Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nesni svůj život, žij svůj sen! - 5. kapitola - Setkání

02.03.2012 (20:15) • Lucienne • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1569×

V. kapitola - Setkání

Včera večer jsem dlouho ponocovala. Nemohla jsem spát a stále jsem musela myslet na Edwardovu návštěvu. Proto mě pořádně popudilo, když mě až přespříliš brzo probudil mobil, který mi oznamoval příchozí zprávu tak nahlas, že se zkrátka nedalo ho ignorovat. Kolik mohlo být hodin? Půl osmé? Osm? Co si o sobě ten dotyčný myslí, že mě bude o prázdninách tak brzo budit? Jestli to bude moje nejlepší kamarádka Natt a chystá se mi poslat hned několik esemesek, ve kterých postupně vyhláskuje slovo budíček nebo vstávej, jak měla ve zvyku když jsme chodily do školy, tak jí zakroutím krkem.

Unaveně jsem vstala, došourala se ke stolu a vypojila rozčileně vibrující mobil z nabíječky. Pak jsem se podívala, kdo mi píše. Bylo to nějaké neznámé číslo. Mžourala jsem ospalýma očima na displej a snažila se vybavit si, kde už jsem ho viděla. Pak jsem otevřela zprávu. Stálo v ní:

Ahoj, Vall, mám takový návrh. Přijď prosím v půl jedné odpoledne k tomu stromu na konci vaší ulice. E.  

Okamžitě jsem věděla, čí je to číslo – Edwardovo. Zaplavil mě hřejivý pocit štěstí a nedočkavosti. Únava byla rázem ta tam. Okamžitě jsem střelila pohledem po digitálním budíku na mém nočním stolku a zkoprněla. Zářivě zelená čísla na displeji mi totiž prozrazovala, že tam za už dvanáct minut mám být. A já tu stojím v pyžamu, neumytá, neučesaná a nenajezená. To jsem vážně spala tak dlouho?

Vystřelila jsem jako raketa do koupelny a pokusila se udělat si něco s tím vrabčím hnízdem, které mi přes noc vzniklo na hlavě. Za pět minut jsem, už upravená, byla dole v kuchyni, kde mamka jako obvykle rejdila se zástěrou uvázanou kolem pasu.

„Dobré ráno, zlato,“ zahlaholila. Evidentně měla moc dobrou náladu. Něco mi ale říkalo, že se jí zkazí, jakmile se táta objeví v obýváku a pustí si v televizi sport.

„Spíš dobré poledne. Proč jsi mě nevzbudila?“ zeptala jsem se jí a začala hledat něco rychlého k jídlu. 

„A proč bych tě měla budit? Táta taky ještě spí,“ ohradila se a přelila cosi žlutého a tekutého z misky na pánev.

„Jo, ale u něj je to normální.“ Konečně jsem v zeleném jablku našla to, co by mohlo představovat mou rychlou snídani. „Musím jít,“ oznámila jsem mamce a začala se s jablkem v puse shánět po bundě.

„Kam pořád mizíš? Vždyť za tu dobu, co už jsme tady, jsi musela objet celé město minimálně dvakrát a klidě bys ho stihla i zakreslit do mapy.“

„Potkala jsem jednoho kluka,“ odpověděla jsem jí, ale až pozdě mi došlo, že to asi nebyl zrovna nejlepší nápad.

„Tak kluka říkáš? Hádám správně, že je to ten samý kluk, od kterého jsi dostala tu obrovskou kytici růží?“ Já říkala, že to nebyl dobrý nápad.

„Shodou okolností jo,“ řekla jsem a snažila se narvat ruce do rukávů bundy.

„Ale! A je hezký?“ Dokonalý, pomyslela jsem si.

„Mami, jsme jen kamarádi!“

„Samozřejmě.“ Po chvíli ticha, kdy jsem si zavazovala tkaničky u bot, ještě dodala: „Do randění ti nebudu strkat nos.“

„Mami!“ okřikla jsem ji.

„Už mlčím!“ smála se. Bylo mi jasné, že tohle téma ještě není zdaleka uzavřené.  Protočila jsem panenky. Tyhle rozhovory vážně miluju.

Co nejrychleji jsem vypadla z domu, z části proto, abych byla z dohledu mamky a nemusela podávat výpověď, za kým se to tak ženu a za druhé, abych nepřišla pozdě.

Přiřítila jsem se na určené místo jako velká voda. Už tam čekal, opřený o strom, a na ústech mu hrál pobavený úsměv, když si prohlížel mé zrudlé tváře.

„Ahoj,“ vysoukala jsem ze sebe a snažila se popadnout dech, jak jsem celou cestu běžela. „Nejdu pozdě?“

„Ne, jdeš akorát,“ řekl a otočil se ke mně čelem.

„Tak co jsi měl za tak výborný návrh, že jsme se museli takhle akutně rychle sejít?“

„No, myslel jsem... Moje rodina by tě chtěla poznat,“ řekl jakoby mimochodem.  

„To jako vážně?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Jo. Ale jestli nechceš tak -“

„Ne, to ne. Chci to, hrozně moc.“ Doufala jsem, že na mě není znát, jaké z toho mám Vánoce.

„Tak fajn,“ řekl s úsměvem. „Jo, vydrž chviličku.“ Sotva to dořekl a už byl pryč. Zůstala jsem vyjeveně koukat na místo, kde před chvílí zmizel. Během pěti sekund byl zpět a v ruce držel mou sadu Twilight knížek. „Myslím, že tohle budeš potřebovat,“ řekl na vysvětlenou a podal mi je. Chápavě jsem přikývla – všichni po mně samozřejmě čekají vysvětlení, proč toho o nich tolik vím. Hodila jsem si knížky do tašky, která mi visela přes rameno.

Pak mě Edward odvedl za roh ulice, kde stálo jeho nablýskané stříbrné Volvo.

„Páni,“ ohodnotila jsem to uznale. Vážně s ním pojedu v jeho autě? Paráda! Slušně mi otevřel dveře na straně spolujezdce a já nastoupila. „Volvo S60R,“ zamumlala jsem. Až pozdě jsem si uvědomila, že jsem to řekla nahlas.

„Vyznáš se v autech?“ zeptal se. Už seděl za volantem a otáčel klíčky v zapalování. Motor Volva zavrčel.

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Jenom v těch tvých.“ Podíval se na mě se zdviženým obočím. Povzdechla jsem si. „Volvo S60R,“ začala jsem, „má maximální rychlost 250 km/h, výkon 300 koní a zrychluje z nuly na sto km/h za 5,8 s. Poprvé bylo představeno roku 2003.

A Aston Martin V12 Vanquish jede maximální rychlostí 305 km/h, zrychluje z nuly na stovku za 4,3 s a pod kapotou skrývá 450 koní. Poprvé odhalen roku 2001,“ vychrlila jsem ze sebe jedním dechem. Jak dlouho jsem se to učila! Znávala jsem toho i víc, ale na to už si teď vážně nevzpomenu. Edward se zasmál.

„Tohle už není jenom dívčí poblouznění - to je posedlost,“ konstatoval a v očích mu už zase hrály pobavené jiskřičky. Jak já jsem milovala, když se takhle díval! Ta smějící se světýlka totiž na okamžik dokázala zahnat ten smutný stín, který jsem v jeho dokonalých očích tak nerada viděla a on na chviličku vypadal opravdu šťastný.

„Jo, nejspíš máš pravdu. Asi bych si měla brzo zajít na psychiatrii.“ Znovu se rozesmál.

„Rozhodně jsi naše nejlepší fanynka, kterou jsem kdy viděl.“

„A že jsi jich ale viděl,“ řekla jsem ironicky. Tentokrát jsme se zasmáli oba.

„Vadí ti rychlá jízda?“ zeptal se náhle.

„No, jak se to vezme...“ zaváhala jsem, ale to už Edward šlápl na plyn a auto vyletělo rychle jako raketa (tak fajn, jako raketa zase ne, ale hodně rychle ano). V tu chvíli jsem byla nehorázně vděčná tomu chytrému člověku, který vymyslel bezpečnostní pásy. I když jsem samozřejmě věděla, že upíři by mohli řídit i ve spaní (já vím, že upíři nespí, ale to už je jenom drobný detail) a nic by se nestalo. Zavřela jsem oči, abych neviděla ty rozmazané šmouhy, které se stávaly z okolní zeleně, a taky aby stále nesklouzávaly k ručičce na tachoměru, která zcela určitě ukazovala stále vyšší a vyšší rychlost. Zhluboka jsem se nadechla a otevřela oči. Uvědomila jsem si, že se křečovitě držím sedadla. Edward mě celou dobu pobaveně pozoroval. Že je se mnou ale zábava, co?

„Mám zpomalit?“ zeptal se s pokřiveným úsměvem na rtech. Kdybych nebyla tak rozklepaná, asi bych z něj tekla.

„Kdybys byl tak hodný...“ vysoukala jsem ze sebe. Edward pustil nohu z plynu a já si oddychla.

„Tohle mi příště nedělej!“ napomenula jsem ho. Jen se výmluvně usmál.

„Měla ses vidět!“ řekl a usmíval se u toho jako malé dítě, kterému dáte lízátko.

„Ha, ha.“ Po tomhle mém duchaplném prohlášení nastalo krátké ticho, kdy jsme se oba jen dívali před sebe na silnici.

„Víš, že když bylo Stmívání na vrcholu, využívala tě automobilka Volvo jako reklamu?“ nakousla jsem další téma.  

„Vážně?“ zeptal se překvapeně a odtrhnul oči od předního skla. Přikývla jsem.

„Nevím, kde to bylo, ale jednou jsem našla na internetu billboard s reklamou na tvoje Volvo i s tebou. Byl to dokonalý reklamní tah. Jaká holka by taky nechtěla jezdit v autě Edwarda Cullena?“ Posměšně se uchechtl.

„Alespoň je vidět, že patříme k sobě,“ řekla a pohladil volant tak láskyplně, že by na něj mohla leckterá fanynka začít žárlit. Ušklíbla jsem se. A pak, kdo by si měl zajít na psychiatrii!

„Stejně tu vaši upíří úchylku na auta nechápu.“

„Protože nejsi upír,“ vysvětlil to jednoduše. Nechápavě jsem zavrtěla hlavou. Pro to jsem měla pouze tři slova: je to ujetý. Ještěže mám svůj štít, pomyslela jsem si, protože jinak by mi Edward za tyhle moje myšlenky minimálně utrhl hlavu.

„Tady někde by se mělo odbočovat, ne?“ zeptala jsem se, když jsem si uvědomila, že už nějakou dobu jedeme po hlavní směrem z města. Edward neodpověděl a jen zavrtěl hlavou nad mou informovaností.

Nicméně jsme opravdu po několika vteřinách zabočili na nenápadnou cestu lemovanou lesem.

„Jsme tady,“ oznámil mi celkem zbytečně Edward, když jsme se zastavili u velkého bílého domu s hlubokou verandou. Celá jedna stěna byla prosklená. Slunce se však od skla nemohlo odrážet, protože přístupu jasnému světlu bránily větve šesti velkých starobylých cedrů, které byly rozmístěny kolem domu.  

Sotva jsem si stačila rozepnout pás, už mi Edward otevíral dveře. Gentleman k pohledání, pomyslela jsem si.

Nemohla jsem uvěřit, že jsem vážně tady. Dům, ten krásný bílý dům, který se tak často objevoval v mých snech, se teď tyčil přede mnou, chráněný přítmím těch šesti obrovských stromů jako nedobytná pevnost. A přesto jsem k němu měla tak blízko, jako ještě nikdy.

Edward mě doprovodil ke dveřím a přísahala bych, že mě celou dobu pozoroval. Poprvé od doby, co jsem ho poznala, jsem však neměla čas mu pohled opětovat.

„Prosím, madam,“ řekl pobaveně a pokynul mi rukou, abych prošla otevřenými dveřmi do domu. Jako u vytržení jsem vešla dovnitř a Edward mi pomohl svléct si bundu.

„Díky,“ zamumlala jsem potichu, protože jsem se bála, že se moje slova v tom obrovském prostoru rozlehnou jako ozvěna.

Připadala jsem si, jako bych byla na prohlídce nějakého hodně významného zámku, i když to byl vlastně v celku ‚obyčejný‘ dům s hezkým vybavením. Tak takhle se cítil Armstrong, když poprvé stanul na Měsíci!

Edward mě odvedl do obýváku.

„Carlisle?“ zavolal na celý dům. Po kratičké chvíli se do pokoje přiřítil jakýsi malý čertík, který se mi vrhl kolem krku s takovou vervou, až jsem málem spadla. Jedno jsem věděla určitě – tohle Carlisle rozhodně není. Zachytila jsem vedle sebe Edwardův smích. Už zase se mi směje!

„Ahoj, Vall! Já jsem -“ začal ten malý ďáblík.

„Alice,“ doplnila jsem ji a usmála jsem se při pohledu na její zlaté oči, černé rozježené vlasy a krásný elfí obličejík. Skákat lidem kolem krku, to je přesně ona!

„Jo – Alice,“ zasmála se zvonivě. Podívala se na Edwarda a mně bylo jasné, že mu něco beze slov sděluje. Edward neznatelně přikývl a pak se zeptal:

„Alice, kde jsou -“ začal a najednou zmlkl. Opět přikývl, tentokrát chápavě a Alice se usmála.

V tu chvíli se udělal průvan a moje oči zaregistrovaly pět bílých šmouh, ze kterých se postupně vyklubali všichni zbylí členové Cullenovic rodiny.

Zaplavila mě obrovská vlna různých emocí: nevíra, úžas, radost, nadšení a zase úžas a znovu nadšení. Výsledek toho byl, že jsem zůstala stát jak sloup na místě. Pak moje rty vykouzlily široký úsměv. Nedokázala jsem zkrátka udržet vážnou tvář. Stáli tam přede mnou, tak krásní, jako by jejich tváře vytesali andělé. Teď jsem jen mohla doufat, že se netvářím jako naprostý pitomec.

„Edwarde,“ pozdravil Edwarda plavovlasý muž, kterého jsem odhadovala tak na pětadvacet – Carlisle. Edward mu pozdrav oplatil přikývnutím.

„Tohle je Vall,“ představil mě své rodině a pokynul ke mně rukou. Byl to opět Carlisle, kdo zareagoval a ujal se slova.

„Tak ty jsi ta mladá dáma, co ví o upírech první poslední?“ zeptal se s úsměvem na tváři a upřel pohled svých žhavých očí na mě. Přikývla jsem a už jsem zase byla červená jako fuksie. „Já jsem Carlisle – i když to už určitě víš,“ dodal se smíchem a podal mi ruku. Nervózně jsem se jí chopila. Jeho pokožka byla na dotek stejně chladná jako ta Edwardova. „Těší mě,“ řekl.

„Mě taky,“ pokusila jsem se říct silným hlasem, ale výsledek byl úplně jiný. Jedno jsem ale stoprocentně věděla – rozhodně mě těší víc než jeho, o tom není pochyb.

Bylo to hrozně zvláštní jen tak tam stát, když mi společnost dělala Cullenovic rodina. Ostatně – co za poslední tři dny nebylo zvláštní? Ale úplně to nejzvláštnější na téhle situaci bylo, jak se ke mně všichni chovali mile. Vždyť já jsem byla vlastně úplně cizí holka, která se k nim v podstatě vetřela, ale bylo to, jako by mě považovali za úplnou samozřejmost. Prostě splněný sen. Problém byl ale v tom, že mně to vůbec nepřipadalo samozřejmé a byla jsem napjatá jak kšandy. Pak jsem si vzpomněla, jak nervózní jsem byla, když jsem poprvé mluvila s Edwardem. Zprvu mi bylo na omdlení, ale pak jsem se vzchopila a bylo to ok. Tak proč bych nemohla zahnat i dnešní nervozitu? Zhluboka jsem se nadechla a zase vydechla. To bude v pohodě. Přátelsky jsem se usmála a cítila, jak mi celým tělem koluje vlna klidu, která ovšem neměla nic společného s rozhodnutím neomdlít. Významně jsem se podívala na medovlasého mladíka, který stál opodál a na kterého se věšela Alice. Domyslela jsem si, že to bude Jasper. On se jen výmluvně usmál a pokrčil rameny. Onen pocit klidu však neustoupil.

„Edward nám o tobě hodně povídal,“ řekl Carlisle a předstíral, že si našeho bezhlasého rozhovoru s Jasperem nevšiml. Střelila jsem po Edwardovi očima a on jen pokrčil rameny, jako by chtěl říct „Já nic, já muzikant.“

Pak přišla řada na krátké přestavování, které bylo vlastně úplně zbytečné. Všechny do jednoho jsem je na první pohled poznala a každý z nich se choval tak, jak jsem ještě před třemi dny snila o tom, že se s nimi setkám.

Esmé mě přátelsky objala a chovala se ke mně hrozně mile.

Emmett vystřihl dokonalý šibalský úsměv a mě napadlo, že bych se před ním měla mít na pozoru, protože mi bylo jasné, že jsem se právě stala terčem pro minimálně jeden z jeho žertíků. Musím přiznat, že když jsem ho viděla poprvé, překvapilo mě, jak je veliký. Jasně, věděla jsem, že je mohutný, svalnatý a to všecko, ale tohle bylo zkrátka moc. On nebyl mohutný, on byl obrovský. Kde kdo by z něj měl určitě strach, kdyby mu v očích netančily veselé jiskřičky a na rtech mu nehrál pobavený přátelský úsměv.

Rosalie mi na uvítanou jen stroze přikývla. Z jejího ne zrovna přátelského chování jsem si ale nic nedělala – věděla jsem, že není zrovna nadšená z toho, že se mezi ně vetřel další člověk. Napadlo mě, že teď její nesympatie k Belle ještě vzrostly. V tomhle jsem s ní ale byla nucena silně nesouhlasit – nebýt Belly, není ani Stmívání a to si vážně nedokážu představit. Nebyl by bez něj svět takový... já nevím... smutný? O čem bychom my, naprosto poblázněné holky, snily večer před spaním?

Jasper mi na pozdrav také pouze přikývl, ale úplně jinak než Rosalie. Bylo to čistě přátelské uvítání. Ve stejnou chvíli mi tělem projela další vlna pohody a já jsem se nedokázala nerozesmát. Jasper se jen pobaveně ušklíbl.

Jelikož s Alicí už jsme se jak se patří přivítaly, nebo přesněji řečeno mě nadšením málem povalila, tak se na mě jen zářivě usmála, jako by se vítala se starou známou. Bylo to docela komické, protože jsme se vlastně nikdy neviděly, a přes to jsem já znala ji z knih a ona mě ze svých vizí. Takže jsme vlastně vážně byly staré kamarádky.

Potom mě Carlisle vyzval, abych se s nimi posadila na dlouhou koženou sedačku. Poslechla jsem. Po krátké chvíli se naše konverzace stočila ke Stephenii a k jejím knížkám. Začala jsem vyprávět slovo od slova to, co jsem před třemi dny řekla i Edwardovi. Mluvila jsem dlouho a občas mě někdo z mých posluchačů přerušil, abych zmíněnou informaci blíže upřesnila. Všichni mě zaujatě pozorovali. Cítila jsem na sobě sedm zlatých očí, pět z nich bylo zvědavých a zbylé dvoje – Edwardovy a Aliciny – se vědoucně usmívaly a pobaveně sledovaly výrazy ostatních členů své rodiny. A ještě lepší byl jejich výraz, když jsem jim dopodrobna vylíčila jejich minulost i s některými daty a letopočty, jako například Edwardovu proměnu roku 1918, nebo Bellinu proměnu a Nessieno narození jedenáctého září 2006.

Když jsem vytáhla všechny čtyři knížky, vzbudilo to ve všech veliký zájem. Edward se naklonil, aby už už sáhl po jedné z černých knih, ale střelila jsem po něm přísným pohledem – jestli někdo bude číst Belliny myšlenky, on to rozhodně nebude. Poslušně se zabořil zpět do křesla. I přes svou rádoby uraženou masku, kterou v tu chvíli nasadil, se nedokázal ubránit úsměvu.   

Emmett si, se Zatměním v ruce, samozřejmě neušetřil vtipnou poznámku, a to: „Jestli mě tam Bella vylíčila jinak, než jako roztomilého legračního méďu, tak si ji najdu, ať je kde je a osobně si to s ní vyřídím!“ Hláška se ovšem minula účinkem – nikdo se nezasmál. Ne, že by to nebylo vtipné, ale v tomto okamžiku ne příliš vhodné. Rázem nikdo nevěděl, kam s očima, ale vsadila bych se, že v místnosti nebyl nikdo, kdo by koutkem oka minimálně jednou nezašilhal k Edwardovi. Teda kromě Alice – ta ho propalovala přímým pohledem. Situaci nakonec zachránila Esmé, která se Carlislea zeptala na jeho poslední dopis Stephenii.

Až na tenhle nepříjemný moment však panovala velmi příjemná atmosféra. Vůbec jsem si nepřipadala jako v domě plném upírů z chladného kamene, právě naopak. Bylo to, jako bych se po letech sešla se starými přáteli.

Po několika hodinách plných povídání, přemítání a Emmettových vtipů (tentokrát bez následovného napjatého ticha) bylo na čase jít domů. Nechtělo se mi odejít z toho bílého domu, ve kterém jsem si připadala tak dobře, ale venku už byla tma a věděla jsem, že mě mamka zrovna dvakrát nepochválí, že jdu pozdě a já jsem vážně nechtěla zůstat po zbytek prázdnin zavřená ve svém pokoji (jo, ještě v šestnácti mi rodiče dávají domácí vězení – to je bez komentáře).

„Vall?“ Poklepala mi na rameno Alice, když jsme si u dveří povídaly s Esmé. „Můžeš na minutku?“ Jen jsem nejistě přikývla. Provedla jsem něco? Zrovna Alici jsem si nechtěla znepřátelit.

Odvedla mě kousek od ostatních.

„Vall, já vím, že se moc neznáme, ale...“ začala, ale já jsem jí přerušila:

„Právě naopak. Já myslím, že my dvě se známe moc dobře.“

„Jo, to máš asi pravdu,“ zasmála se, ale nebyl to její obvyklý přátelský úsměv, který zahřeje. Nedotýkal se totiž očí, ve kterých ho utopila vlna starostí a obav. „Půjdu rovnou k jádru věci... Edward ti určitě říkal, co se tady před půl rokem stalo.“ Přikývla jsem. Alice mě propalovala zkoumavým pohledem. Připadalo mi, jako by se zlato jejích očí do mě vpíjelo. Vlilo se mi do celého těla až po konečky vlasů a po něčem pátralo. „Edward se kvůli tomu hodně trápí,“ řekla potom. „I když se to snaží skrývat, já to na něm prostě vidím!“ Znovu jsem přikývla. Věděla jsem, jak to myslí. Taky jsem to na něm viděla. Bella v něm zanechala prázdnotu, která se v jeho očích objevovala jako ten protivný stín, který jim dodával smutný pohled. „Já vím, že bys mu nikdy nechtěla ublížit, ale... stejně ti to musím říct. Neudělej prosím žádnou hloupost. Myslím, že další zklamání už by neunesl.“ Obě jsme se jako na povel otočily a oči nám na okamžik ulpěly na Edwardovi, který zaujatě poslouchal Jaspera, jak mu něco zapáleně vypráví a taktně předstíral, že nás neslyší. Když jsem se otočila zpět, Alice se na mě dívala pohledem starostlivé sestry. Záleželo jí na něm. A já nehodlala zklamat ani ji, ani Edwarda.

„Neboj, žádnou pitomost neprovedu. Přísahám,“ slíbila jsem jí a dívala se jí při tom do očí. Usmála se na mě a tentokrát v těch zlatých studních zaplály šťastné plamínky.

„Věřím ti,“ přikývla a objala mě. „Jsem ráda, že jsi přijela, Vall,“ řekla.

„Já taky,“ souhlasila jsem. Ani nevíš jak.

„Bude tě potřebovat,“ zamumlala mi do vlasů a pak se odtáhla.

Když jsme o deset minut později seděli s Edwardem v jeho Volvu a ve zpětném zrcátku se pomalu zmenšoval obrys Cullenovic domu, který jsme nechávali za sebou, přemýšlela jsem o Aliciných posledních slovech. Řekla: „Bude tě potřebovat.“ Je možné, že by Alice vážně viděla, že k sobě s Edwardem budeme jednou cítit něco jiného než sympatie a z mé strany nepochopitelnou platonickou lásku? A pak se mi vybavil jeden z mých oblíbených citátů: Nic na světě není bez příčiny. Vážně to tak je? Je možné, že by jsem tady, ve Forks, nebyla jenom pro to, abych si užívala dva měsíce v přítomnosti Cullenových? To nebyla náhoda, že jsme sem odjeli na prázdniny? Mám tu nějaký úkol?

Potom jsem se pro sebe usmála. Možná ano, možná ne. Ale nad tím můžu přemýšlet až v noci, kdy se stejně budu místo spaní jen povalovat po posteli. Teď není třeba, abych si s tím lámala hlavu, když jedu v autě s Edwardem Cullenem.

Tak se zase po čase hlásím s další částí. :D Tentokrát mi to trvalo delší dobu, protože mi tahle kapitolka nějak nešla pod ruku. Pište, prosím, do komentářů, jestli vám to taky připadalo tak kostrbaté, jako mně.

Lucienne 

Autor: Lucienne (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nesni svůj život, žij svůj sen! - 5. kapitola - Setkání: