibroval v ruce, a přijala jsem hovor.

„Vall!“ ozval se z telefonu pištivý hlásek.

„Ahojky, Alice...“ pozdravila jsem hlasem, o kterém jsem doufala, že bude znít co nejméně provinile. Samozřejmě mi bylo jasné, že Alice už ví o mých narozeninách vše.

Edward se vedle mě začal dusit tichým smíchem. Celá ta emotivní atmosféra, která v autě ještě před deseti vteřinami panovala, byla ta tam. Žďuchla jsem ho loktem do žeber a přitiskla si dlaň na volné ucho, abych Alici dobře slyšela.

„O tom tvém tajnůstkářství si promluvíme potom!“ řekla Alice tónem rozhněvané matky. „Teď musíme vyřešit jiné věci – kdy, kde a v kolik!“

„Kdy, kdy a v kolik? Alice, o čem to...“ Nestačila jsem tu otázku ani doříct, ale Alice už horlivě odpovídala.

„Přece o tvojí oslavě! Musíme to oslavit! Kdy se ti to hodí?“

„Alice, to je jedno. Já mám volno pořád,“ řekla jsem lhostejně.

„Dobře, tak ve čtvrtek v šest u nás. A ještě jednu věc – rudé nebo bílé růže?“ Musela jsem se hlasitě rozesmát. To je celá Alice. Edward mi vzal telefon z ruky.

„Růže ani bílé, ani rudé, ani žluté, ani žádné jiné. Bílé narcisy budou nejlepší,“ řekl a mrkl na mě.

„Ale, ale...“ zaslechla jsem ještě Alicinu nesouhlasnou odpověď z telefonu, ale Edward ukončil hovor a podal mi mobil. Pak s úsměvem otočil klíčky v zapalování a motor auta zapředl.

„No, tak všechno nejlepší k narozeninám, Vall!“ řekl a vyrazil směrem věčně zatažené, šedivé Forks.


 

Tak, skončila další kapitolka. Doufám, že se líbila. :D  A moc prosím, zanechte koment! :D Díky,

Lucienne


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Nesni svůj život, žij svůj sen! - 7. kapitola - Narozeniny:

 1
5. Rossalliee
14.04.2012 [14:22]

jééé... Alice je blázen... :D jinak super... :) rychle další.. :)

13.04.2012 [19:09]

alanisealicecullen Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

13.04.2012 [17:27]

ArtemidePáni úžasné Emoticon už se těším na další Emoticon Emoticon Emoticon

2. D.C.T
12.04.2012 [22:34]

byla to krásná kapitolka Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon a já už se zase těším na další Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

12.04.2012 [21:20]

JoheeeCullenAhoj, článek jsem ti opravila, ale příště si, prosím, dávej větší pozor na čárky a překlepy, díky. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!